Svět podle psa – část 26. Průvodce labyrintem psích emocí – Obdivuhodná schopnost
Štafetový kolík empatie
Vlci dali do vínku psům geniální schopnost empatie. Vlci se dokonale dokážou vmýšlet nejen do myšlení svých druhů (což jim pomáhá nejen v komunikaci, ale i v sociálním soužití), ale i do myšlení potenciální kořisti, což jim významně napomáhá k úspěšnému lovu. Díky bohu se psi dokážou vmýšlet i do chování lidí. „Co činí ze psů dobré antropology, je skutečnost, že jsou naladěni na lidi: všimnou si, co je normální a co je jiné,“ píše v mimořádné knize Uvnitř psa Američanka Alexandra Horowitzová. „A především si na to nezvyknou jako my – ani nedospějí, aby se stali lidmi. Toto naladění psa na člověka působí magicky. Psi jsou schopni předvídat naše chování – vypadá to, že o nás a o ostatních vědí něco podstatného. Je to jasnovidnost? Šestý smysl?“ Nikoliv – žádný šestý smysl, žádná kouzla a čáry: psi jsou prostě dokonalí pozorní pozorovatelé. Postřehnou i to, co nám uniká, nebo i to, co se snažíme záměrně skrýt. Alexandra Horowitzová vysvětluje „psí věštby“ takto: „Když hledáme nějaké komplexní vysvětlení události nebo něčího chování, můžeme přehlédnout vodítko nebo klíč, které pes vidí přirozeně. Spíše než o mimosmyslové vnímání jde o dobrou souhru jejich běžných smyslů. Psi své smyslové vnímání užívají kombinovaně a jejich pozornost je upřena na nás. Bez zájmu o naši pozornost by si nevšimli jemných rozdílů v naší chůzi, postoji, v hladině stresu, které jsou důležitou součástí komplexní informace. Umožňuje jim to předvídat naše chování a odhalovat nás.“
Jsou psi „antropologové“?
Již několikrát jsme zdůraznili, že vlci a psi jsou rozenými foyery. Jejich zvídavost a zvědavost je pověstná. (Vlci jsou nejen opatrní, plaší a „neviditelní“, jsou i nenapravitelně zvědaví. Svědčí o tom vyleželé kotle nad okraji lesa a pastvin nad východoslovenskou vsí Ruský Potok, odkud sledují život obce; na Muránské planině vášnivě rády tyto psovité šelmy sledují pastevce muránských noriků a nad východoslovenskou obcí Zboj s oblibou sledují provoz na autobusové zastávce. Nikoliv proto, že by si snad chtěli pochutnat na nějaké „současné Karkulce“ se školní brašnou, ale proto, že jsou v obydlených krajinách přitahováni lidským pinožením. Vlci jsou prostě zvědavci – touží být neviděni, ale sami rádi „šmírují“ lidský cvrkot. Jsem přesvědčen, že nejen potrava, ale především vlčí zvědavost přivedla kdysi tyto nádherné psovité šelmy k táborům pravěkých lovců a sběračů. Vlčí zvídavost je ovšem upřena k celému jejich světu: s oblibou sledují kroužení krkavců, pozorují táhnoucí oblaka nebo čmeláka opylujícího květinu…)
„Psi jsou vlastně antropologové,“ tvrdí Alexandra Horowitzová. „Jsou studenty chování, sledují nás způsobem, jakým antropologové učí své žáky sledovat lidi. Jako dospělí chodíme mezi lidmi, aniž bychom je nějak zblízka studovali. Jsme společností cvičeni všímat si sami sebe. I u těch, které známe nejlépe, si možná přestáváme všímat chvilkových změn v jejich výrazu, jejich náladách nebo názorech. Švýcarský psycholog Jean Piaget naznačil, že jako děti jsme malými vědci, kteří stanovují teorie o světě a testují je svými činy. Pokud to tak je, pak jsme vědci, kteří své dovednosti vybrušují, avšak později na ně úplně zapomenou. Dospíváme učením se toho, jak se lidé chovají, ale nakonec věnujeme chování ostatních méně a méně pozornosti. Vyrosteme ze zvyku se dívat. Zvědavé dítě fascinovaně sleduje cizího člověka, který kulhá po ulici, a naučí se, že je to neslušné. Dítě může být nadšené z popadaných listů na chodníku, ale do dospělosti se naučí to přehlížet. Dítě se podivuje našemu pláči, sleduje naše úsměvy a dívá se, kam se díváme my, postupně s věkem tuto schopnost neztrácíme, ale přestáváme ji používat. Psi se dívat nepřestávají – kulhající osoba, poletující listy, naše obličeje. Pes žijící ve městě může být ochuzený o pohled na přírodu, ale je bohatší o neobvyklé zážitky: opilý muž nadávající v davu, křičící prodavač na chodníku, kulhající lidé a bezdomovci. Na ty všechny se kolemjdoucí psi dlouze dívají. Co činí ze psů dobré antropology, je skutečnost, že jsou naladěni na lidi: všimnou si, co je normální a co je jiné. A především si na to nezvyknou jako my – ani nedospějí, aby se stali námi.“
Psi nás čtou!
Každý kynolog vám potvrdí, že jeho pes dokáže dokonale rozpoznat jeho rozpoložení a náladu, byť by se to snažil rafinovaně skrýt. Nepozorného člověka oklamat můžeme, psa nikoliv. „Pes nás sleduje, přemýšlí o nás, zná nás,“ tvrdí Alexandra Horowitzová. „Má tedy o nás nějaké zvláštní vědomosti vycházející z jeho pozornosti upřené na nás, na naši pozornost? Má. Neverbálním způsobem psi vědí, kdo jsme, vědí, co děláme, a vědí o nás určité věci, které o sobě nevíme ani my sami. Dáme se přečíst pohledem, a ještě více podle svých pachů. Kromě toho nás ale nejvíce definují naše činy a to, co děláme. Pro psy také identita člověka není vnímána jen na základě jeho vůně a vzhledu, ale rovněž na základě toho, jak se pohybuje. Jsme rozpoznatelní podle našeho vystupování.“
Citlivé „osobní seizmografy“
Naši psi nás pozorně sledují. Dokážou zachytit (a mnohdy i identifikovat) každičký náš pohled, každičkou změnu, modifikaci nebo korekci. Alexandra Horowitzová trefně poznamenává: „Notorický sledovač vašeho chování bezpečně zaregistruje váš záměr, i když si myslíte, že vůbec nic neprozrazujete. Psi jsou velice citliví na pohledy, a tím pádem i na jakékoliv změny v našem pohledu. Rozdíl mezi zvednutím hlavy nebo jejím skloněním v určitém úhlu, směrem k nim nebo od nich je pro zvíře tak citlivé na oční kontakt dostatečný. Dokonce i drobný pohyb rukou nebo malá změna polohy těla přitáhne jejich pozornost. Pokud strávíte tři hodiny před monitorem počítače s rukama přilepenýma ke klávesnici, podívejte se nahoru a protáhněte ruce nad hlavu – to je změna! Přesměrování vaší pozornosti je patrné na první pohled – a pes plný naděje si to přeloží jako předehru k procházce. Vnímavý lidský pozorovatel by si toho také všiml, ale my se ve svých denních činnostech nenecháme jen tak někým pozorovat. A asi by nám ani nepřipadalo zajímavé pozorovat někoho jiného.“
Pejskaři velmi dobře vědí, jak jejich psi dokážou detekovat jejich duševní stav – veselí, smutek, nervozitu… Zvláště lidská nervozita se na psa velmi lehce a rychle přenese a znejistí ho, což si na vlastní kůži jistě prožili ti, kteří se věnují nějakým kynologickým sportům. Pokud je páneček u zkoušek či závodů nervózní, zavání jejich společný výkon fiaskem: pes znervózní, znejistí a – selže. Klid a sebevědomí je při jednání se psem k nezaplacení!
Pes většinou také velmi citlivě a starostlivě reaguje, pokud jeho pán při pohybu v terénu spadne a zraní se. Všichni mí psi mě vždycky obklopili a šťouchanci čenichy dávali najevo svou účast. Stejně se chovala i mladinká „bláznivá“ vlčanda Taiga, když moje partnerka Zdenka spadla a vymkla si kotník. Taiga byla jako opařená a zkroušená. Její divoký temperament byl rázem ten tam: převážila starost o paničku.
Kdykoliv jsem měl nějaký zdravotní problém (např. zánět žil), mí psi to okamžitě vycítili a chovali se velmi ohleduplně: na vodítku netáhli a byli ke mně starostliví.
„Schválí“ nám partnera náš pes?
Nikdy nezapomenu, jak mí malamuti poprvé před třemi lety přijali s nadšením moji současnou partnerku Zdenku. Bez mrknutí oka ji zařadili do smečky. Alexandra Horowitzová píše: „Doplňkem psích předvídacích schopností je jejich údajná schopnost číst náš charakter. Mnoho lidí nechává své psy, aby jim vybrali potenciálního životního partnera. Další tvrdí o svém psovi, že umí dobře odhadnout charakter a na první pohled pozná podezřelého člověka. Vypadá to, že psi dokážou poznat někoho, komu není radno důvěřovat. Tato schopnost může vycházet z toho, jak zblízka psi sledují naše pohledy. Pokud se cítíte nejistí z blížícího se cizího člověka, prozradíte to, i když nezáměrně. Jak jsme již viděli, psi jsou velice citliví na pachové změny doprovázející stres; dokážou také vycítit napětí ve svalech a slyšet změnu v rychlosti dýchání nebo lapání po dechu. Tyto fyziologické změny jsou základem měření detektorem lži: lze si představit, že vycvičený pes by mohl úspěšně nahradit jak přístroj, tak jeho technika. Všichni máme charakteristické způsoby chování, které vykazujeme, když jsme rozzlobení, nervózní nebo rozrušení. „Nedůvěryhodné“ osoby často při rozhovoru nenápadně uhýbají pohledem. Psi si toho všimnou. Agresivní cizí člověk se může před samotným napadením drze dívat do očí, pohybovat se nepřirozeně pomalu nebo rychle nebo najednou změnit směr. Psi si toho chování všimnou, neboť instinktivně reagují na setkání s očima. Znamená tato jasnozřivost, že psa neobalamutíte? Ne. Jsou skvělí ve sledování, ale myšlenky číst nedokážou ani nejsou neomylní.“
Psí „schvalovačku“ bychom však měli brát vždy s patřičnou rezervou. Pod čarou Alexandra Horowitzová o lidech, kteří by po psech chtěli, aby si zahráli na věštce a vybrali jim (alibisticky) životního partnera, dodává: „Zatímco psi opravdu dokážou rozlišit, když se lidé chovají jinak, dalo by se očekávat, že člověk využívající psa je v tomto směru spíše náchylný k tomu, čemu psychologové říkají předsudek schvalování: všimnou si pouze té části psí reakce, která podporuje jejich vlastní teorii o dané osobě. Připadá vám ten pán trochu nedůvěryhodný? Ale ano, podívejte, jak na něj pes jednou zavrčel: a je to. Psi se stávají zesilovačem toho, čemu my věříme. Můžeme jim přisuzovat to, co si sami myslíme.“
Post scriptum
Psi jsou úžasné a fascinující bytosti, které nás zahrnují svou neustálou pozorností a svou bezvýhradnou, nekonečnou láskou. Bytosti, které se nás ze všech svých sil snaží chápat a tolerovat naše lidské slabosti a nešvary. Bytosti, které nám dokážou odpouštět. Bytosti, které jsou k zbláznění nadšeni naší přítomností. Bytosti, které s námi touží žít a spolupracovat. Bytosti s úžasnými schopnostmi: dokážou zneškodnit útočníka nebo zloděje, vystopovat takřka cokoliv, dokážou detekovat rakovinu, předvídat epileptický záchvat, odhalit výbušniny a drogy, nalézt zavalenou osobu v sutinách nebo v lavině, jsou pomocníky při lovu, stráží stáda i obydlí, jsou skvělými canisterapeuty, vodicími a asistenčními psy, nezlomnými a vytrvalými tažnými psy, jsou skvělými a nadšenými aktéry kynologických sportů, jsou nepřekonatelnými a chápajícími společníky, jsou vlčími vyslanci dávné divočiny v našich přelidněných městských pustinách… Jsou natolik úžasní, že jim netřeba podsouvat nadpřirozené schopnosti. Netřeba vylepšovat skutečnost! Jejich schopnosti jsou natolik ohromující, že nepotřebují žádné vylepšování zjitřenou lidskou fantazií.
