Kdo by neznal chutné plody hrášku. Jedlé jsou také lusky, v lidovém léčitelství se využívá i nať. A mimoto může být hrách také zajímavou součástí krmné dávky našich opeřenců. Hrách setý (Pisum sativum) je hospodářsky významná rostlina z řádu bobotvarých (Fabales), čeledi bobovitých nebo také motýlokvětých či luštinatých (Fabaceae), rodu hrách (Pisum). Variantami hrachu setého je hrách setý rolní neboli peluška (Pisum sativum ssp. Arvense) a hrách setý zahradní (Pisum sativum ssp. Convar), který je možné rozdělit do čtyř skupin: hrách polní pěstovaný pro zralá semena, zahradní nebo také obecný, u kterého sklízíme, podobně jako u hrachu dřeňového, zelená semena, a cukrový produkující lahodné křupavé lusky.
Výskyt
Rod Pisum zahrnuje několik druhů, které planě rostou od jižní Evropy až po jihovýchodní Asii a v Africe.
Hrách setý ve volné přírodě neroste, občas se najdou plané rostliny. Jeho původ není zcela jasný, často bývá odvozován od druhu Pisum elatius, který roste v jižní Evropě a jihozápadní Asii.
Pěstování
Hrách není příliš náročný na půdu. Daří se mu na půdách lehkých až středních, s neutrálním pH (6,2–7). Nevhodné jsou příliš těžké, zamokřené, kyselé, kamenité půdy i silně zaplevelené pozemky. V osevním postupu se nejčastěji řadí mezi dvě obiloviny, nejlepší výnosy však dává po hnojené okopanině. Hrách je možné zařadit do osevního postupu jako krycí plodinu před vojtěšku.
Snese plné slunce až polostín. Nároky na vlhkost jsou střední. Na stejném pozemku lze hrách pěstovat nejdříve za 4 roky, ale většinou je doporučován šestiletý cyklus střídání hrachu v osevním postupu.
Hrách má hypogeické klíčení (dělohy pod zemí), a proto musí být výsev hlubší, seje se do hloubky 5–8 cm. Řádky by měly být od sebe vzdálené 12,5–15 cm, jednotlivá semena se pokládají 2 cm od sebe. První výsevy jsou možné už v první polovině dubna. Na zahrádce se dá vysévat v průběhu celého jara i léta. Pro podzimní sklizeň lze rané odrůdy vysévat do konce července. Klíčí už při teplotě 4 °C.
Startovací dávka dusíku se nepoužívá nebo pouze výjimečně, a to do 20 kg N/ha ve formě ledku vápenatého. Fosforečné hnojivo se aplikuje v dávce 50–70 kg P2O5/ha a draslo v dávce 80–120 kg K2O/ha.
Většinu odrůd je potřeba ve stadiu dvou až tří pravých listů přichytit k pevné opěře. Opěra slouží k lepšímu růstu rostliny a také brání šíření chorob a škůdců. Jako opora může posloužit pletivo, dřevěné tyče nebo řídce vysetý oves. Vhodné je půdu kolem hrachu kypřit a odplevelovat.
Vegetační doba hrachu se pohybuje v rozmezí 70–140 dnů. Průměrný výnos při polním pěstování je 2,5–3 tuny na hektar, ale při vhodných podmínkách se výnosy dokonce pohybují kolem 4–4,5 t/ha i více.
K nejzávažnějším chorobám hrachu patří kromě virových onemocnění výrůstková mozaika a virové svinování listů hrachu, které je částečně přenosné též osivem. Hrách napadají také cizopasné houby, např. antraknóza, hnědá skvrnitost, suchá kořenová spála či plíseň a padlí. Vhodné je proto používat ošetřené (namořené) kvalitní osivo. Hrách mohou napadat také třásněnky, mšice, kyjanky, plodomorky, listopas čárkovitý, zrnokaz či obaleči.
Stránky www.osel.cz uvádějí, že od roku 1996 testovali vědci z australského CSIRO Plant Industry geneticky modifikovaný hrách odolný vůči zrnokazovi hrachovému. Nedávno se projekt zastavil, protože při testech na myších vzniklo podezření, že by hrách mohl u lidí vyvolávat alergii.
Charakteristika
Hrách je jednoletá popínavá rostlina, jejímž stonkem je poléhavá dutá lysá lodyha dlouhá až 2 m. Je dělen uzlinami (nody) na články (internodia). Kořen je silný, kůlový a větvený a je dlouhý až 1 metr, listy sbíhavé, prorostlé listy zakončenými úponkou.
Květenství je hrozen v úžlabí řapíků. Květ je pětičetný a je tvořen srostlým zeleným kalichem a bíle zbarvenou korunou, dvěma křídly, člunkem a deseti tyčinkami. Hrách kvete dlouho a postupně, nerovnoměrné je i dozrávání plodů. Barva květů je většinou bílá, u pelušky červenofialová. Kvete od května do října.
Plody jsou lusky naplněné dužnatými semeny. Nezralé hrášky či celé lusky se používají jako zelenina (hrášek), zralá semena (hrách) se používají jako luštěnina.
Rovný nebo různě prohnutý lusk má dvě chlopně, semena přirůstají k jeho hřbetní straně ve dvou řadách poutkem (pupek). Obsahuje obvykle 4–10 semen, jejichž barva a tvar závisí na odrůdě. Tvar semen je buď kulatý, nebo svraštělý a barva může být zelená, žlutá nebo hnědá s kresbou. Hmotnost tisíce semen je v intervalu od 150 do 350 g, je podmíněna geneticky a částečně i vlivem prostředí.
Zajímavá je symbióza (soužití) hrachu s nitrogenními bakteriemi rodu Rhizobium, hrách díky němu získává dusík.
Trocha historie
Hrách pravděpodobně pochází z východního Středomoří a Malé Asie. Jako kulturní rostlina byl známý již v mladší době kamenné – neolitu, nejdříve se pěstoval hrách s drobným zrnem a až později velkozrnný. Hrách znali i staří Římané (Plinius), kteří hrách pravděpodobně rozšířili do zemí severně od Alp. Údajně o něm tvrdili, že pro množství bílkoviny, již obsahuje, „jest živnější než obilí. Mouka hrachová užívá se proti růži, vyraženinám aj., nasype-li se na místo bolné, nebo přiloží v pytlíčku.“
V 17. a 18. století byl hrách dostupný pouze vyšším vrstvám obyvatel jako pamlsek labužníků. Konzumoval se vařený, naklíčený a sušený. V 17. století přišli Holanďané na to, že se dají jíst i nezralé lusky. A teprve v 19. století se stal běžnou luštěninou, v současnosti se pěstuje téměř po celém světě.
Patří i do přísloví, které možná až příliš často opakuji svým dětem: Jako by hrách na stěnu házel… a dostal se také do lidových písní. Kdo by neznal: „Hrách a kroupy, to je hloupý, to my máme každej den.“
Pro léčivé účinky se sbírá kvetoucí nať, někdy i s plody. Vnitřně se pak podává ve formě krátce vařeného odvaru, působí protizánětlivě, hojivě a močopudně. Plody se doporučují jako prevence nádorových onemocnění.
Zevně se na rány nebo lehké spáleniny používají kašovité obklady z hrachové natě, a to např. v případech, kdy není k dispozici účinnější kostival.
V českém herbáři z roku 1899 se uvádí: „Hrách patří mezi nejrozšířenější druhy luskovin. Pěstuje se v celém mírném pásmu převážně jako jarní plodina. Pěstujeme ho především pro semena, která mají vysoký obsah bílkovin, který je asi dvakrát vyšší než u obilovin. Skladba aminokyselin je rovněž příznivější než u obilovin, neboť má více nepostradatelných aminokyselin, vyšší obsah vitaminů i minerálních látek. Největším kladem je fixace vzdušného dusíku symbiotickými bakteriemi a jeho exkrece do půdy. Výhodná je dále jeho resorpce živin i z obtížněji přijatelných forem. Nezanedbatelný není ani jeho vliv na zlepšení fyzikálního stavu půdy.“
Semena hrachu jsou důležitým zdrojem bílkovin pro výživu lidí i zvířat, pro lidskou výživu se spotřebuje méně než 10 % produkce hrachu. Značná část výroby hrachu se vyváží.
V kuchyni se hrášek dá použít do salátů, jako příloha k masu, na přípravu kaše nebo polévky, ale i karbanátků. K velmi starým jídlům patří pučálka – naklíčený, opražený hrách – která se připravovala zejména o Velikonocích na Škaredou středu. Angličané z hrachu připravují i puding.
Kromě toho, že je hrách zdrojem bílkovin, údajně zlepšuje krevní oběh, příznivě působí na mozek a nervovou soustavu, posiluje imunitu, zlepšuje kvalitu vlasů, udržuje zdravou pleť, podporuje růst svalové hmoty, zpevňuje tkáně a kosti, pročišťuje střeva od toxických látek a napomáhá odstraňovat škodlivý cholesterol. Konzumace hrachu je údajně vhodná zejména pro osoby s krevní skupinou A. Hrách dřeňový se využívá pro výrobu škrobu.
Zvýšené plynatosti, kterou způsobují puriny obsažené v hrachu, se dá předejít nebo nadýmání zmírnit použitím vhodného koření a namáčením hrachu před jeho vařením. Vodu, ve které byl hrách před vařením namočený, slijeme a nahradíme čerstvou. Lidé trpící dnou by měli luštěniny, a tedy i hrách konzumovat jen zřídka.
Hrách je dobrý nejen pro nás a zvířata, ale také pro půdu – díky hlízkovým bakteriím, které žijí na koříncích a jsou schopny poutat vzdušný dusík. Kořenový systém navíc proniká hluboko a výrazně tak zlepšuje vlastnosti půdy. Použít se dá i jako zelené hnojení.
Co rostlina obsahuje?
V hrachu je 90 % sušiny, 21–24 % dusíkatých látek, metabolizovatelná energie odpovídá 2 600 kcal/kg, dále 5,5 % vlákniny, 3,3 % popelovin. Semena hrachu obsahují jen 1–2 % tuku.
Zajímavý je obsah vitaminů, a to především skupiny B. Ve větším množství obsahuje i některé minerální látky, jako např. fosfor a draslík, ale i vápník a hořčík. V semenech je přítomen zejména škrob.
Biologická hodnota bílkovin je průměrná, ale mají vysoký obsah lyzinu. V hrachu jsou nedostatečně zastoupeny sirné aminokyseliny, např. methionin a cystin, obsah dusíkatých látek je ovlivněn odrůdou. Z dietetického hlediska je významný obsah antinutričních látek, zejména aktivita inhibitoru trypsinu.
Objevují se i tvrzení, že hrachový protein je o něco kvalitnější z hlediska obsahu některých esenciálních aminokyselin než bílkoviny sójové.
Sběr
Hrách sklízíme, když jsou plody dostatečně velké a zralé, na zahrádkách postupně, jak dozrávají.
Zpracování
Vyloupaná semena se suší a poté drtí, rozmílají, extrudují nebo se z nich připravují chipsy. Mohou se nakličovat i tepelně opracovávat.
Z hrachové nati je možné připravit siláž, silážování je bezproblémové s ohledem na dostatečný obsah cukrů. Vhodné je i přesto přidávat fermentační látky.
Využití pro drůbež
U chovaných druhů drůbeže se dají využít všechny části rostliny. V zimním období zejména vařená semena hrachu. Zde se uvádí, že drůbež jej pro jeho nahořklou chuť špatně přijímá. Toto tvrzení nemohu potvrdit, naklíčený a mírně povařený hrách slepice, ale i kachny, pižmovky a křepelky zobají velmi rády, jak samotný, tak jako součást míchanice. Součástí krmných směsí je hrachová moučka nebo drcený hrách.
Nať se dá zkrmovat čerstvá, silážovaná, ale také sušená. Ideální je zavěsit ji na stinné suché místo, zabrání se tak odrolení lístků.
Při výkrmu jateční drůbeže může podíl v krmných směsích představovat až 25 %, u nosnic 20 %. V chovech nosnic je možné zahrnout až 40 % hrachu, při přídavku většího podílu dochází ke snížení produkce a ztenčení skořápky vajec. Přídavek 20 % hrachu se projeví na intenzitě zbarvení žloutků, které jsou tmavší.
Pro další druhy
Jako krmivo je hrách vhodný pro všechny druhy hospodářských zvířat. Neobejdou se bez něj směsi pro holuby, celá zrna se zařazují do směsí pro ptactvo, upravený hrách se přidává i do granulí pro psy.
Při zařazení do krmných dávek dojnic působí na zvyšování dojivosti i na zvyšování obsahu bílkovin a tuku v mléce. U přežvýkavců se zkoušelo zkrmování hrachových siláží, které by byly zdrojem bílkovin především u dojnic. Zvířata je přijímala ráda. Výhodné je silážování hrachu v kombinaci s jetelem. Šťastný za nejvhodnější odrůdy pro silážování považuje Terno nebo Zekon a uvádí také, že i ekonomika pěstování hrachové siláže je velice příznivá.
Pokud jsou k výživě přežvýkavců použita semena hrachu, je vhodná jejich tepelná úprava.
Hrách má oproti sóje nižší obsah hůře stravitelných látek, proto lze semena hrachu přidávat i monogastrickým zvířatům, a to i bez tepelné úpravy.
Ve Francii se hrách používá ve výživě hospodářských zvířat ve směsích s jadrnými krmivy pro skot v množství 25–30 %, ve směsích pro odstavená selata až 30 %, pro prasata ve výkrmu až 35 %, pro březí prasnice 16 %, kojící prasnice 25 %, pro výkrm brojlerových kuřat až 30 %, krůt 20 % a v krmných směsích pro nosnice až 30 %.
U prasat zaznamenali někteří evropští autoři negativní vliv hrachu na velikost vrhu, zatímco v jiných experimentech nebyl u parametrů reprodukce zaznamenán žádný negativní efekt. Zařazení hrachu u prasat zlepšilo stravitelnost živin, celkový přírůstek hmotnosti a koeficient konverze krmiva.