Křepel kalifornský
Vlastnosti druhu
Jedná se o společenský druh křepela, který se mimo hnízdní období drží v menších skupinkách, zvrat přichází až v době toku, kdy se kohoutci stávají velice teritoriální k ostatním ptákům stejného pohlaví a neakceptují je ve své blízkosti. Hnízda si nejčastěji staví pod nízkými keři nebo mladými stromy, kde si samička vyhrabe mělký důlek, který vystele suchou trávou a zbytky listů. Do pečlivě ukrytého hnízda klade 10–12 strakatých vajec. Při sezení na vejcích samec samičku nestřídá, v této době se ujímá funkce hlídače, který střeží hnízdo i se samičkou a je připravený odehnat každého vetřelce, jenž se přiblíží příliš blízko. Vajíčka křepela kalifornského jsou poměrně velká, jejich maskování ve formě nepravidelných skvrn a teček je výhodou při opuštění hnízda samičkou, stávají se tak snadno přehlédnutelná. Inkubační doba trvá v průměru 18 dnů, potom se líhnou kuřátka, která vodí oba rodiče. I při oddané péči rodičů se v přírodě dožije dospělosti jen zlomek z nich. Pohlavní dimorfismus se u vybarvených jedinců pozná velice snadno, kohoutek je oproti slepičce mohutnější a překrásně zbarvený. Majestátnost těchto křepelů umocňuje vysoká chocholka na hlavě u obou pohlaví.
Můj chov
První pár jsem si pořídil před mnoha lety na tradičních trzích ptactva v Týništi nad Orlicí. Pár jsem umístil do venkovní polokryté voliéry o velikosti dna 200×100 cm s výškou dva metry. V rohu voliéry byli zasazené asi 3 nebo 4 půlmetrové smrčky, zbytek dna tvořila zčásti vzrostlá tráva a zčásti hrubší oblázky z pískového lomu. S příchodem hnízdního období se ukázala voliéra jako nevhodná, respektive její rozměry a vnitřní vybavení.
V toku byla samcova agresivita k samičce tak vysoká, že v malém chovatelském zařízení měla slípka jen málo možností kam se schovat, kohoutek ji neustále pronásledoval a útočil na ni. Zraněnou samičku jsem oddělil a začal přemýšlet o nové voliéře, tu jsem nakonec postavil ze dřevěných hranolů, rozměry venkovní části byly 300 cm na délku a necelé dva metry na šířku, výšku jsem zachoval jako u původní voliéry, tedy dva metry. Necelá polovina vrchní části byla zakryta průsvitným plexisklem. Dno jsem udělal členitější, tvořily ho různé kopečky, větší kameny, kmeny porostlé mechem a několik pařezů, to vše bylo doplněno o zeleň a dřeviny, zejména menší jehličnany, které byly nasázeny ostrůvkovitě po několika kusech na různých místech. Část výběhu byla oseta luční trávou a na druhé části byl nasypaný jemně prosátý říční písek, ve kterém se rádi popelili.
Jelikož tito křepelové nocují nikoli na zemi ukrytí v porostu, ale ve vyšších patrech voliéry, umístil jsem jim do těchto míst několik silnějších větví, které také k tomuto účelu využili. Součástí nového zařízení pro chov tohoto druhu byla vnitřní ubikace o rozměrech 180×100 (190) cm o výšce 200 cm, tuto část jsem pro jistotu zhotovil tak, aby se dala podle potřeby rozdělit na dvě nezávislé klece a oddělila tak samečka od samičky v případě, že by se projevila agresivita, to však nebylo nikdy nutné.
Dno vnitřního úkrytu tvořila několikacentimetrová vrstva hrubších hoblin, v této části byla také celoročně předkládána voda a krmení. Potravu tvořila směs semen, zejména různých druhů pros, zelené krmení, natvrdo uvařené vejce s piškotem, ovocné saláty (směs různých druhů na kousky nakrájeného ovoce) a v malém množství i mouční červi nebo cvrčci.
Konečně bylo vše připravené a já se těšil na následující chovnou sezonu, jak to tak ale někdy bývá, ptáci nezahnízdili ani nejevili sebemenší náznaky hnízdní aktivity, byl jsem zklamaný a pevně jsem doufal, že následující sezona bude úspěšnější, a také se tak stalo. S příchodem jarních dnů se samečkovo chování začalo měnit, jeho zájem o partnerku byl čím dál větší, předváděl se před ní a naparoval se při každé možné příležitosti. Za krátký čas se samička zdržovala pod keři, kde si stavěla nenápadné hnízdo, byla to mělká jamka skromně vystlaná suchou trávou. Za pár dnů se objevilo první vejce a po něm obden následovala další, slípka prvně nasedla až po snesení několikátého vejce, do této doby se však pár zdržoval v blízkosti svého hnízda.
Po vyklubání se „minikuřata“ zdržovala den v hnízdě, zřejmě aby oschla a rozkoukala se, než je samička poprvé vyvede ven. Ta je od první chvíle pronásledovala a ostražitě sledovala. Jakmile se nějaké kuře zapomnělo kousek víc vzadu, hlasitě volalo a vyděšeně běželo za zbytkem rodiny. Stravu mláďat jsem obohatil o jemný pšeničný a kukuřičný šrot, namočenými piškoty a měkkým ovocem. V pozdějším věku s velkou oblibou konzumovali ptačinec žabinec, listy pampelišky a jiných trav, potřebné množství drobného hmyzu si nasbírali ve venkovní části chovného zařízení.
Přes veškerou snahu se mi podařilo odchovat do dospělého věku jen tři křepelky, ale i tak to byl pro mě velký úspěch a zážitek. Bohužel následující hnízdění neprobíhalo – řeknu-li to s nadhledem – tak snadno a na řadu musela přijít líheň a umělý odchov. Křepelové jsou vůči ostatním druhům přátelští, pokud se tedy nejedná o jiné pozemní hrabavé ptáky, na které útočí. V takto prostorných voliérách je možné je držet s jinými mírumilovnými ptáky, jako jsou holoubci, papoušci, nebo i s některými druhy drobných pěvců velikosti zebřičky. Chov křepelů kalifornských byl velkým zážitkem, v budoucnu, až to podmínky dovolí a já se budu moci vrátit k chovu ptactva, tyto křepely zcela jistě zařadím zpět do svého chovu.
