„Doma jsme psa niky neměli, ale uvažovali jsme s manželem, že si ho jednou pořídíme k hlídání zahrady. A když mi v kutnohorské Rané péči doporučili, abych si vyzkoušela terapii pomocí psa, tehdy v kolínské ordinaci u Ivy Bajtlerové, zaujalo mě to. Už při první návštěvě jsem zjistila, že je řada možností, jak by pes mohl pomáhat naší Karolínce. Sama jsem se také přesvědčila, jak je na pohmat příjemná a teplá bezsrstá kůže fenky Peruánského naháče. A jak dokáže být canisterapeutický pes vlídný, dokonce jsem nabyla dojmu, že je až empatický,“ svěřila se paní Hájková s prvními postřehy.
Rozhodování
Od první návštěvy maminka Karolínky pravidelně docházela na terapie, při kterých asi z poloviny figuroval jeden ze psů Ivy Bajtlerové. Už během pár týdnů začala paní Kateřina uvažovat, zda by nebylo vhodné mít takového pejska doma. Zvažovala všechna pro a proti. „Pro stimulaci spastických končetin jsou sice doporučovány různé masáže a technické prostředky pro zahřívání, jako elektrické dečky, gumové lahve s teplou vodou nebo pomůcky, které dokážou akumulovat a předávat tepelnou energii, brzy jsem se však přesvědčila, že mnohé dokáže lépe pes,“ říká paní Hájková. Její přesvědčivé tvrzení však není dáno duší chovatele, který vidí ve psech jakéhosi zázračného poloboha, vychází jen ze svých praktických zkušeností. Ty získávala nejprve v terapeutické ordinaci, a když viděla, jak viditelně pomáhá Agáta i teriér Eda její Karolínce, začala se zajímat, jak by mohla získat podobného psa pro terapie doma. A protože ani jeden z manželů neměl se psy zkušenosti a při svém časovém vytížení nebylo možné na výcvik vlastního psa ani pomyslet, hledali cestu, jak získat již vycvičeného psa. A našli.
Kdo nepozná, neuvěří
Než si paní Hájková přivezla svého psa, uplynul ještě rok a půl, během kterého se jen utvrzovala v pozitivních poznatcích. „Když jsem přišla za Ivou Bajtlerovou, byl Karolínce rok a půl. Její nevyvinuté svaly v ústech a na obličeji jí neumožňovaly správnou konzumaci stravy, takže třeba oběd jí trval hodinu. Po dvou letech orofaciální stimulace nám stačila pouhá čtvrthodina,“ konstatuje maminka a vysvětluje: „Jde o jakousi masáž, kdy se mačkají kolem pusy a na obličeji určité body, čímž se stimulují a pozvolna přivádí k činnosti svaly potřebné ke zpracování a posunu jídla v ústech. Je to zdlouhavé a hodně v tomto směru pomáhá i pes. Kdo o těchto problémech nic neví a nezná možnosti psa, těžko si představí, co dokáže jeho cit a jazyk. Mnohým lidem se zdá olizování dítěte psem nehygienické. Já dnes o tom všem vím své. Psa nepřeceňuji, ale zároveň využívám vše, o čem vím, že Karolínce pomůže. A v orofaciální stimulaci olizováním je přínos evidentní. O hygienickou stránku takové masáže se dnes u našeho psa musím samozřejmě postarat sama. To znamená, že musí být zdravý a já si ohlídám, aby při procházce nepozřel něco nežádoucího,“ zmiňuje paní Kateřina některá z hygienických opatření.
Teplo není vše
Někteří lidé se dívají s nedůvěrou i na polohování, tedy když pes leží na boku a klient, v případě paní Kateřiny postižená Karolínka, je přitisknutý ke psovi jedním či druhým bokem, bříškem či zády, případně má pod zády psa nebo na jeho hřbetě položené končetiny. Dokonce jsou kynologové, kteří tvrdí, že při polohování se psům ubližuje. Prý se takovou službou pokořují a lidská končetina na psím těle je příliš zatěžuje a je to pro ně bolestivé. Jak pes trpí, je prý vidět i na jeho útrpném pohledu. „Ano, znám tuto kritiku. Vše má svou míru a je na odpovědnosti majitele psa, aby znal hranice, kdy je terapie pomocí psa užitečná a zvířeti fyzicky ani psychicky neubližuje. My s naším psem polohujeme každý den zhruba půl hodiny. Pokud jde o pohled psa, kterým má údajně vyjadřovat své ponížení a utrpení, já hodnotím jinak. Pes musí být při polohování klidný a oddaný této práci. Náš Labrador je však v určitých momentech ve střehu, což je vidět na jeho očích a obličejové části. To si někdo může vykládat, že to je projev utrpení, ale on má již zafixovaný obvyklý časový průběh polohování a je v očekávání nějakého pokynu ke změně. Podobně se jeho výraz očí projeví ve chvíli, kdy nějaký malý zvukový či mechanický podnět může předcházet změně,“ vysvětluje paní Hájková. A jak je to s teplem při polohování? „Ano, technické prostředky k zahřívání spastických končetin existují, ale teplo a fyzický kontakt se psím tělem dává mnohem víc. Dospělý člověk si příjemné teplo dokáže nastavit či regulovat, což může být u dítěte problém. Pes má teplotu o dva stupně vyšší a ta je vždy stejná a neměnná. Navíc je příjemné vnímat dýchání psa, je to uklidňující. Já pozoruji i něco dalšího, těžko popsatelného. Zvíře má v sobě energii, kterou předává lidskému protějšku,“ míní paní Kateřina a dodává, že na rozdíl od jiných rodičů ona svého psa nenechává spát s dítětem: „Karolínka váží 28 a labrador 36 kilogramů. Ona by navíc nedokázala psa odstrčit od sebe, kdyby ji zalehl. Proto je náš labrador naučený, že na gauč smí pouze v době, kdy probíhá terapie, jinak nikdy.“
Jak se dostal do rodiny
Maminka Karolínky se dočkala vysněného psa po roce a půl od doby, kdy při terapiích u Ivy Bajtlerové poznala, co vše psi dokážou. Obrátila se na organizaci Pomocné tlapky (www.pomocnetlapky.cz), kam ji s dcerkou pozvali na pohovor za přítomnosti cvičitelů asistenčních psů, fyzioterapeutky a psychologa. Když se odborníci přesvědčili, že o budoucího čtyřnohého asistenta a terapeuta bude v rodině dobře postaráno a že se pes může stát opravdu účinným pomocníkem, bylo žádosti vyhověno. A ve třech letech se Karolínka a rodina dočkaly čtyřnohého přírůstku. Samozřejmě po nezbytných zaškoleních a návycích rodičů na dorůstajícího pomocníka, labradorského retrívra Willyho. A jak si navzájem zvykali, jak Willy pomáhá Karolínce a co dalšího doma dokáže, to nám paní Hájková prozradí příště.