Chovní je zřejmě řízeno převážně více geny, ale svou důležitost má prostředí. Geny nepůsobí na chování přímo, ale prostřednictvím biochemických vlivů. Šlechtěním lze získat různě se chovající jedince stejného druhu, avšak pro takovéto selekční pokusy je zapotřebí 4–6 generací populace o padesáti jedincích, aby nedocházelo k příbuzenské plemenitbě a bylo získáno 100 % variability. Vyšlechtit lze u téhož druhu plemeno velmi krotké i agresivní. Vlivem prostředí a variability genů se jedinci v dané populaci od sebe vždy poněkud liší. Rozdíly lze rozeznat při srovnání dvou populací stejného druhu žijících v různých podmínkách a tato variabilita s odlišností jedinců tvoří základ pro šlechtění druhu, ať už po stránce barevných rázů, tak velikosti postavy i chování.
Pokud je genofond množením určitého druhu papoušků chovatelem odpovědně neustále promícháván, geny i skupiny genů jsou přesouvány a v důsledku toho některé geny začnou být v genofondu četnější a jiné méně četné. Lze tak objasnit vývoj nějaké vlastnosti a specifické chování jedince. Geny však nezasahují přímo do jeho chování, řídí utváření jeho těla a s ním i mozku. Mozek pak reaguje na vnější podněty smyslovými vjemy a na vnitřní podněty prostřednictvím nervové a humorální regulační soustavy. Chování určuje nejen to, co je pro ně vrozené a je dědičně fixováno, ale také učení, získávání zkušeností, myšlení a emoce, což bude vždy u jedinců dané populace rozdílné. Vrozené chování (tzv. modální projevy, které na základě určitého programu koordinují pohyb svalů) se řídí jednoduchými či složitějšími programy připravenými v nervové soustavě – dříve nazývanými instinkt (jakožto sklon, tendence nebo dispozice jednat organizovaným a biologicky adaptivním způsobem charakteristickým pro daný druh).
Podle biologa S. Oyamy (1985): „Pojem vrozeného chování nijak nepopírá důležitost faktorů prostředí pro jeho vývoj. Obecně lze říct, že ani jeden typ chování se nevyvíjí nezávisle na prostředí.“ Přizpůsobení se podmínkám prostředí – nebo též přivyknutí (habituace) – bylo docíleno genetickou variabilitou či selekcí a probíhalo po stovky až tisíce generací. Podle biologa prof. J. Flegra (2006): „Je dosti pravděpodobné, že druhy evolučně plastické budou schopny lépe dlouhodobě přežívat v extrémních podmínkách zajetí a budou také schopné snadnější domestikace.“
Mezi takové živočišné druhy schopné přežívat v zajetí (eufemisticky řečeno – „v péči člověka“) nepochybně patří papoušci, kteří se považují z hlediska druhového vývoje ptáků za velmi starý ptačí řád (Psittaciformes) – jeho fylogenetické stáří je však dosud nejasné. Po celou mnohatisíciletou dobu vývoje se ptáci vyrovnávají s nástrahami přírody svého životního prostředí a trvalou součástí jejich existence je orientování se v prostoru a čase, vyhledávání potravy, sociální a sexuální chování, rituály, obrana spojená s útokem, péče o tělo, pátrání po vhodném životním prostoru, stavba hnízda, obrana teritoria a snůška s péčí o mláďata. Co z toho všeho potká papouška žijícího celoživotně ve venkovní voliéře či v kleci? Mnoho toho není, čím mu lze zpříjemnit život, aby byl plnohodnotný, ale aspoň můžeme vybavit voliéry přírodními materiály, po nichž mohou ptáci šplhat, umožnit jim vybrat si vhodné místo pro odpočinek, zastíněné místo před osluněním, kdykoli se koupat a nečekat jen na déšť či pokropení a v zimě mít k dispozici temperovaný záletový prostor. Papouškům pohybujícím se často po zemi (např. kakariki) by měl být poskytnut alespoň kousek zatravněné plochy. Ještě horší to mají „jedináčci“ v kleci, kteří jsou plně odkázaní jen na partnerství člověka a jeho empatii. Prostorná klec by proto měla být vybavena přírodními bidélky s kůrou a o různých průměrech, šplhadly, hračkami, proutky na okus, koupadlem a vedle ní by mohl stát šplhací stromek na usednutí a šplhání po vypuštění papouška z klece.
Je tedy zřejmé, že na chování papouška má prostředí (environment) podstatný vliv a představuje z biologického hlediska soubor všech faktorů a podmínek, které na organismus působí zvnějšku i uvnitř. Faktory lze členit na jednoduché (světlo, teplo, vlhkost) a složité (vliv jiného organismu, také např. klimatu), fyzioplastické (ovlivňující činnost organismu) a morfoplastické (ovlivňující velikost, tvar a barvu). Papoušek se musí jejich změnám a působení přizpůsobovat a adaptovat se na ně – jde o proces přivyknutí; měli bychom se mu snažit tento proces v umělém prostředí voliéry nebo bytu naší empatií promyšleně usnadnit, neboť se dotýká citlivého tvora.
Vedle vnějších podnětů ovlivňují papouškovo chování také vnitřní podněty a jejich komplexní působení se považuje za vyladění či motivaci. Patří sem „hledací“ chování jako dlouhotrvající činnost, v níž se projevuje mimo vrozené chování učení, zkušenost, myšlení i míra sebeuvědomění. Jde o tzv. apetenční chování (něm. appetit = chuť). Papoušci v přírodě (ve voliéře či v kleci) mají tendenci vyhledávat něco, k čemu jsou právě vnitřně puzeni. Moje samička Mníška šedého v době hnízdění (na jaře) pátrala v celém bytě po předmětech podobných tvaru proutků, aby nakonec pomocí tužek, lžiček, vařeček i listů dekorativních rostlin postavila na polici knihovny jakési nesourodé hnízdo. K hnízdu se mimo mne nesměl nikdo přiblížit.
Vyladění se odehrává vždy v určitém okruhu chování – jako je např. chování potravní, sexuální, teritoriální, rodičovské. Pták jedináček často dlouho zavřený v kleci nemá příležitost své vyladění realizovat, uspokojit apetenci a to se zákonitě projeví na jeho chování. Může být neklidný, agresivní, apatický až spavý nebo si začne škubat peří. Moji kakarikové žlutočelí byli nejšťastnější, když mohli prohledávat šuplíky, hrabat se ve věcech, hrát si s nimi a zkoumat je. Papoušci, kteří používají nohu a prsty k uchopení potravy či nějakého předmětu (vyjma korely), bývají praváci, nebo leváci; moje senegalka používá k uchopení vždy pravou nohu.
Své chování papoušek mění v průběhu dne a roční doby, působením hormonů, vlivem zdravotní kondice, naladění, jak stárne, a svůj důležitý podíl zde mají instinkty a pudy. Chování ovlivní i typ počasí. V prosluněném dni je papoušek aktivnější, je-li pošmourno, podřimuje a jeho aktivita klesá. Moji různí papoušci se chovali ve stejných situacích podobně, ačkoliv pocházeli z různých částí světa. I různá lidská etnika sdílejí podobné vzorce chování, ačkoliv žijí v nejrůznějších místech planety.
Pro výběr papouška vhodného do bytu je důležité znát jeho způsob života ve volné přírodě. Například kakaduové, arové, amazoňané, aratingové patří k hlučnějším papouškům a jejich křik se ozývá ráno a večer i v delších intervalech. Může to představovat i touhu po kontaktu s příslušníky druhu, zvláště pak u nespárovaných jedinců v době námluv. Pokud nemá papoušek partnera, obvykle bude chtít po ochočení utvořit párový vztah s opatrovníkem. Druhy papoušků, které žijí a pohybují se v nížinných tropických deštných lesích, mají zafixován vrozený vzorec chování pro pohyb v podobě kratších přeletů a šplhání ve větvích. Pobyt v prostorné kleci jim nebude dělat větší problém, především bude-li jim umožněn častější delší pohyb mimo ni a kontakt s opatrovníkem. Papoušci žijící v otevřené, řídce zarostlé stepní krajině nomádským způsobem (patří sem většina australských druhů) mají větší nároky na pohyb v prostoru. Vedle nároků na prostor a volný pohyb je důležité zvážit při výběru druhu papouška do domácí péče ještě jeho vrozenou hlučnost a sklon k devastaci zařízení bytu.
Papoušek není v chování komplikovaný jako pes, který může trpět i pocitem méněcennosti, být podlézavý a citově labilní, plně závislý na svém pánovi. Papoušek se chová jako suverén a rovnocenný partner, který si nenechá nic líbit. Vybere si, kdo bude „jeho člověk“ a komu chce projevovat svou náklonnost – kdo na něj může sahat. Traduje se, že sameček bude dávat přednost v domácí péči ženě a naopak samička muži. Podle K. Lorenze se však o takovém pravidle „přes kříž“ nedá u ptáků vůbec mluvit. Papoušek se rozhodne jen podle toho, kdo se mu „líbí“ a s kým si bude nejlépe rozumět. Nelze také podceňovat jeho dokonalou paměť vůči dobrým nebo negativním zkušenostem. Co bude mláděti od příchodu do domácí péče dovoleno, bude později už takřka nemožné změnit zákazy. Jako inteligentní tvor je intuitivní k chování svého opatrovníka a ke vzniku nové situace, v níž se obvykle správně zorientuje a zareaguje na ni. Je stále ve střehu a schopen odhadnout, co se chystá, citlivě reagovat na dobré i hrubé zacházení. Přímo se rozvine, setká-li se s laskavým přístupem a zájmem a naopak ve styku s lhostejností a nedostatkem péče může propadat depresi, která se projeví vyhasnutím zájmu o okolí, pasivitou, uzavřeností do sebe, oněměním a nakonec plachostí nebo útočností či škubáním si peří.
Papoušek je šťastný při pohlazení, o které si umí říct řečí těla, vděčný za laskavé slovo, také když může dodržovat svůj denní rytmus, sledovat svého opatrovníka v jeho činnostech a následovat jej, kam právě kráčí. Mnohé, co by našemu svěřenci mohlo vadit, si můžeme nejlépe představit sami u sebe. Franz Weber (nar. 1927), švýcarský zakladatel nadace na obranu práv zvířat, zastává následující názor (2003): „I v jejich žilách koluje teplá červená krev. Svými plícemi dýchají stejný vzduch jako my. Srdce tepe v rytmu stejných emocí. Instinkty, radosti, naděje a pochyby zvířat podléhají stejným základním zákonům jako ty lidské.“
(Pokračování příště)