Svět podle psa – část 25. Průvodce labyrintem psích emocí – Žárlivost?!
Žárlí jenom lidé?
Psi jsou obecně, mimo lidské pokolení, považováni lidmi za nejžárlivější tvory na světě. Navzdory tomu mnozí etologové projevy žárlivosti u zvířat naprosto vylučují a tvrdí, že tyto projevy jsou lidmi mylně vysvětlovány.
Například Roger Abrantes ve své knize Řeč psů píše: „Koncepce žárlivosti předpokládá užití lidských hodnot, jako je vlastnictví, loajalita, rivalství a sebeúcta, což je z etologického hlediska nepřijatelné. Mnoho rysů chování, které majitelé psů přičítají žárlivosti, se dá vysvětlit mnohem prozaičtěji. Pes, který projevuje agresivitu, když majitel vítá druhého psa v rodině, neprojevuje žárlivost, ale udržuje svou představu společenského žebříčku v rodině. Ten druhý pes nemá právo kontaktovat vůdce smečky (majitele) před psem ve vyšším postavení. Pes nežárlí na nové dítě v domě, ale chce si ujasnit hierarchii. Nesmíme zapomenout na to, že se musíme vyhnout antropomorfnímu vysvětlování chování našeho psa. Na tomto místě se sluší podotknout, že označením majitele psa alfa nebo vůdce smečky se také možná dopouštíme antropomorfizace.“
Plyšák rivalem?
Závěry čerstvé studie amerických vědců však tvrdí, že psi sdílejí s lidmi ošklivou vlastnost – žárlivost. Biologové ke svým experimentům použili šestatřicet psů naprosto odlišných plemen. Majitelé si při pokusech hráli před svým psem se třemi předměty: s plyšovým psem, který štěkal a vrtěl ocasem, s knihou, z níž vycházela hudba a hlas majitele, a se svítidlem ve tvaru tykve.
Hra jejich pána s plyšákem vyvolávala u psů zpravidla nesouhlasné a podrážděné reakce. Třetina ze zkoušených psů se snažila zabránit kontaktu mezi pánem a plyšovým psem, čtvrtina ze psů, kteří se podrobili experimentu, byla vůči hračce vysloveně agresivní. Zbylé dva předměty nechávali psi bez povšimnutí a žádné reakce v nich nevyvolávaly. „Naše studie ukazuje nejen to, že psi projevují chování připomínající žárlivost, ale také, že se pokouší rozbíjet vztah mezi svým pánem a předpokládaným rivalem,“ tvrdí vědecká výzkumnice Christiane Harrisová z Kalifornie. „Zdá se, že psi byli motivováni potřebou chránit pro ně důležitý sociální vztah.“
Podobný výzkum je nutno vždy brát s rezervou, avšak výsledky experimentů určitě o něčem svědčí. Nechť si každý na základě vlastních zkušeností utvoří svůj názor sám. Osobně jsem přesvědčen, že psi k žárlivosti rozhodně imunní nejsou a občas s nimi řádně cloumá.
Člověk – „zvětšený pes“?
Anglický evolucionista již v roce 1897 napsal ve své knize Wild Traits in Tame Animals (Divoké rysy u ochočených zvířat): „Říká se, že člověk stojí vůči svému psu v pozici boha; když ale uvážíme, že naše pojetí božství nás dovádí k obecné představě nesmírně mocného a vševědoucího člověka, který miluje, nenávidí, touží, odměňuje a trestá způsobem podobným lidskému, není těžké představit si, že z pohledu psa je jeho lidský pán zvětšeným a abnormálně protřelým psem – sice jiné podoby a chování než běžný pes, nicméně psem ve své základní podstatě.“
Žárlivec Fram
Za svůj život jsem měl tu čest žít po boku mnoha úžasných psů. Jedním z nejskvělejších byl bezesporu Aljašský malamut Fram. Nádherný, inteligentní černobílý pes mi byl zcela oddán a zároveň byl na mně absolutní závislák. Po celý život byl neustále po mém boku, dokázal vycítit takřka vše, co si jen přeji, dříve než jsem mu to stačil naznačit. Miloval nebo toleroval všechny lidi v mém okolí, k ostatním psům se choval (když si odbyl období dospívání – tehdy chtěl mít nad každým samcem navrch) jako vznešený vladař. Malé nervózní uštěkance přehlížel s tolerancí šlechtice. V souvislosti s Framem tak dobře rozumím větám z knihy Eberharda Trumlera Tykáme si se psem: „Většina majitelů během doby se svým psem takříkajíc srůstá; více či méně si zvyká na jeho sklony a vlastnosti. A podobně je tomu i naopak. Mohou vzniknout velmi krásné, harmonické vztahy, protože pes je úžasně přizpůsobivý.“
Mou partnerku Zdenku Fram bezvýhradně miloval, hlídal si ji a choval se k ní velmi ohleduplně. Ale na jakýkoliv náš vzájemný fyzický kontakt reagoval jako mravnostní policajt. Stačil letmý polibek – a už nás se štěkotem „rozháněl“. Přitom by za nás za oba položil život, což v mém případě měl možnost několikrát předvést (odhánění medvěda od bivaku, vyřešení přepadu vagabundy, starostlivost při mém zranění v zimě v horách… atd.).
Elixír mládí?
Často se mě lidé ptají, zda mohou ke svému stárnoucímu psu přivést štěně a rozmnožit svou smečku. Na takový dotaz nelze odpovědět pouhým přitakáním nebo zamítnutím. Závisí na okolnostech: na zvycích staršího psa, na jeho povaze, socializaci, na plemeni, na jeho zdravotním stavu atd. Také na faktu, zda chceme pořídit štěně stejného, či opačného pohlaví. A samozřejmě také na lidském přístupu: štěně se pro majitele nesmí stát středobodem vesmíru a starého psa pochopitelně nesmí odsunout na vedlejší kolej. Pokud by tak učinil, zadělal by si nezodpovědný majitel na pořádný malér, který by mohl vést až ke zdravotní újmě štěněte.
Osobně jsem neměl (prozatím) se začleněním štěněte do smečky problémy. Naopak štěně většinou vždy zapůsobilo na starší psy jako elixír mládí – vrátilo jim chuť do hry a vyburcovalo jejich pečovatelské pudy. Navíc chovateli velmi pomůže, pokud výchovu štěněte částečně převezmou zkušení, dobře vychovaní psi. Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi napsal: „Ten, kdo nechá svého psa, aby nové štěně vychoval, si může být jistý, že s ním později nikdy nebude mít problémy s výjimkou případů, že starý pes má sám řadu vlastností, které přinášejí obtíže. Štěně totiž přejímá i negativní vlastnosti a napodobuje je se stejnou svědomitostí jako ty dobré. Pokud tedy máte notorického štěkala, potom se ze štěněte nemůže stát nic jiného než snad ještě větší uštěkanec. To byste měli uvážit, než si obstaráte druhého psa v podobě štěněte. A na druhé straně byste měli vědět, že starý pes, který bude zaměstnán výchovou štěněte, zpravidla dělá méně problémů. I to je pravda! Co však bohužel neexistuje a také nikdy existovat nebude, je všeobecně platný návod. Co je pravda u jednoho psa, neplatí u druhého nebo je to u něj zcela naopak. Nepomůže nic – jedinou k úspěchu vedoucí cestou je seznámit se co nejdůvěrněji s přirozeností psa. Potom dokážeme správněji reagovat na jednotlivé konkrétní případy. Důležitý recept však existuje a člověk se jím může s důvěrou řídit. Spočívá v mnohaletém spokojeném a přátelském spolužití se psy.“
I elixír mládí v podobě štěněte někdy selže. Záleží na stáří, kondici a zdravotním stavu starších psů: naše poslední štěně – fenka Československého vlčáka Taiga – přišlo do smečky k malamutům Framovi a Mishovi příliš pozdě. Její temperament, hyperaktivita a divokost byla na staré pány už moc. Sice ji respektovali a v žádném případě by jí neublížili, ale na druhé straně byli rádi, když se od nich držela co nejdále.
Když jsme Taigu v lednu loňského roku přivedli, naivně jsem se domníval, že „závislák“ Fram nelibě ponese, že malinká Taiga žije s námi pod střechou, zatímco on s Mishou na zahradě. Jak jsem byl pošetilý: opak byl pravdou – Fram byl šťastný, když jsem si to třeštidlo odváděl z jeho dohledu. Framův ironický pohled jako by říkal: „Užij si to!“
Ctěte osobnost!
Povahová charakteristika plemene v psích encyklopediích vám dá pouze rámcový a přibližný obraz toho, co můžete od psa očekávat. Každý pes je individualita, každý pes je osobnost! Výstižně to vyjádřil otec etologie Konrad Lorenz: „Osoba, latinsky persona, znamená původně masku, v přeneseném slova smyslu roli, kterou herec představuje v rámci dramatu. Pojem lidské osobnosti je určován rolí, kterou jednotlivec hraje ve vztahovém systému své rodiny a společnosti. Tvrdit, že ‘zvíře’ nemá schopnost přejímat rovněž určité sociální ‘role’, znamená nesmírně podceňovat individuální rozdíly mezi jednotlivými tvory vysoce vyvinutého biologického druhu. Vyšší zvířata jako sloni, koně a psi se, jak potvrdí každý znalec, navzájem natolik individuálně odlišují, že nepochopíme strukturu jejich společnosti, pokud nevezmeme na zřetel rozdíly mezi jednotlivci, a tedy i jejich schopnost přejímat určité role. Právě tato okolnost z nich činí osobnosti ve filozofickém smyslu slova.“
Nepříjemný výsměch!
Snad každý vnímavý majitel psa si povšiml, že jeho čtyřnohý kamarád reaguje na necitlivý lidský výsměch, který provází jeho neúspěch či legrační nešikovnost. R. H. Smythe ve své knize The Mind of the Dog (Mysl psa) napsal: „Každý pes je mimořádně citlivý na posměšky. Líbí se mu smích, pokud se baví s námi, ale bývá rozpačitý a nešťastný, jestliže začne mít podezření, že si děláme legraci z něj, že se mu zkrátka posmíváme. Kdysi jsem vlastnil velmi podivně vypadajícího Křížence, který měl masivní hlavu a tělo a krátké křivé nohy jako baset. Měl jsem ho velmi rád a vždycky jsem se snažil brát ohledy na jeho city, ale když jsem se s Richardem v patách vypravil na králíky, ostatní muži vybuchli smíchy. Richard moc dobře věděl, že příčinou smíchu je on, a snažil se schovat. Nakonec zmizel a už jsme ho nenašli.“
Jiný příběh vypráví Darwinův přítel George Romanes v knize Animal Inteligence (Inteligence zvířat): „Teriér si velmi oblíbil chytání much u okenních tabulek, a pokud se mu nedařilo, posměch se ho viditelně dosti dotýkal. Při jedné příležitosti jsem se každému jeho neúspěchu hlasitě smál. Když se to opakovalo několikrát za sebou – myslím, že částečně kvůli mému smíchu – byl tak nešťastný, že prokazatelně předstíral chycení mouchy. Předvedl patřičný pohyb čelistí a jazyka a přitiskl hruď k podlaze, jako kdyby svou oběť zabíjel. Potom mi věnoval triumfální pohled vítěze. Počínal si tak skvěle, že bych mu uvěřil, kdyby moucha dále nepoletovala u okna. Upozornil jsem ho na tuto skutečnost a na to, že na zemi nic není. Uvědomil si, že jsem odhalil jeho lest, odplazil se kamsi pod nábytek a bezpochyby se velice styděl.“ Jeffrey Moussaieff Masson glosuje příhodu takto: „Romanes na psa možná přenáší své vlastní pocity. Není ani vyloučeno, že šlo o žert, i když autor tuto možnost nepřipouští. Pokud zpráva nelže, vykazuje chování zvířete bez ohledu na význam značnou podobnost s lidskými myšlenkovými pochody emocemi. Romanes psa ponížil a pes nechtěl být ponížen.“
Na jiném místě knihy Psi v lásce nikdy nelžou Jeffrey Moussaieff Mason rozvíjí zajímavou myšlenku: „Pokud psi cítí ponížení, zřejmě ze vzniku tohoto nepříjemného pocitu neviní konkrétní osobu (nebo jiné zvíře). Znovu se zdá, že prožívají čistou emoci, téměř oddělenou od zdroje. Podle mého názoru totéž platí i v případě zklamání. Psi jsou na ně obzvláště citliví, ale jen zřídka je spojují s milovanými lidmi a přáteli. Patrně nemají potřebu vyčítat někomu své neštěstí.“ V tom se psi ostře a zřetelně odlišují od lidí.
P. S.
aneb Douška otce etologie
Zakladatel etologie Konrad Lorenz si neobyčejně váží pozorování jednotlivých druhů zvířat a detailního studia jejich chování: „Nepředpojaté pozorování přírody je základem veškerého bádání a je tím nepostradatelnější, čím komplikovanější je zkoumaný objekt. Vedle člověka samého jsou vyšší zvířata nejsložitějšími systémy na naší planetě, a jestliže toho dnes hodně víme o těch nejsubtilnějších problémech fyziky a chemie, ale žalostně málo o nás samých, je to způsobeno do značné míry tím, že se pozorování stalo nemoderní záležitostí a že za legitimní objekt vědy je považováno pouze to, co je kvantifikovatelné. Proto dnes široká vědecká veřejnost věnuje malou úctu tomu, kdo bádá z čisté radosti z pozorování. Abychom pronikli do povahy vyššího zvířete, musíme ho pozorovat velice dlouho a navíc mít ještě velmi dobré oči. Bez radosti z pozorování bychom ani s trpělivostí východoasijského světce nedokázali sledovat stejné zvíře nebo stejný biologický druh tak dlouho, jak je nutné k rozpoznání podstatných rysů jeho chování. Proto jsou ti největší a nejúspěšnější psychologové vždy nejen skutečnými diletanty (slovo diletant je odvozeno od italského slovesa dilettarsi, bavit se), nýbrž navíc i amatéry, ‘milovníky’ určitých zvířat nebo skupin zvířat. Charles Otis Whitman, jeden z velkých průkopníků srovnávacího výzkumu chování, byl přímo zblázněný do řádu holubů, jiný, Oskar Heinroth, do řádu kachen. Člověk nadaný těmito nepostradatelnými předpoklady pro úspěšný etologický výzkum se musí mase moderních příslušníků civilizace, kteří neznají jinou hodnotu než hodnotu peněz, jevit dvojnásob šílený.“
