O rozeznávání ptáků
Budníčci
Budníčci jsou takoví malí ptáčci z řádu pěvců, čeledi pěnicovitých. Ta čeleď zahrnuje 410 druhů ptáků, kteří jsou řazeni do mnoha rodů. Rod Phylloscopus nese rodové jméno budníček. To proto, že většina z nich, nebo snad dokonce všichni stavějí svoje hnízda překlenutá ve tvaru kukaně nebo budky. Všichni jsou si podobní jako příslovečné vejce vejci a je jich hafo, jak říkají tamhle na Ostravsku. Přesně tedy 56 druhů, což zase tak přesně není, protože někdo si myslí zase něco jiného. U budníčků se nedopočítáte, na to ještě přijde řeč. Svého času byli velice populární skrz jeden kreslený vtip pana Renčína, který vyšel na obálce časopisu Dikobraz. Stáli tam dva chlápci v kloboucích, jak to malíř rád kreslil, za nimi na plaňce plotu zpíval pták. Ten jeden povídá tomu druhému: „To je budníček! Je hrozně užitečnej. Do ničeho nekecá.“ Všichni se mě tenkrát ptali, jakže ten budníček vlastně vypadá? Několikrát za týden si na tenhle vtip vzpomenu, když vidím, jak dnes každý, kdo nemá o věci ani páru, kecá do všeho, ať již jde o cokoliv. Vraťme se však k budníčkům a můžeme začít u těch našich. Všeobecně se má za to, že našich jsou tři druhy. Jsou si tak podobní, že jejich správné určení dělá problémy, a to někdy i odborníkům. Proč jsou řazeni do tří různých druhů, když jsou někdy nerozeznatelní? Inu, oni zpívají tak rozdílně, že si toho musí všimnout každý, i kdyby na jedno ucho vůbec neslyšel a na to druhé jen krapítko. Jsou stejní, ale mluví jinou řečí.
U nás nejpočetnějším je budníček menší – Phylloscopus collybita (Vieillot, 1817). Podle Soustavy a českého názvosloví ptáků světa se vyskytuje v západní části Palearktiky, je tažný a zimuje jak v Africe, tak v oblasti orientální. Druh má vytvářet šest zeměpisných forem. Tohle jsem nestudoval, nerozeznám tudíž ani jedinou. Avšak jeden z kroužkovatelů, který svého času žil v Austrálii a vlastnil velmi rozsáhlou odbornou knihovnu, publikoval zprávu o tom, že u nás zastihl jinou formu, než mají být naši budníčci. Kdyby to publikoval někdo jiný, troufám si říci, že by taková zpráva nebyla akceptována. I tohle musíte brát v potaz. Já chci tentokrát jen upozornit na některé znaky ve vzhledu ptáků, jež naše dřívější literatura neuváděla. Nikdo si jich nevšiml. Nejdůležitějším znakem budníčků malých je jejich zpěv, který přepsán do češtiny zní jako: cilp calp cilp calp. Nahoru, dolů. V němčině je to dokonce i jeho jméno: Zilpzalp. Zase to není naprosto stoprocentní. V roce 2005 jsem strávil čtrnáct dní ve Františkových Lázních. Budníček menší tam byl hojný a také předpisově zpíval. Avšak na dvou místech zpívali nějací budníčci úporně jen cilp cilp cilp cilp. Ta dvě místa byla od sebe vzdálená asi dva kilometry. Čekal jsem tam dobře hodinu, žrán komáry, než sletěl z koruny vysokého stromu dolů, abych si mohl dobře prohlédnout jeho siluetu. Budníček to byl. Budníček menší? Kdo ví? Pokud tedy budníček nezpívá a vy vidíte proti světlé obloze v koruně stromu jen jeho siluetu, druh neurčíte. Dostane-li se vám do ruky, lze nalézt na jeho těle jisté rozlišovací znaky a těch je v současnosti známo více než v minulosti. Naši budníčci mají především odlišnou stavbu křídel. Všichni pěvci mají deset letek ručních, z nichž ta první zkraje křídla je zakrnělá, avšak u různých druhů různě dlouhá. Z našich budníčků ji má budníček menší řekněme středně velkou, když přesahuje krovky ruční asi o 4–9 mm. Potom jsou důležité krajní letky a jejich délka. Budníček menší má mít druhou letku o málo kratší než sedmou, neboli ta šestá je zřetelně delší než druhá. Nejdelší letky v křídle jsou 3., 4. a 5., které jsou skoro stejně dlouhé. Na vnějším praporu letek je asi v jejich poslední třetině u špičky patrné zúžení, takzvaná emarginace. Vyskytuje se takové zúžení na třetí až šesté letce. U budníčka menšího se prameny jaksi neshodují. Někde je kresleno na třetí až páté, jinde i na šesté letce. Dokonce jsem našel kresbu emarginaci postrádající. Takže se podíváme na fotku, kde jsem si naprosto jistý, že jde o budníčka menšího, zvětšíme si to a spočítáme. Emarginaci vidím jen na páté letce, na šesté již nikoliv. Dalším modernějším znakem je bílý srpek pod okem. Poprvé jsem tento údaj našel u Svenssona a musím konstatovat, že někdy není na fotografiích dostatečně znatelný. Mluvím o vlastních fotografiích, kde jsem si správným určením jistý. Když pták zpívá na větvi cilp–calp a poté vletí do sítě anebo slétne k hnízdu, nemusíte kontrolovat žádné jiné znaky, byl to budníček menší. Dalším znakem, který by měl člověk zaznamenat, je tvar ocasu. Budníček menší má zřetelnou, i když nepříliš hlubokou vidličku. Neboli krajní ocasní (rýdovací) péra jsou nejdelší. Důležitá je i barva nohou. Budníček menší je má hodně tmavé až černé, což lze rozeznat i na méně detailní fotografii.
Budníček větší – Phylloscopus trochilus (Linaeus, 1758) je větší v podstatě jen svým jménem. Okem nějaký rozdíl velikosti nerozeznáte. Zpěv se však zaměnit nedá. Je mnohem méně početný než budníček menší. Jeho zpěv je popisován dr. Jirsíkem tak, že připomíná zdálky zpěv pěnkaví, je ale měkčí a pomalejší: dididiedye dea dea due deida da. Mně to tedy pěnkavu nepřipomíná, i když pěnkava je jedním z mála ptáků, u kterých jsem se nikdy nespletl. Nejsem však v tomto oboru věrohodný, jsa známým hluchounem. Pozorovatel vybavený hudebním sluchem se nemůže u budníčka většího splést. Pokud se týká vzhledu, jsou oproti budníčku menšímu nápadné světlé nohy. Křídelní formule je jiná, když druhá letka je stejně dlouhá jako šestá, nejdelší je čtvrtá, ta třetí a pátá jsou o něco kratší. Emarginace bývá kreslena na třetí až páté letce. Ocas s mírnou vidličkou. První, zakrnělá letka, je delší než krovky křídelní, ale mně se nezdá tolik výrazná jako u budníčka menšího. Ono se to špatně pamatuje, proto nosím v notesu, kam zapisuji kroužky, kopii nákresu.
Budníček lesní – Phylloscopus sibilatrix (Bechstein, 1783) zpívá opět něco zcela jiného. Navíc jsem jej opravdu viděl jen v lese. Je z našich budníčků nejvýrazněji vybarvený, když je na zádech opravdu do zelena a světlý nadoční proužek má výrazný, žlutý a dlouhý. Nohy má mít masově žlutavé. Zpěvem je zvolna zrychlované síb síb síb síb sirrr, často přednášené i v letu. Jeden z mála ptačích zpěvů, který si podle slovního zápisu dovedu představit. Pro jeho zpěv se tomuto ptáku říká i sýkavka. Samec vytrvale zpívá svou nápadnou písničku v malém okruhu, asi padesáti až sedmdesáti metrů, v jehož středu bývá hnízdo. Když si dáte tu práci a máte dostatek trpělivosti, zpravidla jej i najdete. Samec však po vylíhnutí mláďat téměř přestává zpívat, má jiné povinnosti. První, zakrnělá letka je kratší než krovky ruční. Nejdelší letkou v křídle je letka třetí a ta druhá má být stejně dlouhá jako letka čtvrtá. Emarginace kreslena do páté letky.
Jiné druhy budníčků
Naše území je okrajově tranzitní pro některé druhy západosibiřských nebo severních druhů budníčků. Mám za to, že u nás byl uznán jako zaznamenaný druh budníček severní – Phylloscopus borealis (Blasius, 1858) a budníček zelený – Phylloscopus trochiloides (Sundevall, 1837). Oba druhy mají světlé okraje per na velkých krovkách, lze tedy okamžitě zpozornět, když vidíme světlejší pásku přes křídlo. K těmto druhům nemám dále co říci. Nejvíce hlášení, která však nikdy nebyla prokázána takovým způsobem, aby byla českou ornitologií uznána, se však týkají budníčka horského – Phylloscopus bonelli (Vieillot, 1819). Problém tkví především v tom, že tyhle ptáky u nás v podstatě nikdo nezná. I v Národním muzeu mají pouhý jeden exemplář. Snad jediný, kdo je viděl na vlastní oči, je dr. Peške v Alžírsku. Tam je to totiž jednoduché, protože mimo období tahu jsou tam domácími budníčky jen ti horští. Jak vypadají, ptal jsem se. No, jsou to takoví šediváci. Oni nejsou hlavním zájmem dr. Peškeho, měl tam jiné úkoly. Ani jejich zpěv není u nás znám. Koupil jsem před časem kazetu od firmy Biofon, na které měl jejich zpěv být. Ale nebyl. Zpěv budníčka horského byl nahrán v Turecku, kde sice žijí ptáci někdy považovaní za zeměpisnou formu tohoto budníčka, ale jiné systémy je považují za samostatný druh, a to sice za budníčka balkánského – Phylloscopus orientalis (Brehm, 1855). Oba tyto druhy, tedy jak budníček horský, tak i budníček balkánský, zpívají podobně jako náš budníček lesní. V tom je další problém. Nejblíže našemu území má hnízdit budníček horský východně od Vídně. Některá z neuznaných hlášení pocházejí i z Vysočiny, kde jsem fotografoval budníčky, které považuji stále za horské. Je tady jedna okolnost, které by si měli pozorovatelé všímat. Samec našeho budníčka lesního, když odhnízdí, již nezpívá. Jakmile uslyšíte kdekoliv zpívat budníčka zpěvem stejným nebo podobným zpěvu budníčka lesního v pozdější době, tak od konce července, věnujte mu zvýšenou pozornost. Jsou zprávy o tom, že budníček horský se vrací ze zimovišť mnohem později než budníček lesní, a tudíž i později hnízdí. Takhle by se mohlo hnízdění budníčků horských u nás konečně skutečně prokázat.
Budníček tmavý (dříve hnědý) Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842)
Jeden, jménem Petr Lang, tamhle z Horšovského Týna, co má výtečný hudební sluch a umí fotit ptáky, vyfotil někde v Českém lese budníčka (doplněno, 4. 5. 2013, katastr zaniklé obce Pila) od pohledu jiného, než jsou ti naši. Tak mi tu fotku poslal – a ukaž se, chlapče. No, nějaký čas to trvalo, protože všechno, co jsem zpočátku na té fotce viděl, bylo, že ten pták je jiný. Zabořil jsem se tedy do studia všelijaké literatury a zopakoval si azbuku. Tihle budníčci bývají Východňáry, proto by je v těch krajích měli lépe znát. Poslal jsem to panu emeritnímu předsedovi ornitologické společnosti, který mi doporučil, abych to poslal na komisi. Komise vyřkla ortel, že jde o záměnu s jiným druhem, ale s jakým, to neřekla. Co já si mám myslet? Já si logicky myslím, že to nevědí. Pokud se tím vůbec zabývali nějak do hloubky. Stále mi vychází ten budníček tmavý. A hned vám řeknu proč! Jeho celkové vybarvení je oproti našim budníčkům skutečně spíše do hněda, nevidím po těle žádný tón někam do zelena. Důležitější jsou ale jiné skutečnosti. Ta fotografie je opravdu hodně kvalitní, takže si ji můžete i patřičně zvětšit tak, že vidíte detaily. Na křídle vidím velkou a dlouhou první letku, která přesahuje třetinu délky letky nejdelší. A samozřejmě přesahuje o hodně velké křídelní krovky. Ta fotka je natolik kvalitní, že je vidět i to, že nejdelší je čtvrtá letka, a co víc, emarginace sahá až na letku šestou. Nakonec to nejdůležitější. Ten pták má zaokrouhlený ocas. Když jsou vidět na ocase rýdovací péra tak, že ta prostřední vidíte jako nejdelší, nemůže ten pták mít na ocase vidličku! Tak tohle všechno celkem jasně ukazuje na budníčka tmavého. Nemá ani bílý „Svenssonův“ srpek pod okem, takže to budníček menší být nemůže, nehledě na jinou křídelní formuli. Nohy nemá ani světlé, ani hodně tmavé, což také našim budníčkům nenahrává.
Je mi celkem jedno, jak se k tomu staví česká ornitologie. Mně stačí, když tohle všechno mohu dát na vědomí. Nějaké zapadlé hlášení není k ničemu. Takhle se tím může zaobírat třeba někdo i za dlouhou dobu. Těší mě, že si asi po dvanácti letech všimlo několik lidí mého pozorování pěnice mistrovské v Praze, které jsem ani na komisi neposílal, ale uveřejnil ve Fauně. A archiv článků visí na internetu. Jo, a diskutovat se mnou může každý ve čtvrtek od půl šesté u Černého vola. Je to nezisková organizace, která svoje zisky dává dětskému slepeckému ústavu o pár baráků dále. Takže vás nikdo nemůže osočovat, že snad chlastáte, když přispíváte na slepý děti.
