O sóji se hovoří jako o jedné z nejstarších kulturních plodin. Její název je údajně odvozený od japonského „šoju“, což znamená sójová omáčka. Významná je jak ve výživě lidí, tak pro krmení zvířat. Sója luštinatá (Glycine max) se řadí mezi luštěniny, patří do řádu bobotvarých (Fabales), čeledi bobovitých (Fabaceae); syn. motýlokvěté – Papylonaceae nebo vikvovité – Viciaceae, rodu sója (Glycine).
Výskyt
Divoký příbuzný sóji G. Soja se často vyskytuje na mezích, podél cest a vodních toků v některých asijských zemích. V Americe, Evropě či Africe se divoké odrůdy sóji nevyskytují.
Kulturní sója je diploidizovaný tetraploid (2n=40) a ve volné přírodě neroste, může se ale křížit s G. Soja a G. gracilis.
Pěstování
Sója se pěstuje ze semen v tropických, subtropických podmínkách a v teplých oblastech mírného pásu, největšími pěstiteli jsou státy Severní a Jižní Ameriky, ale pěstuje se i u nás a na Slovensku.
Je rostlinou krátkého dne, ale jsou vyšlechtěny i odrůdy, které snášejí delší den. Většina odrůd je přizpůsobená pro podmínky určité oblasti. Výnosy ovlivňuje především dostatek vody, ale také hnojení a řádkování. Šlechtění je zaměřeno zejména na vysoké výnosy, odolnost proti poléhání či toleranci proti herbicidům.
Většinou je zavlažována pouze dešťovými srážkami, začíná se však rovněž používat umělé zavlažování. Sója snáší výkyvy teplot poměrně dobře, její růst může být výrazně zpomalený při teplotách pod 18 °C a nad 35 °C, některé kultivary nekvetou při teplotách pod 24 °C.
Není náročná na kvalitu půdy, nevhodné jsou pouze písčité půdy. Vhodné je PH 6 až 6,5.
Lusky se vytvářejí pouze asi z 25 až 30 % květů, při nevhodných podmínkách v době květu toto procento ještě klesá. V příznivých podmínkách může sója vytvořit až 400 lusků. Kvete po 100 až 130 dnech po vzejití, v době květu se zastavuje růst rostliny.
Při umělém zavlažování bývají výnosy 2,5 až 3,5 t/ha, bez zavlažování se pohybují mezi 1,5 až 2,5 t/ha. Při zavlažování má sója tendenci zvyšovat obsah proteinu na úkor oleje. U nás se seje koncem dubna při teplotě 8–10 °C, hloubka setí je 44–50 mm (na lehčích půdách sejeme hlouběji). Sója je velmi citlivá na zaplevelení a nedostatek kyslíku v půdě. Podle hodnocení ÚKZÚZ rozdělujeme odrůdy sóji podle délky vegetace do třech skupin: na velmi rané (VR) s délkou vegetace kolem 128 dnů, rané (R) kolem 143 dnů a středně rané (SR) kolem 150 dnů.
Sója podobně jako hrách nebo jiné luštěniny dokáže za pomoci symbiotických bakterií vázat vzdušný dusík.
Charakteristika
Kulturní sója je jednoletá dvouděložná samosprašná rostlina, která může za vhodných podmínek dorůst výšky až 1,5 m, běžné porosty dorůstají do výšky kolem jednoho metru. Lodyha je přímá, prohýbaná, hranatá, u některých odrůd ovíjivá, u většiny odrůd porostlá žlutými nebo bílými trichomy (chloupky). Kulovitý kořen proniká do hloubky 1,5 až 2 m. Od hlavního kořene se větví dlouhé postranní kořeny.
Sója má listy složené ze tří vejčitých, měkkých, chlupatých lístků různého tvaru a velikosti a z palistů. U většiny botanických forem sóje listy při zrání opadávají.
Blizna je citlivá k opylení zhruba 24 hodin před vykvetením a dalších 48 hodin po vykvetení. Díky tomu dochází většinou k opylení ještě před otevřením květu.
Plody – lusky – jsou rovné nebo lehce zakřivené a dosahují délky od 2 do 7 cm, v jednom lusku je 1 až 5 většinou oválných semen oddělených houbovitými přepážkami. Vyšlechtěny jsou i odrůdy s plochými nebo protáhlými semeny.
Trocha historie
Za sóju vděčíme Číňanům. Tato zajímavá rostlina, která je dnes známá po celém světě, se údajně již před pěti tisíci lety pěstovala v Číně, odkud se postupně dostávala do celého světa. Císař Šeng–Nung ji zařadil už v roce 2833 př. n. l. mezi pět posvátných plodin vedle obilí, ječmene, prosa a rýže. V lidnatých provinciích severní Číny byla nenáročná sója zdrojem bílkovin.
První zmínka o výskytu sóji mimo Čínu je z 8. století n. l. z Japonska, postupně následovaly další asijské země. V Evropě se sója poprvé objevila až o tisíc let později.
V roce 1737 ji švédský botanik Carl von Linné zařadil do registru rostlin v nizozemské botanické zahradě, později se začala pěstovat v severní Itálii, ve Francii, Německu a Maďarsku, nejdříve jako krmivo pro prasata a hovězí dobytek.
Do USA přivezl sójové boby obchodník Samuel Bowen v roce 1765, také zde se nejdříve pěstovala jako krmivo. Až o sto let později ji americký chemik G. W. Carven doporučil i jako cenný zdroj oleje pro výživu lidí. Doktor J. H. Kellogg ji ve své práci z roku 1919 doporučil diabetikům. V roce 1919 bylo v USA známo 20 odrůd sóje. O deset let později W. Morse přivezl na 10 000 odrůd z Číny s cílem získat kvalitnější odrůdy pro vyšší výnosy. Henry Ford vyrobil ze sóje dokonce karoserii automobilu. Sójové plasty se používaly také na výrobu okenních rámů nebo knoflíků.
Ve třicátých letech minulého století stoupla produkce sóji v USA téměř stonásobně. Na světové výstavě v Chicagu v roce 1933 byla sója představena jako potravina i jako krmivo. V rusko–japonské válce na začátku dvacátého století zařadili sójový sýr tofu do jídelníčku svých vojáků i Rusové. Během druhé světové války používali sóju také němečtí vojáci. Tehdy si sója vysloužila přízvisko rostlinné maso.
Do roku 1954 se nejvíc sóji vypěstovalo v Číně, dnes jsou jejími největšími pěstiteli USA, Brazílie a Argentina. Spojené státy americké ročně vypěstují více než 70 milionů tun sóji.
Sója se pěstuje také na jižním a jihovýchodním Slovensku, první zmínky o ní jsou již z roku 1877, větší plochy se osívaly před druhou světovou válkou. Není geneticky modifikovaná.
Kvůli rozšiřování osevních ploch sóji dochází v Jižní Americe ke kácení tropických deštných pralesů. Výhrady jsou také proti častému pěstování v monokultuře, pěstování geneticky modifikované sóje a chemickému ošetření, které působí devastaci krajiny, ale také problémy místním obyvatelům.
V Evropě se hledají možnosti, jak sóju nahradit, vlastním zdrojem bílkovin může být např. hrách, vojtěška nebo jetel. Výstižné je rčení: „Potkáš-li na poli jetel, tak se mu pokloň.“
Část sóje se zpracovává na tofu, sójové mléko nebo sójovou omáčku. Ze sóji se získává také olej, který se používá v potravinářství, jako krmivo, v kosmetickém průmyslu i v technických odvětvích. Sójový olej se používá k vaření, pečení i smažení a dále ve studené kuchyni např. jako přídavek do salátů.
Sója je také součástí např. koberců, vyrábí se z ní náhražka dřevotřísky, bionafta, rozpouštědlo, bezpečné, netoxické pastelky pro děti, inkousty i svíčky, které produkují méně kouře a sazí než ty běžné. Uvádí se také, že sója má léčivé účinky – sójové boby výrazně snižují hladinu krevního cholesterolu i tlak. Chrání před tvorbou žlučových kamínků a snižují riziko vzniku rakoviny prsu. Doporučuje se nemocným cukrovkou a ženám v menopauze. Běžné sójové výrobky nejsou vhodné pro děti, vyrábějí se však speciální výrobky s přídavkem vápníku a vitaminů, které je možné dětem podávat. Sója je poměrně častým alergenem.
Co rostlina obsahuje?
Sója je ceněna zejména pro svůj vysoký obsah bílkovin, obsahuje jich 35–38 %, zajímavý je i obsah tuku (20 %), podíl na jejím složení mají i sacharidy.
Bílkoviny sóji mají vhodné aminokyselinové složení s vysokým podílem esenciálních (nepostradatelných) aminokyselin, vysoký obsahu lysinu, tryptofanu, isoleucinu, valinu a treoninu. Chudá je pouze na sirné aminokyseliny, s přídavkem methioninu se ale vyrovná živočišným bílkovinám.
Olej má značný obsah nenasycených kyselin. Na druhé straně sója obsahuje antinutriční faktory, problémem v sójové moučce je přítomnost antitrypsin faktoru. Zahřátí na 80 °C po dobu několika sekund snižuje působení tohoto faktoru, avšak nadměrné tepelné ošetření vede ke snížení stravitelnosti bílkovin. Metabolizovatelná energie sóji pro drůbež je 14,0–14,4 Mj/kg.
Sójový extrahovaný šrot obsahuje 44–49 % dusíkatých látek.
Sběr
Sklizeň probíhá za plné zralosti, kdy listy žloutnou, usychají a opadávají a semena jsou odrůdově zbarvená a tvrdá.
Zpracování
Před zkrmováním musí být sója zahřátá, aby se zničily inhibitory růstu. Výhodné je zahřátí ve vlhkém prostředí. V domácích podmínkách stačí sóju uvařit, vhodný je údajně tlakový hrnec.
Využití pro drůbež
K hlavním konzumentům sóji patří drůbež. Zkrmuje se moučka nebo sójový extrudovaný šrot. Pro krmení jsou používány i pokrutiny, zbytek po lisování oleje, které jsou bohatým zdrojem bílkovin.
Pro další druhy
Používá se nejen pro drůbež, ale také pro prasata a mléčný skot. Ke krmení skotu se používají i celé boby, dávka by měla být zvyšována postupně. Sója bývá přidávána jako levný zdroj bílkovin i do směsí pro psy, uvádí se ale, že zejména u méně kvalitní sóji bývá problematická její snášenlivost a stravitelnost sóji, mnozí psi ji nedokážou využít, mohou na ni být citliví až alergičtí. Sójové bílkoviny se nacházejí i v krmivech pro akvarijní rybičky.