Vlastnit papouška je závazek 7
Zdomácnění (lat. domesticatio) zvířat člověkem začalo převážně v neolitu – mladší době kamenné, před 9 000–6 000 lety. Také středověk měl (podle S. Komárka, 2008) smysl pro půvaby zvířat a zábavu s nimi, ale jednalo se prakticky jen o domestikanty (koně, psy) či jedince ochočené (sokolničtí dravci, krkavci, opice atd.). Domestikovat zvíře – udělat z něj zvíře domácí – vychází z předpokladu, že se postupně přemění jeho dědičné vlastnosti, původně divokého zvířete, na takové, jaké si šlechtitel představuje, a ty se v genofondu ukotví. Přírodní výběr je tak nahrazen zásahem člověka, dochází tím nejen k mizení původního dědičného fondu u přírodních jedinců, ale současně i k nárůstu škodlivých mutací a k degenerativním změnám. Přibývá barevných variant papoušků – morf – a mizí přírodně zbarvení. K čemu je to dobré? Například papoušek s červenýma očima má sítnici bez pigmentu (melaninu), chybí i v makule (místě nejostřejšího vidění v sítnici) a vidění je tak zhoršené rozptylem světla. Člověk chce stále více přírodu ovládat a vylepšovat, přitom jí jen ubližuje, a to se ve svém důsledku musí obrátit proti němu.
Domestikovat zvířata určitého druhu znamená je adaptovat na život v zajetí tak, že pro ně nejdříve vytvoříme podmínky, které by se blížily podstatnou měrou jejich přirozenému prostředí. Což je rozdíl proti už zdomácnělým – domestikovaným – zvířatům, jejichž populace jsou schopné žít a množit se v prostředí a podmínkách, které jim člověk připravil. Takové druhy musejí být pro život v umělém prostředí odolné, aby v chovu přežily, což předpokládá také existenci kvalitního imunitního systému.
Srovnatelná domestikace, jako u tradičních domácích společníků člověka, jakými jsou pes a kočka, u papoušků v podobné míře neproběhla. Z množství druhů papoušků importovaných do Evropy například z Austrálie ve druhé polovině 19. a začátkem 20. století z odchytu ve svých biotopech se staly některé druhy postupně domestikanty. Je to například Andulka vlnkovaná, také Korela chocholatá, které patří k nejdéle chovaným druhům papoušků ve velkých populacích. Oba druhy začaly být chovány ve dvou hlavních liniích – buď aby morfologicky odpovídaly ptákům ze země původu, nebo byly šlechtěny odlišně od ptáků v přírodě co do tvaru postavy a barvy opeření, což pokračuje. Různý stupeň domestikace se může týkat mnoha dalších druhů papoušků, které jsou v péči člověka dlouhodobě běžně rozmnožovány a šlechtěny.
K tomu, aby proces domestikace mohl nastat, musel člověk zvíře vytrhnout z jeho prostředí a dlouhodobě ho vystavovat za trvalé reprodukce novým životním podmínkám, došlo-li pak k přerušení procesu, zvíře opět zdivočelo. Z. Veselovský zde uvádí (2005): „Musíme stát před přírodou v obdivu, protože některým druhům přes jejich absolutně nebiologické podmínky chovu v lidské péči domestikace jen překryla dědičně fixované chování, které se po návratu do volné přírody znovu objevilo. Díky tomu se některým domácím zvířatům podařilo postupně zdivočet a dokonce se po čase i vrátit k původnímu uniformnímu vzhledu svých předků. Dokladem této uniformity jsou zdivočelí psi dingové v Austrálii.“ Domestikované zvíře jako člen určité populace prošlo chovným procesem při soužití s člověkem; tento proces trvá už tisíce let a takto chovaná a později ještě šlechtěná zvířata se liší od svých divokých předků vzhledem, fyziologií i chováním. Domestikovaná zvířata se běžně rozmnožují a svou roli zde hraje, kolik generací zvířecí druh žije v péči člověka a jaká časová vzdálenost uplynula od vzniku jeho chovu po odchytu chovného páru ve volné přírodě.
Ochočení je individuální záležitostí týkající se jen jednoho zvířete, které je ještě jako mládě vytrženo ze svého prostředí a stává se společníkem člověka, jenž o ně pečuje. Svým vzhledem, fyziologií a psychikou se od svých divoce žijících příslušníků téhož druhu nijak neliší.
Typicky dlouhodobě zdomácnělým a šlechtěným zvířetem je pes po generace doprovázející člověka, nikoli papoušek – ten musí jako společník v domácí péči nejprve zkrotnout a být schopen smířit se s prostředím vnuceným mu člověkem. A pokud se mládě nevylíhlo uměle, aby získalo vtištění člověka, ale vychovali ho divocí rodiče, jde rovněž o divokého ptáka, kterého je nutno teprve ochočit, což znamená zbavit ho empatickým přístupem strachu utlumením vrozené útěkové reakce, kterou by měla nahradit zvědavost a zájem o kontakt. Vliv výchovy na zvíře může být chápán jako podobný vliv domestikace, který vede k utlumení (potlačení) vrozených vzorců chování zvířete a k jejich nahrazení pravidly určovanými autoritou.
Vtištění jako prostředek k ochočení papouška
Uvažuje-li někdo o koupi papouška jako společníka a hledá v nabídce inzerátů, setkává se s informací, že buď jde o mládě odchované „pod rodiči“, nebo „ručně dokrmené“. Ve druhém případě nabízející i kupující ví, že takové mládě už uvyklo styku s člověkem a k jeho krotkosti byl ručním (umělým) dokrmením dán předpoklad (pokud dokrmování bylo prováděno citlivě). Zkušený zájemce o koupi také ví, že záleží na kvalitě chovného prostředí, zacházení s mládětem – včetně jeho odstavu – a že ochočit mládě odchované rodiči bývá náročnější, ne však nemožné. V takovém případě jde o divokého ptáka, který mimo jiné odkoukal i vztah rodičů k chovateli (mohli se k němu chovat vstřícně, nebo plaše, což mládě vnímalo). Mládě by mělo být před prodejem spolehlivě odstaveno a schopno se samo krmit. Někteří chovatelé mají výhradu k ručnímu dokrmování, zvláště u samiček určených k chovu, neboť se domnívají, že dojde k poškození jejich mateřského „cítění“ pro odchov vlastních mláďat, která pak nebudou umět odpovědně krmit.
Před dvaceti lety jsem si koupil samečka kakarika rudočelého odchovaného rodiči. Pták zůstával trvale plachý, ruce se důsledně vyhýbal a napadal ji. Na přechod z prostředí chovného zařízení do klece v bytě se nebyl schopen adaptovat a každý pokus o sblížení agresivně odmítal. Jen divoce čekal na příležitost uletět, což se mu záhy podařilo. Mnohem později jsem získal od pečlivého chovatele půlroční samičku Papouška senegalského oranžovobřichého, tzv. ručně dokrmenou. Od příchodu do nového prostředí se chovala klidně, spíše zvědavě, a ochotně si sedala na nabízený prst. Velmi rychle se spřátelila a stala se důvěřivou i k dalším lidem nejen v rodině.
Způsob, jak spolehlivě získat důvěru mláděte od jeho vylíhnutí, je tzv. vtištění, které je charakteristické pro divoké i domestikované obratlovce. V chování zvířete existují v časově omezené periodě životní procesy, kdy získává důležité a trvalé zkušenosti. Ptáci (také ryby) si jako mláďata vtisknou místo svého narození (magnetickou inklinaci místa), do nějž se spolehlivě vracejí, což bylo prokázáno kroužkováním u tažných ptáků.
Vtištění (angl. imprinting) je zvláštní rychlý a trvalý (ireverzibilní – nezvratný) způsob učení, jímž si mládě v senzitivní (citlivé) periodě života vytváří představu matky pro určité období života, kdy je na ní plně závislé. To probíhá na úrovni zrakového, zvukového nebo čichového vnímání. Svou matku pak mládě trvale sleduje až do vyhasnutí sledovací rekce. Například po vylíhnutí mláděte nekrmivých ptáků (kurovití, vrubozubí, pštrosi), které má již otevřené oči, stačí jen několik minut, aby si vtisklo charakteristické znaky matky a od této chvíle ji následovalo. Dítěti trvá pouze 40 hodin, aby matku poznalo podle její tělesné vůně, matce stačí půlhodinový pobyt s dítětem, aby ho naprosto dokonale poznala podle pachu. Z. Veselovský uvádí (2005): „Když dáme mládě vychovat jinému druhu, sleduje toto mládě až do vyhasnutí sledovací reakce cizí druh a dává mu přednost, i když ho později přemístíme k samici vlastního druhu. Kachně si jako matku může vtisknout slepici, člověka, ale i pohybující se neživé předměty, jako jsou balonky či špalíky, které potom jednoznačně preferuje před ostatními objekty.“
Jev vtištění poprvé popsal a vysvětlil etolog Konrad Lorenz, který ho studoval u mláďat vrubozobých ptáků, a po něm další etologové. Pojem byl zaveden také do psychologie člověka. Vtištění lze vyvolat jen v tzv. senzitivní periodě, která se liší u jednotlivých druhů a také jedinců; jde o hodiny života. Senzitivní fáze je podmíněna tvorbou neuronových spojů (důkaz podali Wallhäuserová a Schleich na kuřatech, 1987). Jako vliv časných zkušeností jedince na pozdější chování bylo zjištěno, že mláďata neagresivních rodičů vychovaná agresivními rodiči získávají útočnost svých pěstounů (Immelmann, 1981).
Vtištění lze považovat za základ učení a paměti. Paměťová stopa získaná při vtištění nemůže být příštím učením vymazána. Mládě papouška si při umělém vylíhnutí a krmení vtiskne jako matku člověka. Rowley a Chapman (1986) nechali vylíhnout kakadua růžového párem kakaduů inka a zjistili, že mládě si vtisklo nejen hlasy svých pěstounů, ale i typické pohybové chování a výběr potravy.
Dalším typem učení u mláděte je vtištění sexuálního partnera. Při pokusech na exotických ptácích australské zebřičce a asijské domácí chůvičce byli samci zebřiček odchováni chůvičkami a izolováni až do dospělosti, kdy dostali na výběr samičky zebřiček i chůviček. Samečkové vychovaní chůvičkami reagovali na samičky chůviček. Zebřičky jsou pohlavně dospělé v 70–90 dnech a k sexuálnímu vtištění dochází ve stáří 15–40 dnů. I u těchto pěvců se podařilo navodit sexuální vtištění na člověka, kdy samečkové tokali na ruku experimentátora. Jak má vypadat svatební barevný šat samců, mají samice zřejmě geneticky naprogramováno.
Podle K. Lorenze (1983): „Z mnoha dobrých důvodů předpokládáme, že u člověka a u velké většiny všech savců se objekt pohlavní lásky pozná podle neklamných zděděných znaků. Ale u ptáků je tomu jinak! Jsou-li vychováváni sami a nikdy nespatřili jedince stejné, jako jsou oni, ve většině případů vůbec ‘nevědí’, k jakému druhu patří, to znamená, že se jejich pud pospolitosti a jejich pohlavní láska orientuje na ty živé tvory, s nimiž bydlí v určitých, formujících fázích svého vývoje v mládí pohromadě; ve většině případů tedy na člověka.“
Uměle odchovaného papouška, který si vtiskl chovatele jako svou „matku“, může být někdy obtížné zapojit mezi příslušníky jeho druhu, např. pro účely dalšího chovu. Východiskem by mohlo být po přirozené nebo umělé inkubaci mláďat jejich ruční dokrmování s tím, že jim bude současně umožněn kontakt s matkou – rodiči, třeba jen vizuální, zejména pokud by jim hrozilo nepořádné krmení či fyzické napadení.
(Pokračování příště)
