Svět podle psa – část 21. Průvodce labyrintem psích emocí – Přechod duhového mostu
Přechod duhového mostu
Redakcí Fauny jsem byl vyzván, abych dopověděl příběh z předcházejícího dílu – příběh Malamuta Mishy, který mlčky truchlil po odchodu svého druha Frama. Píše se mi těžko, všechno je ještě příliš živé, zjitřené a zanícené. Bohužel život není Hollywood a až příliš často nepřeje happy endům. Misha nadále neopouštěl ulitu své letargie, odmítal vstát, odmítal jíst, pil jen nabízenou vodu (masového vývaru, kterého jsem okamžitě připravil notnou zásobu, se ani nedotkl). Z pasivní rezistence jsem ho přes veškerou snahu nevyburcoval. Hodinu za hodinou, minutu za minutou mi odcházel před očima. Chtěl být sám se svým tichým žalem, ze kterého jsem ho já jakoby vyrušoval. Jako bych už do jeho světa a života ani nepatřil…
V pondělí (19. května) jsem musel na několik hodin odjet. Večer měl za mnou přijít veterinář, se kterým jsem chtěl zkonzultovat další postup s nešťastným Mishou. Po návratu – již při příchodu na zahradu – jsem vycítil, že veterináře nebude třeba. Misha zatím v klidu a sám překlusal po duhovém mostu za svým Framem. (Znovu jsem si po čase uvědomil, co lidé myslí termínem – majestát smrti: Misha v posledních dnech a hodinách strašlivě sešel. Nyní však, když jeho duch uháněl za Věčnou smečkou, spočívalo jeho tělo na boku, nadýchaná srst zářila v odpoledních slunečních paprscích a jeho tvář byla klidná, beze stop útrap… Byl nádherný!) Misha tak Frama následoval po pouhých třech dnech. Indiánskou větu – „dnes je dobrý den pro smrt“ – vyplnil do písmene.
Ve čtyřech dnech jsem kopal dva hroby. Šílené! Kráter bolestné prázdnoty, který se ve mně otevřel, popisovat nebudu. Toto je seriál o psích emocích, nikoliv o lidských…
Když v současnosti studuji práce některých renomovaných etologů, v nichž se stále objevují pochyby o citovém a duševním životě zvířat, maně si vzpomenu na slova anglického evolučního biologa sira Juliana Huxleyho (1887–1975), který napsal v Journal of the Royal College of Surgeons of Edinburgh: „Přičítat vyšším zvířatům intelekt ve smyslu našeho subjektivního vědomí je pracovně nezbytné a z vědeckého hlediska zcela oprávněné. Zvláště to platí pro antropoidní opice, které se podobají člověku nejen svým tělem a smyslovými orgány, ale projevují se též podobným chováním a nápadně shodným způsobem citového vyjadřování, jak může každý vidět v zoologické zahradě. Jsou to projevy zvědavosti, hněvu, ostražitosti, dojetí, žárlivosti, strachu, bolesti i radosti. Platí to jistě i pro ostatní savce, i když u nich není podobnost zdaleka tak výrazná. Nejsme zatím schopni správně porozumět chování slonů, psů nebo koček ani je vhodně popsat, pokud neužijeme aspoň v určitém rozsahu výrazů z oblasti lidského duševního života. Není to antropomorfismus, je to spíš jen použití srovnávací metody, která se ukázala tak prospěšná ve srovnávací fyziologii, srovnávací cytologii a v jiných biologických odvětvích.“ Jeden z nejproslulejších světových terénních zoologů 20. a počátku 21. století Američan George B. Schaller v knize Rok mezi gorilami (americký originál vyšel v Chicagu v roce 1964) napsal: „Mám za to, že nejsme schopni plně porozumět zvířatům a zbavujeme je jejich životnosti, jestliže zavrhneme výklad jejich chování v lidských pojmech. Je ovšem třeba používat jich s mírou. Jestliže si někdo myslí, že rozumí zvířatům, pak musí umět předvídat jejich chování v kterékoli situaci.“ Mishovo chování a jeho fatální rozhodnost opustit pozemský svět jsem předvídat nedokázal. Věděl jsem, že jeho reakce na Framův odchod bude silná a bolestná. Že však bude absolutní, jsem předpovědět nedokázal, nebo jsem si to možná netroufal přiznat…
Nehodlám čtenáře unavovat citováním dojemných vybájených příběhů o psí věrnosti, které se zrodily ve fantazii dobrých či méně dobrých spisovatelů a jimiž mnohé svazky doslova přetékají. Nemohu si však odpustit citaci z výjimečné knihy Soukromý život psů vynikající americké antropoložky a psí etoložky Elizabeth Marshall Thomasové. V její psí smečce zemřel na selhání srdce dvanáctiletý Mops Bingo, jehož životní družkou byla „mopslice“ Fialka. „Fialka zaujala místo pod stolem v hale a už odtamtud neodešla, kromě krátkých návštěv dvora, kam se šla vyvenčit, nebo do kuchyně, kde se napila a najedla,“ popisuje Elizabeth Marshall Thomasová. „Jinak se choulila pod stolem a s očima na dveřích pozorně naslouchala zvukům zvenčí. Čekala jsem, že z toho trápení ztratí chuť k jídlu, ale i při svém korpulentním tělíčku jedla nadále hltavě a nevykazovala nijaké známky soužení. Byla ale daleko nervóznější, roztěkanější a rozechvělejší. Když jsem ji zavolala k jídlu nebo na procházku, vyskočila na nohy a chvilku bezcílně zmateně pobíhala sem a tam. I když s jistotou vím, že ji nikdy nikdo za celý život neuhodil, začala se nás bát. Když se jí někdo z nás pokusil dotknout, v panické hrůze před blížící se rukou ucukla. Uplynul rok, během nějž se zmateně chvěla pod stolem v hale, a pak také umřela, také na selhání srdce.“
Ať si to troufáme, či netroufáme připustit – v psím světě někdy existuje to, co lidé nazývají láskou až za hrob. Lidé o podobném faktu mluví… Psi jím žijí a – umírají…
Tady a teď
V následujících řádcích bych se rád vymanil z oblaku smutku a z pocitu bezvýchodného zmaru. Živá stvoření (vyjma člověka) jsou veselá stvoření nabitá energií, jimž je cizí zbytečný strach. Psycholog zvířat Heini Hediger (1908–1992) prohlásil, že člověk se liší od zvířat tím, že je zbaven neustálého strachu. S tímto názorem absolutně nesouhlasím! Podle mého mínění je právě člověk zmítán často zbytečným a iracionálním strachem, pověrami, nejistotou, úzkostmi a obavami z budoucnosti. Člověk s oblibou „maluje čerta na zeď“. Zvířata nekoketují s věštbami a věštkyněmi: žijí přítomností – tady a teď! Problémy a nebezpečí, kterým se nevyhnou, řeší tak, jak přicházejí. Nespekulují! Neděsí se zítřka! Ostatně zvířata, která jsou potenciální kořistí šelem, by jinak ani nemohla normálně fungovat. Jsou ostražitá a opatrná, jejich pud sebezáchovy je neustále „zapjat“, ale nic jim nebrání v pastvě, v odpočinku, v lásce a ve výchově potomstva. Nežijí v patologické hrůze z „co kdyby…“. Jsou evolucí vybavena k rychlému útěku, který je dovede do bezpečí. Jejich smysly jsou ostré a dokážou je včas varovat. Koho zradí, neujde přirozenému výběru.
Rovněž šelmy, které jsou odedávna vystaveny neustálému loveckému tlaku člověka (který je tmářsky považuje za škodnou), nezmírají před lidmi strachy: jsou ostražité, nedůvěřivé a opatrné a lidem se, navzdory nekonečné lidské rozpínavosti, pokud možno vyhýbají.
Projevy absolutního blaha
Až s živočišnou rozkoší rád pozoruji, když se má fenka Československého vlčáka Taiga parfémuje nebo jen tak převaluje v trávě. Nikoliv ovšem, když tak činí na kuním trusu, bažantích pukavcích nebo na leklé ostroretce; to mě naopak jímá hrůza, neboť vím, jaký boj s ní při následné očistě budu podstupovat. Převaluje-li se však na neškodném „čemsi“ velikosti poštovní známky nebo v čerstvě posečené orosené trávě či na nahnilých jablkách, je slast ji pozorovat. Čenichem napřed prozkoumá vábné místo, pak se ladným pohybem přes lopatku překulí parakotoulem na záda a počne se rozkošnicky převalovat na zádech, vrtět hlavou ze strany na stranu a zuby zachytávat stébla trávy, a přitom se navíc odstrkuje zadníma nohama, aby znásobila tření. Její pochrochtávání dává tušit, jakou slastnou extázi prožívá! Stejným slastem se oddávají bez výjimky snad všichni psi.
Psi jsou tak nádherně přímočaří a vždy nás ohromí svou upřímností bez hranic. A nejen psi – totéž platí o všech mimolidských tvorech. Je to přesně tak, jak americký básník Walt Whitman napsal ve Zpěvu o mně:
„Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít mezi nimi,
jak jsou mírná a soběstačná,
Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho,
Nepotí se, nevzdychají nad svým stavem,
Neleží potmě v bdění a nepláčou pro své hříchy,
Není mi z nich zle, protože nevykládají o povinnostech k Bohu,
Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí po majetku,
Ani jediné neklesá na kolena před druhým, aniž před sobě
rovným, které žilo před tisíci lety,
Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.“
Klid duše
Poněvadž jsem strávil desítky hodin v divočině pozorováním vlků, kteří „nedělali nic“, jen tak se povalovali na svých oblíbených pozorovatelnách nebo v okolí doupěte s maličkými vlčaty, která ještě neopouštěla rodný brloh, dobře rozumím slovům, která napsala Elizabeth Marshall Thomasová: „Když psy naplní poklid a jsou s životem spokojeni, nedělají nic. A tak jsme na té stráni za teplých podzimních odpolední dělali to, že jsme nedělali vůbec nic. Jako většina lidí, kteří chtějí vědět o životě zvířat víc, jsem si vždycky přála nahlédnout do vědomí stvoření jiného než člověka. Moc ráda bych věděla, jak se jeví svět psovi nebo co z něj slyší, jak mu voní. Ráda bych navštívila psí mysl, abych věděla, o čem pes přemýšlí a co cítí, a kdyby se na mě podíval jiný pes, abych viděla ne něco jiného, ale něco stejného. K velkému údivu jsem se během těch odpolední u doupěte tomu všemu přiblížila. Jaké že to bylo? Trošku jako když vejdete do tiché vesničky v daleké zemi a trochu jako když vstoupíte do jiného světa, nové dimenze. Seděli jsme tam nějakých patnáct metrů od domu, a přesto ve světě, který neměl nic společného s mým domem a nic společného s mým životem. Nečinně sedět, nic nedělat, jenom prožívat čas, to je pro primáta velice těžké, alespoň pro jednou jsem se však z řádu primátů vymanila. Psi se učí žít mezi námi a mně se konečně aspoň jednou přihodilo, že jsem žila s nimi. Ve slunci pozdního odpoledne jsme seděli v prachu nebo leželi na břiše s podepřenými lokty, rovnoměrně rozložení na vrcholu kopce, všichni jsme se dívali dolů mezi stromy, co se to tam hýbe. Ptáky nebylo slyšet, jenom hmyz. Tam dál, v tichých vysychajících lesích tu a tam nějaký strom něco upustil – tobolku třeba nebo list – a my poslouchali, jak se to propadá dolů. Klidně jsme leželi za dloužících se stínů a prožívali jsme tu chvíli, ten klid, to teplé světlo zardělého slunce – každý z nás s ostatními právě přesně stejně šťastný, bezstarostný, všechny nás pohltilo ticho a vyrovnanost. Na světě jsem navštívila mnoho různých míst, Arktidu, africkou savanu, ale ať jsem jela kamkoliv, vždycky jsem se pohybovala ve své vlastní bublině energie primáta, zkušenosti primáta. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem se už necítila tak vzdálená od zdánlivě známých věcí jako tentokrát se svými psy u jejich doupěte. Primáti pociťují čistou nerušenou nehybnost jako nudu, pro psy znamená klid duše.“
P. S.
Kniha Soukromý život psů Elizabeth Marshall Thomasové (nakl. Abies, Tulčík, 1994) je nejen mistrně napsaná, ale především nabitá autorčiným objevným pozorováním, postřehy, dedukcemi a názory, které jsou přínosem pro každého kynologa a také inspirací k porovnáním a ke konfrontacím s vlastními závěry etologických pozorování.
