Srí Lanka aneb Letíme za zvířaty

Je na Srí Lance vůbec nějaká neobydlená příroda? Ta otázka je při pohledu z okénka čím dál naléhavější. Náš klimatizovaný busík se sune maximálně šedesátkou, víc prý ani nesmí, a podél silnice se vine jedna velká vesnice. No, velká. Spíš nekonečná.

Park Vilpattu

Cíl číslo jedna jsme vybrali rychle: Národní park Vilpattu. Proč? Chtěli jsme začít náš okruh pěkně zeširoka a zajet i kousek na sever, který není tolik turistický, jelikož se tam ještě před deseti lety válčilo. Severněji skončila válka dokonce až v roce 2009.

Dohodli jsme se až na místě u piva Lion. Cejlonský Lev je skutečně místní produkt a navíc mimořádně povedený, to se musí nechat!

Na ostrově je jediný park, kde není třeba sedět v džípu. Tenhle to zrovna není. Tak za rozbřesku přijíždí rozvrzaný starý teréňák, na kterém se snad ani nemůže pokazit něco, co by místní nedokázali opravit.

Dvacet dolarů

Poprvé se setkáváme s „pravidlem dvaceti dolarů“. Časem jsme totiž došli k tomu, že po sdružení všech poplatků za vstup, za auto, řidiče, eventuálně průvodce, přičtení různých daní a spropitného nás vyjde prakticky každá návštěva na zhruba 400 korun za osobu.

To není nic extra laciného – jde o službu pro turisty – tedy na místní poměry boháče. Pro srovnání: Minimální mzda je na Srí Lance asi pět dolarů na den, tedy stovka. Zhruba tolik prý berou třeba sběrači čaje, což vypadá romanticky, ale bude to pěkná dřina. Podle našeho místního průvodce Nalina je ve městech běžné vydělávat (v přepočtu na koruny) kolem deseti tisíc měsíčně.

Je největší

Park Vilpattu byl znovuotevřen až v roce 2003 – předtím tudy procházela válečná fronta. Však také některé terénní nerovnosti prý jsou ve skutečnosti krátery po granátech. Což byly jediné stopy po válce, s kterými jsme se za celou dobu setkali.

Park má 1 085 čtverečních kilometrů, zhruba jako dvě Prahy. Je tu spousta křovin, mokřadů, jezer a jezírek, méně už vzrostlých stromů. A taky nevelká hustota zvířat, prý jen zlomek z dob před válkou. Mají tu i slony, ale ti se nám vyhnuli.

Zato jsme poprvé viděli pávy, kteří tu žijí volně a hojně, a také kury cejlonské. Jde o endemitní druh, ba přímo „národního ptáka“. A taky o předchůdce domácích slepic. Zdejší kohoutci se vyznačují krásným žlutým plamínkem v hřebínku. Všichni tihle ptáci by se v tak zalidněné zemi dali čekat spíš na talíři, ale prý jde o uctívané druhy a místní je neloví.