Vlhy núbijské v přírodě a lidské péči

Vlhy núbijské patří mezi nejkrásněji zbarvené zástupce čeledi Meropidae. Vyskytují se dosud hojně v některých oblastech subsaharské Afriky a jsou jedním z mála druhů vlh chovaných v zoologických zahradách. V posledních letech se dostávají také do popředí zájmu soukromých chovatelů v západní Evropě. Teprve před nedávnem se objevily také v České republice, nejprve v jedné zoo a nyní již spolu s několika dalšími zástupci této čeledi i u prvního soukromého chovatele.

Zařazení

Vlha núbijská je mezi ornitology známá někdy i pod názvem vlha karmínová, přičemž označení karmínová je některými systematiky přiřazováno jen jejímu jižnímu podruhu. Dle jiných odborníků na taxonomii je však jižní populace samostatným druhem. V mnoha i odborných článcích jsou pak tyto dva druhy (nebo poddruhy) různě zaměňovány nebo označovány stejně. Jednou jako vlha karmínová podruhé jako núbijská. V anglické literatuře jako včelojed karmínový severní a včelojed karmínový jižní, v české literatuře jako vlha núbijská severní a vlha núbijská jižní. Za nejvhodnější a nejpřesnější je však nyní považováno pojmenování severní populace Merops nubicus nubicus (J. F. Gmelin, 1788) jako vlha núbijská a populace jižní Merops nubicus nubicoides (Des Murs a Pucheran, 1846) jako vlha karmínová.

Popis

Vlha karmínová váží až 80 gramů a je velká až 38 cm, přičemž celých 12 cm je délka prodloužených středních per ocasu. Zbarvení je dobře patrné na snímcích, takže uvedu jen to nejdůležitější a tím je na první pohled patrné odlišení od vlhy núbijské. Vlha karmínová má modrozeleně zbarvenou hlavu jen po oči, které jsou černé. Hned pod výrazným černým pruhem podél očí začíná sytě růžové až karmínové zbarvení krku a pokračuje výrazným karmínovým zbarvením peří břicha. Vlha núbijská má celou hlavu i krk zbarveny modrozeleně. Oči jsou červené. Vlha núbijská je drobnější než vlha karmínová (24–27 cm, 60 gramů) a kratší má i střední ocasní pera. Pohlavní dimorfismus u obou druhů je jen málo patrný a samec od samice se může lišit jen délkou středových ocasních per, která má delší. Mláďata jsou zbarvena méně výrazně, proměnlivě a s velkým podílem hnědé barvy. Určitá variabilita zbarvení je patrná i u dospělých jedinců.

Biotop

Biotopem vlhy karmínové i núbijské jsou otevřené křovinaté pláně, travnaté savany s ojedinělými ostrůvky starých a suchých stromů. Často se zdržují i v záplavových oblastech a podél břehů řek i velkých jezer. Domovem vlhy karmínové je východ Malawi, střední Mosambik, jižní Angola, jih Zambie, severovýchodní Namibie (Capriviho pruh) a sever Botswany. Domovem rozšířenější vlhy núbijské je hlavně východní Afrika – Etiopie, Keňa, Uganda, Tanzanie, ale vyskytuje se i v Africe západní až po Senegal. Oba druhy jsou částečně tažné. Části populací žijící v suchých oblastech jihu nebo severu se stěhují blíže k rovníku, vyhýbají se však rovníkové tropické oblasti. Severní a jižní populace nemají společnou hranici výskytu, takže k jejich křížení v přírodě docházet nemůže.

Potrava

Vlhy jsou vyloženě hmyzožraví ptáci. Jejich potravu tvoří pestrá paleta hmyzích druhů (kobylky, sarančata, včely, vosy, termiti, motýli, cikády, brouci, vážky apod.). Potravu sbírají většinou ve vzduchu nízko nad zemí, ale dokážou se vznášet v teplých proudech a lovit potravu až sto metrů nad zemí. Někdy sestupují i na zem, kde sbírají grit či schránky různých korýšů. Velmi často postupují buší společně s některými savci (sloni, zebry, antilopy) nebo velkými ptáky (dropi, hadilovové, pštrosi, volavky), kteří jim plaší hmyz ukrývající se v trávě. Na těla těchto zvířat usedají někdy jako „jezdci“, nechávají se vézt krajinou a loví hmyz, který jejich „koně“ vyplaší z trávy. Jindy usedají na větve osamělých stromů, odkud vyrážejí za krátkým lovem a zase se na ně se svou kořistí vracejí. Vlhy často vyhledávají vodu, rády se koupou, ale dokážou i lovit malé rybky. Jsou zdokumentovány záběry vlh karmínových potápějících se za kořistí pod vodní hladinu podobně jako ledňáčci.

Rozmnožování

Hnízdění začíná v období dešťů v dané oblasti. Do svých hnízdišť se vlhy slétají i několik měsíců před samotným kladením vajec. Hnízdí jedenkrát ročně ve velmi početných koloniích v hlubokých norách na strmých březích řek a jezer, ale někdy i v norách na zemi. Na společném hnízdišti bylo pozorováno i deset tisíc párů vlh núbijských. Hnízdo, které je na konci jeden až dva metry hluboké (může být až sedm) nory, budují oba rodiče. Snůška čítá 2–5 vajec, inkubace, na které se podílejí oba rodiče, je dlouhá 19–23 dní a hnízdní péče trvá asi měsíc. Mláďata jsou ihned vzletná a zařazují se do kolonie, ve které se záhy naučí sama lovit.

Pozorování v přírodě

Vlhy karmínové (Merops nubicus nubicoides) jsem měl možnost pozorovat poblíž rezervace Chobe na nejsevernějším území Botswany. Oblast leží v blízkosti hranic s Namibií, Zambií a Zimbabwe, kde se dosud nachází několik velkých kolonií vlh karmínových. Svá hnízdiště zde vlhy karmínové zpravidla nemění desítky let, pokud ovšem nedojde k situaci, kdy jsou tato místa opustit donuceny. Opuštění některých hnízdišť v těchto zemích mělo mnoho příčin. Až na jednu, kdy došlo k velkému sesuvu půdy v důsledku dlouhodobé eroze hrází stále se rozrůstající populací vlh, mohl za všechno člověk. Byla to stavba elektrárny, nová přehrada, motorové čluny vozící turisty, ale třeba i necitlivé ornitologické kroužkování několika set ptáků v jedné kolonii. A ačkoliv se uvádí, že maso vlh páchne a je nepoživatelné, byla jedna obrovská kolonie vlh karmínových v chudém Zimbabwe doslova sežrána domorodci. Sever Botswany je rozlehlé rovinaté neobydlené území, jež z největší části tvoří travnaté, zčásti zaplavované pláně s ostrůvky rákosin, keřů a ojedinělých stromů. Na části území se rozkládá suchá buš s uschlými a často i ohořelými akáciemi a mopany. Celá tato oblast je opravdovým rájem pro hmyzožravé ptáky. Kromě několika druhů zoborožců a mandelíků je zde možné pozorovat také šest druhů vlh. Kromě vlh malých, běločelých, modrolících, vlaštovčích a pestrých jsou to především vlhy karmínové. Zaujalo mě, že se vlhy karmínové nezdržovaly odděleně, ale téměř vždy jsem je pozoroval při hřadování ve smíšených hejnech, nejčastěji s vlhami vlaštovčími a běločelými. Jinak tomu bylo při lovu, kdy posedávaly jednotlivě nebo po dvojicích na uschlých či ohořelých stromech, odkud v pravidelných intervalech vylétaly za hmyzem a s úlovkem se vracely zpět na svá stanoviště. V těsné blízkosti vlh, často i na stejných větvích, se zdržovali také mandelíci a tokové lovící zde tutéž kořist. Někdy malá hejna vlh doprovázela volavky, které pozvolna procházely vysokou trávou. Vyplašený hmyz lovily vlhy těsně nad jejich hlavami.

Vlhy núbijské v lidské péči

Vlhy núbijské jsou v zajetí nejčastěji chovaným druhem vlh. Přesto se s nimi můžeme v zoologických zahradách a ptačích parcích setkat jen zcela výjimečně. Problémem, i pro takto velké instituce, jsou vysoké „provozní“ náklady spojené s jejich chovem. Dostatečně velké vytápěné zimoviště, jezírko na koupání se stále čistou vodou, dvanáctihodinový světelný režim s vysokou intenzitou a vhodným UV spektrem a celoroční dostatek živého hmyzu v co nejširším sortimentu (cvrčci, sarančata, švábi, mouční červi, zophobasi, mouchy apod.). Samozřejmostí je prostorná a nejméně čtyři metry vysoká venkovní voliéra. Do ní je vhodné umístit „lákadla“ mnoha druhů hmyzu (ovocné šťávy, zralé ovoce, ztrouchnivělé pařezy) a zpestřit tak vlhám alespoň v letních měsících jídelníček. Pro úspěšné hnízdění je nutné vlhy chovat ve větším počtu, nejlépe i několika desítek kusů (hnízdí v kolonii), vybudovat jim speciální hnízdiště (hnízdní stěnu imitující břeh řeky, s mnoha více než metr hlubokými a zezadu kontrolovatelnými norami) a založit chov včel (nezbytný pro odchov mláďat). Několik úlů je od května do podzimu střídavě umísťováno do venkovní voliéry. Jednou z mála institucí, která vlhy v Evropě chová, je Zoo Plzeň. V roce 2010 zde byla dokončena stavba pavilonu vybudovaného speciálně pro chov vlh, do kterého byla vypuštěna kolonie vlh núbijských (Merops nubicus nubicus). Stejný druh je nyní chován v pavilonu, postaveném také jen pro chov těchto ptáků, v Ptačím parku v Českém Rudolci. Slavnostní otevření této, v soukromém sektoru zcela výjimečné stavby, proběhlo 17. května 2014, kdy byly ze zimoviště do nové velké průchozí voliéry vypuštěny vlhy núbijské společně s několika dalšími druhy africké fauny.