Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XII. Souhra se psem

Jak už v jednom dílu bylo uvedeno, pro konkrétně cílenou canisterapii se vybírají psi podle řady kritérií. V případě volby psa pro Karolínku se paní Kateřina nemusela dlouho rozmýšlet. Při terapiích u Ivy Bajtlerové poznala, že psi střední velikosti vyhovují její dvouleté Karolínce, ale než dostane vycvičeného psa, bude to ještě hodně dlouho trvat a dcera už bude mnohem větší. Tak se rozhodla pro velké plemeno, labradora.

„Žádost o vycvičeného asistenčního psa jsme s manželem podali někdy v zimě a v létě jsme byli pozváni na pohovor do Třemošné, kde obecně prospěšná společnost Pomocné tlapky (www.pomocnetlapky.cz) tyto psy cvičí. Labradora jsme doma uvítali za rok a půl. Byl to půldruhého roku starý Willy. Předtím jsme se ale s ním několikrát setkali. Důležité bylo setkání, při kterém došlo k testování, zda se Willy a naše rodina k sobě hodí. Nezpozorovala jsem při této zkoušce jediný problém. Myslím, že k tomu přispěly jak plemenné vlohy, tak povaha jedince a systematický výcvik,“ míní Kateřina Hájková.

Překvapení

Jenomže manžele několik překvapení přece jen čekalo. Psa nikdy neměli, a tak po ukázce, kdy cvičitel pan Jiří Tomášů předvedl, co Willy už umí, manželé na závěr instruktorovi ve svém pokoji poděkovali, rozloučili se, ale k jejich překvapení muž odcházel bez psa. „A co Willy?“ zazněl nesmělý dotaz, na který dostali Hájkovi jasnou odpověď: „Ten zde zůstane s vámi, zítra dopoledne přijdeme a budeme pokračovat v seznamování.“ A tak jako naprostí laici se potýkali třeba s takovým problémem, jakým je správné nasazení obojku, lámali si hlavu, jak často ho venčit, kde ho nechají spát a tak podobně. „Dnes si na ty chvíle vzpomínám s úsměvem, ale zároveň si uvědomuji, jak laika mohou zaskočit i tak samozřejmé pejskařské záležitosti. Za pár měsíců při závěrečném třídenním pobytu v Třemošné už jsme na tom byli lépe. Před zkouškou jsme nejprve absolvovali školení. Tehdy jsme si také ověřovali u našeho psa něco navíc – polohování,“ vzpomíná paní Kateřina a přidává ještě jedno překvapení: „Nečekala jsem, že si hned zvykne na nového páníčka, tedy na mne. Vím, že návyk na další lidi patří k systému přípravy cvičitelů, Jiřího Tomášů a jeho dcery Renaty, ale přece jen bylo příjemné, že na moje povely reagoval stejně, jako by je vydávali jeho dosavadní cvičitelé.“

Zkouška

Na rozdíl od Willyho si paní Kateřina užila trochu nervozity při vlastní zkoušce. „Vedení psa u kočárku na veřejnosti stejně jako přivolání či správné přivázání byly v pohodě. Horší to bylo v plzeňském Tesku, kde je složité pohybovat se v uličkách s naším dlouhým kočárkem pro dva, v němž sedí děti za sebou. A teď jsme to měli zvládat i se psem. Pes byl klidný, se mnou to bylo horší, zvláště když za námi shodil zkušební komisař krabici s džusem, pak zase spadl nějaký rohlík před psa, nato jsem měla psa odložit u regálu s pečivem a tak podobně. Zkouška však dopadla úspěšně, Willy byl opravdu šikovný společník, tedy přesně takový, jak se nazývá i jeho výcviková kategorie. Umí prakticky totéž co asistenční pes. Toho však ovládá handicapovaný člověk, kdežto šikovnému společníkovi dává povely rodič postiženého dítěte,“ vysvětluje maminka Karolínky.

Doma

Den po zkouškách se vrátili manželé s Karolínkou, Martínkem a se psem domů a s nimi dorazil i instruktor Pomocných tlapek Jiří Tomášů. Nepřijel na zdvořilostní návštěvu, ale aby mimo jiné upevnil návyky psa v konkrétním prostředí. „Zajímal se o místo, kde bude pes spát, jaké máme pro něho vybavení, a pak jsme šli do míst, kde se budu s Karolínkou pohybovat. Sledoval také, kde jsou ve vsi psi a jak je Willy vnímá. Vše bylo v pohodě až do chvíle, než jsme došli ke stádu krav. Tam znejistěl, ale časem se to zlepšilo,“ vzpomíná paní Kateřina. A pak už nastaly pro šikovného společníka běžné pracovní dny. Rodiče však nezapomínali na upozornění, že žádný pes nezůstane dobře vycvičeným pomocníkem, pokud ho člověk nebude správně vést: „V našem případě to znamenalo být k Willymu důsledný. Měl tendenci si ulevovat, občas zkoušel, že by nemusel poslechnout. Zvládli jsme to ale dobře. Mimo jiné i proto, že občas dojíždíme do centra Pomocných tlapek, kde upevňujeme některé cviky a konzultujeme různé poznatky či problémy.“

Pozoruhodný vliv

A čím vším Willy doma pomáhá? „Nejvíce si cením toho, že po pravidelné orofaciální stimulaci, tedy masážním olizováním, se natolik zlepšila funkce Karolínčina jazyka, že jím dokáže pohybovat dopředu a dozadu, což nám ulehčilo krmení a Karolínce usnadnilo příjem jídla. Je skvělý při několika způsobech polohování, účinně působí při masírování spastických končetin olizováním, a protože má Karolínka špatnou termoregulaci, blahodárně působí jeho zahřívání podstrčených nožiček i rukou. Těžko vysvětlitelný je fakt, že po praktikování orofaciální stimulace, tedy olizování obličeje psem, se Karolínce téměř ztratil lišej, který měla od samovolného úniku slin z úst. Pomáhá také při eliminaci špatné peristaltiky střev tak, že dcerce olizuje bříško, čímž jí umožňuje snadnější vyprázdnění. Na závěr bych uvedla neméně důležité působení psa na psychiku Karolínky. Veškerá práce s Willym ji baví, většinou se směje, a dokonce se někdy emoce natolik vzedmou, že kope radostí nožičkama. To není při žádné jiné hře nebo činnosti,“ dodává maminka na závěr.