Portugalský podengo
Použití a rozdělení
Malé typy podengů pro svou malou spotřebu jídla a celkovou nenáročnost, ale i chuť chytat krysy a jiné problémové hlodavce si oblíbil chudý lid, který je využíval i na pytlačení. Naopak velký typ portugalského podenga vlastnila především šlechta, která ráda lovila ve svých lesích právě vysokou a černou zvěř.
Portugalský podengo se vyskytuje ve třech velikostních rázech (malý, střední a velký) a ve dvou typech srsti (krátká a hrubá – dlouhá). Je velmi pravděpodobné, že výchozí formou byl střední podengo – medio, ze kterého pak vzešla velká forma – grande a výrazněji později i nejmenší z trojice podengů – pequeno. Přesto se někteří odborníci přiklánějí k názoru, že střední a malý podengo vzešel z velkého rázu.
Mnohé překvapí, že ač se řadí do skupiny primitivních plemen, jde vlastně o chrtovité plemeno. Rozhodně se řadí mezi nejpůvodnější, nejstarší a nezměněné plemeno dávné historie psa domácího.
Kdysi dávno…
Odkud se dostal do Portugalska, zůstává pro všechny nerozluštitelnou záhadou. Možností i názorů je hodně, a to často zcela rozdílných.
Podle jedné teze pochází portugalský podengo z oblasti osídlené Féničany před 700 lety, zvané Malá Asie. Dále s fénickými obchodníky a dost možná i některými kočovnými kmeny putoval přes severní Afriku až do míst dnes známých jako Portugalsko. Protože zde v té době byli králíci v hojném počtu, našel podengo snadno uplatnění a začal se objevovat jako běžný lovecký pes. Jistě je zajímavé, jak střední hladkosrstý typ portugalského podenga má na první pohled blízko k basenjimu. Přesto je považován za blízkého příbuzného Faraonského chrta, Sicilského chrta a samozřejmě ostatních podengů, ať už ibizského, nebo kanárského. Jak vidno již podle názvu, byly podengové chováni geograficky velmi blízko sebe. Proto se zdá být další, jednodušší možnost jejich vzniku reálnější. Údajně vědecky podloženou teorií je, že typ psa, jakým je podengo, se v této části Evropy vyskytoval velmi, velmi dlouhou dobu a je považován za plemeno původní. Každopádně s ohledem na jeho dlouhou historii je příbuznost s některými dalšími primitivními plemeny velmi pravděpodobná.
Portugalský podengo, respektive pes podengo, bezesporu patří mezi nejstarší a nejprimitivnější plemena. U FCI je řazen mezi plemena primitivní s loveckým využitím. Toto slovo je potřeba si vyložit jako původ a typ psa (nepříliš prošlechtěný, přírodní, s velkou exteriérovou variabilitou) s nikoli nízkou inteligencí, jak se někteří laikové při zařazení psa do skupiny primitivní domnívají. Ovšem ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii je portugalský podengo řazen mezi chrty.
M. Císařovský uvádí, že portugalský podengo se objevoval na Iberském poloostrově již v době vzniku prvních sídlišť rybářů a lovců, tedy v 6. tisíciletí před naším letopočtem. Protože jako ostatně všude docházelo k velké izolaci od ostatních komunit, i u psů se upevňovaly určité znaky díky blízké příbuzenské plemenitbě.
První zmínky o tomto plemeni údajně pocházejí až z roku 1199, z období vlády krále D. Sancha I. Avšak o malém portugalském podengovi se začíná mluvit až od 15. století. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že historie portugalského podenga je podstatně delší. Za původní – tradiční osrstění – je považováno hladké – krátké, přičemž dlouhosrstá hrubosrstá forma se začala objevovat údajně až od 20. století.
Zřejmě nejvíce se vyskytovali podél řeky Tejo a Douro a v oblasti Alentejo. Zajímavostí také je, že krátkosrstý typ se nacházel zejména na severu Portugalska a díky své rychle prosychající srsti byl vhodný do chladnějších oblastí, naopak dlouhosrstý typ se nacházel především na jihu Portugalska, neboť dlouhá a tvrdá srst jej chránila před ostrým sluncem.
Z velmi početného málo početným
Portugalský podengo k lovu nepoužívá jen nos jako většina loveckých plemen ani jen zrak, jako většina chrtů, ale dle potřeby plně využívá všech smyslů včetně sluchu. Rozhodně až do konce 19. století výtečně plnil funkci loveckého psa a byl hojně chován ve všech rázech. Potom poptávka po loveckých psech začala ustávat.
Poprvé se na výstavě objevil v Portugalsku v roce 1902. Standard plemene byl schválen až v roce 1955. Rada přijala tři velikosti a dva typy srsti. Malý podengo však měl povolenu pouze krátkou srst. V roce 1978 došlo ke změně a i u této nejmenší varianty byla povolena dlouhá hrubá srst. Podengo pequeno byl uznán Kennel Clubem v roce 2003. K jeho oficiálnímu mezinárodnímu uznání došlo až na začátku 21. století. Podengo pequeno se poprvé objevil na Crufts výstavě v roce 2009.
Svět se však od počátku 20. století výrazně změnil, respektive způsob života lidí a jejich priority, a podengo se ve velké míře začal vytrácet. Dokonce na přelomu 20. a 21. století to už vypadalo, že velký ráz portugalského podenga vešel v zapomnění a zanikl. Doslova na poslední chvíli byl přece jen prozatímně zachráněn. Bohužel zůstává otázkou, na jak dlouho. Vždyť i dnes bychom v zemi původu napočítali chovatelské stanice zaměřující se na jeho chov na prstech jedné ruky. O těch jinde ve světě nemluvě. K přežití plemene nenapomáhá ani fakt, že existuje jemu velmi podobný a blízký příbuzný ibizský podengo a také mnohem méně známý Kanárský podengo.
Dnes je portugalský podengo nejrozšířenější především v USA, kde se sdružuje ve dvou klubech. Dobré zastání má samozřejmě i v zemi původu. Dobře je znám v sousedním Španělsku a ničím neobvyklým není ve Finsku a ve Velké Británii. V České republice je také pár jedinců, přičemž první portugalský podengo dovezený na naše území v roce 2003 byla malá hladkosrstá fenka, která se zároveň stala zakladatelkou plemene. U nás se zatím vyskytují jen malí portugalští podengové a jejich chovu se věnují 2–3 chovatelské stanice. Jsou sdružováni v Klubu faraonských psů.
Přibližně 85 % členů v amerických klubech vlastní portugalského podenga pequeno, tedy nejmenší variantu. Velký portugalský podengo v hladkosrsté formě bojuje o přežití již od 70. let 20. století . Údajně kvůli zemědělské a lesnické politice Portugalska. Ovšem pravda bude někde zcela jinde. Statistika a počtech registrovaných portugalských podengů v letech 1984–2001 obletěla celý svět. V tabulce se dovíme, že za tak dlouhou dobu bylo zapsáno pouhých 26 velkých portugalských podengů ve formě hladkosrsté. A třebaže u malého typu je krátká srst oblíbenou variantou, celkově jsou oblíbenější wire–haired, tedy se srstí delší – hrubosrstou.
Jaký je?
Do dnešních dnů si zachovali přirozenost, přírodní a nenásilný vzhled i povahu. Především malý ráz je nekomplikovaným plemenem, výborným společenským psem, který se přizpůsobí nejrůznějším podmínkám i nárokům svého majitele. Je nenáročný, ochotný se podřídit pravidlům. Je bezproblémovým psem, který nedělá ostudu a dobře se vychovává. Je veselý, kamarádský, ale nebojácný. Drobné povahové rozdíly mezi variantami přece jen jsou. Například střední a velká varianta plemene si nezřídka od lidí zachovává odstup.
Je značně odolný, houževnatý a vytrvalý. Je výborným společníkem na hory a na cesty, který umí poslechnout, a je i příjemným sportovním společníkem. Musí však být důsledně a rozumně veden k dobré ovladatelnosti, a to od štěněčího věku.
Střední podengové se od malých liší zejména větší samostatností a z toho pramenící větší nezávislostí. Přesto i oni jsou velmi dobrými rodinnými psy, pokud majiteli nevadí, že neoplývají bezbřehou poslušností. Tato velikostní varianta je často nedůvěřivá k cizím lidem, více samotářská, ale každopádně i střední podengové jsou velmi oddáni své rodině.
Všechny velikostní varianty jsou dobrými hlídači, třebaže je jim agresivita cizí a zloděje pravděpodobně výrazněji nezraní. Ohlásí však vše podezřelé a upozorní tak na možné nebezpečí. Jejich hlas je výrazný a silný, snadno se ke štěkání vydráždí, a proto je potřeba výchovou usměrňovat a učit, kdy se má se štěkáním přestat nebo ani nezačínat.
Podengo je hromada zhmotnělé energie, která potřebuje zaměstnat tělo i mysl. Má rád dobrodružství a je těžké ho motivovat do něčeho, co ho nebaví. Proto je důležité rozvíjet u něj smysl pro hru a odměňovat ho za dobré chování. Je to aktivní a velmi agilní pes, na kterého si jeho člověk musí udělat čas.
Přizpůsobí se životu jak ve městě, tak na vesnici. Je vhodný do bytu, ale i k celoročnímu ubytování venku. Nutností pak ale je zateplená a suchá bouda, kam se v případě potřeby může kdykoli schovat. S dětmi jakéhokoliv věku vychází velmi dobře a tvoří doplňující se dvojici.
Ovladatelný podengo
Portugalští podengové jsou zdravě sebevědomí, ale s ostatními psy a zvířaty se chtějí kamarádit. Je však třeba myslet na to, že od nepaměti sloužili jako lovečtí psi. Zejména hlodavce všech velikostí mají tendence lovit i dnes. Přátelství podenga a některého z hlodavců, pokud spolu vyrůstají, se však nevylučuje. Přesto není rozumné a bezpečné je nechávat spolu bez dozoru.
Díky své lovecké minulosti mohou mít v přírodě problémy s poslušností. Jejich velmi vyvinuté smysly snadno zachytí blízko se nacházející zvěř, kterou pak s velkým nadšením bude pronásledovat. Není možné se tomu podivovat a zlobit se. Vždyť toto chování má tisíce let zakódováno. Přesto vhodnou výchovou od štěněčího věku a nepodporováním loveckého pudu je možné z podenga vychovat dobře ovladatelného psa i ve volné přírodě.
U některých jedinců může být lovecký pud natolik silný, že mohou mít velké nutkání pronásledovat cyklisty, běhající děti, létající papír nebo jakékoliv pohybující se zvíře. Aby soužití s tímto plemenem bylo snadné, je důležité od štěněčího věku psa vést k lhostejnosti k jakýmkoliv pohybujícím se objektům.
Lovecký pud
Podengo loví štvaním. Nejlépe a nejradši loví ve smečce, a to jak malých, tak středních podengů. Je však schopen pracovat i samostatně, bez podpory a pomoci dalších psů. Při lovu poměrně výrazně štěká (říká se, že zpívá) a zvěř mimo jiné vyhledává i vyskakováním do výšky. Toto veselé vyskakování provádí i na otevřeném prostranství s poměrně nízkým porostem. Lov štvaním zvěře však ve většině evropských zemí není povolen. Proto je potřeba najít pro toto plemeno jinou alternativu pohybu, uplatnění a zaměstnání.
Je velmi akční a při lovu nebojácný, hrne se do všeho a nacpe se kamkoliv, čímž nezřídka utrpí na vzhledu, neboť natržené ucho, šrámy i jizvy jsou pak na denním pořádku. Tyto pracovní následky však nejsou na výstavách hodnoceny jako handicap, ale jako známka odvahy a dobrého charakteru.
Portugalský podengo má při prozkoumávání terénu poměrně velký rádius. Ovšem vše je věcí zvládnuté poslušnosti a z toho pramenící ovladatelnosti, neboť psi používaní na lov např. ve Španělsku či Portugalsku mají při soutěžích vymezený (vytyčený) otevřený prostor, který nesmějí opustit. Jejich majitel tak musí umět ovládat smečku podengů, a to velmi přesně bez tolerance několika metrů navíc, aby nebyl ze soutěže vyloučen. Vymezený prostor přitom není nějak zvlášť velký.
Někteří jedinci jsou tak zapálení pro lov myší a krtků, že jsou schopni překopat i celou zahrádku, dokud hlodavce, kterého cítí, nevykopou. Zda bude, či nebude s takovým počínáním psa nakonec majitel zahrady spokojen, je otázka.
Dobrý výcvik a zaměstnání jsou důležité
Velice ho baví coursing – přírodní dostihy – běhání za střapcem. Podporování loveckého pudu však automaticky přináší horší ovladatelnost v přírodě. Proto si člověk předem musí rozmyslet, jakou cestu v zaměstnávání psa si zvolí. Zda upřednostní dobrou ovladatelnost, nebo podporování loveckého pudu a radostné proběhnutí psa.
Velmi se hodí na sporty typu agility, neboť je rychlý, hbitý a pohyb ho opravdu baví. Velmi dobré výkony bude podávat i v dalších sportech, jako je např. flyball nebo frisbee. Aportování však není doménou každého podenga, proto je dobré aportovací schopnosti podporovat a rozvíjet od prvního dne, co se štěně objeví v novém domově.
Nesnese výcvik pod nátlakem a nebaví ho zdlouhavý výcvik, kdy musí neustále na něco čekat. Proto se příliš nehodí na výcvik ve skupině. Výjimkou je vhodnost skupiny psů při trénování přivolání. Při výchově portugalského podenga je nezbytná důslednost a pevné, jednoznačné vedení. Je učenlivý, ale jeho výcvik rozhodně není snadný. Jeho člověk musí být dostatečně kreativní, aby se podengo nenudil.
Že jsou tito psi učenliví, dobře dokazuje jejich časté využívání u filmu. Podenga tak můžeme vidět např. ve filmu Zeus a Roxanna, Tři přání nebo Dům u jezera.
Starost o podenga
Péče o tohoto psa je snadná. Srst se pouze pročesává a nijak se neupravuje žádná z variant. Pročesání srsti postačí občas, častěji pak pouze v době línání. Drápy je potřeba udržovat krátké, uši čisté. Toto plemeno nemívá problémy se záněty zvukovodu.
Celkově jde o poměrně zdravé a nechoulostivé plemeno, u kterého nejsou známa ve větším množství téměř žádná genetická onemocnění. Přesto jedno neznámé dělá chovatelům portugalského podenga velké starosti. Onemocnění má velmi nepříjemný průběh a vždy končí smrtí. Drobné příznaky se objevují již ve štěněčím věku, ale protože štěňata mohou být nemotorná, nikdo neobratnosti mladého psa nevěnuje pozornost. Bohužel s přibývajícím věkem má pes problémy s koordinací, zdá se, že vidí věci, které neexistují, a naopak nevnímá umístnění předmětů, naráží do zdí, chodí v kruzích, padá a jeho reakce připomínají lehký epileptický záchvat. Vše je provázeno častým kýcháním. Pohled na takového psa je žalostný a postižený jedinec bohužel umírá již kolem druhého roku věku. Toto onemocnění zatím nebylo probádáno, není známa příčina ani typ postižených genů, a tudíž neexistuje ani léčba či léky zmírňující jeho průběh. Momentálně probíhá sběr genetického materiálu, aby bylo toto onemocnění prozkoumáno a podařilo se je z chovů vymýtit.
A jak má vypadat ideální představitel plemene?
Standard portugalského podenga se opírá o typ střední. Popis však odpovídá i ostatním velikostním typům. Je tak až na drobnosti uvedené na konci standardu shodný.
Hlava tohoto psa je suchá, ve tvaru čtyřbokého jehlanu s širokou základnou, poměrně výrazně se zužuje ke špičce tlamy. Lebka je plochá a v profilu téměř rovná. U malého rázu může být mírně vyklenutá. Nadočnicové oblouky jsou výrazné, čelní rýha sotva znatelná. Týlní kost je výrazná, stop naopak sotva patrný. Nos se zužuje k mírně vystupující špičce, přední rovina nosu je mírně šikmá, barva nosní houby je vždy tmavší než barva srsti. Tlama je kratší než lebka a v kořeni širší než na špičce. Pysky těsně přiléhají a jsou tenké. Skus je nůžkový. Barva očí se mění v souladu s barvou srsti od medové po oříškově hnědou. Oči jsou malé a šikmo posazené, barva očních víček je tmavší než barva srsti. Uši jsou nasazené středně vysoko a šikmo, nesené vztyčeně a jsou velmi pohyblivé. V afektu jsou nesené vertikálně vpřed a mají trojúhelníkovitý tvar. Délka ucha je výrazněji větší než jeho šířka v místě nasazení. Krk je rovný, silný a bez laloku. Hřbetní linie je rovná nebo mírně vyklenutá. Hřbet pak dlouhý, rovný nebo mírně spáditý. Záď je střední délky, široká a dobře osvalená, rovná nebo mírně spáditá. Předhrudí mírně zdůrazněné, rozhodně nepříliš široké. Hrudník je hluboký a dlouhý. Spodní linie je mírně stoupající. Ocas je nasazený spíše vysoko než nízko, je silný, střední délky, zužující se ke špičce. V klidu svěšený mezi pánevními končetinami, se špičkou mírně stočenou vzhůru, v pohybu nesený horizontálně a mírně stočený vzhůru nebo nesený srpovitě stočený vzhůru, avšak nikdy zatočený do kroužku. Při pohledu zpředu jsou končetiny rovné a suché. Tlapky jsou kulaté, dlouhé, silné, těsně k sobě přiléhající, se silně vyklenutými prsty. Drápky nejlépe tmavé barvy. Sliznice jsou nejlépe černě pigmentované, ale v každém případě tmavší než barva srsti. Srst je krátká nebo dlouhá, střední tloušťky. Krátkosrstá varieta má hladkou srst, dlouhosrstá varieta má drátovitou srst (podobnou štětinám divočáka). Krátká srst je hustší než dlouhá. U dlouhosrsté variety je pod spodní čelistí znatelná „bradka“. Bez podsady. Převládající zbarvení srsti je žluté, béžové (od světlé po velmi tmavou) a černé (vybledlá či vyrudlá). Mohou či nemusejí být bílé znaky. Povolená je také bílá barva jako základní se znaky ve výše uvedených barvách. Barvě ani tónu určitého základního zbarvení není věnována žádná pozornost. Výška v kohoutku je u malého rázu stanovena na 20–30 cm s hmotností 4–5 kg, u středního podenga na 40–55 cm s hmotností 16–20 kg a u velkého rázu na 55–70 cm.
