Svět podle psa – část 20. Průvodce labyrintem psích emocí – Žal z rozpadu smečky
Duhový most
Navečer 15. května 2014 při krmení zradily čtrnáctiletého černobílého malamuta Frama (Charismatic Shamanrock) zadní nohy: artróza, která ho střídavě trápila již několik let, jej srazila nekompromisně k zemi. Záhy jsem poznal, že má i problémy se srdcem a že mu selhávají ledviny. Frama jsem do boudy pochopitelně nedostal. Čekala nás větrná noc s častými přeháňkami. Co naplat: přinesl jsem si k Framovi karimatku a spacák. Nebyla to oběť, nýbrž samozřejmost, Fram pro mne dýchal po celý svůj dlouhý a bohatý život. Můj věrný černobílý parťák upadl do milosrdné apatie a brzy jsem nabyl dojmu, že mě takřka nevnímá. V noci jsem střídavě Frama přikrýval kabátem a přidržoval mu u čenichu misku s vodou – trpěl neuhasitelnou žízní.
Do rána se nezměnilo nic. Fatální rozhodnutí, které jsem týden od týdne zbaběle odkládal, bylo nezvratné: eutanazie. Telefonická domluva s veterinářem byla rychlá. Životní pouť úžasného psa, který stál se mnou u zrodu dogtrekkingu, byl canicrossovým šampionem, naběhal tisíce kilometrů od Aljašky až po Sibiř, který zdolával horské vrcholy, prochodil se mnou stovky kilometrů po vlčích stezkách a odháněl medvědy od našich bivaků, šla do finále. Veterinář oholil kousek Framovy pravé přední nohy a dal psu mého života smrtící injekci do žíly. Framův život se po čtrnácti letech, jednom měsíci a šestnácti dnech naplnil. Po několika sekundách se Framovo tělo napjalo, zaklonil hlavu a oči se mu rozjasnily: bezpečně mě poznal, napřímil hlavu a olízl mi ruku. Pak přišlo: NIC. Ve 12.55 hod. 16. května 2014 překlusala Framova duše přes duhový most, aby se přidala k Věčné smečce.
Svět se změnil! V životě jsem měl to štěstí žít po boku mnoha skvělých psů, všechny jsem miloval stejně a všichni mě mnohému naučili. Ale tak, jak člověk může v životě potkat – má-li z pekla štěstí – jediného partnera, se kterým do sebe zapadnou jako puzzle, tak může mít za život jen jednoho dokonalého psa. Tím psem byl (a navždycky pro mne zůstane) Fram, který ještě před sekundou dýchal, ale nyní již patřil minulosti a vzpomínkám.
Stáhl jsem Framovi obojek – pes má přicházet na Věčnost volný, tak jak se narodil – a vykopal hrob. Když jsem měl Framovo tělo odevzdat zemi, zachvátila mě panika: musel jsem studenou hlínu alespoň vystlat travou. Pak Framovy ostatky milosrdně skryla země.
Předcházející řádky jsem nepsal proto, abych někoho dojímal: každého pejskaře něco podobného dřív nebo později čeká, smrt k životu nedílně patří jako rub a líc jediné mince a já jsem stejnou chvíli jako déja vu zažil již mnohokrát. Píšu je kvůli Mishovi…
Vlčí apatie
Můj šedobílý Malamut Misha je jen o rok a měsíc mladší, než byl Fram. Mishově staré hlavě docházela realita Framova nezvratného odchodu do říše stínů jen zvolna. (Naše mladičká fenka Československého vlčáka Taiga zvětřila smrt okamžitě při příchodu na zahradu – reagovala na ni rozkleslýma ušima a ohonem staženým mezi nohama. S Framem však Taiga neměla pevný vztah, byl to pro ni jen velký a starý nerudný kámoš, který ji drsně vychovával, takže ji jeho náhlá ztráta nijak zvlášť nezasáhla.) Taiga ani Misha samosebou eutanazii nebyli přítomni.
Nemohu se ubránit dojmu, že Misha stále doufal, že se Fram po chvíli opět objeví a že se k němu vrátí a pozdraví ho – jako vždy – polibky na čenich. Nevrátil! Na podvečerní venčení šel Misha neochotně, neustále se otáčel a vyčkával. Absolvovali jsme jen minikolečko kolem parku. Zpátky Misha pelášil k boudám jako o život. Přivítalo ho: PRÁZDNO! Nekňučel, nevyl, nenaříkal… Zachvátila jej pasivní rezistence, absolutní apatie. On – žravý jedlík – se plné misky ani nedotkl, zalezl do boudy a svinul se do klubíčka.
Ráno mě Misha nepřivítal, jen rozpačitě a nepatrně zakýval ohonem. Na vycházku šel z donucení a po návratu se jídla v misce ani nedotkl. Chtěl klid a pokoj. Moje přítomnost jej zřejmě obtěžovala. Nepomohlo, že jsem k němu přiváděl Taigu. Projevy její přízně nepřijímal. Evidentně chtěl, abych ji odvedl pryč. Takovou apatii, takové beznadějné odevzdání se osudu jsem občas sledoval jen u vlků chovaných v zajetí (zpravidla v nevyhovujících podmínkách). Tichý, bezbřehý, nekonečný žal, ze kterého přináší úlevu jen dřímota. Pouze vlčí bůh ví, jaké sny přináší jejich lehký, úlevný spánek.
Kamenem úrazu je, že středobodem Framova vesmíru jsem byl já. Středobodem Mishova vesmíru byl Fram. Oba byli (jsou) závisláci: Fram na mně, Misha na Framovi. Po boku Frama Misha nikdy nedospěl, dělal prostě to co Fram. Uvykl tomu, že každičký problém, každičkou nepříjemnost či nebezpečí vyřešil za něj Fram. Misha byl celoživotně ve Framově vleku: byli to věrní, neuvěřitelně skvělí parťáci. V jejich vztahu byl Fram trpělivý, velkorysý, láskyplný vůdce. Bez Frama se Misha – náhle a nepřipraven – ocitl v nekonečné osamělé izolaci, kterou jeho mysl nedokázala či nechtěla akceptovat.
Veškerá moje snaha o rozptýlení Mishy přišla vniveč. Hleděl na mne jako na pomatence, který nechápe ani jeho nezměrný žal, ani vážnost situace.
Psi nevyčítají, ale mohou doufat?
„Pokud psi cítí ponížení, zřejmě ze vzniku tohoto nepříjemného pocitu neviní konkrétní osobu (nebo jiné zvíře),“ píše Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nikdy nelžou. „Znovu se zdá, že prožívají čistou emoci, téměř oddělenou od zdroje. Podle mého názoru platí totéž i v případě zklamání. Psi jsou na ně obzvláště citliví, ale jen zřídka je spojují s milovanými lidmi a přáteli. Patrně nemají potřebu vyčítat někomu své neštěstí.“
Filozof Ludwig Wittgenstein napsal: „Člověk si může představit zvíře rozhněvané, vyděšené, nešťastné, spokojené, polekané. Ale doufající?“ Masson na položenou otázku odpovídá: „Znovu jde jen o pokus redukovat psí emoce na nejjednodušší, fyziologicky podmíněné pocity. Pokud pes nemůže doufat, pak by podle mého názoru měl filozof dodat, že neumí být ani zklamaný. Obojí patří do téže kategorie emocí, jimž je vlastní jakési vnímání času – dokonce i kdyby šlo pouze o náhlé odepření očekávané vycházky.“ Ovšem „doufat“ – má mnoho společného s budoucností. A stará moudrost praví, že vlci nemají výraz pro budoucnost…
Při snaze vcítit se do současného Mishova psychického stavu musím vzít v úvahu tuto Massonovu úvahu: „Podle některých se psí emoce spíše než zklamání podobá zoufalství.“
Mohou mít psi deprese?
Jeffrey Moussaieff Masson o této otázce nepochybuje: „Všeobecně se uznává existence deprese u lidí, ale mnozí pochybují o tom, že by k ní také psi mohli mít přirozený sklon nebo genetické dispozice. Některé základní příznaky a doprovodné rysy lidské deprese se však objevují také u psů. Smutní psi nežerou, ztrácejí hmotnost, špatně spí, pomalu chodí a mají málo energie. Pouze vyslovený antropomorfista by mohl předpokládat, že psi trpí komplexy méněcennosti (i když fyziognomie jistých plemen – například Bladhaunda – přispívá k jejich vážnému a posmutnělému vzezření), ale podle řady majitelů se mohou trápit pocitem viny. Pokud jde o opakované úvahy o smrti, je skoro nemožné nějak je rozpoznat. Jsem přesvědčen, že psi o smrti vědí. Přednedávnem se v časopise Zvířecí hlas objevila fotografie psů, kteří sledovali utrácení svého druha. Každého z nich čekal stejný osud. Těžko uvěřit, že zvířata nevěděla, co bude následovat. Pokud si to uvědomovala, musela něco cítit. Chovatelé uspaných psů přísahají, že jim psi navzdory všemu odpouštěli, což byl bezpochyby nesnesitelný zážitek. Psi naštěstí žijí tak intenzivně, že se celé jejich bytí vměstná do deseti až patnácti přidělených let. Psí deprese je prostě smutek nad ztrátou lásky, která se těžko nahrazuje. Myslím, že pes může zemřít žalem, a i když zármutku nepodlehne, někdy se prokazatelně trápí celá léta.“
Jsem přesvědčen, že Fram zaujímal v životě Mishy tak významné místo, že se Misha s jeho ztrátou nedokázal (snad prozatím) vyrovnat. Ztráta Frama znamenala pro Mishu ztrátu jistot. A – i kvůli svému pokročilému věku – čelí nejistotám jen maskou totální apatie. Misha zalezl do ulity své izolace a zavíčkoval se jako hlemýžď v dobách sucha. Zdánlivě nic a nikoho nepotřeboval. Chybělo mu však všechno – Fram! Misha se skryl před realitou a časem, zcela ovládnut svými pocity marné beznaděje. Svět bez Frama už není jeho světem…
„Co psi chtějí nejvíce?“
ptá se ve své výjimečné knize Soukromý život psů americká antropoložka Elizabeth Marshall Thomasová. A odpovídá si: „Chtějí někomu patřit a chtějí jeden druhého. Skupiny vzniklé přirozeně, například štěňata jednoho páru, jsou pravděpodobně nejstabilnější skupinou, ale i skupiny, jako byla ta naše, kam přišli jeden nebo dva psi odjinud, mohou být stabilní. Každý pes pravděpodobně chová touhu stát se psem číslo jedna, ale stejně jako lidé si i psi víc přejí patřit do skupiny než být nadřazeni někomu jinému. Proto jakmile se každý pes rozhodne, že mu příslušné místo vyhovuje, sociální systém se jim všem zdá natolik nezvratný a spolehlivý, že jim v mnoha věcech dodá odvahu jako pevné místo v posloupnosti. Ztráta jednoho člena má pak hluboký dopad.“ Mishův depresivní stav po Framově náhlém odchodu slovům Elizabeth Marshall Thomasové přitakává.
P. S.
Jaké bude vyústění Mishova příběhu v době, kdy píšu tyto řádky, nevím… Jeho situace se dosud k lepšímu neobrátila. Přál bych si, aby to, co nyní s truchlícím Mishou zažívám já, prožili i lovci vlků se svými psy. Snad by potom alespoň částečně pochopili, co pro společenskou psovitou šelmu znamená ztráta člena smečky a jaké to může mít fatální důsledky. Uznávám, že kdybych současný Mishův příběh četl v nějakém románu, přičítal bych melodramatismus tématu autorově básnické licenci. Realita je někdy více ohromující než samotná fantazie…
P. P. S.
Framova smrt mě zasáhla na nejcitlivějším místě. Byl moje alter ego. Je zdrcující, když je člověk náhle ztratí… A ještě horší je, až si po šoku uvědomí závratnou hloubku kráteru oné ztráty. Ale – bez mučení doznávám – že bych Framův odchod snášel mnohem hůře, kdybych neměl na starosti mladinkou Taigu. Ostatně Lenka Dragonari, která mi ji společně se svým mužem Adrianem věnovala, se mi mnohem později přiznala, že mi ji dali právě proto, aby si pojistili, že tu budu ještě dalších patnáct let.
P. P. P. S.
Je mi jasné, že se na základě tohoto textu ocitnu v palbě kritiky a že budu nařčen z naivního antropomorfismu. Nevadí. Jsem zvyklý chodit s kůží na trh a pobyt a hanbu na pranýři přečkám s hlavou vztyčenou. Žiji se psy už třiapadesát let, věřím svým očím, svým instinktům a své empatii. Učil jsem se od psů a vlků po celý svůj život. A s pokorou si uvědomuji, že hloubek jejich emocí člověk nedohlédne… Nepodceňujme citový život psů a jejich prarodičů!
