Historie
Vše začalo počátkem 20. let 20. století ve východní a jižní části Spojených států amerických.
Po pár letech šlechtění založili v roce 1918 průkopníci R. W. Keene a Wm. P. Gray malou organizaci chovatelů velkých poštovních holubů „pionýrů“. Plemeno vznikalo velmi jednoduše, výhradně z letově využívaných poštovních holubů, ze kterých se vybírali větší, větší a ještě větší jedinci, kteří se párovali spolu. Oba chovatelé měli postupně jiné plány a cíle. Gray chtěl získat bílé holuby na masnou produkci. Šel cestou páření větších, bílých, volně létajících poštovních holubů. Keene se vydal cestou spojení větších různobarevných poštovních holubů, do kterých následně vkřížil anglická plemena výstavních holubů. Průkopník chovu Stanley Stout následně objasnil, že Keene prováděl křížení celkem 12 let, než úplně odstranil pozůstatky vlivu výstavních holubů anglického směru. I on měl vedle barevných hlavně bílé giganty, neboť bílé zbarvení představovalo významnou devízu pro zamýšlené využití pro velkochov holubů. Již v té době se staly obě linie nejtěžšími ze všech ve světě známých linií výstavních holubů. Hmotnost tehdejších gigantů se pohybovala kolem 22 uncí, což činilo 622 g. Mezi lety 1918 až 1928 se pak více chovatelů, pracujících pro farmové velkochovy v různých státech USA, snažilo vyšlechtit ještě větší giganty, kteří by se mohli lépe uplatnit v masné produkci. Bylo to období, kdy se šlechtitelský záměr strukturoval ve prospěch ekonomického využití. Zelenou dostalo křížení s plemeny z „velké šestky“, kam patřil vídeňský slepičák, říman, maltézák, karnó, bílý king a bílý francouzský mondén. Nastartovala „hybridizace“, která měla výsledný efekt rovněž ve zlepšení reprodukčních schopností a přinesla kýžené zvětšení gigantů. Nastal obrovský rozmach chovu a šlechtění plemene s cílem získat „nejlepšího užitkového holuba“, jakožto i vynikajícího výstavního holuba s finančním efektem z prodeje chovného materiálu. Obří „pošťák“ najednou získal dvojí využití, výstavní i užitkové. To užitkové se stávalo čím dál méně významným, neboť holubářským farmám se zvedaly náklady a rentabilita se dostávala do záporných čísel. Nakonec převážil směr chovu k výstavnímu plemeni. V roce 1922 byli poprvé vystaveni ve dvou kategoriích, jako užitkoví a okrasní. Pro plemeno se objevily od počátku různé názvy, například „pošťák jumbo“, obrovský pošťák, užitkový klasický létající pošťák a mnohé další. Terprve v letech 1926 až 1927 vstoupil v platnost název gigantický pošťák neboli giant homer, zkráceně gigant. V roce 1927 založilo devět chovatelů Asociaci amerických gigantů (AGHA), v roce 1929 byl zastřešující Národní holubářskou asociací (NPA) uznán gigant, jakožto i jeho vzorník. Označení americký se objevilo v názvu klubu až několik let po jeho založení. Teprve v době, kdy si chovatelé uvědomili, že vytvořili jedinečné plemeno v každém ohledu. V prvním klubu se stal R. W. Keene prezidentem, C. F. Hober viceprezidentem a Wm. P. Gray jednatelem. Plemeno je dodnes v anglofonních zemích a přepisem i v Maďarsku označováno jako americký giant homer, zatímco v německy hovořících zemích Giant Homer. Počátkem 50. let 20. století začal být zájem o šlechtění nových barevných rázů. Tento boom byl v USA označen jako období genetických projektů. Asociace byla prvním klubem světa, který umožnil vystavovat nové a raritní rázy v samostatné výstavní kategorii. V 70. letech vyšel v časopise American Pigeon Journal seriál článků o gigantech a to vneslo do jejich chovu maximální oživení, které se brzy projevilo v rozšíření gigantů i do zámoří. The American Giant Homer Association vydává 4× ročně bulletin, který je k dispozici na internetu. Obsahuje řadu fotografií, informace o šlechtění a chovu, jakožto i výsledky výstav. Členové klubu se pravidelně setkávají na Národní výstavě mladých holubů USA v Louisville v Kentucky vždy v říjnu, kde se ale objevuje v posledních letech jen něco mezi 150 a 200 giganty. Lokální přehlídky mladých gigantů ve čtyřech pobočkách se uskutečňují v prosinci. Hlavní celoklubová speciálka bývá v Oklahomě v El Renu s počtem gigantů kolem sedmi set.
Rozšíření gigantů v Evropě
V Evropě zamířili giganti nejdříve do Dánska a Maďarska. Právě v Maďarsku se natolik rozšířili a zdomácněli, že tamní chov v mnoha aspektech zastiňuje zemi svého původu. Základní materiál dovezl v letech 1966–1967 maďarský chovatel Draskovics přímo z USA. Dalších 15 let se nic nevozilo a byly vidět negativní projevy inbreedingu. Maďarský klub byl založen roku 1975 za jednatelství Imreho Geleie, avšak přípravné práce sahají do roku 1973. První klubová výstava se uskutečnila roku 1979 v Hódmezővásárhely a sešlo se na ní téměř 200 gigantů. Díky Američanům maďarského původu byly od roku 1980 vytvořeny podmínky pro nezbytné importy nepříbuzného materiálu z USA, které nastartovaly obrovskou změnu v kvalitě holubů. Plemeno je v Maďarsku známo jako „amerikai óriásposta“. Velmi silný klub čítá téměř tři stovky členů a značná část holubů pochází z přímých dovozů z USA. I na menší maďarské vesnici lze nalézt kolem pěti až sedmi chovatelů gigantů, k vidění jsou ve velkém množství i na proslulých burzách v Monoru. Do České republiky byli první giganti dovezeni v roce 1972 z Maďarska. Zprvu byli využiti ke křížení za účelem vylepšení užitkových nebo exteriérových vlastností (např. u modrých moravských pštrosů), až později se začali chovat samostatně. První vzorník plemene byl u nás otištěn v Informačním zpravodaji chovatelů holubů již v roce 1979. Jedním z prvních propagátorů tohoto plemene u nás byl chovatel Engl z Hradce Králové, který při častých návštěvách Maďarska využíval svých znalostí maďarštiny. K rozvoji chovu jistě přispěla i jeho propagace a zajímavá obchodní strategie zvýhodňující velké odběry výletků. Po roce 1989 se mnoho holubů k nám dovezlo z USA. Početné importy vynikajících holubů měly pozitivní vliv na zkvalitnění zemského chovu. Hlavním propagátorem této nové éry se stal Ing. František Leifr, který chov dlouhá léta provozoval v Kralupech nad Vltavou a poté ho přemístil na zahradu svého rodinného domu v rezidenční čtvrti v Unhošti. Klub chovatelů holubů gigantů a ostatních výstavních holubů vzniklých na bázi holuba poštovního byl založen chovateli gigantů dne 24. 11. 2002 v Lysé nad Labem. V jeho čele od té doby stojí právě Ing. František Leifr a funkci jednatele vykonává ředitel lyského výstaviště Bc. Ondřej Matouš. Součástí klubové činnosti jsou od roku 2008 výstavy výletků, v lednu se na výstavišti v Lysé nad Labem uskutečňuje hlavní klubová speciálka. Ve dnech 10.–12. ledna 2014 hostilo uvedené výstaviště dokonce 1. Evropskou výstavu gigantů. Evropskými mistry se stali na čtyřčlenné kolekce Gerhard Orlovske a Jaroslav Kohout na giganty bílé, Ing. František Leifr a Ondřej Matouš s giganty modrými pruhovými a Ing. Josef Albrecht na giganty modré bělouše. Grand Šampiona na holuba i holubici získal Ing. František Leifr s modrými pruhovými. Kromě USA, Maďarska a České republiky jsou dnes giganti rozšířeni nejvíce v Německu. Zajímavé je, že jejich historie tam sahá do roku 1984, kdy byl z České republiky od př. Engla dovezen první chovný materiál. Zatímco na počátku devadesátých let bychom na německých celostátních výstavách toto plemeno marně hledali, ze dne na den nastal rozkvět jejich chovu, který však nedokázal předstihnout americké výstavní. Giganti jsou rozšířeni také v mnoha jiných zemích, například v Itálii. Význam těch chovů však není natolik zásadní, aby ovlivňoval směr šlechtění.
Plemenné znaky
Typ giganta se postupně vyvíjí. Dnes to již není obrovský holub, který by měl 1,30 kg a více. Ideální hmotnost dospělého samce činí 1 000 gramů, ideální hmotnost holubice je 950 gramů. U samců výletků je stanovené rozmezí mezi 800 až 1 100 g (střed je 950 g), zatímco u mladých holubic se jedná o 750 až 1 000 g (střed je 875 g). Z těchto údajů je očividné, že se jedná o velké plemeno holuba, kdy trestáni jsou jednak jedinci s nízkou hmotností, ale také holubi větších postav, kteří bývají zatučnělí, neosvalení a s volným opeřením. Americký standard jednotlivým partiím holuba věnuje určitou bodovou dotaci ze 100bodové stupnice. Hlava zahrnuje 15 bodů a vedle postavy je na tomto plemeni tím nejcennějším. Měla by být ze všech stran zakulacená a široká, s ničím nenarušovaným pravidelným obloukem, který vede od zobáku přes čelo a temeno až k záhlaví. Hlava dosahuje plného rozvoje až ve věku dvou až tří let, k čemuž musíme přihlédnout při hodnocení výletků. Kvalitou tohoto plemenného znaku bohužel vyniká málo gigantů. Očím věnuje vzorník 5 bodů, mají být barvy rubínově červené až oranžové s preferencí rubínových očí. Jen u bílých jsou vikvové a u hnědých nepravé perlové. Častou vadou, rozšířenou i u vysoce kvalitních rázů, jsou oči zažloutlé nebo zahnědlé. K rozvoji této vady může přispět nesprávné umístění holubníku nebo nevhodné krmení. Další problematickou oblastí gigantů jsou obočnice, které jsou sice dotované jen dvěma body, ale ne vždy odpovídají barvou okolnímu opeření, ale jsou světlé nebo až načervenalé. I ve vyšším věku by měly být jemné a uzavřené, což platí i pro jiné homéry. Jiskrné oči a nevýrazné obočnice pozvedávají estetickou krásu gigantů. Tvar zobáku je dotován pěti body. Zobák je velmi široký, střední délky, obě jeho čelisti jsou stejné síly, přičemž spodní čelist je nesena horizontálně. Horní čelist zobáku plynule navazuje na zaoblenou linii hlavy (bez plošinek), měla by být široce nasazená. Linie mezi horní a spodní čelistí při pomyslném protažení protíná střed oka. Častou vadou je zejména slabá a úzká spodní čelist zobáku, jakožto i zobák delší či přerostlý. Ozobí je přes dotaci dvou bodů velmi důležité. Jeho tvar přirovnáváme k srdci, přičemž by nemělo být rozdělené nebo narušené rýhou. Čím déle udrží poměrně velké ozobí hladký tvar, tím je gigant pro chov cennější. Jedinců s jeho přebujelou či vrásčitou strukturou na našich výstavách podstatně ubylo, ale objevují se jedinci s hrubým ozobím na spodní čelisti, což je hrubá vada. Krk by měl být silný v nasazení a jen středně dlouhý, vzpřímeně držený, v přední části s jemným graciézným prohnutím a dobře vykrojeným hrdlem. Častějším problémem je krk dlouhý a úzký než nižší a širší. Klínovitá, široká, krátká, hluboká a osvalená postava je u giganta naprosto zásadní, a tak je jí přiděleno celkem 36 bodů. V anglofonních oblastech je gigant symbolem majestátní síly a ušlechtilé krásy. Tato vzácná symbióza je o to cennější, že síla giganta vychází z velmi krátké a kompaktní postavy. Na dosažení obdobné hmotnosti potřebují jiná plemena mnohem více prostoru. Hruď gigantů je předsazená v ose hlava–nohy, avšak stejně důležitá je i její hloubka. Držení těla je zrovna tak důležité, neboť souvisí s nesením ocasu, který má být vodorovný, a nikoliv se zvedat nahoru jako u kingů. Postava vytváří charakteristický klín, který vychází z široké hrudi (12,7 až 15,2 cm) a ramen, odkud se přes krátký hřbet zužuje směrem k ocasu, který je široký na jedno pero. Hřbet se svažuje v úhlu asi 12 stupňů. Křídla jsou silná, dobře kryjící záda, letky neseny vždy na ocase, ohbí křídel překrývá hrudní opeření. Celkovému dojmu prospívají křídla spíše užší, která nechávají vyniknout hloubku a tvar těla. Zadní partie by neměla být dlouhá, ale jen střední délky, což je zárukou pro klínovitou formu plemene. Nohy jsou mírně podkleslé, velmi silné a široce nasazené, tzv. střední délky. Silně vyvinuté, pevné svalstvo je dobře patrné i na bércích. Běháky a prsty jsou neopeřeny. Posledních 10 bodů US standard věnuje výstavní kondici, do které patří i vynikající kvalita opeření, které by mělo být pevné, přiléhavé a dokonale utažené. V tomto ohledu vynikají nejvíce stříbřití, andaluziáni, hnědě plaví a opálové, které můžeme využít ke zlepšení jiných barev. Volná struktura peří bývá postihována zpravidla v oblasti za nohama nebo na krku. Chovy gigantů jsou zaměřeny především na znaky hlavy, pak až přichází na řadu všechno ostatní, kam řadíme zejména tělesný rámec, zmasilost, délku a šířku těla.
Barevné a kresebné rázy
Jsme zvyklí, že v českém holubářství představuje kvalita zbarvení velmi důležitou oblast, avšak u gigantů se nejedná o žádný klíčový faktor. Snad i díky tomu se giganti rozšířili ve velkém množství barevně kresebných kombinací, které se každým rokem rozšiřují. Základem pro tyto barevné rázy ovšem zůstává tzv. poštovní zbarvení, které se vyznačuje vynikajícím prošlechtěním plavých rázů popelavě červené/žluté a černé/modré barevné řady, ale složitým a náročným zušlechťováním rázů, jež jsou u běžných plemen bezproblémové, kam řadíme černou, některé plnobarevné rázy, kde černou využíváme, dále recesivně červenou, recesivně žlutou či recesivně bílou. Zmíněné rázy bývají často méně kvalitní než některé jiné, jež vznikly přenosem barevných modifikací z jiných plemen! Delší dobu byli giganti v USA vystavováni ve 13 barevných třídách, dnes je těchto tříd již 15 (modří pruhoví, ostatní pruhoví, modří kapratí, ostatní kapratí, bílí, recesivně červení/žlutí, ostatní jednobarevní, dominantní opáli, bělouši, raritní, mandloví, rodobarví, straci, AOC a rozředění). Ze vzácnějších rázů se u nás zabydleli andaluziáni a indigo, dominantní opáli (s bílými i „bronzovými“ vzorky), mandloví (zpravidla plnobarevní–spread), tygři, hnědopruzí, žlutopruzí či rodobarví.
Způsob chovu a výstavnictví
Spolu s texany tvoří giganti jedno z mála „těžkých“ plemen holubů, která vynikají výbornými reprodukčními schopnostmi. Aby tomu tak mohlo být dlouhodobě, potřebují poměrně velký holubník s přiměřeně prostornou voliérou nebo přímo možnost procházet se po okolí holubníku. Termín procházet se je trefný, neboť starší gigant létá dobře tak do výšky kolem jednoho metru a výletci do dvou metrů. To také znamená, že prostorné budníky umísťujeme do výšky 50 až 100 cm nad zemí, nikoliv výše. Pravidlem bývá samostatný a pečlivý odchov dvou holoubat z každého hnízdění. Giganty lze využít dokonce i jako chůvy pro náročnější plemena, ale zpravidla chovatelé dávají pro tyto účely přednost lehčím americkým výstavním nebo kalifornským holubům. V krmné dávce by neměly chybět luštěniny na kvalitu opeření a osvalení, jakožto i ječmen pro nenahraditelné dietetické vlastnosti, avšak s obsahem kukuřice a dalších energeticky bohatých zrnin bychom to neměli přehánět, aby nebyli holubi ztučnělí. Na podlahu se nejlépe hodí plastové rošty, do voliéry hluboká vrstva písku. V otázce výstavnictví je důležitá klecová drezura, která se praktikuje tak, že se vytypovaní jedinci umisťují asi měsíc před výstavou několikrát týdně na nějakou dobu do klece, kde se naučí zaujmout předepsaný postoj, držení ocasu i hrudi a ztratí ostych z manipulace. Před výstavou se pilníčkem může zkrátit přerostlá špička horní čelisti, odstranit ojedinělá pírka, která se mohou nacházet na prstech, a nesmíme opomenout omytí znečištěných ploch opeření. Na výstavách jsou giganti rozděleni dle pohlaví a často i dle věku, neboť každá tato kategorie zahrnuje odlišné prvky. Základem pro posouzení kvality giganta je zhodnocení v ruce, které u amerických plemen patří k nenahraditelným atributům, ať už se jedná o kingy, texany, modenu, či jiná plemena. Mnoho dobře vypadajících gigantů, zvláště ti elegantní nebo velmi mohutní, vypadá v kleci výborně, ale pak je vezmete do rukou a zjistíte, že jsou lehcí, neosvalení, nebo dokonce zatučnělí. Při ideální muskulatuře musí gigant při uchopení z rukou jakoby vyjíždět. Plemeno je vhodné nejen pro chovatele okrasných holubů, kteří lační po mohutnosti a majestátnosti, ale bezpochyby také pro chovatele poštovních holubů, jež by v něm mohli nalézt atraktivní, časově a finančně méně náročnou formu holubářské záliby. A pak je tady ještě dobře fungující klub s dobrou partou chovatelů, a to také určitě není k zahození.