Čtenář předchozích dvou dílů o ochočených krkavcovitých se mohl přesvědčit, že tito ptáci mají pro soužití s člověkem opravdu přívětivé vlastnosti a že jejich držení neklade žádné zvýšené nároky. Rovněž bylo pojednáno o možnostech držení těchto ptáků, jejich potravních nárocích nebo něco málo o zvláštnostech či rizicích, jako je třeba možná agresivita. Jak je to však s jejich ochočením, s péčí o mladé jedince, jak se to má s možnostmi jejich opatření a co si o tom všem myslí naše legislativa? To bude předmětem tohoto závěrečného článku.
Těžištěm soužití člověka a krkavcovitého ptáka je právě ochočení. Pokud chceme s jedincem navázat pevný, přátelský vztah, musíme termín „ochočení“ chápat v jeho třech rovinách, tedy: ztráta plachosti, socializace do lidské společnosti a fixace na chovatele. Navzdory tomu, že je řeč o jedincích, jejichž přímí i vzdálení předkové žili divoce, je jejich ochočení překvapivě snadné. Stejně jako u jiných druhů je úroveň ochočení závislá na charakteru a vlastnostech konkrétního opeřence (ale i chovatele), ale nejvíce na stáří adoptovaného jedince. I zde platí jednoduché pravidlo: čím mladší, tím snadněji ochočitelný.
Přirozeně nejsnadněji ochočitelná jsou ještě slepá mláďata (stáří do 10 dnů). Ztráta plachosti je zde okamžitá, socializace do lidské společnosti je úplná a při stejném majiteli dochází k pevné fixaci – až naprosté závislosti. Ochočení jde prakticky samo.
Další skupinou jsou již vidoucí, avšak stále ještě krmivá mláďata (stáří cca 2 až 6 týdnů). Potravní závislost je zde zárukou velmi rychlé ztráty plachosti. Fixace na majitele může být stále dost vysoká a vlivem kvalitní výchovy i úplná. Velkou neznámou však může být socializace. Ta je zde částečná – úměrně tomu, kolik času jedinec trávil s přirozenými rodiči a kolik s člověkem. Podle mého odhadu dochází k rovnovážnému stavu socializace (z poloviny do lidské a z poloviny do původní společnosti) u jedinců adoptovaných asi v 5. týdnu. Ptáci s fixací na naši osobu, ale socializovaní většinově do původní společnosti mohou (při držení na volno) zahnízdit a třeba i úspěšně vyvést mladé se svým divokým partnerem. Přestože po dobu hnízdění nebudeme hrát hlavní roli my, straka či sojka se k nám může stále občasně vracet a po ukončeném hnízdění se vše může vrátit do původního stavu. Stále zde však bude riziko, že nás její přirozený partner nahradí v pozici čísla 1 a jedinec na nás zanevře. Skupina vidoucích krmivých mláďat je velice zajímavá hlavně z toho důvodu, že reprezentuje právě ty jedince, kteří se ve volné přírodě často dostávají do nesnází (předčasné opuštění hnízda, útoky koček a psů) a následně končí ve vynucené lidské péči.
Poslední skupinou jsou odrostlá mláďata, či dokonce dospělci. Ochočení je možné i u těchto ptáků, ale je vždy problematické, vyžaduje zvýšené úsilí a výsledek není jistý. Naskýtá se otázka: „Proč se ujímat dospělce?“ Jednoduše proto, že občas se tito ptáci dostávají do vynucené lidské péče vlivem nějakého handicapu, který jim znemožňuje přežití ve volné přírodě (úrazy, útoky psů a koček). Ztráta plachosti je zde zcela podmíněna potravní závislostí a je vždy pozvolná a málokdy úplná. Socializace je prakticky zcela ve prospěch původního živočišného druhu, ale časem může dojít k mírnému náklonu k lidské společnosti. Fixace na chovatele zde vyžaduje intenzivní práci, cit a velice individuální přístup k jedinečným charakterovým vlastnostem konkrétního ptáka.
Zvláštním případem je setkání s ochočeným jedincem ve volné přírodě. Jednoduše jednoho dne k nám začne létat straka či kavka, která se nechá krmit z ruky a komunikuje s námi. S takovým ptákem můžeme navázat vztah i jej začít chovat na volno. Ovšem rozhodně nedoporučuji takového jedince držet v omezeném prostoru bez možnosti vracet se pravidelně ven! Může se totiž jednat o svěřence jiného člověka, který jej „drží“ na volno. Nebo o druhotně zdivočelého jedince dokrmovaného lidmi se ztrátou plachosti, ale socializovaného do společnosti svého druhu – takový jedinec může být v páru, a dokonce i právě hnízdit. Ať tak, nebo tak, v tomto případě si nemůžeme být jisti, zda by jedinec někomu či někde nechyběl, a tak navazujeme raději přátelský vztah založený na občasných návštěvách.
Čím mladší, tím snadněji ochočitelný – o tom nejsou spory. Ovšem rovněž platí, že čím mladší, tím náročnější péče. Obdobně jako v případě běžně chovaných exotů se i krkavcovití líhnou úplně holí, slepí a jsou zcela závislí na rodičích či ošetřovateli. Potřebují zajistit především tři věci: potravu, sucho a teplo.
Ještě holá mláďata vyžadují co nejvíce přirozenou stravu, a to hmyz, jiné drobné členovce, případně drobné plže. U těch nejmenších by měl být interval krmení cca 10 až 30 minut přes den a přes noc není třeba krmit vůbec (přes noc přirození rodiče nekrmí). Aby však mládě přes noc vydrželo, nesmí mít žádné tepelné ztráty, které by je vyčerpávaly, a tak si noc bez krmení můžeme dovolit jen s opravdu ideálně fungujícím příhřevem. Podáváme-li přirozenou stravu, není třeba podávat zvlášť vodu, vystačí přirozená vlhkost z potravy – vodu podáváme až ve chvíli, kdy je mládě schopno pít z napajedla samo.
U starších mláďat (přibližně od druhého týdne) postupně a pozvolna můžeme přidávat potravu pro dospělé jedince a v pátém týdnu již může být potrava zcela jako pro dospělce (tedy méně čerstvých členovců, více rostlinné složky, pečivo, těstoviny, trochu masa či mléčných výrobků). Pokud mládě ještě nepije samo, je třeba vždy dbát na řádné vlhčení umělé stravy!
Pro zajištění sucha a tepla je dobré mládě uložit do improvizovaného hnízda – ještě holá mláďata umístíme do těsné kotlinky připomínající hnízdo (květináč vystlaný senem, pilinami) a zajistíme ohřev. K ohřevu může sloužit inkubátor, nebo příhřev pomocí žárovky či topného kamene s napojením na termostat nebo časový spínač. Používáme-li žárovky nebo IR zářiče, je nutné stínění mláděte, aby nebylo vystaveno přímému žáru. Celý systém je vždy nutné odzkoušet předem! Čerstvě vylíhlé mládě vyžaduje velice podobné podmínky jako inkubované vejce, tedy konstantní teplotu 38 °C s maximální odchylkou 2 °C na obě strany. V jednom týdnu věku se nárok snižuje na cca 35 °C s odchylkou až 4 °C.
Dvoutýdenní mládě se již pyšní jemným šatem, a tak teplotní nárok klesá lehce pod 30 °C a možná odchylka se zvětšuje na asi 5 °C. Ve třetím týdnu umisťujeme mláďata do prostornějšího příbytku (krabice, bedna s otevřeným víkem), jednu stranu nahříváme a druhou nikoli – mládě je již schopno samo měnit polohu podle své potřeby a řídit si tak ohřev samo.
Vzhledem k faktu, že legální umělý chov krkavcovitých (alespoň v naší zemi) prakticky neexistuje, odpadá nám ta jinak nejběžnější možnost pořízení jedince, kterou je koupě mláděte z legitimního odchovu. Místo toho tedy musíme volit jiné cesty, jako je opatrovnická péče osiřelého mláděte či handicapovaného jedince. Další velice diskutabilní možností pořízení je koupě mláděte od neověřeného zdroje či přímé odebrání mláděte z volné přírody. Podívejme se na ně blíže.
Tak jako u řady jiných ptačích druhů, je i u krkavcovitých úmrtnost mláďat přirozeně vysoká (dospělosti se dožije méně než polovina). Ke ztrátám dochází v důsledku sourozeneckého soupeření na hnízdě, z důvodu předčasného opuštění hnízda, po živelní pohromě nebo při útoku predátora. V neposlední řadě se mláďata dostávají do tragických situací vlivem nešetrné činnosti člověka – na druhé straně je to však právě člověk, kdo může zvrátit osud a zachránit mládě jinak odsouzené k úhynu. Zde je nutné podotknout, že ne každé mládě, které spatříme na zemi, je skutečně bezradné a potřebuje naši pomoc – může jít o jedince dokrmovaného na zemi. Otázka, kdy a jak zasahovat, je skutečně široká a přesahuje rámec tohoto článku. Pro zájemce o podrobnější informace odkazuji na článek „Když najdeme opuštěné ptáče“ umístěný na adrese http://strakadomaci.cz/. Nuže, pokud jsme tedy našli mládě, které se bez naší pomoci neobejde (bezprostřední ohrožení, osiření, riziko prochladnutí) a nelze je navrátit k rodičům či předat záchranné stanici, můžeme se mláděte ujmout my. Kavku či havrana v nesnázích opatrně přepravíme domů a úměrně věku jim poskytujeme péči v souladu s textem v předchozí kapitole.
Mláďata v tíživé situaci nejsou jediná, která bez lidské pomoci nepřežijí. Především v souvislosti s lidskou činností dochází občas k různě závažným poranění, která, ač nemusí být přímo smrtelná, zcela znemožňují přežití jedince ve volné přírodě. Tímto způsobem se mohou do vynucené lidské péče dostat jak mláďata, tak dospělí ptáci, jejichž následné ochočení již není tak jednoduché. Například jedna čtenářka mých webových stránek se ujala dospělé straky, která přišla o jedno křídlo, když se snažila bránit své mládě před psem. Straka v mé péči má amputovaná obě křídla z důvodu velice silné infekce, gangrény a tím přímo hrozící otravy krve. Je až pozoruhodné, jak takto silně handicapovaní jedinci svůj úděl zvládají. Nedá se zde hovořit o jakékoli ztrátě chuti do života, nebo dokonce trápení. Vzhledem k jejich vnímání světa vzorcem „tady a teď“ si vůbec neuvědomují svou ztrátu a jednoduše pracují s tím, co mají. Krkavcovití jsou vcelku dobří letci a někteří (jako třeba havran a krkavec) docela i velmi zdatní, přesto jsou však svým stylem života silně poutáni k zemi, kde tráví spoustu času. Proto ztrátou schopnosti letu nijak netrpí a amputaci křídel snáší nesrovnatelně lépe než druhy specializované na život v letu, jako třeba rorýsi či vlaštovky. Pokud tedy máme v péči jedince se ztrátou schopnosti letu, pak po přizpůsobení jeho výběhu může stále žít plnohodnotně. Rovněž i náš vztah handicapem nijak neutrpí. Co je však pro krkavcovité již nepřijatelné, je poškození zobáku, které znemožňuje úchop, či dokonce příjem potravy, nebo poškození nohou znemožňující sed a chůzi – v takových případech je patřičné zvážit utracení.
Jak bezprizorní mláďata, tak handicapovaní jedinci bývají standardně umisťováni v záchranných stanicích. Záchranné stanice v ČR pokrývají celé území státu a jejich posláním je pomoc zvířatům druhů volně žijících na našem území (více na www.zvirevnouzi.cz). Tyto stanice musí reagovat na všechny výzvy k záchraně zvířat v nouzi a musí provést jejich přijetí, ošetření a následné vypuštění zpět do volné přírody (je-li to možné). Možnosti záchranných stanic jsou však omezené. Zaprvé, v době od května do července jsou stanice doslova zahlcovány příjmy zraněných mláďat různých druhů zvěře (i krkavcovitých ptáků) a velmi rychle se dostávají na svou plnou kapacitu. Zadruhé, pokud se do jejich péče dostane mládě krkavcovitého ptáka, rychle u něj dojde ke ztrátě plachosti a k socializaci (alespoň částečné) do lidské společnosti. Vypuštění těchto ptáků je pak velice problematické, protože tito poloochočení jedinci záměrně vyhledávají lidskou společnost za účelem snadného zisku potravy – pro někoho to může být radostné zpestření dne, ale může docházet i k nevyžádaným návštěvám a ke škodám na majetku, výjimečně i k agresi. Rovněž myslivci nejsou nadšeni, vypouští-li jim záchranná stanice tyto ptáky do jejich honitby. A zde je naše šance. Právě v období na přelomu jara a léta můžeme kontaktovat záchrannou stanici a vyjednat si u nich adopci mláděte. Nutno podotknout, že záchranná stanice rozhodně není povinna nám mládě do opatrovnictví svěřit (a jak se dočtete dále, dokonce vám ho bez patřičných povolení ani dát nesmí) – vše je věc dohody a osobního přístupu.
Ještě před několika dekádami bylo naprosto běžné odebrat mládě z hnízda kavky a následně si ho ochočit. Nikdo se nad tím nepozastavoval a nikdo za to nikoho neudával. Časy se ale změnily. V dnešní době naše zákony implementovaly řadu standardů, které tuto praxi postavily mimo zákon nebo ji alespoň velice znesnadnili (více v následující kapitole). Samozřejmě, naše příroda musí být chráněna a zásahy tohoto typu musí být pod nějakým dohledem. Na druhé straně, co je špatného na tom, odebere-li se mládě z volné přírody v lokalitě, kde jsou stavy daného druhu nadměrně vysoké, či je dokonce prováděn jejich odstřel myslivci nebo odlov sokolníky? Tím nám vzniká jakési pnutí mezi stranou zákona a selským rozumem. Nechť každý posoudí sám…
Poslední a také velice ošemetnou možností je zakoupení mláděte. Na řadě míst můžeme tu a tam číst nabídky stračích, sojčích nebo vraních mláďat za cenu od 500 do 2 000 Kč. Často se jedná o prodej mláďat z volné přírody, méně často o chov. Bohužel, zatím se mi nepodařilo nalézt byť i jediného prodejce, který mláďata prodával v souladu se zákonem a měl vyřízená patřičná povolení – pokud o někom takovém víte, budu velice vděčný za kontakt.
Jak vidno, cest k opatření krkavcovitých ptáků je řada. Ovšem, jak už jsem v průběhu seriálu několikrát uvedl, je zde nutné respektovat legislativní požadavky, které přináší řadu omezení či povinností. Legislativní ochrana je trochu v rozporu s všeobecným vnímáním krkavcovitých u veřejnosti. Z pohledu ornitologa představují krkavcovití čeleď velice úspěšných ptáků, kteří nevyžadují nijak zvláštní ochranu. Vždyť i krkavec velký, jenž je přísně chráněn, si na našem území začíná vést velmi dobře a jiné druhy, jako třeba straka obecná, velice úspěšně okupují naše sídla a jejich stavy místy působí potíže. Milovníci zpěvného ptactva strakám neustále předkládají jejich občasné plenění ptačích hnízd a u myslivce pak slova „straka“, „sojka“, „vrána“ či „krkavec“ vyvolávají zpravidla nevraživost – tito ptáci jim působí škody na snůškách pernaté zvěře a státem chráněný krkavec velký tu a tam skolí mladého zajíce, či dokonce koloucha. Do této diskuse plné emocí vstupuje naše legislativa, která krkavcovitým podává ochrannou ruku.
Takovým pilířovým předpisem v této oblasti je zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který ve znění pozdějších předpisů implementoval požadavky EU, konkrétně Směrnici Rady 79/409/EHS. Na krkavcovité je tak pohlíženo jako na volně žijící ptáky a v § 5a, odst. 1 se praví, že je (mimo jiné) zakázáno tyto ptáky usmrcovat, odchytávat, ničit či vybírat jejich snůšky a nakonec držet je v zajetí. V odst. 2 se pak vyslovuje zákaz prodeje volně žijících ptáků.
Samozřejmě, zákon uvádí i výjimky, kdy lze postupovat odchylně. Například v § 5a, odst. 4, je uvedeno, že výjimka ze zákazu usmrcování a odchytu se vztahuje na zvěř, kterou lze lovit v souladu se zákonem o myslivosti a tímto zákonem – v prováděcí vyhlášce (č. 166/2005 Sb.) – jsou pak z krkavcovitých taxativně uvedeny straka obecná a vrána obecná (míněny vrána černá a vrána šedá). Dále je v tomtéž odstavci uvedena výjimka ze zákazu držení a prodeje pro ptáky, „kteří jsou zvěří, již lze lovit“ – podle výše uvedeného ustanovení by to implicitně znamenalo, že straku a vránu lze bez omezení držet a prodávat, ovšem prováděcí vyhláška k tomuto zákonu, vyhláška č. 166/2005 Sb. v § 4 explicitně uvádí, že tato výjimka se vztahuje jen a pouze na kachnu divokou, bažanta obecného a holuba hřivnáče – takže žádná úleva pro držení krkavcovitých.
Zákon ve svém § 5b, odst. 2 připouští i možnost odchylného postupu pro účely držení či chovu v malém množství – a to je náš případ! Po vyhodnocení stavu místní populace daného druhu a dopadu na životní prostředí nám může orgán ochrany životního prostředí vydat povolení k držení se stanovenými podmínkami odchytu, držení a také kontrol. Dotčeným orgánem životního prostředí je odbor ochrany životního prostředí spádové městské části, obce nebo obce s rozšířenou působností. Podle mé praxe se úředníkům do udělování těchto výjimek moc nechce – většinou to nikdy nedělali, často ani nevědí, co po nich žádáte, nebo nevědí, jak na to – nechce se jim zbytečně riskovat, a tak si vše chtějí zjednodušit prostým „NE“. Je zde tedy nutný velice osobní přístup, asertivní jednání a dobrá příprava – ukázat úředníkovi, z jakého zákona a paragrafu vše vyplývá. Znáte-li případ z nedávné doby, který měl kladné vyjádření, je dobré předat vašemu úředníkovi kontakt na oddělení, kde bylo vyhověno – zkrátka snažit se mu to zjednodušit. Ovšem nikdy nevíte, na koho narazíte – někdy dostanete výjimku prakticky hned ve dveřích, jindy se ani při nejlepším snažení onoho „papíru“ dočkat nemusíte.
Při udělování povolení o odchylném postupu hraje velkou roli stupeň ochrany. Jak jsem uvedl, straky a vrány se řadí mezi ptáky se sníženou ochranou s povolenou dobou lovu. Ovšem prováděcí vyhláška zákona o ochraně přírody a krajiny č. 395/1992 Sb. dále taxativně uvádí druhy zvláště chráněné. Kavka obecná je zde prohlášena za druh „silně ohrožený“, krkavec obecný (a ořešník kropenatý) za druh „ohrožený“ – je tedy nasnadě, že nám úřady budou o to méně ochotny povolení k držení těchto ptáků vydat.
Dalším hráčem na scéně je zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Ten na krkavcovité pohlíží souhrnně jako na „zvěř“ a hned v úvodu navazuje na výjimku ze zákazu usmrcování a odchytu, vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny, a rovněž řadí straku obecnou a vránu obecnou jako „zvěř, kterou lze obhospodařovat lovem“. Z dalších ustanovení vyplývá, že jak straku obecnou, tak vránu obecnou lze lovit s povolenkou k lovu a loveckým lístkem v době od 1. července do 28. února.
Paragraf 7 tohoto zákona představuje podmínky držení zvěře (to je to, co nás zajímá) – to je možné opět jen se svolením orgánu státní správy myslivosti a za stanovených podmínek. Nemám žádné osobní zkušenosti s vyjednáváním tohoto povolení u okresního mysliveckého spolku, nicméně jak je patrné, zákon o myslivosti nás nutí k zajištění již druhého „papíru“ potřebného k legálnímu držení krkavcovitého ptáka.
Mnoho lidí neskrývá údiv, když se dozví, jaké obtíže přináší legální držení „obyčejné“ straky – v porovnání s požadavky na držení třeba i vzácnějších exotů je chov krkavcovitý zatěžkán značnou byrokracií. Na druhé straně zatím nevím o jediném případu, že by byl nějaký chovatel úřady stíhán za neoprávněné držení „volně žijícího ptáka“ či „zvěře“ v podobě vrány, sojky nebo straky – ovšem i tak není úplně příjemné žít s nejistotou toho, že vás nějaký váš „známý“ jednoduše udá. Momentálně se snažím učinit jisté kroky k tomu, aby legální držení bylo o něco snazší. Zahajuji dialog se záchrannými stanicemi s cílem vyjednat rámcovou spolupráci při adopci jedinců, jejichž návrat do volné přírody je nemožný. Jako další cíl bych rád usnadnil legální odběr mláďat pro chovatelské účely z lokalit, kde je prováděno snižování stavů daného druhu, především tedy u straky obecné, vrány černé a šedé. Pokud dospěji k nějakému uspokojivému výsledku, rád vás budu informovat prostřednictvím dalšího článku ve Fauně.
A jsem na konci našeho třídílného seriálu představujícího radosti i strasti spojené s držením a chovem ochočených krkavcovitých. Mým cílem bylo představit tyto pozoruhodné ptáky v celé jejich kráse – jejich hravost, inteligenci, univerzálnost, nenáročnou péči, a především jejich vysoké společenské cítění. Na straně druhé jsem pokládal za nezbytné zdůraznit i jisté úskalí tohoto soužití – možné agresivní chování, jejich smysl pro nepořádek – a na závěr, nikoliv však v poslední řadě, problematiku jejich opatření ve vztahu k naší legislativě. Pokud se mi právě toto podařilo, jsem velice rád.