Nejznámější holubi 21 Koburský skřivan
Historie
Koburský skřivan patří mezi nejstarší plemena vyšlechtěná na území dnešního Německa. Jméno získal podle města Coburg, které bylo hlavním centrem sasko–kobursko-gothajského vévodství. Toto vévodství vzniklo roku 1826 a členové vládnoucí dynastie postupně ovládli trůny v Belgii, Británii, Portugalsku a Bulharsku. Coburg (dříve psáno Koburg) leží v současné době na severu Bavorska, v těsném sousedství Durynska. První zmínky o holubovi s šedým opeřením a nažloutlou hrudí chovaným na území vévodství spadají již do roku 1837. Poukazuje se na skutečnost, že výchozím materiálem vzniku tohoto „pastelově zbarveného“ plemene byli selští holubi chovaní na početných selských dvorech mezi městy Coburg a Meiningen a prvotní zbarvení nebylo stříbřité kapraté s okrem, nýbrž modré kapraté.
Koncem 19. století byl tento holub nazýván nejen koburským skřivanem, ale také zlatým skřivanem. Jak správně tušíte, za své pojmenování vděčí podobnosti zbarvení se skřivanem polním, který je rovněž šedohnědého vybarvení a s výraznými vzorky v křídlech. Termín „skřivánčí“ zdomácněl i v holubářské terminologii, kde je využíván pro stříbřité kapraté holuby s okrem na hrudi a krku.
Původní využití plemene bylo výhradně užitkové, v době neexistence masných plemen patřilo k nejlepším v oblastech jatečného využití holoubat. Za účelem zvýšení užitkovosti přišla myšlenka na vkrevnění římanů, v Německu chovaných bagdet a selských holubů v moučném zbarvení. Tímto křížením bylo dosaženo mohutné a přitom podlouhlé stavby těla, bagdety se přičinily o delší zobák a poněkud útlejší utváření přední části hlavy. Chovatelský klub byl v Německu založen již v roce 1907. Zajímavý je i vývoj ve výstavnictví. V roce 1893 na národní výstavě v Lipsku byly vystaveny tři páry, v roce 1903 již dvacet párů, v roce 1965 se na speciální výstavě počty pohybovaly kolem 500 jedinců a magickou hranici 1 000 se podařilo překonat až roku 1989. V posledních letech je na speciálkách k vidění kolem 800 koburských skřivanů. Německý klub registruje přes 400 chovatelů. V prvních standardech byl jediným uznaným rázem „skřivánčí“, o jiných zbarveních nechtěli vedoucí funkcionáři ani slyšet. Až díky nezlomné aktivitě Louise Mengela se podařilo prosadit i ráz stříbřitý pruhový, který je v Německu nazýván „stříbrný“. Stalo se tak v roce 1919 a otevřela se tím i cesta k uznání stříbřitého bezpruhého rázu, který dodnes uzavírá skromnou paletu barevnosti plemene. O co méně je k dispozici barevných alternativ, o to více je kladen důraz na její kvalitu. Kapratí se od pruhových i bezpruhých dlouhou dobu odlišovali stupněm prošlechtění postav a dalších plemenných znaků, ale pro nespornou líbivost zbarvení se nakonec podařilo dovést na nejvyšší kvalitu právě bezpruhé, kterým sekundují pruhoví, zatímco původní kapratí v mnoha ohledech pokulhávají. V koburském skřivanu nacházíme mohutného holuba s doporučenou hmotností 700 gramů a rozpětím křídel kolem 82 cm. V průběhu poslední třetiny 20. století bylo zřejmé, že původní selské využití se stává až druhořadým. Nastala éra Fritze Pauluse z Bubenreuthu, který na každém školení prosazoval důraz na tělesné tvary. Jeho snaha byla korunována v roce 1980, odkdy je koburský skřivan řazen mezi holuby tvaru. Patří mezi tu část tvarově konstituovaných plemen, kde se neopomíná ani kvalita zbarvení a současně jsou z valné části udržovány i původní užitkové parametry.
Koburský skřivan v české literatuře
V Baušeho zpracování díla Drůbež v roce 1898 se můžeme o „holubovi skřivánčím“ dozvědět, že „obyčejné zbarvení peří není makově modré, nýbrž mdle šedé, světlejší nebo temnější, ke svrchu na křídlech hrubošupinaté skvrny, spodní hřbet bělavý, letky světlé. Význačné pro holuba tohoto jest příjemně rzivožluté zbarvení v podobě měsíce na prsou, které nahoru přechází v zelený třpyt kovový“. Antonín Jeřábek v knize Chov holubů pro užitek i sport v roce 1910 představil jako v pořadí sedmé plemeno knihy koburského skřivana, který je „původem z Durynska, Hesenska a Horních Bavor, pro své dobré vlastnosti rozšířen je po celém Německu, dobře létá a velmi dobře polaří, mláďata jsou masitá (asi 350 g těžká). Povstal křížením hýla a bagdada, na výstavách jsou skřivani v rozpětí křídel 85 cm, o váze 3/4 kg. Aby se dosáhlo větších skřivanů, kříží se s římanem. Doporučuje křížení s polskými rysy nebo s poštovními holuby, aby se docílilo masitějších mláďat a lepších polařů“. Josef Vrbka v Praktickém holubáři (1917) jen zopakoval, že je to „holub větší nežli polní, má dlouhou a úzkou hlavu, prostředně vysoké čelo, zobák má dosti silný, žlutavě masové barvy“. Čeští chovatelé založili v roce 1953 Klub chovatelů koburských skřivanů a polských rysů, ale již další rok se klub rozdělil na jednotlivá plemena. V roce 1956 došlo k prohloubení spolupráce s chovateli římanů a vznikl Klub chovatelů koburských skřivanů a římanů, který dnes sdružuje 54 členů, z toho 42 chovatelů koburských skřivanů z Čech, Moravy a Slovenska. Speciální výstavy se uskutečňují v posledních letech ve Velkých Pavlovicích. Kvalita našich skřivanů vzrostla zejména po importech vynikajícího materiálu z Německa, ke kterému byly nastoleny podmínky až po otevření našich hranic na Západ. Předtím se žilo zejména z materiálu, který byl dovážen z východního Německa.
Plemenné znaky
Podlouhlá tělesná stavba koburského skřivana přináší řadu druhotných charakteristik na jednotlivých plemenných znacích. Klade se ovšem také důraz na odpovídající šířku jednotlivých oblastí, neboť není-li jí dosaženo, působí holub příliš zjemnělým dojmem. Oči jsou červenooranžové, častý výskyt zažloutlých očí je nutno postihovat. Obočnice žádáme jednořadé, hladké a světle růžové, nesmějí být načervenalé či červené a ani u starších jedinců by neměly být hrubé. Zobák střední délky vykazuje rohové zbarvení jen u kapratého rázu, zatímco u bezpruhých a pruhových je světlý, masově zbarvený. Ozobí je pouze slabě vyvinuté a bíle ojíněné. Krk vystupuje z plné hrudi v širokém nasazení, ale směrem k hlavě se výrazně zužuje. Velmi široká křídla jsou nesena vodorovně a hřbet velmi dobře kryjí. Dlouhý hřbet je nesen také téměř vodorovně. Ocas je dlouhý, ale přitom dobře složený a symetrický. Mezi vady v této pozici patří stříškovité či neuspořádané uložení rýdováků, které je nejčastější u kapratých. Základem pro mohutnost postavy je její šířka a zejména hluboce klenutá dolní hruď, která by z bočního pohledu měla předstupovat před křídelní štíty. Na dolní hruď navazují silné, středně dlouhé běháky s výrazným podklesnutím v patních kloubech. Vyšší nohy jsou vadou. Opeření je pevně přiléhající a bohaté na pudr prozrazující dobrého letce. Koburského skřivana kroužkujeme velikostí 9 mm.
Zbarvení, uznané rázy a lesk
Zbarvení koburského skřivana není zas až tak výjimečné a ojedinělé, jak bývá obvykle interpretováno. Jeho skutečnou devízou je spíše kvalita, do jaké byly prošlechtěny tmavé letky, byl dosažen světlý zobák a unikátní je bezpochyby prodloužený tvar kapratosti. U podobně mohutných plemen, jako je třeba gierský holub, kde se stříbřití také vyskytují a kde výslednému světlejšímu zbarvení rovněž nahrávají dlouhá pera na mohutné figuře, je kvalita zbarvení letek či kvality vzorků na mnohem nižší úrovni. Koburský skřivan se vyskytuje výhradně ve stříbřitém zbarvení, které vzniklo rozředěním modré barvy vlivem recesivního účinku faktoru dilute. Modifikátor dilute způsobující rozředění intenzivních barev je v holubářství velmi rozšířený a je o něm známo, že patří mezi pohlavně vázané vlohy, což ovšem při „čistokrevném“ chovu koburských skřivanů nijak nevyužijeme. Pohlavní vázanost znaku bychom měli mít na zřeteli snad pouze při zušlechťovacím křížení, kdy bychom pravděpodobně zvolili do křížení samce koburského skřivana a holubici jiného plemene (její barva by nebyla tolik důležitá), ale toto křížení dnes není potřeba. S pohlavní vázaností souvisí i efekt, že samci bývají většinou světlejší než holubice. Stříbřité zbarvení vzniklo skupinovým utvářením šedohnědé barvy, která není po celém holubovi rozložena stejnoměrně, ale vyznačuje se tmavší hlavou a ještě tmavším krkem, letkami, ocasním pruhem a vzorky (pruhový či kapratý), oproti světlejším křídelním štítům, hrudi a břichu. Tmavší partie koburského skřivana jsou přirovnávány k tmavě šedé barvě suché břidlice, světlé části k světle stříbrné barvě suchého břidlicového prachu. Obecně platí, že stříbřité rázy patří mezi nejkvalitnější z hlediska struktury opeření a také koburský skřivan se vyznačuje pružným, pevným a odolným opeřením. Vzorky vytvářejí trojici rázů, které ovlivňují i míru výsledného zbarvení holuba. Kapratý holub je celkově tmavší než pruhový a ten je celkově tmavší než bezpruhý. Vzorek tedy neovlivňuje jen zbarvení křídelních štítů. Dominance ve vzorcích směřuje od kapratého, který je „dominantní“, směrem k pruhovému a recesivní je vzorek bezpruhý. Dědičnost vzorků není vázána pohlavně, vlohu pro vzorek tedy předává holub i holubice „stejnou mírou“. Kapratí skřivani mohou být nositeli vlohy pro pruhový i bezpruhý vzorek, pruhoví skřivani mohou skrytě nést vlohu pouze pro vzorek bezpruhý. Aby se bezpruhost projevila, musí oba rodiče tuto vlohu obsahovat v genotypu. Kapratý vzniká překrytím dvou šedohnědých oválů, které se nacházejí na perech křídelních štítů. Žádoucí je tzv. podlouhle trojúhelníkovitý či šípovitý tvar vzorkování, při kterém je kapratost úzká a protáhlá, zatímco nežádoucí je slité, výrazně nepravidelné, krátké či zakulacené vzorkování. U pruhového rázu by měly být pruhy dotažené a ucelené, nikoliv přerušované, sbíhavé či s náznakem třetího pruhu. Možnými vadami vzorků jsou rez či zahnědlé zbarvení. U bezpruhých se vzorek nevyskytuje, o to větší důraz je kladen na čistotu křídelních štítů a kontrast s tmavými letkami. U všech tří barevných rázů nalézáme na horní hrudi a přední část krku okrově zbarvený okrsek. Na ostatních částech krku by se měl projevit matně zelený lesk, který někdy vykazuje tendenci k nežádoucímu fialovému tónu. Trestány musí být záběly v ocase, nahnědlá či černá příměs ve vzorcích, volné opeření včetně náznaku třepenitosti v křídelních štítech.
Způsob chovu a posuzování
Koburský skřivan je z hlediska posuzování poměrně náročným holubem, neboť jeho vzorník je plný atributů, které u většiny holubů tvaru velmi přísně trestáme. Patří mezi ně například požadavek na dlouhé, nízké či úzké partie. Musíme tedy nalézt rozumnou míru a k tomu je nezbytné využít maximum posuzovatelského citu. U oblastí, které mají být dlouhé, si všímáme, zda korelují s celkovým dojmem holuba. Platí, že dlouhá ocasní pera působí typicky jen při adekvátně široké hrudi, poměrně nenápadná hlava by měla být přiměřeně široká, aby vynikla síla zobáku. Při hodnocení nezapomínáme na kvalitu barvy a vzorků. Poměrně nedoceněným prvkem při posuzování je zhodnocení osvalení a stavby těla při uchopení do rukou, všímáme si tvaru hrudní kosti a rozevřeme i křídla, u kterých hodnotíme kvalitu zbarvení letek i vzorků a čistotu barvy. S citem hodnotíme mladé skřivany a holubice.
Na způsob chovu je koburský skřivan velmi nenáročný. Vyžaduje svojí velikosti odpovídající chovatelské zařízení. Možný je způsob chovu voliérový i volný a také varianty kombinované, kdy přes zimní období mohou být holubi zavřeni a pouštěni jsou až přes teplé období roku, kdy nejsou útoky dravců tak časté. Díky jednoduché tělesné stavbě a tvaru zobáku představuje koburský skřivan jednoho z nejspolehlivějších rodičů. Oplozenost vejcí je výborná, stejně jako svědomitost při odchovu mladých. Ke krmení lze využít obvyklé zrniny včetně těch větších, avšak vysoký podíl kukuřice ve směsi může přispívat k tvorbě načervenalých obočnic a řepka se zase může podílet na tmavším zobáku. Koburský skřivan je opravdu oblíbeným holubem tvaru, který se běžně vyskytuje na výstavách různých stupňů. Zdá se mi, že je to jedno z mála plemen, u nichž kvalita neustále roste, a tento fenomén může přispívat k nalezení zájemců o chov koburských skřivanů u nás i v budoucnu.
