Nejznámější holubi 15 Amsterodamský voláč
Historie
Až do konce 19. století byl amsterodamský voláč rovněž šlechtěn k letovému mistrovství, kterému byla uzpůsobena celá systematika chovu i tréninku a estetické znaky nebyly až tak podstatné. Teprve ve století dvacátém byly naplněny myšlenky vedoucí k estetickému zdokonalení tohoto původního letce, které mu záhy přinesly oblibu po celém světě, ale v českém holubářství se v konkurenci našich a zahraničních plemen příliš neprosadil. Jako u jiných starobylých plemen, také u amsterodamského voláče nenacházíme exaktní informace o jeho vzniku a původu. Víme, že jeho původní forma je zachycena například v díle známého holandského malíře 17. století Jana Steena a rovněž tak na malbách jeho současníka Melchiora Hondecoetera, námětem jehož děl byla fauna velmi často. Amsterodamští voláči byli odedávna označováni jako voláči balonoví, což mělo příčinu v jejich letu s nafouknutým voletem, a to ještě v dobách, kdy jejich celkový tvar nepřipomínal míč jako nyní. Byli trénováni k sólovému letu, drženi samostatně v odděleních (o velikosti asi 80×80×50 cm, podobně jako španělští voláči) a individuálně vypouštěni. Dobře trénovaný jedinec poté z radosti z vypuštění z klícky vyletěl nad holubník, kde s nafouknutým volátkem a při drobné postavě připomínal létající balon, nad holubníkem kroužil v kruzích za občasného tleskání křídly. Teprve až byl unaven, slétl k holubníku, kde musel dosednout přímo na jeho vlet, a nikoliv na střechu, což by bylo považováno za velký prohřešek. Také pohyb amsterodamského voláče v holubníku nebo kleci byl zajímavý. Holoubci obou pohlaví, a zejména samci doslova „jezdili po ocase“, což je u voláčů znak nesmírného zápalu a temperamentu. Z některých hledisek je toto plemeno spřízněno s groningenským slenkem, což je fenotypově nenápadné plemeno rejdiče, které se vyznačuje rovněž zakulacenou postavou a esovitě tvarovaným krkem. Slenkové jsou v podstatě tleskači – staváci, kteří během letu tleskají konci křídel o sebe, ale dovedou se též propadnout po postavení křídel o několik metrů níž a znovu nabrat výšku. Staletí trvající vedení amsterodamského voláče k letovému využití sice přineslo obdivuhodné výsledky, ale konkurence slenků a španělských voláčů byla velmi silná. Chovatelé si uvědomili, že pokud má toto plemeno uspět, musí přijít zatraktivnění v typu, barvě i kresbě. S modernizací započali chovatelé v Utrechtu a později v Haagu za využití okrasných plemen holubů kulatějších linií, se záměrem vytvořit voláče, který by se co nejvíce tvarem přibližoval balonu. Přikříženi byli pávíci a později modenové. V roce 1904 vznikl v Nizozemsku Spolek chovatelů amsterodamského balonového voláče. V roce 1913 vznikl paralelní spolek v Německu a v témže roce byl publikován vzorník pro tamní čtenáře v časopise Geflügel Börse. Připodobnění volatosti tohoto zakrslého voláče k volatosti vysokého voláče francouzského z tehdejších článků je poněkud překvapivé, ale je fakt, že ještě v té době měla obě plemena k sobě mnohem blíže než nyní. Na počátku zušlechtění se na malém holoubkovi nacházela obrovská volatost, po modernizaci došlo k tomu, že poměrně velké volátko provází malého holoubka, jehož trup je výrazně zaoblen. Dnes je tento holub popisován jako malý, krátký, široký a zakulacený voláč s volatostí širší než vyšší, s vodorovně drženým ocasem a dozadu prohnutým krkem, kde se ovšem hlava nesmí dotýkat hřbetu či horních krovek ocasních. Obvykle je hladkonohý nebo s mírně opeřenými běháky.
Amsterodamský balonový voláč v české literatuře
První informace o plemeni jsou stručné a vycházejí z poznámek v německých dílech, kde byl tento holub popisován jako holandský balonový voláč (Vrbka a další). Významný ornitolog MUDr. Vladislav Šír ve svém Holubářství z roku 1886 stručně popsal několik plemen voláčů, mezi nimi voláče holandského, který „má tělo více kulaté a krk do zadu zatažený jako pávi“. Robert Eder v knize Povídání o plemenech holubů (1889) zpřístupnil čtenářům poznatky z Moorova Columbaria (1735), kde uvedl popis voláče uplopera, který je předchůdcem amsterodamského voláče. Tento „holandský voláč byl nazýván též skokanem, neboť se holub k holubici přibližoval dlouhými skoky. Moore uvedl, že za jediný pár tohoto plemene bylo placeno až 25 guineí“. Bohumil Bauše v doplněném překladu německé knihy Drůbež z roku 1898 detailněji popsal „holandského voláče balonového (Columba gutturosa batavica), který se vyskytuje zvlášť v Hollandsku, jinak zřídka. Délka jeho je 37 cm, rozkřídlen 75 cm, ocas 14 cm, noha 15,5 cm, váží 375 gramů. Není-li vole vzduchem naplněno, visí pytlovitě dolů, plné má 14–17 cm v průměru, 42–45 cm v objemu, noha jest krátce opeřená, krk nazpět zahnutý, též když holub se nenadýmá, prsa tím velice předstupují a jsou široká. Tento voláč kráčí silně kývaje, důstojně a stojí na napnuté noze nízko. Při letu nese hlavu a vole vzpřímené, takže jej porovnati možno s balonem“. Jeřábek v roce 1910 konstatoval, že „v německých odborných knihách jsou voláči děleni na velké, malé a holandské balonové“. Je to další doklad toho, že amsterodamský voláč je unikátním zástupcem holubí skupiny, která je v českém holubářství dlouhodobě nejoblíbenější. Jsme „zemí voláčů“, ale amsterodamský u nás pevně nikdy kořeny nezapustil.
Plemenné znaky
Hlava je střední velikosti, dobře zakulacená s nápadnějším zaobleným čelem, držena pod úrovní volátka. Oči jsou jen u bílých vikvové, všechny ostatní rázy je mají nenápadně žluté až oranžové. Stejný malý důraz se klade na obočnice a zobák, které barvou odpovídají okolnímu opeření a nijak se nevymykají ani svým utvářením. Dlouhý krk se esovitě stáčí směrem dozadu jakoby na záda, kterých ovšem nedosahuje, a při vrkání vykazuje mírný potřes. Hruď je široká a zakulacená, navazující na zakulacený, krátký trup a krátká, široká a mírně dutá záda. Ramena jsou držena poněkud výše, křídla jsou v porovnání s velikostí postavy poměrně krátká, letky končí před vyústěním ocasu a obvykle se mírně kříží. Nesmějí být svěšené pod ocasem. Přední partie holuba (část před nohama) se zadní partií tvoří ve spodní linii dokonalý oblouk, jehož předpokladem je nejen pozměněný tvar trupu, ale také žádoucí hloubka dolní hrudi a břicha, kvalitní a utažené opeření a samozřejmě i držení ocasu, které je vodorovné, ale upřednostňuje se spíše pozvednuté držení ocasu, jež podtrhuje kulaté linie tohoto voláče. Ocas je krátký a úzký. Zvláštností běháků a prstů je to, že mohou být hladké i krátce opeřené a tento jev nemá žádný vliv na kvalitu holuba při posuzování. V některých evropských zemích je žádáno, aby prsty byly pokud možno holé, takže jsou de facto tolerovány jen punčošky. Nižší středně dlouhé nohy nesmějí být nasazeny ani příliš zeširoka, ani úzce. Jsou jen mírně podkleslé a z pohledu zepředu mají tvar rovný, nesmějí vytvářet prohnutí v patním kloubu do písmene O nebo X. Náběh do linie spodní části holuba z bérců je přirozený a náhlý (podobně jako u slepičáků). Hlavním plemenným znakem je volatost, která je vzorníky popisována jako kulatá. Tento příměr je bezpochyby zavádějící, neboť na kulatém holubovi nemůže být kulatá volatost v takové formě, jak ji známe třeba u brněnských nebo norvičských voláčů, kde je toto označení zcela v pořádku. V případě amsterodamských voláčů zaoblený spodek těla vytváří spodní polovinu pomyslného kruhu. Aby při pohledu z boku připomínal tento voláč míč, došlo k vytvoření unikátní volatosti, která z hrudní linie nepodvázaná kopíruje krční linii, ze které vybíhá spíše do šířky a jen tak daleko, aby celkový tvar holuba dotvářel kruh. Volatost tedy nemůže být mohutná, jak ji známe u běžných voláčů, ale bývá spíše umírněnější. Její kvalitu dotváří nejvíce šířka, kdy v ideálním případě překrývá volátko kompletně sedla křídelních štítů. Volatost tvoří asi čtvrtinu pomyslného kruhu při pohledu z boku na balonového voláče. Mezi nejrozšířenější vady řadíme malou a úzkou volatost, dělenou nebo příliš pozvednutou hruď, přímý nebo krátký krk, příliš nízký, vysoký nebo nepodkleslý postoj a úzké tělo. K identifikaci používáme kroužek velikosti 8.
Barevné a kresebné rázy
Základem celé barevnosti plemene je anglická kresba, která je u voláčů nejrozšířenější, ale šlechtitelsky patří mezi poměrně náročné. Je proto dobře, že tento voláč se vyskytuje také v jiných zbarveních a nabízí zájemcům další alternativy. Mezi ně patří jednobarevní včetně bílých, bělouši a tygři. Malá velikost tohoto voláče přispívá k snazšímu dosažení kvalitního a přesného zbarvení, které je u výstavních jedinců obvyklým standardem, ale dokonalosti některých našich plemen zdaleka nedosahuje. Zaměření chovu je ovšem vedeno spíše směrem dosažení dokonalosti typu a volatosti. Jednobarevné rázy tvoří kromě bílých také černí a andaluští, což jsou plnobarevní nositelé dominantního modifikátoru indigo, obvykle na bázi černého rázu. Červení recesivní a žlutí recesivní jsou vzácnější, rozšířenější jsou plavé rázy, kam patří modří pruhoví a kapratí, stříbřití včetně jedinců s okrem na voleti (mouční a skřivánčí), červeně plaví a žlutě plaví. Bělouši jsou k vidění dosti vzácně, zpravidla jako modří pruhoví a červenopruzí. Tygři se uskrovnili na triu nejoblíbenějších rázů (černí, žlutí recesivní a červení recesivní). Po bílých jsou balonoví voláči nejvíce oblíbeni v anglické kresbě, kterou označujeme též jako měsíčkovou, v barvách černá, modrá pruhová, stříbřitá pruhová, červená pruhová a žlutá pruhová, červená tmavá a žlutá tmavá a opravdu vzácní jsou recesivně červení a recesivně žlutí. Anglickou kresbu spoluutváří bílý půlměsíc na voleti, který při protažení k očím může vyvolávat nežádoucí klínky, dále bílá dolní hruď, břicho, bérce, nejméně 7 ručních letek a bílé růžice v ramínkách křídelních štítů. Probarvení ocasu a letek odpovídá barevnému založení jedince, včetně holubů popelavě červené / žluté řady, kde mohou být tyto koncové partie i velmi světlé, vizuálně takřka bílé. Amsterodamský voláč patří v anglicky hovořících zemích po celém světě k nejoblíbenějším voláčům a zpravidla v každé oblasti jeho rozšíření vznikají nové rázy, včetně dříve chybějící hnědé barevné řady. Na západoevropských výstavách v posledních letech vykazují bílí výbornou velikost těla, šířku hrudi, délku krku a zaoblení spodní části, někdy mají nežádoucí načervenalé obočnice, řídké a volné opeření a nízký postoj. Černí jsou dosti vzácní, a jestliže se objevují, mívají kratší krky a méně hluboká těla, bohužel i chybějící nebo jen slabě vyvinutý lesk. Červení a žlutí recesivní typem naplňují nároky standardu, ale s volatostí je to již horší, s čímž úzce souvisí příliš krátká délka krku, zamodralá zadní partie je u těchto rázů dočasně tolerována (podobně jako dříve u nás u hanáckých voláčů). Mezi modrými se objevují jednak příliš velcí a hrubí jedinci s krátkým krkem, jakožto i příliš malí, úzcí jedinci s nízkým postojem, často chybí zakulacení a ocasy bývají příliš zvednuté. U modrých běloušů je znát ústup z původního rozšíření, rez na pruzích již nebývá tolerována, zlepšit je nutno délku krku. Červenopruzí a žlutopruzí bělouši z hlediska postavy, volatosti i zakulacení odpovídají standardu, ale (podobně jako u slezských běloušů) odstín zbarvení bývá příliš světlý s jen naznačenými pruhy nebo naopak příliš tmavý. Modří kapratí překvapují výraznou volatostí, figurami i zakulacením těla, ovšem snesli by vyšší elegantnější postoj a výše nesený ocas. Stříbřití a žlutě plaví jsou celkově slušní, ale chybí okruh stálých chovatelů. Skřivánčí i mouční by mohli mít větší volatost, jakožto vyšší postoj, což platí také o červenopruhých, u kterých je volatost dobrá, ale někdy uniká čistota zbarvení křídelních štítů. Měsíčkoví v černé barvě z hlediska kvality postav vynikají, také volatost, zaoblení postavy a délka krku jsou dobré, potěšující je dobré zbarvení očí a také fakt, že míra nedostatků kresby nepřesahuje povolenou mez. Červení a žlutí recesivní měsíčkoví jsou popelkou s poměrně slušným prošlechtěním. Červeně tmaví měsíčkoví nepotěší úzkou hrudí a krátkým krkem, s čímž souvisí slabší volatost. Zdá se, že žlutí tmaví měsíčkoví jsou v tomto ohledu lepší, ale měli by mít utaženější opeření. Červenopruhých měsíčkových je málo a je dobré zlepšit u nich prošlechtění postav, volatosti, barvy i kresby. Tygři rovněž trpí nedostatkem chovatelů, ale z hlediska kresby bývají již dobří. Andaluští byli uznáni teprve nedávno a očekává se u nich zlepšení volatosti, šířky i hloubky těla.
Způsob chovu a výstavnictví
Chov voláčů je založen vždy na bázi symbiózy a souznění mezi chovatelem a okrasným holubem, který je velmi temperamentní, ale současně nebojácné a přítulné povahy. V chovateli vidí takový voláč spíše kamaráda a celý způsob chovu je založen na kontaktu mezi chovatelem a holuby. Po modernizaci typu se sice volný chov ještě někde dá provozovat, ale kvůli dravcům se od něho upouští. Je to tedy plemeno vhodné k voliérovému chovu a umístění v komorových zahradních nebo půdních holubnících. Chovatelský komplex nemusí být nijak veliký. V holubníku se používají k odpočinku individuální sedačky nebo policové regály. Frekventované policové regály slouží k tomu, aby se holubi viděli, ale nemohli na sebe, voláči si tak vzájemně imponují a figurují, ale nemohou se napadat. Z hlediska vybavení budníků není zapotřebí žádných zvláštností. V průběhu hnízdění někdy dochází k jevu, že již několik dní po vylíhnutí mladých nahání samec holubici na novou snůšku – v té době hrozí riziko prochlazení mláďat nebo jejich nedostatečné nakrmení. Chovatel musí být tedy pozorný a včas vhodně reagovat. Někteří chovatelé dokonce používají chůvy, ale jejich využití není rozhodně nezbytné. Předkládané zrniny musejí odpovídat velikostí možnostem plemene. Oblíbené je proso, čirok, pšenice, neměl by však chybět ani ječmen, řepka, luštěniny… Bob, velký hrách nebo velká kukuřice jsou naopak zcela nevhodné a lze je podávat výhradně drcené. Základním předpokladem úspěšného výstavnictví plemene je klecová drezura, při níž voláče navykneme na omezený prostor klece, který si hájí a hrdě v něm pózuje. Na případné zahoukání posuzovatele, ale velmi často i sám figuruje tak, že celé tělo vytvoří dokonalou kouli, krk se prohne dozadu, ocas je držen nejméně vodorovně a pomyslná kolmice spuštěná z oka k zemi zasahuje až za běháky. Volátko je široce nafouknuté a holub se předvádí pyšnou chůzí po kleci. Výstavní klece jsou obvykle vybaveny zástěnou táhnoucí se od začátku jedné strany přes zadní část k začátku protilehlé strany klícky. Zástěna zaoblí oba zadní rohy a holub se nemá „kam schovat“, což je u plemen, která jsou zakloněná dozadu, velmi žádoucí. Volatostí, figurováním s častým nášlapem na špičky předních prstů a celkovým tvarem patří amsterodamští voláči k unikátům holubího světa. Jejich velmi početnou a barevně atraktivní kolekci jsme viděli na největší výstavě drobných zvířat historie, kterou bylo Lipsko 2012.
