Krása?!
Definovat či klasifikovat krásu je takřka nemožné, neboť v očích každé bytosti znamená něco naprosto jiného a často protichůdného – vkus je různý: co je pro někoho vrcholem krásy, je pro druhého kýč… Ostatně i brak může mít pro někoho zušlechťující estetickou hodnotu (kdo nevěří, nechť si pečlivě prostuduje knihu Karla Čapka Marsyas čili na okraji literatury). Na čem se však patrně shodnou všichni, je fakt, že krása vzbuzuje emoce! Vyvolává euforii, nadšení, závratnou radost… Jsou však psi – a potažmo zvířata jako taková – schopna vnímat krásu? Když pozoruji krkavce, jak ve vichru bláznivě tančí, dělají loopingy a obracejí se na záda, aby vzápětí prosvištěli s radostným zvoláním těsně nad vrcholem smrku, jsem v pokušení tvrdit, že ano. Avšak proniknout do hlav a pocitů tvorů, kteří s námi sdílejí tuto planetu, je těžké: jejich vnímání, jejich starosti, jejich zkušenosti jsou jiné – a jejich svět je mnohem starší než náš…
Intermezzo se lvem
Abych nebyl ve svých kacířských úvahách sám, skryji se na chvíli pod křídla legendárního hollywoodského trenéra zvířat Ralpha Helfera, který jeden ze svých afrických zážitků při natáčení filmu zaznamenal ve své knize Zamba – Život s králem zvířat: „Větřík si pohrával s větvemi a síť se začala mírně pohupovat. Zavřel jsem oči a přemohl mne sladký spánek. Po několika hodinách jsem se náhle probudil. Cosi mne znepokojilo. Rozumově bych nedokázal vysvětlit, co to bylo, prostě jsem důvěřoval svému instinktu. Tomu mne naučil Zamba (Helferův ochočený lev, pozn. aut.). Kdykoli se během spánku něco pohnulo nebo se ozval nějaký zvláštní zvuk, okamžitě jsem se probudil a byl ve střehu. Otevřel jsem oči. Nikde se nepohnul ani lísteček. Vládlo absolutní ticho. Že by mne právě to znepokojilo? Škvírou v antilopí kůži jsem se zadíval naproti na Zambu. Stále ještě ležel na spadaných květech. Vtom se posadil a zadíval se na mne. Napjatě mne pozoroval, jako bych byl kořist, na niž hodlá zaútočit. Nehýbal jsem se. Silnější závan větru způsobil, že se další květy snášely k zemi a vířily ve vzduchu (Helfer se Zambou odpočívali pod palisandry, pozn. aut.). Vítr nabral ještě trochu na síle a vzduch byl najednou plný poletujících květů. Připadal jsem si jako ve vánici, neviděl jsem na krok před sebe. Sotva se barevný rej utišil, zahlédl jsem Zambu, jak kráčí ke mně. Blížil se s hlavou vztyčenou a s hřívou plnou barevných kvítků. Vypadal úchvatně. Nespouštěl ze mě oči. K čemu se chystá? Ví přece, že spím. Zmocnil se mne neklid. Zamba mi dosud nikdy strach nenahnal. Ani jedinkrát. Jenže takhle divně se dřív nikdy nechoval. Divil jsem se, že na jeho pohyb Masaj nereaguje. Už měl tlamu ve výšce mé hlavy. Dělily ji od jeho tesáků jen centimetry. Přiznám se, že ve chvíli, kdy mi přičichl k ruce, ve mně ztuhla krev. Přesně tak totiž očichával maso, než se do něho pustil. Zvedl hlavu a zašklebil se. Cítil jsem jeho pot smíšený s vůní rozdrcených okvětních lístků, na nichž ležel. Srdce se mi rozbušilo. Potom Zamba sklonil hlavu, stáhl uši dozadu, přimhouřil oči a jemně mě rýpl tlamou do ruky. Pochopil jsem a byl z jeho gesta u vytržení. Zamba tu krásu kolem vnímal stejně jako já! Cítil kouzlo okamžiku a toužil se o tu nádheru podělit se mnou, stejně jako to dělají lidé! Podal mi důkaz své lásky. Musel to být velmi silný cit, co ho zvedlo z pohodlného lože, aby se vydal za mnou a svým dotekem mi svůj cit vyjevil. Zmocnilo se mě dojetí. Pohladil jsem ho po hlavě a on slastně zamhouřil oči. Potom si zívl a zalehl pod houpací síť. Usnul a mne také přemohl hluboký spánek, po němž jsem se cítil svěží jako nikdy předtím.“
Pozérské hollywoodské blábolení? Z něčeho podobného bych Ralpha Helfera rozhodně nikdy nepodezříval!
Ani galerie, ani koncertní sál…
„Najednou se mě zmocnil podivný pocit hluboké nevědomosti. Pocit, že nevím dost, a zároveň touha poznat víc. Změnil jsem se. Vidím teď věci tak, jak je vidí oni. Jako je vidí psi. A náhle mě napadlo, že jsem měl říct: jako ostatní psi.“
Gary Paulsen: Závod bílou divočinou
Psi vidí a vnímají svět jinak. Neuctíme je návštěvou galerie – obrazy pro ně neznamenají nic. Sochy jsou dobré, pokud mají vysoký sokl, který by se dal pokropit a označit. Návštěvou koncertu jim nepřineseme potěšení, hudba je možná maximálně bude inspirovat k vytí. Ani divadelní kus je patrně nenadchne. I když – vzpomínám si, jak jsme při jedné vernisáži pod širým nebem u Galerie z ruky na Vysočině sledovali divadelní pohádku pro děti. Malamut Misha tehdy zuřivě vyštěkával ježibabu…
Zvířata chápou svět pragmaticky – musí! Nevyhnutelně! Zajistit jídlo, najít partnera, zachovat rod = trojčlenka přežití! Ale… Dobře si pamatuji, jak malamut Fram se mnou naprosto okouzleně a fascinovaně sledoval na Sibiři neuvěřitelné představení, které nám štědře připravila aurora borealis – polární záři. Od zázračné podívané jsme nemohli oči odtrhnout, zkamenělí jako sochy. Nebo: všechny mé psy spolehlivě uchvátily vodopády či jezy…
Fram s Mishou také rádi sledovali letní bouřky, když noční nebe křižovaly blesky. Misha si často a rád zblízka prohlížel motýly, kteří na květnatých loukách přeletovali z květu na květ – nikdy po žádném (na rozdíl od mých ostatních psů) nechňapl. Fenka Československého vlčáka Taiga nemůže odtrhnout oči od kroužících dravců. Za tímto „tajemstvím“ se však vždy patrně skrývá sledování pohybu nevšedních předmětů či tvorů.
Vlci i psi milují vyvýšená místa, odkud mohou bedlivě sledovat okolí jako z rozhledny. Mají přehled a vzdušné proudy k jejich citlivým čenichům přinášejí z údolí spoustu důležitých informací. Vlci vydrží na svých skrytých vyhlídkách sledovat život v údolích po celé dlouhé hodiny. Vyhlídky však neukájejí jejich estetické touhy a zájmy, nýbrž uspokojují jejich vrozenou a nekonečnou zvědavost a zvídavost, kterou všechny psovité šelmy vynikají a oplývají.
Jiná krása
„Stín „divošky“ nás však během našich dnů a nocí stále provází. Ať jsme, kde jsme, ten stín, který nás pronásleduje, je rozhodně čtyřnohý.“
Clarissa Pinkola Estésová:
Ženy, které běhaly s vlky
Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím tvrdit, že psi vnímají svět naplno všemi svými smysly, zatímco my lidé, otupělí civilizačním shonem a každodenními problémy, si mnoha zajímavých drobností ani nevšimneme. „Oslepli“ jsme a otupěli. A svět je přece tak závratně nádherný! Geniální dánský pohádkář Hans Christian Andersen kdysi řekl: „Celý svět je plný zázraků, na které jsme si však tak zvykli, že je nazýváme všedními věcmi.“ Každému z nás se kdysi zdál svět zázračný, mnozí z nás však své „dětské oči“ schopné neustálého údivu ztratili. Psi nikoliv!
Naši čtyřnozí přátelé odhalují nové a nové zázraky na každičké vycházce. Pokud je budeme pozorně sledovat, otevřou nám oči a navrátí dětský zrak a schopnost údivu. V autobiografickém románu Dům na kopci to krásně vyjádřil italský spisovatel Cesare Pavese: „Je krásné chodit po kopci se psem: člověk se prochází a on čenichá a objevuje kořeny stromů, skrýše, ukrytá zvířata a násobí v nás radost z objevů. Už od dětství jsem si myslel, že chodit po kopcích bez psa by pro mě znamenalo ztratit část života a tajemství země.“
Misha ornitolog
Příhodu, kterou jsem sledoval z terasy mé někdejší chalupy na Vysočině, jsem si dlouho nechával jen pro sebe, abych nebyl považován za sedmilháře… Malamuti Fram s Mishou polehávali a dřímali v teplém jarním dni v trávě a kolem nich cupital vyparáděný sameček pěnkavy obecné a horlivě sbíral chomáčky srsti, které psi trousili kolem sebe – byl vrcholný čas jejich línání. Po chvíli ptáček usoudil, že by bylo možná snadnější a efektivnější získávat stavební materiál pro své hnízdo přímo ze zdroje – Mishův huňatý ocas byl tak lákavý. Pěnkavák drze přikráčel k Mishovu ocasu a uškubl pěkné „sousto“, div se chlupy nezadusil a odfrčel do koruny stromu. Dobrák Misha se jen líně ohlédl (Fram by po drzounovi jistě okamžitě klapl čelistmi). Za chvíli tu byl ptačí stavitel znova a sebevědomě hupsl přímo na Mishův ohon. Misha, ležící na boku, pozvedl hlavu a zlehounka pozvedl oháňku i s pěnkavákem, který třepotal křidélky jako kolibřík, aby si ptáčka zblízka prohlédl. Když svou zvědavost ukojil, položil ohon znovu klidně do trávy. Od té chvíle mohl pěnkavák pokračovat v jeho „trimování“ již nerušeně. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí…
Každá holka je nádherná!
Když psí samec potká psí dámu, nepřemýšlí nad jejími estetickými kvalitami a neporovnává její vnady s ostatními fenkami. Je mu zcela fuk, zda je při těle, nebo hubená, zda kulhá, nebo zda má špinavý kožíšek, zda je voříšek, Čivava, nebo Bernardýn… Zda je toulavým páriou, nebo mezinárodní šampionkou krásy. Je to především ženská – a pokud zrovna hárá, je prostě neodolatelná. Psí samci jsou promiskuitní, neustále připravení k milostným frejům…
U vlků je to zcela jinak: vlci vytvářejí monogamní páry. Při volbě partnera nemá rozhodující slovo samec (ten se pouze uchází o přízeň potenciální partnerky); trumfy v prackách a konečné slovo má ve své mordě samice – vlčice! Je to logické – její správná volba zaručí jejímu potomstvu nejlepší geny, zajistí pro rodinu dobrého lovce, láskyplného vychovatele, trpělivého učitele a spolehlivého ochránce. Ani vlčice se však pro partnera nerozhoduje pro jeho „estetický exteriér“. Přesvědčí ji povahové rysy, lovecká zdatnost, sebevědomí, ohleduplnost…
Jsou psi „rasisté“?
Navzdory předcházejícím řádkům musím přiznat, že jsem mezi některými psími plemeny pozoroval určitý „rasismus“. Markantní to je zejména mezi severskými tažnými plemeny a mezi československými vlčáky. Například naše „vlčanda“ Taiga miluje takřka bez výjimky všechny psí kamarády, ale pokud má možnost kontaktu s ostatními příslušníky svého plemene, docela se změní: může se doslova blahem a nadšením zbláznit. (Podobně reaguje ještě na „seveřany“ a Západosibiřské lajky.)
Piedestal hry
Je to holá spekulace: ale domnívám se, že vrcholem psí estetiky je – hra. Společná hra se psími partnery! Osvobozující euforie! Když sledujeme honičky, chňapání, nevinné zápasy, válení (šťastných psů při společných hrách) – jejich pozitivní emoce do nás přímo buší jako uragán. Jejich city jsou obnažené až k samotné dřeni. Život je tak jednoduchý, když nás zavalí lavina nevázaného štěstí. Bohužel člověk stále s sebou vláčí ta svá – jenže… Jak tvrdí Michelle Paverová: vlci ani psi nemají výraz pro budoucnost… Naštěstí.
Post scriptum
Dnes bych se rád rozloučil slovy Garyho Paulsena, která napsal v knize Závod bílou divočinou – Nádherné šílenství účastníků Iditarodu: „Psi jsou… úžasní. Skutečně. Poznat je a žít s nimi, to je zkušenost, která povznáší. Je to cesta k pochopení radostí, jež s sebou život přináší, a úctě k němu.“