Obecně patří tito loriové mezi malé a středně velké papoušky. Nejmenší z nich je Lori fialovolící (Trichoglossus goldiei) s 19 cm a naopak největší Lori ozdobný (Trichoglossus ornatus) s 25 cm (nepočítáme-li lorie mnohobarvého, kde mají některé subspecie až 28 cm). Žádné výrazné podobnosti spočívající v morfologii mezi lorii rodu Trichoglossus nenajdeme. Jednou z mála společných vlastností je příčné pruhování na prsou, které však u několika zástupců chybí.
Trichoglossus, Psitteuteles nebo ještě jinak?
Mohli bychom si tedy položit otázku, proč vlastně tito ptáci sdílí stejný taxon. Při pečlivém procházení databáze fylogenetických studií jsem bohužel odpověď nenašel. Žádná z morfologických nebo novějších molekulárních analýz se nezaměřuje na samostatnou čeleď Loriidae a už vůbec ne na rod Trichoglossus. Některé taxonomické práce se však věnují papouškům a je v nich zahrnuto i několik loriů. Všechny se víceméně shodují v tom, že rod Trichoglossus je sesterský k rodu Eos. Jedna z nich uvažuje také o blízké příbuznosti s rody Lorius a Glossopsitta. V zahraniční literatuře se můžeme setkat s alternativními latinskými názvy pro lorie fialovolícího (Trichoglossus goldiei), lorie žíhaného (Trichoglossus versicolori) a lorie timorského (Trichoglossus iris). Všechny tyto druhy jsou zařazeny do rodu Psitteuteles. Zajímavé je, že podle několika fylogenetických studií se opravdu stává rod Psitteuteles samostatným taxonem, a k rodu Trichoglossus je dokonce ještě méně příbuzný než rod Eos. Jak už jsem zmínil v jednom z předešlých článků, díky neustálému přívalu molekulárních prací a také snaze ochránců rozštěpit větší taxony na menší se dají v blízké budoucnosti očekávat změny. Pro nás chovatele se toho však příliš mnoho nemění, protože ať už se bude lori fialovolící, popřípadě nějaký jiný druh jmenovat jakkoliv, bude to pořád stejný lori s fialovou hlavou.
1) lori žlutohlavý
(Trichoglossus euteles) – oproti ostatním loriům není jeho opeření tolik barevné. Celé tělo je zelené, hlava žlutá. Vyskytuje se na ostrovech Timor, Lembata, Alor a Adohara. Patří mezi hojné druhy, a proto nespadá do žádné kategorie představující ohrožení.
Pokud se u loriů bavíme o tom, kteří zástupci jsou hojní a kteří zase vzácní, je to vždy trochu ošemetné. Vzhledem k tomu, že chovatelů těchto ptáků není moc, se jednotlivé druhy snadno vytratí, přestože se třeba rozmnožují relativně snadno. Také lori žlutohlavý se dobře množí, a pokud sestavíme mladý pár, můžeme se dočkat odchovu už ve druhém roce jejich života. V České republice jako první tento druh odchovali Antonín Korec a Marcel Kohout v roce 2003. Chovatelská základna „loriářů“ u nás se od té doby však podstatně zredukovala a dnes už se prakticky nechovají. V Evropě není problém lorie žlutohlavé sehnat a nabízejí se v cenové hladině běžných poddruhů loriů mnohobarvých. Celkem často se stává, že samička snese tři vajíčka. Rodiče jsou navíc schopni všechna tři mláďata také odchovat.
2) lori žlutozelený
(Trichoglossus flavoviridis) – patří mezi menší zástupce loriů. Dělí se na dvě subspecie – lorie žlutozeleného sulského (Trichoglossus flavoviridis flavoviridis) a lorie žlutozeleného sulaweského (Trichoglossus flavoviridis meyeri). Hlavní rozdíl spočívá ve zbarvení hlavy. První zmíněný ji má žlutou, subspecie meyeri hnědou. Jak už název napovídá, vyskytují se na souostroví Sula a ostrově Sulawesi. Statut ohrožení se stanovuje pouze pro druhy, nikoliv pro poddruhy. Jako celek však lori žlutozelený patří mezi hojně se vyskytující.
V devadesátých letech patřil tento druh v Evropě mezi početné zástupce. Bylo to především díky probíhajícím importům. Po přelomu tisíciletí však dovozy přestaly fungovat a u chovatelů dostali přednost barevnější loriové. Dnes se u nás už vůbec nechová a v celé Evropě se považuje za velmi vzácného. Je to jen další příklad toho, jak rychle může druh z chovů vymizet, přestože se ho daří odchovávat celkem bez obtíží. V České republice se odchov lorie žlutozeleného sulaweského podařil P. Dohnalovi a lorie žlutozelené sulské odchoval pro změnu J. Sojka. V Nové Exotě (6/2003) popisuje Jos Hubers chov obou druhů a zdůrazňuje rozdíl v jejich chování. Zatímco ptáci nominátní subspecie jsou hluční a agresivní (i vůči vlastním mláďatům), poddruh meyeri je většinou klidný a tichý. Podle autora se dá pohlaví určit snáze u mladých ptáků, kdy mají samci žlutější hlavu než samičky. Po přepeření se rozdíly stírají.
3) lori rubínový
(Trichoglossus rubiginosus) – velký asi jako lori ozdobný, zbarvení opeření je pouze vínové. Pro chovatele i ornitology představuje velkou neznámou, poněvadž se vyskytuje na izolovaném ostrově Pohnpei v Pacifiku, který je od Nové Guiney vzdálený téměř 2 000 km. V minulosti byl několikrát vyvezen mimo svou domovinu, odchovat se ho podařilo pouze v Zoo Los Angeles v roce 1971. Dnes se nechová. Před několika lety jsem navštívil německého chovatele loriů Petera Kreise, který mi vyprávěl, jak jako jeden z mála viděl tyto ptáky na ostrově Pohnpei na vlastní oči. Podle něj jsou zde tito ptáci často chováni jako domácí mazlíčci. Mezi lety 1984 a 1993 byl na ostrově proveden výzkum sledující početnost tohoto papouška. Výsledky ukázaly, že za pouhých 9 let se populace loriů vínorudých zredukovala na 25 % původní velikosti. Proto je zařazen do kategorie „blízko ohrožení“.
4) lori vlnkovaný
(Trichoglossus johnstoniae) – existují dva poddruhy – johnstoniae a pistra. Oba obývají ostrov Mindanao, jejich areály se ale nepřekrývají. Zatímco prvního jmenovaného nalezneme v jižní a střední části ostrova, poddruh pistra se vyskytuje pouze na západě. Lori vlnkovaný se vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách od 1 000 do 2 500 m n. m. Stejně jako v případě mnoha jiných filipínských živočichů se jedná o druh s klesající početností, a proto má status „blízko ohrožení“.
V zajetí byl lori vlnkovaný vždy vzácným druhem. Po roce 2000 se v Evropě choval pouze v Loro Parque, Walsrode, Zoo Chester a několika soukromých chovech. O osm let později se však podařilo uskutečnit import několika párů přes českého dovozce z Filipín. Dva z nich skončily v privátním chovu v Nizozemsku a několik ptáků zakoupila Zoo Praha. Ta je záhy začala úspěšně rozmnožovat a dnes se může pyšnit číslem odchovaných mláďat blížícím se dvaceti. Zdá se, že odchov není příliš náročný, a proto by se mohl v budoucnu jeho chov rozšířit. Na loriovi vlnkovaném se jako na jednom z mála papoušků prováděla v roce 2005 umělá inseminace, bohužel neúspěšně.
5) lori ozdobný
(Trichoglossus ornatus) – zbarvením i velikostí velmi podobný loriům mnohobarvým. Areál výskytu pokrývá celý ostrov Sulawesi. Obývá nadmořské výšky do 1 000 m. Není ohrožen vyhynutím. Podle jedné studie sledující přirozenou výživu některých druhů ptáků žijících na Sulawesi tvoří ovoce pouze 10 % z veškeré potravy, kterou pták přijme. Podobné výsledky vycházejí také v jiných pracích u ostatních druhů loriů, a proto je pro nás stále záhadou, co vlastně loriové ve volné přírodě žerou. Není přece možné, aby přežívali pouze na nektaru, který není ničím jiným než oslazenou vodou.
Lori ozdobný se v Evropě chová už od 19. století. Celá populace chovaná v zajetí je dobře aklimatizovaná a s odchovy nebývá problém. Opět se však jedná o druh, který na přelomu tisíciletí vypadl z hledáčku chovatelů a díky tomu se stal dnes velmi žádaným. Vzpomínám si na české chovatele, kteří prodávali odchovy za 5 000 / ks. Dnes je jejich cena více než dvojnásobná. V našich chovech se udržel, nicméně jen na několika málo místech.
6) lori žlutoskvrnný
(Trichoglossus chlorolepidotus) – celý zelený lori se žlutým příčným pruhováním, ve velikosti lorie mnohobarvého. Jeho přirozený areál výskytu pokrývá celé východní pobřeží Austrálie. Patří mezi hojné druhy, a není tudíž zařazen do žádné rizikové kategorie. Podle jedné studie je tento druh v porovnání s loriem mnohobarvým horským (Trichoglossus haematodus moluccanus) výlučně nektarivorní.
Přestože historie pravidelných odchovů tohoto papouška sahá v Evropě až do 19. století, v České republice se začal chovat až po roce 2000. Je zajímavostí, že jedním z prvních exemplářů v českých chovech byla olivová mutace. Ta je koneckonců v Evropě běžná. Stejně jako v případě ostatních loriů však není ani u lorie žlutoskvrnného o mutační zbarvení zájem. Asi nejvzácnější variantou je nyní fallow, před nedávnem se ho podařilo odchovat italskému chovateli Gian Luca Bentivogliovi, který mi poskytl také fotografii (viz níže).
„Rod Psitteuteles“
7) lori fialovolící
(Trichoglossus goldiei) – nejmenší ze všech zástupců rodu Trichoglossus. Svým vzhledem je unikátní díky fialově zbarvené hlavě. Obývá Novou Guineu. Ve své domovině není nikterak ohroženým druhem. Nemá žádné subspecie.
Přestože se tento papoušek dostal do Evropy až v roce 1977, dnes patří mezi nejčastěji chované lorie vůbec. Jedná se také o jednoznačně nejpopulárnějšího zástupce z malých druhů čeledi Loriidae. Dá se pořídit za podobnou cenu jako běžné poddruhy lorie mnohobarvého. Dobře se množí, ale kvůli malé chovatelské základně není v České republice příliš hojný. Pravidelně lorie fialovolící odchovává M. Andrýsek a také M. Vaňková.
8) lori timorský
(Trichoglossus iris) – rozlišujeme tři subspecie: iris, rubripileum a wetterensis. K rozeznání je klíčový rozsah červené korunky na hlavě, která by měla být nejvýraznější u druhého poddruhu. Wetterensis by měl mít červenou proloženou fialovou a také by měl být největší. U nominátní subspecie je červená a fialová ohraničená. Exempláře chované v zajetí vykazují podle mého názoru spoustu přechodových znaků, a proto nemá cenu mezi chovateli jednotlivé subspecie rozlišovat. Jasný původ totiž dnes žádní z nich nemají. Vyskytuje se na ostrovech Timor a Wetar. Patří do kategorie „blízko ohrožení“.
Lori timorský je druh, který se stal běžně chovaným až po roce 2000. Přestože se rozmnožuje relativně snadno, stále si třeba oproti loriovi fialovolícímu nebo žlutohlavému drží svou cenu. V České republice ho jako první choval Marcel Kohout v roce 2003 a o tři roky déle publikoval jeho prvoodchov Jiří Šustr v Nové Exotě (10/2006). Lorie timorské jsem ve svém chovu měl a dá se říct, že nemají žádná výrazná specifika. Společně s lorii skvrnitými (Neopsittacus muschenbroeki) jsou však známí tím, že vyžadují větší podíl semen v potravě. Po krátké době se naučí přijímat více druhů, ideálně v naklíčeném stavu.
9) lori žíhaný
(Trichoglossus versicolor) – velmi unikátní svým pestrobarevným vzhledem. Obývá severní Austrálii a není ohrožen vyhynutím. Velikostně podobný loriovi fialovolícímu, jen je o trochu robustnější.
Mimo svou domovinu se chová pouze ojediněle. Několik párů se už po dlouhou dobu odchovává na Novém Zélandu. Dostal se dokonce i do Evropy, kde se ho podařilo v jednom německém chovu odchovat. Je také v privátním chovu v Portugalsku. Pro většinu loriářů nicméně zůstává velkou neznámou a vzhledem k tomu, že jakékoliv dovozy z Austrálie jsou dnes nemožné, se nepředpokládá zlepšení situace. Australští chovatelé ho ale odchovávají stejně úspěšně jako jiné zástupce rodu Trichoglossus a z literatury nejsou známa žádná specifika jeho chovu.
Zdroje literatury:
Astuti, Dwi, et al. „Phylogenetic relationships within parrots (Psittacidae) inferred from mitochondrial cytochrome-b gene sequences“. Zoological science 23.2 (2006): 191–198.
Buden, Donald W. „A comparison of 1983 and 1994 bird surveys of Pohnpei, Federated States of Micronesia“. The Wilson Bulletin 112.3 (2000): 403–410.
Cannon, C. E. „The diet of lorikeets Trichoglossus spp. in the Queensland-New South Wales border region“. Emu 84.1 (1984): 16–22. G. Stelzer (2005), Journal of Avian Medicine and Surgery, Vol. 19, No. 1 (MARCH 2005), pp. 7–13.
Mayr, Gerald. „The phylogenetic affinities of the parrot taxa Agapornis, Loriculus and Melopsittacus (Aves: Psittaciformes): hypotarsal morphology supports the results of molecular analyses“. Emu 108.1 (2008): 23–27.
Schweizer, Manuel, et al. „The evolutionary diversification of parrots supports a taxon pulse model with multiple trans–oceanic dispersal events and local radiations“. Molecular Phylogenetics and Evolution 54.3 (2010): 984–994.
Sindel, Stan. Australian Lorikeets: Experiences in the Field and Aviary. Singil Press, 1987.
Vašíček, Milan. Kakaduové a loriové. Barko, 2004.
Walker, Jonathan S. „Dietary specialization and fruit availability among frugivorous birds on Sulawesi“. Ibis 149.2 (2007): 345–356.
Wright, Timothy F., et al. „A multilocus molecular phylogeny of the parrots (Psittaciformes): support for a Gondwanan origin during the Cretaceous“. Molecular Biology and Evolution 25.10 (2008): 2141–2156.
http://www.birdlife.org
http://www.arndt-verlag.com/lexicon.htm