Početnost našich dravců a jejich sčítání
Který z našich dravců je u nás nejvíce rozšířený? Který je nejpočetnější? Mohlo by se zdát, že je to v podstatě jednoduchá otázka. Je a není. Takhle vpravo, když otočím hlavu, mám dvě velké a silné knihy. Atlas hnízdního rozšíření ptáků ČR a Atlas migrace. Úctyhodná díla, na kterých se zúčastnily desítky pozorovatelů a dalších zpracovatelů dat, takže se dá říci, že to, co si přečtu, se nejvíce blíží pravdě. Pravdě platné na přelomu tisíciletí. Letos uběhlo od té doby již čtrnáct let. Samozřejmě si všichni uvědomují, že čas skutečně letí, proto se začíná počítat znovu. I já se chystám zaslat koordinátorům svoje pozorování, ale neodvážil jsem se vzít si na starost tentokrát ani jeden mapovací čtverec. On taky takový čtverec má stranu o délce deseti kilometrů, což znamená, že to je rovných sto kilometrů čtverečních. Neboli sto malých čtverců o straně jednoho kilometru. Kdybyste každý z těchto dílčích sto čtverců obešli poctivě po obvodu a obou úhlopříčkách, napochodujete téměř tisíc kilometrů. Přesně 960 kilometrů. A jestli si tedy myslíte, že uvidíte všechno, co v takovém čtverci žije, jste na omylu. Žijete v bludu. Jenže jste na tom stejně jako ten, kdo obchází vedlejší čtverec. Takže i náhodná a nedokonalá pozorování mají jistou vypovídací hodnotu a mohou se brát v potaz. Jsem proto zvědav na první výsledky mapování, které v letošním roce zase začíná. Ta dřívější mapování a počítání říkala, že našimi nejpočetnějšími dravci jsou káně lesní a Poštolka obecná. To jsou ptáci zajisté dostatečně známí a rozšíření, a to dokonce třeba i v Praze. Ale je tady ta okolnost cest z Prahy na sever a zpět, kdy jsem viděl jenom kroužící pochopy. Letos jsem začátkem května jel do Ledče nad Sázavou. Žádného dravce jsem cestou neviděl, jen třikrát pochopa na cestě tam a dvakrát na cestě zpátky. Tak si říkám, že bych mohl něco o těchto ptácích i napsat. Nakonec jsem je viděl mnohokrát, nějakou tu fotku bych měl taky najít, tak proč ne?
Jak poznat pochopa
Víte, já nejsem dravci unesen tolik jako většina takzvaných terénních ornitologů. A především ochránců. Uznám ovšem, že na ty ptáky je docela zajímavý pohled a zážitky pozorovatele stojí za to. Co vidíte vlastním okem, je však něco docela jiného, než vám občas podstrkuje televize. Třeba – jak jsou sokoli vzácní a plaší ptáci a jak je potřebné uzavřít turistickou stezku, která vede poblíž skal, kde hnízdí, aby je nikdo nerušil. Ještě nedávno hnízdil pár sokolů na věži Týnského chrámu přímo nad Staroměstským náměstím v Praze. A nebylo to poprvé. To však jenom na okraj. Pochop je neméně zajímavý pták. On to vlastně ani není opravdový Čech. Je to imigrant, přistěhovalec. Navíc je to stěhovavý pták, který od nás na zimu odlétá, aby se na jaře zase vracel. Jeho siluetu dokážete v letu docela dobře rozeznat, má taková lomená křídla, ale při plachtění, když je hodně rozvírá, ho můžete i zaměnit. Stane se mi to třeba při letmém pohledu, když řídím auto. Když mrknu podruhé, někdy se divím. Nejspíše se dá pochop zaměnit s jiným druhem motáka, ale ti jsou nepoměrně vzácnější. Velmi podobný je však třeba luňák červený, také vzácnější, ale dobře rozeznatelný podle ocasu. Když v letu narovná křídla, můžete jej zaměnit s kánětem. Jinak je pochop docela pestře zbarvený pták, zvláště starý samec. Jeho vybarvení ovšem oko pozorovatele, který se dívá se země na letící siluetu, není schopné rozeznat.
Když sedávám na svém stanovišti a čekám na stehlíky, kteří tam létají na grit, všiml jsem si loni, že protější škarpa je vlastně zanesená rovina. Proto v letošním roce stávám tam. Zarostlo to kopřivami, takže auto v nich stojící budí podezření. Jeden, jedoucí okolo na kole, neváhal, slezl a ptal se: „Jak jste se tam dostal?“ A taky jeli okolo ti, co „pomáhaj a chráněj“. Neváhali a dali mi „dejchnout“. Letošní stání má tu výhodu, že po ránu mám do foťáku správné světlo a taky vidím všechno, co se na přilehlém rybníku šustne. Tak jsem taky přišel k několika fotkám samce pochopa, který tam zrovna stavěl hnízdo. Nedopadlo to nejlíp, protože přišly hezké Velikonoce a naproti tomu místu vysedával celý den rybář, což se pochopům pramálo líbilo a přestěhovali se asi o sto metrů jinam. Mně se to taky nelíbí, protože již na ně nevidím.
Systematika
Ptáci, kteří se živí masem, případně i mrchožrouti, mají k tomuto účelu přizpůsobený zobák, jehož horní čelist je dolů hákovitě zahnutá. Takové ptáky řadíme do řádu Falconiformes – dravci. O příslušnosti do tohoto řádu rozpory nepanují. O dalším dělení řádu na nižší taxony již ano. Tady se již názory liší. V publikaci Soustava a české názvosloví ptáků světa bylo použito takovéto další dělení. Řád je dále dělen na čtyři podřády, z nichž dva obsahují jen jednu čeleď, zbylé dva jsou rozsáhlejší. U podřádů česká jména uvedena nejsou a nejsou vytvořena česká jména ani pro některé z čeledí. Vědecká jména podřádů pak jsou: Cathartae, Accipitres, Sagittarii, Falcones. Do podřádu Cathartae patří američtí kondoři. Většina našich dravců patří do podřádu Accipitres, který je dále dělen na dvě čeledi, a to Pandionidae (Bonaparte, 1854) – orlovcovití – s jen jedním druhem, kterým je orlovec říční. Druhá čeleď Accipitridae – jestřábovití (dříve krahujcovití) – zahrnuje na 242 různých druhů dravců včetně orlů, supů i našich dnešních motáků. Podřád Sagittarii zahrnuje jednu čeleď s jedním druhem, kterým je hadilov písař. Poslední podřád Falcones má jednu čeleď Falconidae – sokolovití – která je dále členěna na dvě podčeledi, a to Polyborninae, do které jsou řazeni jihoameričtí draví ptáci s rodovými jmény čimango a karančo. Podčeleď Falconinae, v současnosti bez českého jména, dříve se říkalo sokolové vlastní, zahrnuje i naše sokoly, rarohy a poštolky. Náš dnešní moták pochop patří tedy do řádu dravců, podřádu Accipitres, čeledi jestřábovitých Accipitridae a rodu Circus – moták. Dříve byl znám spíše pod jménem pochop rákosní. Avšak v lidovém názvosloví bylo známo pod jménem pochop vícero druhů dravců. Jestřáb, krahujec, sokol, ostříž, orlovec, luňák. Proto pro dravce rodu Circus bylo zvoleno rodové jméno moták. Ze čtrnácti druhů tohoto rodu se u nás mohou objevit čtyři druhy. Z nich je jednoznačně nejpočetnější moták pochop, kterému se u nás nadmíru daří – můžeme jej pozorovat na mnoha místech.
Přistěhovalci
Moták pochop je rozšířen po celé palearktické oblasti od západní Evropy směrem na východ až po Přímořský kraj a ostrov Sachalin. Najdeme jej i v oblasti orientální, ve Střední Asii a na Blízkém východě nebo v severní Africe. Někde se dočtete, že se tento druh vyskytuje i jinde, ale v současnosti jsou ptáci z těchto území považováni za jiné druhy. To si již do své paměti nehodlám cpát, mohlo by to překročit kapacitu, kterou mám k dispozici. To pak skončíte v blázinci. Druh má vytvářet dvě zeměpisné formy. Ta, která žije i u nás, má být moták pochop eurosibiřský – Circus aeruginosus aeruginosus (Linnaeus, 1758). Směrem od sibiřského jezera Bajkal na východ se má vyskytovat forma Circus aeruginosus spinolotus (Kaup, 1847) – moták pochop východosibiřský. Mohl bych sice jmenovat další formy, ale matematicky by to nesouhlasilo s prvotním údajem o dvou formách. V západní části svého areálu nebýval tak běžným ptákem jako o něco východněji. To platí především pro naše území. Pochop je pták spíše placaté krajiny s vlhkými místy porostlými rákosem, kde nejčastěji staví svá hnízda. Jestli u nás býval běžným, vymizel a zase se vrátil, o tom se vedou diskuse. Jeho hnízdo bylo u nás poprvé nalezeno až v roce 1943. Dr. Jirsík píše, že až do tohoto roku nebylo z Čech spolehlivých záznamů o hnízdění. Literatura připisuje nehnízdění těchto ptáků intenzivnímu pronásledování, avšak většina záznamů o zástřelech pochází z období tahu. Současný vzestup populací pochopů lze přičítat spíše změnám krajiny. Asi tak do poloviny minulého století lze krajinu považovat za intenzivně obhospodařovanou. A to do detailu. Včetně vodních ploch. Jen opravdu velké rybníky měly rákosové porosty. Okolo potoků a menších toků se tráva sekala až ke břehům, menší rybníky byly pravidelně letněny a bahno vyváženo, což znemožňovalo růst rákosu. Dnes vidíte rákosové porosty okolo potůčků, kde dříve bývaly louky, rákos roste i na vlhkých místech bez vodní hladiny. A tady všude nyní najdete pochopy.
Potrava pochopů
Literatura uvádí, že pochop je všežravec, který loví vše, co ulovit dokáže. Myši, ptáky, všechno. Chci napsat jen o tom, co jsem viděl na vlastní oči. Když si přečtu, že ulovil bažanta, nedovedu si představit, že by takhle velkého ptáka udržel ve spárech. Jenže pisatel měl třeba na mysli malého bažantíka, což bych mohl akceptovat. Asi před týdnem jsem dalekohledem sledoval zajímavou scénu. Vidím pochopa, který se klouzavým letem snášel na posekanou loučku. Seděl tam bažantí kohout, kterého jsem si zpočátku nevšiml. Když se k němu pochop přiblížil, vyskočil s napřaženýma nohama proti přilétajícímu dravci. Ten udělal uctivý oblouk a snesl se na zem opodál. Bažant rozvážně odešel k nejbližšímu křoví. Kachny divoké, lysky, potápky malé, které sdílejí s hnízdícími pochopy společný rybník, nevěnují přelétajícím pochopům sebemenší pozornost. Pochop nejspíše uloví kachně nebo malou lysku, když se příliš vzdálí od svých rodičů. Totéž se asi děje, když literatura mluví o tom, že někteří z pochopů jsou specialisté na racky. Jde nejspíš zase o zatoulaná kuřata. Kdyby se zmocnil dospělého ptáka v kolonii, ti ostatní jej uklovají. Nejběžnějším úlovkem jsou myši. To můžete pozorovat při předávání ulovené potravy mezi rodiči. Zpočátku krmí mláďata samice, které samec úlovek přináší. Najednou vidíte samici, která vzlétne od hnízda, a chvíli pár krouží okolo sebe. Někdy samec letící nad samicí kořist pouští a samice ji v letu chytá. Jindy se obrací v letu na záda a kořist si bere z pařátů samce. Pozoroval jsem to mnohokrát a vždy šlo o myši. Asi před čtyřiceti lety mi říkal jeden hajný z jižních Čech, že střelil pochopa, který létal nízkým letem nad obilným polem. Ze zvědavosti jej rozpáral, aby viděl, co má v sobě. Prý samé velké kobylky. Ty sedávají nahoře na klasech, odkud je může pochop za letu sbírat jako pralinky. Je to snadno dostupná a zřejmě i výživná potrava.
Hnízdění
Pochop hnízdí nejčastěji v rákosových porostech, odtud i jeho staré jméno, nejlépe poblíž vodní hladiny. V současnosti, kdy je pochop opravdu na vzestupu, bývá toto pravidlo i porušováno a jeho hnízda byla nalezena i tam, kde souvislá hladina okolo nebyla, nebo dokonce na lesní pasece. Na slehlých, suchých rákosových stvolech postaví své hnízdo ze suchých klacků, které sbírá někde na březích. Snáší více vajec, než je u ostatních dravců obvyklé, sám jsem viděl na hnízdě šest mláďat. Ta se líhnou postupně, takže bývají i různé velikosti. Někdy nejsilnější mládě to nejslabší sežere, což jsem viděl na vlastní oči. Hnízda bývají v rákosí dobře ukryta a mnohdy je nenajdete, i když zdálky vidíte, kam ptáci do rákosí zapadají. V kostce se dá říci, že pochopům se u nás daří dobře. Na vejcích sedí samice asi měsíc a jeden a půl měsíce pak trvá, než jsou mláďata vzletná. Proto hnízdí pochop jen jedenkrát v roce, připouštějí se takzvaná náhradní hnízdění, je-li snůška zničena. Při úhynu samotných mláďat by při novém hnízdění nebyl dostatek času.
Několik údajů o početnosti
Kompletní sčítání ptáků se u nás konalo, pokud si dobře vzpomínám, již třikrát. Údaje byly publikovány v Hnízdním atlasu ptáků ČR. Podle této knihy bylo první hnízdění doloženo v roce 1940. Do roku 1950 už tito ptáci hnízdili na více místech po celé republice a do roku 1973 byl počet hnízdících párů odhadnut na 50, a to včetně Slovenska. V období prvního mapování v letech 1973–1977 byl počet hnízdících párů odhadován na 250–450. V dalším období v letech 1985–1989 to bylo již 900–1 200 hnízdících párů. V letech těsně po přelomu tisíciletí to bylo 1 300–1 700 párů. Stejně se zvětšovalo i území pochopem obsazené. Na přelomu tisíciletí byl zaznamenán v 79 % mapovacích čtverců. Každoročně docházelo k 10–15 % nárůstu počtů. Zdá se, že tento trend ještě stále pokračuje. Ačkoliv si pochop brání svoje území, letecké souboje samců jsem pozoroval několikrát, hnízdí páry někdy i blízko sebe. Tam kde je pozoruji, v docela netypickém prostředí, asi kilometr od sebe. Jeden pár na docela malém rybníku, který bývá v neděli obležen rybáři, ten druhý na bývalé mokré louce hned pod vesnicí.
Tolik dnešní povídání o jednom druhu našich ptáků. Můžeme si všimnout, že pochopů přibývá, nemůže být tudíž pravdou, že všichni ptáci nám šmahem mizí před očima. Někteří tedy ne. Zajímavé také je, že v jejich těsném sousedství se stále drží i bažanti. Na jednom místě na silnici jsem již podvakrát našel přejetého malého bažantíka. Ve spárech pochopa jsem jej dosud neviděl, i když to nevylučuji. Zatímco koroptev jsem v této pro ně jinak typické krajině žádnou neviděl, chřástala polního, považovaného za vzácného, jsem tam již zaslechl. Musel řvát jako pavián, když jej slyšel hluchoun jako já. Jsem zvědav na výsledky současného mapování, i když v čase, kdy se je dozvím, to bude zase jen historie. Třeba se nakonec na takovém základu lépe naučíme hledět do budoucnosti. Současným prognostikům, zdá se mi, to nějak moc nejde.