Stájí se obvykle myslí hned několik různých zastřešených prostor, které mají mnohdy zcela odlišné využití, a tedy i požadavky. V první řadě je třeba myslet na podlahu jednotlivých boxů nebo míst, kde se koně převážně zdržují a kde odpočívají. Do stájí ale patří i stájové uličky, přípravny a sklady krmiv, popřípadě sedlovny a mycí boxy.
Z čeho všeho lze podlahu ve stájích vybudovat
Veškeré dostupné materiály můžeme rozdělit na propustné pro tekutiny (porézní) a nepropustné. Toto rozdělení je pro výběh a budování podlahy rozhodující, protože od něho se bude odvíjet vše od sestavení jednotlivých vrstev podlahy přes jejich tloušťku i očekávané vlastnosti hotové podlahy.
U propustných materiálů je třeba počítat s tím, že do jisté míry nasávají tekutiny (v našem případě především koňskou moč) a propouštějí je do nižších vrstev. Charakteristickým příkladem jsou zemina, jíl, písek či děrované rohože. Obecnou výhodou těchto materiálů je to, že netvoří louže a bývají měkčí, tvarovatelnější, nevýhodou může být skutečnost, že mohou zachovávat zápach (především čpavkový), tvořit blátivá místa a většinou jsou méně odolná vůči koňským kopytům.
Nepropustné podlahy zadržují tekutiny na svém povrchu, např. beton nebo plné gumové/plastové rohože. Z toho důvodu je potřeba, aby byly mírně vyspádované, takže budou tekutiny (moč) odvádět do drenáže (kanálků) a jimi ven ze stáje. Jejich výhodou je dostatečná pevnost a odolnost, ale na druhé straně bývají příliš tvrdé pro pohodu i zdraví koní.
Nezapomeňme, že v obou případech je důležité, aby podlaha odváděla dráždivou a zdraví škodlivou moč pryč od koní; ať už tím, je jí bude moč prosakovat pod stáj, nebo z ní odteče.
Bohužel je třeba si uvědomit, že žádný materiál nebude splňovat všechny požadavky ideální podlahy, především pak pro boxy nebo prostory, kde koně tráví více času. Proto je třeba si nejdříve ujasnit, jaké vlastnosti jednotlivé materiály mají, které výhody považujete za podstatné a které nevýhody jste ochotni připustit.
Propustné materiály
Hlína
Hlína neboli zemina, materiál, který má každý po ruce. Bohužel není hlína jako hlína, a proto také nemá jednotné vlastnosti; některá drénuje dobře, jiná, především ta s vysokou příměsí jílu, je poměrně nepropustná.
Výhody hlíny jsou jasné: většinou dokáže dobře sát tekutiny, a pokud má vhodné složení, dobře drénuje. Pro koňské končetiny je příjemná, protože je pro ně přirozeným povrchem, neklouže, koně na ní rádi leží a nebojí se vstávat. Bývá i poměrně levná.
Má však i řadu nevýhod: ráda nasává a udržuje v sobě vlhko i zápachy, takže může být „studená“ a podporovat tvorbu plísní i závadného stájového klimatu. Pokud je příliš mokrá, koně ji snadno rozšlapou na bahno, ve vlhké hlíně vyšlapou dolíky, takže je nutné ji pravidelně srovnávat. V takových případech může být problém ji pořádně vymístovat. Obecně se špatně zametá, čistí a dezinfikuje. V zimě může zmrznout na kámen, v suchém létě zase prášit.
Jíl
Je to častý materiál pro stavbu jednoduché podlahy, i když i jeho vlastnosti se různí dle lokality původu a složení. Čistý jíl má tendenci se spékat do tvrdé hmoty a je téměř nepropustný pro tekutiny, jakmile namokne, klouže. Pokud se používá jíl, pak se mísí s jinou zeminou. Přestože se většinou používá jako nejspodnější vrstva složitějších podlah, lze ho mít i na povrchu; pak je lepší ho trochu vyspárovat, aby tekutiny, které nevsáknou, mohly odtéct do drenáže.
Podobně jako hlína je jíl příjemný pro končetiny a kopyta koní, není hlučný a obvykle nepráší. Nevysušuje kopyta a bývá poměrně „teplý“, takže koně na něm rádi leží, přestože bývá tvrdší. Je-li suchý, je velmi odolný vůči zátěži a neklouže. Výhodou je i jeho poměrně nízká pořizovací cena.
Pokud však navlhne, objevují se jeho nevýhody: koně do něho vyšlapávají dolíky, špatně vysychá, zadržuje pachy, klouže a nedá se pořádně vyčistit.
Písek
Písek je jeden s nejpoddajnějších, „nejměkčích“ materiálů, který výborně drénuje a spíš než na povrch podlahy se používá do hlubších vrstev. Koně na něj rádi lehají, neklouže a je příjemný i pro koně v rehabilitaci či s nějakými pohybovými problémy.
Jeho nevýhodou je nedostatečná soudržnost, takže si v něm koně rychle vyšlapou či vyhrabou prohlubně, cestičky apod., proto je třeba ho denně urovnávat. Snadno se smíchá s podestýlkou (hlavně hoblinami a pilinami), takže je špatně čistitelný a je nutné ho často doplňovat, protože hodně písku se s podestýlkou vyhodí. Koně ho mohou nechtěně požírat a vznikají tak pískové koliky, což jsou vlastně střevní zácpy. Může vysušovat kopyta, která pak mají tendenci praskat a lámat se.
Lomový prach/kamenný prach
Tento materiál se sice podobá písku nebo jemnému štěrku, přesto má jiné vlastnosti. Většinou se skládá z žuly (či jiného kamene) a jílu nebo jiného pojivového materiálu. Je kompaktní a díky tomu vhodný i pro budování nezastřešených pozemních komunikací. Ve stájích se používá spíš jako podloží pro beton nebo plné rohože. Jeho vlastnosti závisejí na složení i na velikosti kamenných částic či poměru jílu.
Většinou se doporučuje lomový prach s malými částicemi, protože se dobře stmeluje a je pevný a odolný. Zároveň se dobře urovnává.
Pokud je suchý a/nebo hodně zhutněný, může být tvrdý jako beton. Je-li naopak příliš nakypřený, snadno se smíchá s podestýlkou, koně v něm vyšlapou dolíky a cestičky. Podobně jako zemina či písek v sobě zadržuje vlhko a zápach, jeho cena však bývá poměrně příznivá.
Dřevo
Dřevo bylo dříve častým materiálem pro podlahy stájí a chlívů, dnes ho nahrazuje beton a jiné „moderní“ materiály. Do stájí se používá v různých podobách, například jako prkenné podlahy, jako dřevěné špalky či dlaždice. Doporučuje se používat tvrdé dřevo (dubové) a namořit ho vhodnými ochrannými látkami. Pokud se buduje prkenná podlaha, mají být prkna aspoň 5 cm tlustá a mezery mezi nimi je vhodné vyplnit propustným materiálem, například pískem, lomovým prachem či jílem.
Dřevo je pohodlné pro koně, dobře tepelně izoluje od chladného podloží, je měkčí než beton či asfalt, a je-li suché a drsné, neklouže. Je odolné, trvanlivé a dobře se udržuje.
Nevýhodou je jeho vysoká pořizovací cena a poréznost; kvůli ní se špatně dezinfikuje. V mezerách se často udržuje špína a zbytky krmení, čehož využívají různí škůdci včetně hlodavců. Mokré dřevo má tendenci klouzat a zadržuje v sobě pachy.
Děrované gumové nebo plastové rohože
Tyto rohože obvykle nejsou zcela povrchovým materiálem. Většinou se pokládají na rovné podloží a zasypávají se například jílem, zeminou či lomovým prachem. Díky otvorům dobře drénují, brání posouvání vrchního sypkého materiálu, i když je vlhký nebo silně zatěžovaný kopyty, takže v něm nevznikají prohlubně ani hromady. Jsou trvanlivé, příjemné pro končetiny koní, tepelně izolující a snadno se udržují.
Podle toho, jak jsou velké a těžké, je někdy nutné je dobře upevnit, aby se neposunovaly. Hlavní nevýhodou tohoto materiálu je jeho vysoká pořizovací cena.
Máme představu o propustných materiálech, které lze použít jako podlahu koňských stájí. Příště se podíváme na materiály nepropustné a na to, který z nich je vhodný do boxů, stájových uliček, ale i do skladu a přípravny krmiv a dalších zastřešených prostor.
Přesto si ale ještě ujasníme jednu věc: ať už používáme pro výstavbu stájové podlahy jakýkoli materiál, vždy je třeba myslet na to, že v místech, kde se budou koně zdržovat a odpočívat, by měli mít odpovídající podestýlku, která pro ně bude pohodlná a především bude zachytávat hlavní „nápor“ moči a trusu a denně se bude měnit a nahrazovat novou. Žádný z materiálů, z nichž se staví stájové podlahy, ji totiž nenahradí. Přítomnost podestýlky pak je taky jedním z hlavních „rozlišovacích“ znaků mezi stájí a „pouhým“ přístřeškem.
Informace čerpány: Horse Stable Flooring Materials and Drainage, The Pennsylvania State University, College of Agricultural Sciences, 2002
(http://pubs.cas.psu.edu /freepubs/pdfs/ ub036.pdf).