U téměř každého plemene se v této pozici hodnotí nějaký jiný exteriérový znak. Nejčastěji to bývá barva krycího chlupu, případně kresba. U několika málo dalších plemen jsou to jiné charakteristické znaky.
1. Barva krycího chlupu
Barva krycího chlupu je dána především zbarvením osiníků a pesíků. V některých případech (např. plemeno rys, kastorex aj.) k tomu jemně prosvítá i barva podsady, která dotváří typický celkový dojem. Zbarvení králíků můžeme zhruba rozdělit do tří větších oblastí:
a) Zbarvení s tzv. divokým faktorem
Tato skupina zbarvení je přímo odvozena od původního zbarvení králíka. Zbarvení je podmíněno přítomností homozygotního alelického páru GG na lokusu G v genotypu plemene (zbarvení). To má vliv na výskyt 3 typických znaků pro většinu zbarvení v této skupině – na tzv. zónování srsti, na výskyt světlého zbarvení tzv. divokých znaků a u většiny standardů i na vzniku tzv. stínování.
Zónování je způsobeno střídáním různě barevných a odstínových změn v rámci srsti. Barva srsti tak není jednolitá; není a vlastně ani nemůže nikdy být úplně celistvá (oproti např. černé barvě).
Tzv. divoké znaky jsou specifická místa na těle králíka, která mají u této skupiny s tzv. divokým faktorem obecně světlejší barvu. V případě některých zbarvení (např. divoce zbarvení, divoce modré, činčilové aj.) mají čistě bílou barvu. Těmito místy jsou obruba nozder, skráňová obruba, oční kroužky, vnitřní plochy končetin (předně pánevních), břicho a spodina pírka.
Jako stínování (či housenkování) se označuje pravidelné sdružení mírně přečnívajících tmavých konečků pesíků v určitých tělesných partiích těla. V anglické terminologii tomu odpovídá výraz „ticking“. Jedná se předně o hřbet a krajinu zádi. Patří sem i tmavé olemování uší a dále tmavá svrchní strana pírka (tj. ocasu králíka) prokvetlá světlejšími chlupy.
Mezi zbarvení s tzv. divokým faktorem patří následující barvy: divoce zbarvená, divoce zbarvená ohnivá = zaječitá, železitá, divoce modrá = perlová, divoce havanovitá, divoce veveří = rys, činčilová, činčilová modrá, žlutá, červená, černopesíkatá. Všechny tyto vyjmenované barevné rázy mají mít divoké znaky. U perlové, žluté, červené a černopesíkaté barvy se požaduje co největší rovnoměrnost projevu pesíků (tj. zónování srsti a stínování není příliš žádoucí – nemá být podle standardu moc zřetelné). Dále tu je barevný ráz bílopesíkatý a potažmo tříslový – tyto sice mají tzv. divoké znaky zachované, ale nemají vyvinuté žádné zónování srsti a stínování (u nich je to podloženo geneticky poněkud odlišně).
b) Zbarvení bez tzv. divokého faktoru
Zbarvení bez tzv. divokého faktoru mají jednotnou barvu krycího chlupu. U těchto barevných rázů se požaduje maximální rovnoměrnost a výraznost dané barvy. Patří sem následující barevné rázy: černý, modrý, havanovitý, marburský = veveří. Častým exteriérovým nedostatkem je u výše uvedených barev tzv. rez srsti. Jedná se o odstínovou odchylku, kdy se srst začíná odstínově měnit ze syté ucelené barvy – dostává mírně oranžový nádech. Velký vliv na vytvoření této dočasné „vady krásy“ má přímé sluneční světlo. Proto ti nejlepší chovatelé králíků těchto barev mají své králíky ustájeny v kryté králíkárně či mají jinak zabezpečeno stínění. Na vzniku a projevu rzi v barvě krycího chlupu králíků se mohou podílet i jiné faktory, avšak právě přímému a pravidelnému slunečnímu světlu je dáván největší význam. Sama vada je pouze dočasná (do přelínání) a nemá žádný funkční vliv na králíka.
Dále sem můžeme zařadit i barevný ráz durynský = madagaskarový, želvovinový, zemplínský a pískový, kdy jsou na základové barvě patrně určité tmavší odstínové odchylky (znaky), výrazné především na místech s kratší srstí. Mimoto můžeme do této skupiny řadit i barevný ráz bílý hnědooký, který je unikátem České republiky. Nikde jinde v Evropě a na světě tento barevný ráz, resp. jeho šlechtění a praktické rozšíření, nedosáhl většího významu a popularity než u nás. Oproti vnější podobnosti s albíny a leucíny (viz níže) je bílé hnědooké zbarvení zcela jinak založeno v genotypu králíka.
c) Bílé zbarvení – albíni a leucíni
Mutace, které se odrážejí zevně ve změně barvy srsti, mohou být pro jeho nositele pozitivní, anebo negativní, což se týká předně králíka divokého. Původní barva srsti králíka divokého zabezpečuje, že se mu daří většinou velmi dobře splynout s okolím a pasivně se tak bránit predátorům. Vlivem mutace v určitém konkrétním případě však může vzniknout i králík zcela bez pigmentu, tedy bílé barvy s červeným (bezbarvým) okem. V tomto případě je jedná o albína, resp. u králíka domácího je to tzv. bílý červenooký ráz. Zde pigment vymizel úplně (resp. se nevytvořil vlivem blokace určité enzymatické kaskády) ze srsti, rohoviny drápů a i příslušných struktur oka (ta se jeví navenek jako červená s karmínovou zornicí). Králíkovi, který nemá pigment, to prakticky zásadně nijak funkčně nevadí, avšak ve volné přírodě by nepřežil, protože by se stal kořistí predátorů. Naopak u králíka domácího se albinismus stal vyhledávaným fenoménem, a to především proto, že se bílá kožešina dá různě barvit. Proto byl albinismus u králíka domácího zřetelně prošlechtěn. Kromě albinismu existuje u králíka i tzv. leucismus. Předesílám, že se jedná o zcela jiný význam, než má leucismus u koní. U leucistického králíka pigment není přítomen v barvě srsti, není v rohovině drápů, avšak je zachován v barvě očí. Oči leucitického králíka mají krásně modrou duhovku a černou zornici. Tedy velmi elegantní vzhled – pro něj jsou tito králíci často vyhledáváni a také proto je jim někdy dáván přednost před albíny. V obou dvou případech (albíni a leucíni) je standardem požadována na výstavách čistě bílá barva krycího chlupu i podsady. Často se však setkáváme s přípustnou vadou v podobě mírně či výrazněji nažloutlé barvy. To je většinou způsobeno ustájením králíka, případně převozem na výstavu.
2. Akromelanistická kresba – plemena se znaky
U většiny plemen králíků s tzv. akromelanistickou kresbou se v páté pozici oceňovacího lístku hodnotí kresba a barva kresby. Akromelanismus je výraz, kterým popisujeme zbarvení, jež je výraznější na koncových (tzv. „studených“) částech těla králíka. Akromelanistické zbarvení lze rozdělit do tří skupin – zbarvení ruské, zbarvení kuní a zbarvení siamské. Všechna tato zbarvení jsou z genetického hlediska tzv. částečnými albíny.
a) Ruské zbarvení
Ruské zbarvení se odvozuje od králíka ruského (zkratka R), jednoho z nejstarších plemen králíka domácího. Velmi populární je jeho výskyt u plemene kalifornský (Kal). Základová barva je čistě bílá. Na základu vynikají ruské znaky, které mohou mít 3 barvy – černou, modrou anebo havanovitou (podle příslušného barevného rázu – Rč, Rm, Rhav). Nejvíce je rozšířená ruská černá kresba. Vlastní kresba zahrnuje oválnou masku na nosní partii, zcela pigmentované uši, pigmentované distální části končetin a dále i pírko. Maska by měla sahat maximálně do úrovně očí. Všechny tyto ruské znaky mají být syté, přesně a rovně ohraničené a kontrastní vůči základové bílé barvě. Oči jsou červené s karmínovou zornicí, drápy jsou bílé. V páté pozici hodnotíme samotnou kresbu a barvu kresby, zatímco barvu bílého základu, očí a drápů hodnotíme v šesté pozici oceňovacího lístku.
b) Kuní zbarvení
Kuní zbarvení je podobné předešlému, avšak základová barva není čistě bílá. Je odvozeno od malého plemene kuní (Ku). Ekvivalentně u nás existuje i kuní velký (Kuv). Barva krycího chlupu na celém těle je pastelových odstínů, s temně (sytě) zbarvenými koncovými částmi těla (umístěním odpovídají ruským znakům). Typickým znakem zbarvení je dále tzv. kuní pruh, který se táhne po celém hřbetě a má výrazně pastelově tmavou barvu oproti zbytku těla. Zornice oka světélkuje, drápy jsou rohovité. Kuní zbarvení se u nás uznáno v hnědé (Kuh) anebo modré (Kum) barvě. Kuní hnědá barva je sice z genetického hlediska kuní černá barva, ale pro tradiční název u nás, resp. v cizině, a také pro celkový pastelově hnědý dojem se používá výše uvedený název. Výstavně zbarvení kuní králíci (viz popis výše) jsou heterozygoty, což je ze zootechnického hlediska poměrně neobvyklé, protože pouze tito se mohou účastnit výstav. Při připáření dvou takto zbarvených rodičů se ve vrhu vyštěpí mláďata tří barev! Jednak jsou to kuní „výstavní“ heterozygoti, dále pak kuní tmaví „nevýstavní“ homozygoti (jsou sytě tmaví bez kresby) a nakonec i králíci s ruským zbarvením. Kuní tmaví homozygoti se nevystavují, ale mohou se registrovat a používat v chovu.
c) Siamské zbarvení
Siamské zbarvení skutečně odpovídá barvě siamské kočky. Je odvozeno od malého plemene siamský (Si), přičemž u nás byl vyšlechtěn i siamský velký (Siv). V podstatě je to „vybledlé“ kuní zbarvení. Je uznáno ve dvou barvách – siamské žluté (Siž) nebo siamské modré (Sim). Siamská žlutá barva je světle nažloutle šedé zbarvení (zbarvení zhruba tzv. sépiové kosti). Směrem na boky, břicho a prsa zesvětluje. Na tomto základu jsou tzv. siamské znaky, které jsou tmavší než základová barva. Jejich rozmístění je, v podstatě, totožné s výše uvedenými kuními znaky. Duhovka očí je tmavě hnědá s červeno–fialově světélkující zornicí. Drápy jsou tmavě rohovité. Podsada je v barvě krycího chlupu, ale může být i bílá. Siamští modří králíci jsou analogickou situací. Základová barva je slonovinová až krémově namodralá. Siamské znaky jsou šedomodré až břidlicově šedé. Duhovka očí je šedomodrá, zornice červeno–fialově světélkuje. Drápy jsou tmavě rohovité. Siamské znaky u obou rázů přecházejí pozvolně do základní barvy, bez výrazného kontrastu.
3. Pruhová kresba
Do této skupiny se řadí zbarvení japanovité a potažmo i rhönské. Hlavní rozdíl je v pravidelnosti a požadavku na detaily kresby.
a) Japanovité zbarvení
Japanovité zbarvení je odvozeno od středního plemene japonský (J). V anglické literatuře tomu odpovídá zbarvení tzv. harlekýn. Vlastní zbarvení je u nás uznáno ve žluto–černé podobě, ale může existovat i více variant. Základem je žlutooranžová barva, ideálně o vysoké intenzitě a lesku. Na této barvě jsou rozmístěny černé obrazce – ideálně pruhy, rovně a přesně od sebe odlišené. Pruhy na trupu se ve středové linii (nad páteří) půlí. Vedle sebe – při pohledu z boku se střídá vždy žlutý pruh/černý pruh/žlutý pruh/černý pruh. Obdobně to lze chápat i naopak. Kresba hlavy je zcela zásadní situací a je velmi důležitá. Kresba hlavy je složena ze dvou barevných polí – z jednoho černého a jednoho žlutého pole, která by se měla ideálně přesně a rovně stýkat ve středové rovině hlavy. Myšleno tedy (bez uší), že jedna polovina hlavy je (celo)černá a druhá polovina je (celo)žlutá. Na žluté polovině hlavy je černé ucho a naopak. Prsa a hrudní končetiny mají taky svou kresbu. Vadou je zejména asymetrie kresby nebo nepřesné ohraničení pruhů.
b) Rhönské zbarvení
Rhönské zbarvení je odvozeno od malého plemene rhönský (Rh). Vzniklo z japanovitého zbarvení. Rozdíl je ten, že základová barva je čistě bílá a na ní jsou zcela nepravidelně rozmístěny šedočerné skvrny – obrazce. Jakýkoliv náznak půlení (symetrie) kresby je vadou.
4. Stříbřitost
Fenomén stříbřitosti může doprovázet prakticky jakoukoliv barvu krycího chlupu. Stříbřitost je tvořena bílými konečky pesíků. Standard požaduje co největší rovnoměrnost stříbřitosti na hlavě, trupu i končetinách. Sama stříbřitost může nabývat více odstínů výraznosti, podle konkrétního standardu. Nejvíce je známa v podobě stříbřitých malých králíků. U velkého světlého stříbřitého králíka je už natolik zřetelná, že králík získává celkově stříbřitě mléčný dojem a původní černá srst již není vidět. Vadou je např. vločkovitá (nerovnoměrná) stříbřitost, nebo dokonce skupina bílých chlupů (tj. bílé chlupy po celé délce).
5. Kresba – strakatosti
Strakatá plemena králíků mají u nás velmi dlouhou a bohatou tradici. V Evropě můžeme vídat různě strakaté králíky již na malbách starých mistrů. V současné době patří k velmi často chovaným plemenům. Strakatost je podložena genetickou mutací pro zbarvení, kdy určitá místa na těle králíka jsou bílá. Navenek to ale působí často spíše naopak, tedy že je bílý základ a na něm pigmentované skvrny. U plemen králíků rozlišujeme dva základní druhy strakatostí – anglickou a holandskou. Obě dvě mohou mít více podtypů. V páté pozici oceňovacího lístku se hodnotí kresba, která vzniká strakatostí.
a) Anglická strakatost
Anglickou strakatost lze podle fenotypického projevu pomyslně rozdělit na čtyři základní podtypy.
Kresba klasických strakáčů je vyjádřena především skvrnitostí než plošnými pigmentovanými celky. Skládá se z kresby hlavy a kresby těla. Kresba hlavy zahrnuje tzv. motýlek (složený z centrálního trnu a dvou postranních křídel), oční kroužky, skráňové skvrny a pigmentované uši. Kresba těla zahrnuje tzv. úhoř a boční kresbu. Úhoř je pigmentovaný pás, který se nepřerušovaně táhne ve středové linii trupu od zátylku až po kořen pírka. Boční kresbou rozumíme určitý počet skvrn na zadní části boků a stehnech králíka. Počet a velikost je závislá na velikosti králíka, resp. na plemeni. Barva kresby je nejčastěji černá, ale jsou uznány i jiné barevné rázy. Typickým zástupcem této skupiny je např. střední plemeno český strakáč (ČS). Častou vadou je např. splývání skvrn v boční kresbě anebo nepravidelný úhoř.
Kresba anglického strakáče je poměrně blízká předchozímu podtypu, ale má svá jednoznačná specifika. Kresba hlavy je totožná (motýlek, oční kroužky, skráňové skvrny, pigmentované uši), ale poněkud jemnější a přesnější. Kresba na trupu se skládá z úhoře a boční kresby, ale je navíc doplněna o tzv. řetězovou kresbu. Je to pás několika řad skvrnek (velikosti přibližně hrachu), který začíná v zátylku a táhne se po bocích směrem dolů a dozadu k boční kresbě. Jediným představitelem tohoto podtypu anglické strakatosti je malé plemeno anglický strakáč (AS). Vady kresby jsou podobné jako u předchozího podtypu.
Kresba plášťová je typická plošnou pigmentací. Zahrnuje většinově zbarvenou hlavu a uši. Celé zabarvení má sahat co nejníže na skráně, přičemž ohraničení linie kresby má být přesné – bez nějakých výrazných záhybů (záběhů). Uprostřed na čele či hranici čela a temene musí být viditelná bílá skvrna, tzv. zrcadlo. Jediným kresebným znakem na trupu je tzv. plášť, tedy souvislá a široká pigmentace, která se táhne od zátylku směrem dolů (co nejníže) a dozadu, čímž má plášť opravdu jakoby překrývat zátylek, kohoutek, hřbet, bedra, záď a pak co nejníže plece a boky spolu se svrchní plochou pírka (ocasu) králíka. Případné skvrny na břiše se neberou při posuzování v potaz, zatímco skvrny na prsou nebo končetinách jsou vadou přípustnou. Typickým zástupcem je střední plemeno meklenburský strakáč (MS). Mezi časté vady patří např. méně výrazné zrcadlo a nepravidelné ohraničení pláště.
Kresba nepravidelná (kresba rexe dalmatinského strakáče) Kresba je charakteristická požadovanou absolutní nepravidelností a asymetričností. Poněkud se tedy vymyká obecné představě strakáče – kdy se u všech tří podtypů strakatosti požaduje maximální přesnost, pravidelnost a symetrie. Právě tyto znaky jsou u tohoto podtypu naopak vadami. Správná kresba u DSRex, potažmo u zakrslého DSRex se sestává z relativně neomezeného počtu skvrn, které jsou rozloženy po celém těle zvířete. Náběhy na jiný podtyp anglické strakatosti (zejména splývání skvrn, náznak úhoře či motýlku) jsou vadami.
b) Holandská strakatost
Holandská strakatost je geneticky podmíněna zcela jinak než anglická strakatost. Je typická spíše plošnou pigmentací na určitých místech. Kresba je typická pro holandského králíka (Ho), kde se člení na kresbu hlavy, kresbu trupu a kresbu pánevních končetin. Kresba hlavy zahrnuje tzv. lícní kresbu. Ta má vejčitě oválný tvar, začíná symetricky na každé straně u kořene uší, pokračuje směrem dopředu přes úroveň očí, poté se na tváři zaoblí a směřuje nazpět přes líce a krajinu žvýkacích svalů dozadu, kde v krčním zářezu končí. Zezadu na temeni králíka je rovné a ostré ohraničení vůči bílé barvě krku. Dále se sem řadí i zcela pigmentované uši. Při pohledu zepředu tak vzniká lysinka tvaru obráceného písmene „V“. V rámci lícní kresby jsou i zcela pigmentované ušní boltce. Kresebným znakem na trupu je rovná, přesná a ostrá barevná hranice v půli trupu zvířete na hřbetě i břiše. Tato se nazývá prstenec. Kresba pánevních končetin je vyjádřena tzv. manžetami. Jsou to plošné, bílé kresebné celky. Jde o to, že v půli chodidla králíka (resp. v půli zánártí) je rovná, přesná, ostrá hranice (podobně jako prstenec) a všechna oblast směrem dolů (tj. směrem k prstům) je čistě bílá. Zadní část zánártí je barevná a v podstatě zde navazuje na barevnou část zadní části trupu. Samotná holandská strakatost je poměrně velkou neznámou, v zahraničí se objevují nové podtypy (někdy až dotažení k uznání nového plemene), nicméně holandský králík zůstává nadále tou nejznámější a nejoblíbenější formou holandské strakatosti. Mezi poměrně frekventované vady náleží např. nepravidelná lícní kresba, prstenec posunutý mimo střed trupu nebo třeba kratší manžety.
c) Kombinovaná (hototská) strakatost
U středního plemene hototský bílý (Hb) se předpokládá interakce (spolupůsobení) vloh pro anglickou a holandskou strakatost. Autoři to vysvětlují i tím, že ve vrhu od dvou kresebně standardních hototských králíků pravidelně nalézáme mláďata s jasnými náznaky anglické nebo holandské strakatosti. Jak ale samo zbarvení vypadá? Je to více než prosté. Kresba se zredukovala na pouze 3–5 mm široký pravidelný oční kroužek. Oči jsou hnědé s černou zornicí, drápy jsou bílé.
6. Plemenné znaky
U angory se v páté pozici oceňovacího lístku hodnotí tzv. plemenné znaky angory. Jsou to určitá místa na těle králíka angory delší, která v rámci našeho standardu angoru charakterizují. Na hlavě se jedná o tzv. čelenku, praporky a licousy, zatímco na končetinách jsou to tzv. bačkory. Čelenka je označení pro delší srst na čele, která efektivně přepadává dopředu. Jako licousy se označuje delší srst na skráních králíka, která roste do boku. Praporky jsou delší srst na koncích uší. Bačkory jsou výrazem pro delší srst na končetinách, která roste obloukovitě. Tyto plemenné znaky mají být vždy výrazné, přičemž ale zejména u barevných angor s tím někdy může být problém.
7. Saténový lesk
U plemene saténový (Sa), resp. zakrslý saténový (ZSa) vznikl mutační druh srsti, který maximálně odráží sluneční světlo. Celkový dojem je, jako by králík se saténovou srstí zářil. Změna v genotypu způsobuje změnu struktury chlupů – každý je obalený průsvitným obalem. Saténový lesk se hodnotí v páté pozici oceňovacího lístku. Jsou pouze 4 možné varianty, a to výborný lesk, velmi dobrý lesk, slabší lesk (přípustná vada) a zcela nevýrazný lesk (nepřípustná vada). Proto je praktické hodnocení poměrně ulehčeno. Nicméně saténový lesk může být jinak vyjádřen na hlavě a jinak na trupu konkrétního jedince, což je potřeba brát v potaz při hodnocení.
8. Hlava, uši
U bílých plemen králíků – albínů a leucínů s normální srstí a se vzpřímenýma ušima – se hlava a uší posuzují odděleně od typu (3. pozice). V páté pozici tak hodnotíme hlavu a uši daného plemene, čímž máme více prostoru pro zřetelnější posouzení. Vlastní hodnocení je stejné, jako jsem uvedl v díle 4 tohoto seriálu (viz Fauna č. 14/2014). U uší uvádíme jejich délku. Mezi tato plemena často patří např. belgický obr albín (BOA), vídeňský bílý (Vb) či hermelín (He).