Návrat „fišeráků“
Vlastní rodový název agapornis vychází z řeckého slova agapein = mazlit se, objímat se a ornis = pták. Angličané jej nazývají „Lovebird“, tedy pták lásky, ruský název zní „něrozlučnik“ a německý „Unzertrennliche“(nerozluční). Všechny tyto názvy vystihují jednu vlastnost – vzájemnou partnerskou něžnou náklonnost. O nějaké věrnosti z našeho pohledu ale nemůže být řeč. Sám jsem se přesvědčil již před třiceti lety u Agapornise růžohrdlého, že s jedním samcem bez problémů mláďata odchovávaly tři samice. Nyní k úplně stejné situaci došlo i u agapornise Fischerova. Samec však vždy krmil jen tu „svou“ samici a „svá“ mláďata, přesto liché samice samy odchovaly jedna tři a druhá dvě zdravá mláďata.
K chovu „fišeráků“ jsem se vrátil po téměř čtyřiceti letech, a to především díky manželce, která si je také zamilovala na první pohled. Nechci zde popisovat notoricky známá fakta o jejich chovu, ale chtěl bych přiblížit situaci s výskytem v přírodě, která dle údajů z některých pramenů není nijak zvlášť příznivá. R. Matias Reischmidt v „Atlasu papoušků“ uvádí, že Agapornis Fischerův (stejně jako jeho nejbližší příbuzný a soused v přírodě – Agapornis škraboškový) je v přírodě málo běžný.
Totéž potvrzuje i komentář našeho fotografa přírody Zdeňka Haška, který svá pozorování loňského roku v Tanzanii v centrální části Serengeti líčí takto: „Tohoto papouška, respektive malé hejno těchto papoušků jsme pozorovali pouze jednou. Vyzobávali na zemi kousek od cesty semínka trávy. Byli dost plaší. Jakmile jsme udělali prudší pohyb, hned poodlétli na nedaleký strom. Po třetím vyrušení odlétli do nekonečna…“(Zároveň bych chtěl Z. Haškovi poděkovat za svolení s uveřejněním jeho tehdy pořízené fotografie.)
Výskyt
Dnes se agapornis Fischerův vyskytuje na poměrně malém území východní Afriky (asi 136 000 km2). Obývá sever Tanzanie na jih od Viktoriina jezera, na západě areál výskytu zasahuje až do Rwandy a Burundi, na rozdíl od agapornise škraboškového, jehož areál rozšíření, jak je zřetelné z mapky, je střední a severovýchodní část Tanzanie. Na mapce (dle Lietzowa) je také dobře vidět, že v oblasti jezera Manyara se oblasti výskytu obou druhů překrývají. Ještě před nedávnem všichni autoři jednomyslně udávali, že oba druhy se sice opravdu stýkají u jezera Manyara, ale v hraničním pásu přibližně 60 km, který je oběma druhy prakticky nepřekročitelný (což bylo i pro mne záhadou). V období sucha agapornis Fischerův migruje na východ k tomuto jezeru a naopak agapornis škraboškový na západ, kde i v období sucha je díky vysoké spodní hladině vody a přítokům stékajícím z hor vody dostatek. A právě v této oblasti dochází k páření obou druhů. Tyto křížence opakovaně v roce 1999 (skupinu asi 10 ptáků) a v roce 2006 pozoroval a vyfotografoval Eckhard Lietzow. Oba druhy (spolu s kříženci) je možné vidět i ve městech Tanga a Dar es Salaam na pobřeží Indického oceánu a v okolí měst Naivashi a Nairobi v Keni. Zde se zřejmě jedná o uprchlíky nebo vypuštěné jedince. Podle Lietzowa je nejlepší doba k pozorování obou druhů agapornisů právě období sucha u zbylých vodních ploch, a to agapornise Fischerova na jihu Serengeti a agapornise škraboškového v NP Tarangire. Popisuje, že se již brzy před východem slunce objevují skupiny 20–50 ptáků, usadí se na stromech v okolí vody, několik minut vyčkávají kvůli bezpečí, napijí se a zase celá skupina odletí zpět do korun stromů. Pokud mají pocit, že nebezpečí nehrozí, dlouze se koupou. Potravu hledají hlavně na zemi. Tvoří ji především drobná semena trav, různé bobule, ale velice rádi pojídají i květy, poupata či listy různých stromů a keřů. Dále uvádí, že jejich počty v přírodě sice nejsou příliš početné, ale zatím nejsou v přímém ohrožení. Zatím…
Počty
Údaje o skutečných počtech v přírodě však chybějí. Různé prameny udávají počty od 100 000 do 1 mil. jedinců. To jsou ale všechno údaje minimálně 7 let staré a jsou jednotlivými autory opakovaně citovány. Už tento rozptyl svědčí o jejich značné nevěrohodnosti. A tak pokud budeme chtít opravdu vědět, jak na tom tito agapornisové v přírodě jsou, nezbývá nám než se do Tanzanie vypravit.
Mutace
Další, co mne trápí při pohledu na fotografie nabízených agapornisů Fischerových, ale i škraboškových na inzertních internetových stránkách či na jejich nabídku v inzerátech časopisů, je právě jejich současný stav u chovatelů. Zkrátka mišmaš s minimem přírodně zbarvených. Ale skutečně přírodně zbarvených. Na výstavách i u chovatelů vídáme dvě skupiny agapornise Fischerova: jedna má více žlutou přechodovou oblast masky a bronzově zelený zátylek, druhá více oranžově–červenou masku a červená barva přechází i do zátylku. Stejně to uvádí i uznávaný znalec a chovatel agapornisů Dirk Van den Abeele.
Po prostudování několika videí a fotografií z přírody mohu potvrdit, že v přírodě se vyskytují jen jedinci se žlutou přechodovou zónou s minimální variabilitou barvy opeření (maximálně rozdílné vybarvení mladých ptáků). Vašíček však uvádí, že Vít v 80. letech importoval 20 agapornisů Fischerových, kteří vykazovali určitou barevnou variabilitu. Sám jsem tehdy obdržel jeden kus z přímého importu, ale žádný rozdíl v barvě jsem nepozoroval. Ale to bylo před více než 30 lety.
Nyní je už nejvyšší čas se nad stavem agapornisů v zajetí zamyslet. Neberu chovatelům možnost dál uplatňovat svoji chovatelskou „kreativitu“ chovem mutací. Ale po pravdě řečeno, možná že v polovině případů byla příčinou tak lavinovitého rozšíření mutací i vyšší cena (která vlastně přetrvává dosud, i když ne s takovým rozdílem). V každém případě by bylo záhodno oddělit chov mutací a přírodně zbarvených ptáků a přísnou selekcí se dopracovat ptáků ideálních přírodně zbarvených.
Já sám nejsem zastáncem chovu mutací jakýchkoliv nedomestikovaných ptáků, vždyť co vytvořila příroda, je opravdu to nejhezčí! To platí všeobecně: jen vzpomeňme na stav přírodně zbarvených andulek. Jaké je rozčarování, když i v Loro Parku na Tenerife vidíte hejno různobarevných andulek, které s těmi přírodními mají společnou snad jen velikost! Tady bych chtěl pochválit Zoo Ohrada, kde jsem snad poprvé viděl hejno přírodně zbarvených zelených andulek. Nesmím ale v tom případě opomenout v současné době ani snahy některých našich chovatelů vrátit „divokou“ andulku do našich chovů. Ti však postupují cestou výběru, protože přímí potomci divokých andulek v Evropě chybějí. Snad výjimku dnes tvoří malé hejnko v Zoo Köln, která jediná dovezla divoké andulky přímo z Austrálie, od ní získala několik jedinců plzeňská zoo a nově i Loro Park na Tenerife.
Obdobná situace je ale i v chovech dalších druhů, jen letmo jmenuji mníška šedého, který ve většině případů už není „šedý“, totéž platí i u papoušíčků, aymar, alexandrů malých či neofém, rozel… A tento seznam den ode dne narůstá.
O to víc potěšující je zpráva o nedávno založené komisi pro zachování přírodních druhů při Asociaci chovatelů exotického ptactva a samozřejmě i dříve ustavená pracovní skupina přírodních agapornisů při Českém klubu chovatelů agapornisů. Důležité bude, aby nezůstalo pouze u založení…
Odchyt, reintrodukce
Právě tito agapornisové, „fišeráci“ i škraboškoví, jsou značně přizpůsobiví, a tak jejich reintrodukce do původního biotopu by neměla být vážným problémem, na rozdíl od jiných druhů. O tom ostatně svědčí životaschopnost uměle vysazené populace na jihovýchodě Francie. Mohli bychom tak splatit přírodě dluh (pokud si nebude umět pomoci sama), kdy zejména v 80. letech minulého století došlo k značnému zdecimování populace především právě agapornise Fischerova jeho hromadným odchytem k vývozu. Někde se udává, že tehdy právě agapornis Fischerův tvořil až 80 % všech vyvezených ptáků z Tanzanie! Vývoz je již sice zakázán, ale k ilegálnímu odchytu stále dochází, bohužel především pro africké chovatele, kterých je hodně zejména na jihu Afriky. Zda by ale bylo nutné sáhnout ke skutečně krajnímu řešení, tedy vysazení do přírodního biotopu, musejí posoudit odborníci na místě. Ale bude do té doby dostatek kvalitního „přírodního“ materiálu?
Hnízdění
Na konec jen poznámka k hnízdění. Zase nebudu popisovat, všichni dobře vědí, že jsou to ptáci vhodní i pro začátečníka. U mne v loňském roce zahnízdily dvě samice v jedné budce v patrovém uspořádání, obě vyvedly mladé s odstupem asi 4 týdnů. Jen podotýkám, že se jednalo o sourozence, čili byli k sobě nadmíru tolerantní. Pokud se týká hnízdění v přírodě, zase zprávy o tom chybějí, respektive se opisují stále dokola. Je nepochybné, že nejlepší je dutina. Ale těch, stejně jako u nás, není dostatek. A tak se nabízí i řešení náhradní. Přivedl mne na to kamarád Pepa Nožička, který na podzim minulého roku pozoroval v Namibii agapornise růžohrdlé, kteří si sami od sebe stavěli hnízda z proužků listů palem a materiálu nakradeného od snovačů, kteří hnízdili samostatně opodál. Takové chování ještě nikdo nepopisoval. Všude se uvádí, že agapornisové kromě v dutinách a různých rozsedlinách hnízdí v hnízdech snovačů a vrabců pospolitých.
A proč by se stejně jako agapornisové růžohrdlí nechovali při hnízdění v přírodě i „fišeráci“? Jak je vidět, příroda nám může ještě připravit nejedno překvapení. A tak skutečně nezbývá než se do Tanzanie vypravit!
