Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XIV. Psi pomáhají při výuce
Minule jsme se od ředitelky ústecké školy dozvěděli, že od školního roku 2013/14 už mají v učebních programech zakotvené využívání psů při výuce a některých terapiích. V čem na škole spočívá zvláštnost ve využívání canisterapeutických psů a v jakém směru nejvíce pomáhají, nám na několika dalších příkladech ozřejmí profesionální canisterapeutka Sandra Blažková, která má k dispozici dva psy a zooterapii v pracovních povinnostech. Jejího šestiletého Labradorského retrívra Art Court Royal už můžeme klidně považovat také za profesionála, neboť se při práci s dětmi neřídí jen povely, ale mnohdy sám vhodně a citlivě reaguje na nastalou situaci. Někdy tak činí oživující hrou, která děti nadchne, nebo naopak velmi citlivým obcházením ležícího dítěte či pomalým uléháním na jeho ruce nebo nohy, které má svým tělem zahřívat a tím pomáhat k rozpohybování. Že je v tomto směru talentovaným zvířetem, si Sandra uvědomila již během základního kurzu u Ivy Bajtlerové v roce 2011, kde byl Art velmi šikovný. Zdá se, že dvouletá labradorka Elbee Grace Cambrella bude Artovi rovnocennou partnerkou, neboť se nadějně podrobuje canisterapeutické průpravě a zatímco dětem se jeví jako kontaktní a veselá fenka, Sandra vyzvedává její učenlivost a schopnost vcítit se do situace. „Je velmi citlivá a něžná k dětem,“ zdůrazňuje.
Stejné principy
Středně a těžce mentálně postižené děti, některé i s dalšími vadami, vyžadují značné úsilí pedagogů, psychologů a fyzioterapeutů, aby se mohly v dospělosti zařadit do společnosti s co možná největší samostatností. U některých dětí s progresivní poruchou, tedy stále se zhoršující, jde o to, aby takový nezvratný proces byl co nejpomalejší. A při tom všem účinně pomáhají psi v takové míře, že dva už nestačí. „Těch momentů, při kterých psi pomáhají, je mnoho. Důležité je například vedení dětí ke správnému zacházení s živými tvory. Citlivé a vlídné chování ke psům pak děti přenášejí i na lidi ve svém okolí. Dalším momentem je pochopení významu závislosti domácího zvířete na člověku. Tedy že se mu musí pravidelně dávat voda a krmení i jinak se v rámci možností dítěte o zvíře starat. U dítěte se tím vytváří pocit odpovědnosti,“ říká terapeutka Snadra a doplňuje o příklad využívání dalšího mazlíčka: „Principy hygieny se nejnázorněji učí u králíčků, kde děti po čase poznají, že je třeba v bedýnce pravidelně uklízet, aby bylo v místě stále čisto. Brzy pochopí, že o totéž se musejí snažit i samy doma, ve škole a v družině. Podobně se ale musejí starat o psy – aby měli čistou vodu, když je venku ošklivé počasí, očistí jim tlapky vlhkým hadříkem, kontrolují, zda nemají ospalky nebo špinavé uši, musejí uklidit hračky používané při hře, starší děti už venku uklízejí po psovi i výkaly.“
Proti sobectví
Kolem postižených dětí se často točí svět, neboť převažuje mínění: vždyť je postižené, dopřejme mu to, nechtějme po něm to a to atd. Tím se u handicapovaných dětí vytváří pocit, že si mohou dovolit ledasco, že se nemusejí s nikým o nic dělit, že nemusejí nikomu pomáhat atd. „Bohužel sobectví není vzácným jevem, a při jeho odbourávání nám psi hodně pomáhají. Děti se s nimi zpočátku musejí podělit o hračky i dobrůtky, přičemž vzápětí poznají, jak to psy povzbuzuje k dalším hrám nebo k radostnému dovádění, a brzy přijdou na to, že dělit se s někým o něco může být fajn. Během nedlouhé doby tak dítě pozná, jaký efekt má dělení se o něco, co je mu milé, co má samo rádo. Že když se podělí, mohou z toho mít obě strany ještě emotivnější prožitek,“ naznačuje Sandra další výchovné využívání psů. Je to také jeden z dalších krůčků, které mohou vést děti ve speciální škole ke správnému vztahu ke psům, které by v některých případech mohly mít v dospělosti doma. Ať už jim poslouží jako asistenční či terapeutičtí psi, nebo jen jako parťáci při trávení volného času se smysluplnější náplní.
Volba
Vybrat si správného psa považuje Sandra za zásadní záležitost, přitom však zdůrazňuje, že vždy záleží na cíli, ke kterému terapeut směřuje. „Správné je každé plemeno, když víme, proč ho chceme. Já mám světlého labradora a záměrně jsem si jako druhého psa zvolila labradora černého. To proto, že se při výchovném působení na žáky dotýkáme i otázek, že na barvě pleti člověka nezáleží, což můžeme snadno demonstrovat i na barvě srsti psů. Vždyť oba nám působí stejnou radost nebo si vyžadují stejnou péči, ať je bílý, nebo černý,“ dokumentuje terapeutka na příkladu cílenou volbu druhého labradora. A protože dva psi už na škole nestačí, hledala Sandra třetího pomocníka: „Uvažovala jsem o Sibiřském huskym. Dlouho jsem psy tohoto plemene sledovala, přičemž jejich mírnost, velikost, osrstění a povaha se mně z více hledisek zdály vhodné pro naši školu. Jenomže vizuální vnímání některých dětí je až příliš intenzivní, a na první pohled se jim Husky díky své obličejové části může zdát jako zamračený pejsek. Proto jsem se rozhodla pro jiné sibiřské plemeno – Samojeda. Když jsem je na výstavách a u chovatelů blíže poznávala, přesvědčila jsem se, že to je dobromyslný pes, který má rád lidskou společnost, děti i dospělé. Při volbě tohoto plemena však byla rozhodující jeho vizáž. Jako štěně i jako dospělý pes dětem bude připomínat neustále se smějícího medvídka. Je tomu tak díky mírně zvednutým koutkům.“
Radost a dřina
Strávit se Sandrou jeden vyučovací den stačí k tomu, aby člověk pochopil, že pracovat ve škole s převažující povinností zooterapeuta není vůbec taková idylka, jak by se mohlo zdát. Využívat dva psy a dvě kočky při výchově, vzdělávání a terapii vypadá sice zajímavě, ale už málokdo ví, kolik času musí Sandra strávit při přípravě na hodinu do konkrétní třídy nebo na individuální práci s postiženým dítětem. Zdaleka nejde jen o povinné písemné přípravy s promyšlenými postupy, neboť téměř vždy je potřebné mít k využívaným zvířátkům i názorné grafické nebo věcné pomůcky, jako jsou boudy, hračky, žíněnky, dobrůtky atd. Při tom všem Sandra musí vycházet z konzultací, které absolvuje s odborníky z oblasti fyzioterapie, psychologie, speciální pedagogiky, a o práci s novými dětmi se musí poradit s třídními učiteli. Když ke všemu přidáme nezbytnou péči o čtyřnohé pomocníky, včetně absolvování různých kurzů a zkoušek k získání atestů, pak si i laik uvědomí, že vykonávat takovouto profesi není obyčejné zaměstnání. Pracovní vytížení není dáno jen dobou strávenou ve škole, ale vyžaduje mnohem víc, třeba i touhu po stálém sebevzdělávání – a to představuje další, obvykle víkendový čas na odborných přednáškách, seminářích či konferencích. To vše by měl vědět každý, kdo by chtěl být stejně prospěšným zooterapeutem jako Sandra Blažková na Speciální základní škole v Ústí nad Labem.
