Výskyt a způsob života
Papoušci černočapkoví se vyskytují v severní části státu Severní teritorium. Jedná se o část Austrálie, kde převládá tropické klima a střídá se zde pouze období vlhka a sucha. Období dešťů trvá od října do března a právě během tohoto období je velmi vysoká relativní vlhkost vzduchu, téměř až 100 %, a velmi dusno. Teplota neklesá a během obou období se pohybuje v rozmezí 30 až 35 °C. „Černočapkáči“ mají velmi vyhraněné požadavky na životní styl; dávají přednost stálezeleným lesům a travnatým plochám se zvýšeným výskytem termitích mohyl, neboť pár pro zahnízdění potřebuje právě klimatizovanou termití mohylu. V období dešťů jsou termitiště dostatečně měkká na to, aby si v nich tito tyrkysoví elegáni mohli bez nějaké větší námahy vyhloubit hnízdní dutinu. Dutina se nachází přibližně ve výšce metr a půl nad zemí a skládá se z krátkého tunelu do dutiny asi 10 až 20 cm a samotné dutiny. Do současné doby není dostatečně objasněno, proč si termiti nechávají líbit nájemníky, ale pro „čapkáče“ to představuje zdroj stálého tepla nutného pro zdravý vývin mladých jedinců. Samice krátce po vyklubání mladé papoušky přestává zahřívat a už je jen krmí. Popisem samotných papoušků černočapkových se nebudu zabývat – je patrný z přiložených fotografií.
Jak to vše začalo
V září roku 2010 jsem při pročítání inzerce narazil na nabídku desetiletého samečka, kterého chovatel přenechá za symbolickou cenu na dožití. V té době jsem si skládal mladé páry alexandrů rudohlavých, kdy jsem měl ve voliéře o rozměrech 5×3×2,5 (dך×v) výletová část, 2×2×2 (dך×v) záletová část umístěno 8 nedospělců, a tak jsem si řekl, že když k nim přidám nabízeného krasavce, nemůžu tím nic pokazit. Samec byl pěkně rostlý, ve stoprocentním zdravotním stavu, a tak jsem si ho odvezl domů. Neměl jsem v plánu k němu kupovat samici, se kterou by mohl vytvořit chovný pár. Jelikož se jedná o ozdobu každé voliéry, měl jsem ho jen pro potěšení z krásných barev mezi ostatními ptáky. Nicméně kdybych narazil na podobně starou nebo starší kamarádku také na klidné dožití, určitě bych mu ji pořídil, aby se necítil sám. To se mi však bohužel nepodařilo.
Skládání nepříbuzných párů
Sameček byl poměrně aktivní a velice rychle si zvykl na moji přítomnost. Vždy, když jsem byl u voliér, nacházel se někde poblíž na větvičce a sledoval, co dělám. Přitom mi do mé činnosti štěbetal. Jeho milé chování mi učarovalo, a proto jsem se přes zimu rozhodl, že si pořídím několik nepříbuzných kusů a sestavím si chovné páry. Hned v únoru jsem narazil na půlročního „černočapkáče“ bez určení pohlaví. Byl jsem s nákupy v začátcích, tedy mi nezáleželo na tom, zda to bude samec, nebo samice. Ptáka jsem si dovezl domů. Ihned po vpuštění do voliéry se starým samcem mi bylo dle jejich vzájemného chování jasné, že zakoupený jedinec je samec. Nastalo tedy shánění samičky. Jak již jsem zmínil v úvodu článku, jedná se o složitější úkol. Jistou samici jsem nebyl s to sehnat. Až na podzim roku 2011 jsem narazil na zajímavý inzerát, kdy inzerující rušil chov papoušků černočapkových a prodával dva nepříbuzné roční páry. Ihned jsem se domluvil na návštěvě a vydal jsem se na obhlídky. Již při vstupu do voliér mě zarazil pohled na misky plné slupek z černé slunečnice, sem tam bylo mezi slupkami k vidění žluté proso. Celková hygiena nebyla také namístě. Přesto jeden pár vypadal luxusně. Krásně rostlý, dlouhá ocasní péra, na první pohled se zdálo, že spolu i harmonizují. Druhý pár byl apatický, drobné postavy a spíše jsem je odhadoval na dva samce. Na dotaz, proč ruší jejich chov, když ještě ani pořádně s chovem nezačal, mi bylo odpovězeno, že měl kusů více, ale že se jedná o ptáky náchylné, kteří mu postupně pocházejí, a tudíž je prodává. Další skutečnost, která mě měla od nákupu odradit. Ale když je člověk zoufalý, nemůže sehnat to, co právě potřebuje, má klapky na očích a uších a jde přes mrtvoly. Navrhl jsem chovateli, že si vezmu jen pár, který se mi hned ze začátku zamlouval, ale ten o tom nechtěl ani slyšet, že buď všechny čtyři ptáky, nebo nic. Dlouze jsem o tom přemýšlel a nakonec koupil oba dva páry.
Po příjezdu domů jsem umístil harmonizující pár zvlášť do voliéry o rozměrech 5×1×2,5 (dך×v) výletová část a o záletu 2×1×2 (dך×v). Zbylé dva nejisté ptáky jsem umístil do velké voliéry s alexandry a dvěma původními černočapkovými samci. Jejich společné soužití probíhalo bez sebemenších konfliktů. Nicméně jsem byl přesvědčen, že se jedná o čtyři samce. Nadále jsem pátral po samicích, ale ty se mi nabízely až na druhé straně republiky. Nerad cestuji dopravními prostředky, a tak jsem je musel oželet. Po domluvě s dovozcem exotického ptactva ze zahraničí mi tento přivezl roční samičku z Nizozemska. Konečně jsem mezi samce mohl přidat stoprocentní samici.
Onemocnění
V prosinci před Vánocemi mi zničehonic uhynuli během jednoho dne chovný samec Agapornise etiopského a v té době jedenáctiletý samec papouška černočapkového. Pitva ukázala, že příčinou smrti byla nekrotická enteritis způsobená anaerobními sporuláty Clostridium spp. Jedná se o onemocnění střevního traktu živočichů, kdy dochází k poškození (nekróze) střevní sliznice. Původcem onemocnění jsou právě patogenní bakterie rodu Clostridium. Nekrózu střevní sliznice způsobují toxiny produkované touto bakterií. Bakterie je běžnou součástí střevní mikroflóry živočichů i člověka samotného. Ve velké míře se její spory vyskytují ve fekáliích, odpadních vodách, půdě, prachu, bahně, dřevě a bohužel i v obilninách. Jsou dva způsoby, jak dojde k jejímu přemnožení v organismu chovaných papoušků: orálním příjmem velkého množství bakterií či jejich toxinů (krmivo, trus, okusem starých dřevěných částí voliér, z půdy apod.) nebo přemnožením bakterií v slepém střevu či konečníku a následnou migrací do tenkého střeva. K rozmnožení bakterií v trávicím traktu přispívá podávání sladkých pokrmů, např. piškotů. Bakteriím se velice dobře daří v nasládlém prostředí trávicího traktu. Množství této bakterie ve střevě lze ovlivňovat dietou. V tenkém střevě dochází působením bakterie k zamezení propustnosti kapilár a transportu tekutin skrz střevní stěnu. Vyvolává průjem a následně nekrózu enterocytů. Inkubační doba je velice krátká. Jakmile si chovatel všimne, že není něco v pořádku, už je pozdě a ptáka nelze zachránit. Symptomy představují především načepýřené peří, průjem, neochota se pohybovat, nadměrná žíznivost, nezájem o krmivo a snaha být u zdroje tepla. Ptáci vykazující napadení touto bakterií umírají většinou do jednoho dne. Nemoc se projeví především u ptáků, kteří jsou ve stresu, nebo když je jejich organismus oslaben. V mém případě bylo nezbytné provést léčbu potencovaným amoxicilinem s komerčním názvem Amoxygal, absolutní hygienu celého chovného zařízení Virkonem S, kompletní výměnu bidel a hlavně změnu krmiva. Do té doby jsem si míchal krmivo z jednotlivých komodit sám. Od té doby používám jen kupované směsi od renomovaných prodejců krmiv pro exotické ptactvo. Jsou téměř naprosto čisté, bezprašné, prošly filtry a UV lampami, čímž dochází ke zlikvidování zárodků chorob nebo čehokoliv jiného. Samozřejmě nic není stoprocentní, ale pravděpodobnost nákazy je mnohem nižší než u nečistých prašných směsí, které když do nich strčíte ruku, chtějí vás tzv. „sežrat“.
Úhyny
V lednu následujícího roku mi padl jeden ze čtveřice současně pořízených „černočapkáčů“, který měl být dle prodávajícího samice, ale já jsem byl přesvědčený o tom, že se jedná o samce – kvůli několika modrým pírkům na břiše. Při pitvě jsem poprosil MVDr. Tukače, aby mi jen tak pro zajímavost řekl, o jaké se jednalo pohlaví. I přes modrá pírka na prsou to opravdu byla samička. O to více mě její úhyn mrzel, protože jsem měl ve skutečnosti tři nepříbuzné páry. Pitva ukázala, že důvodem úmrtí byla megabakterióza, na kterou jsou náchylní obzvláště papoušci černočapkoví. Tato nemoc se získává z potravy a její vznik byl podle pitvy odhadován z léta předešlého roku, tudíž získaná od předešlého chovatele. Nemoc je dána špatnou životosprávou, a proto není přenosná. Původce nemoci je Macrophabdus ornithogaster, která způsobuje, že se přestanou tvořit enzymy podporující trávení, následně onemocní játra a jedinec umírá de facto na podvýživu. Začalo nanovo pátrání po samici, abych doplnil stavy. Dvouletá samička byla nabízena na druhém konci republiky, ale protože kolega současně sháněl samičku Latama vlaštovčího, kterou inzeroval stejný chovatel, a kamarád byl rozhodnutý, že tam pro latama zajede, poprosil jsem ho, jestli by mi mohl dovézt samičku papouška černočapkového. Do týdne byla samička doma a já měl k dispozici tři nepříbuzné páry.
Časem se ukázalo, že pár, který byl samostatně ve voliéře, není až tak harmonický, jak se zprvu zdálo. Samice samce nestrpěla ve své blízkosti. Ale zkusil jsem štěstí a ptákům zavěsil hnízdní budky různých rozměrů vyčtených z dostupně literatury. Jedna budka kmenového typu měla základnu 15×15 a výšku 50 cm s vletovým otvorem o průměru 5 cm. Ptáci jsou známí tím, že svá vylíhnutá mláďata zahřívají jen první týden po vyklubání a pak je již nezahřívají; buď jsou samice úplně mimo budku, nebo jsou v budce, ale sedí mimo hnízdo. Z tohoto důvodu jsem zvolil takto malou základnu, aby samice byla nucena na mladých sedět. Druhá budka byla prkenná ve tvaru obráceného písmene L podobných rozměrů.
Čtyři ptáci ve společné voliéře se nějak výrazněji neprojevovali, ale zdálo se mi, že nizozemská samička tíhne k samci, kterému v lednu padla samice. Proto jsem je oddělil do samostatné voliérky o rozměrech 6×1,5×3 (dך×v). Zbylé dva ptáky jsem nechal společně s alexandry rudohlavými. Do léta roku 2012 mi všichni ptáci přepeřili do šatů dospělců. V červnu mi těsně po přepeření padl samec, který byl v páru s nizozemskou samicí. Umřel ze stejného důvodu jako jeho původní partnerka – na megabakteriózu. Disponoval jsem tedy dvěma samci a třemi samicemi. Už jsem nechtěl kupovat další ptáky a lichou samici jsem si nechal jen jako rezervu.
Radikální změna
Během léta se nic nedělo. Pár umístěný s alexandry se k sobě vůbec neměl. Ptáci sice spolu posedávali, samec se samici dvořil, snažil se ji krmit, ale samice byla vůči jeho pokusům odmítavá. Možná právě z tohoto důvodu si sameček našel jinou zábavu, a to kamarádit se přes pletivo s alexandrem černohlavým žlutoocasým (Psittacula himalayana himalayana). Nejdříve jsem si myslel, že na samce Alexandra černohlavého přes pletivo útočí, ale opak byl pravdou. Bylo až dojemné sledovat jeho snahy dostat se za samcem alexandra černohlavého přes pletivo anebo ho vidět, jak alexandra přes pletivo krmí. Když byl jeden ve vnitřní ubikaci, byl tam i druhý. Stále spolu prozpěvovali a černočapkový přestal po čase jevit o svou samici zájem úplně. Rozhodl jsem se pro radikální krok. Jelikož se žádný pár k sobě neměl, chytl jsem samce papouška černočapkového, který se kamarádil s alexandrem černohlavým, a umístil jsem ho do dřevěné voliéry mimo blok voliér s alexandry. Nicméně stále byl ve vokalizačním kontaktu se samcem alexandra černohlavého a vizuálním kontaktu alespoň na dálku. K němu jsem umístil obě samice (lichou z Nizozemska a samici od páru, který se jevil ze začátku jako harmonizující), ať si vybere. Apatickou samici jsem umístil k druhému samci.
Planá samice byla odmítavá i k druhému samci, a proto jsem se rozhodl ji prodat. Samec, který měl na výběr ze dvou samiček, si vybral nizozemskou a s tou také vytvořil harmonizující pár. Samička, která zůstala navíc, byla opět vrácena ke svému původnímu samci. Od navrácení se k ní však samec nesměl ani přiblížit. Okamžitě po něm vystartovala a nestrpěla ho ve své blízkosti. Zvlášť se chodili i najíst. Vždy první samice a až poté mohl na krmítko samec. Z jejich chování bylo jasné, že se odchovu asi nedočkám.
Výživa
Své papoušky černočapkové krmím suchou směsí Deli Nature 68 bez slunečnice. Jen přes zimu tuto směs zaměním za směs Deli Nature 69, která obsahuje slunečnici. Od jara do podzimu přidávám máčenou a řádně propláchnutou namáčecí směs Teurlings Super Diet, kterou podávám nepravidelně, nicméně před obdobím hnízdění obden. Každý den přidávám na přilepšenou ještě půl klasu senegalského prosa. Jak suché, tak také namočené zrní posypávám Human natur Exotem. Čas od času předložím svým svěřencům na zabavení tyčinku s různými příchutěmi (ovocné, medové nebo vitaminové).
K dispozici mají celoročně přírodní velkou sépiovou kost a grit s drcenými mušlemi.
Jednou za týden dostávají dva namočené piškoty promíchané s rozmrazeným açai. V době hnízdění tuto laskominu mají každý druhý den. Z ovoce a zeleniny berou především jablka, třešně, hroznové víno, granátová jablka, mochnu, jahody, maliny, jostu, fíky a papriku. V co možná největší míře předkládám na okus různé větvičky s nalitými pupeny, listy či jehnědy. Dále různé druhy lipnicovitých trav, kokošku pastuší tobolku, kukuřici v mléčné zralosti, jeřabiny, ptačinec žabinec, sedmikrásku obecnou, rozrazil rezekvítek, smetanku lékařskou, ale především lebedu rozkladitou. Tu milují úplně všichni mí svěřenci.
Každý den, v létě i dvakrát denně, dostávají čistou pitnou vodu. Do vody přidávám střídavě acidomid, jablečný ocet, čerstvý česnek z naší zahrádky a med. Samozřejmě podávám také jen čistou vodu.
Chovatelská sezona 2012
Můj první harmonizující pár papoušků černočapkových jsem umístil v pozdním létě roku 2012 do zahradní voliéry, odkud pocházela samice. Rozměry voliéry jsou 6×1,5×2–3 (dך×v). Jedná se o dřevěnou voliéru s obdélníkovým půdorysem, kdy 1/4 je pokryta betonovými dlaždicemi. V této části se nacházejí krmítka na metrovém dřevěném špalku a celá tato část je zastřešená taškami. Na tuto krytou část navazuje díl tvořící polovinu voliéry, kde je podlaha hlinitá, zastřešená skly a z přední části krytá dvojitým králičím pletivem. Zadní část voliéry tvořící jednu čtvrtinu je zastřešená opět taškami a podlaha je vysypaná jemným žlutým pískem. Zadní stranu voliéry po celé délce šesti metrů tvoří asi jeden metr vysoký sokl z poskládaných kamenů a mezi kameny se nachází hlína. Zbytek zadní stěny tvoří desky až do výše tří metrů (viz obrázek).
Bylo zjevné, že ptáci se pomalu, ale jistě dostávají do toku. Předložil jsem jim budky různých rozměrů. Dostali dvě budky původně určené pro druhý pár. Dále jsem jim nabídl budky o rozměrech základny 25×25 a výšky 60 a 70 cm. Do vletového otvoru 60centimetrové budky jsem umístil papírovou rouru o průměru 6 cm a délce 20 cm. Předložil jsem i dvě budky podobné andulčím, jakoby s předsíní, která měla tvořit chodbu před samotnou hnízdní komorou. Budky byly rozmístěny v různých výškách od podlahy až po strop. S napětím jsem očekával, co se bude dít. Milí ptáčci sem tam poskakovali na bidélkách před budkami, ale do žádné nikdy nevlezli. Místo toho si začali dělat tunely v kamenné podezdívce. Každý den byla vyhrabaná lopatka hlíny z kamenů na různých místech. Jelikož by nebyla možná kontrola hnízdní dutiny a kamenný sokl je nepříjemně vlhký a studený, všechny možné otvory a škvíry vhodné pro vyhrabání tunelu jsem zabetonoval, aby ptáci nebyli v pokušení.
Nastal přibližně týdenní útlum a papoušci začali hrabat díry v části voliéry, kde se na zemi nacházel jemný žlutý písek. Jelikož byl písek stále vlhký, dařilo se jim v něm hrabat i nory. Dokonce začali pomalu podhrabávat i chatrný základ voliéry. Z důvodu možnosti oschnutí a následného zhroucení nor a nemožnosti kontroly hnízdní dutiny jsem jim chodby opět pískem zasypal. „Černočapkáče“ to neodradilo a začali hrabat nanovo. Protože již byl podzim a začalo se kazit počasí, usoudil jsem, že takhle to dál nejde, a do písku, kde si hrabali nory, jsem zahrabal horizontálně položený trnkový kmen o délce jednoho metru, kde bylo možné zadní část kontrolovat. Místo vletového otvoru byla jen velká podélná prasklina po ulomené větvi. Tu jsem také zahrabal pískem, aby si ji sami našli. Černočapkáči nelenili a začali s průzkumem nového útvaru ve voliéře. Nejdříve se kmen snažili podhrabat, ale když jsem jim pokaždé díry zadělal, začali hrabat na správně straně a do týdne objevili otvor do kmene. Samice okamžitě kmen obsadila, vystlala si dutinu peřím a dennodenně jsem viděl se ptáky aktivně pojímat. Bohužel již byl říjen a teploty vůbec nebyly příznivé. Tím spíše ve vlhké zemi. Samice snesla 4 oplozená vajíčka, na kterých poctivě seděla. Koncem října jsem byl 14 dní mimo domov a o ptáky se mi starala mamka. 24. října mi volala, že našla odpoledne při prohlížení voliér samici ležet na zemi, absolutně vyčerpanou a bez známek života. Okamžitě ji dala do krabice a vzala domů do tepla. Samice byla jako kus ledu, a tak ji opatrně vložila do trouby a snažila se ji ohřát. Pomalinku ji otáčela, až samice pookřála a postavila se na vlastní nohy. Samice zůstala přes noc a den v otevřené krabici a neměla sebemenší nutkání uletět. Na druhý den se již občerstvila pitím a krmivem. Následně putovala do klece o rozměrech 100×50×50 (dך×v) a zůstala již doma přes celou zimu. Po týdnu jsem přijel domů, chytil samce, kterého jsem umístil k samici, a vyhodil čtyři plná, prochladlá vejce.
Druhý neharmonizující pár neprojevil za celý podzim ani náznak hnízdění, a tak jsem samce na jaře prodal a následně koupil samce mladého, ještě nevybarveného. Samice na něj ihned po vpuštění do svého teritoria udělala pár náletů, aby bylo jasné, že ona je pánem. Ze začátku byl samec nebojácný a útoky ji vracel. Nicméně samiččina vytrvalost ho odradila a raději se jí nakonec klidil z cesty.
Chovatelská sezona 2013
V následující sezoně jsem páry černočapkových v jejich ubikacích navzájem prohodil. Pár bez známek harmonie jsem umístil na zahradu a hnízdící pár do celodřevěné ubikace, kde neměl možnost si hloubit jakoukoliv noru. Ptákům jsem předložil opět různé typy budek v různých výškových úrovních. S netrpělivostí jsem očekával, co se bude dít. Krátce řečeno – u neharmonizujícího páru jsem se nedočkal žádného chovatelského úspěchu.
Co se harmonizujícího páru týče, dočkal jsem se úspěchu pouze částečného. Ptákům jsem předložil jejich horizontální dutinu, kde poprvé neúspěšně zahnízdili. Dutinu jsem opět zahrabal do písku, ale ptáci o ni neprojevili sebemenší zájem. Místo toho si samice začala dělat hnízdo ve výklenku bez dvou stěn, které by hnízdo dokrývaly. To se mi již ze začátku nelíbilo. Vypadnutí malých by nehrozilo, protože výklenek byl dostatečně velký, ale vadilo mi, že se jedná o otevřený prostor. Výklenek se nacházel asi ve výšce dva metry nad podlahou. Zkusil jsem tam ještě narychlo umístit budku, ale tu ptáci odmítli a zahnízdili za budkou. Samice snesla v září 5 vajíček, která se později ukázala všechna plná. Seděla na nich ukázkově. Nicméně mi dělalo starost, co nastane po vyklubání mladých. Na burze jsem narazil na termopodložku s termostatem. Neváhal jsem ji koupit a podložit pod sedící samici. Samici tento zásah vůbec nevadil a klidně pokračovala v sezení na vejcích. Po 23 dnech, kdy probíhala inkubace, se postupně vylíhlo všech pět mladých černočapkových. Pod samici jsem vůbec nechodil, aby zbytečně malé neopouštěla a ta nepodchladla. Stačilo mi, že jsem slyšel při krmení žadonění mladých. Čtvrtý den jsem vstoupil do ubikace a samice se nacházela mimo hnízdo celá promáčená po koupeli (všichni moji černočapkoví milují koupel v nádobce s vodou). To již nevěstilo nic dobrého, a tak jsem se ihned podíval do hnízda. Bohužel všech pět mladých již nejevilo známky života. Tím pro mě sezona skončila. Na letošní sezonu 2014 plánuji do voliéry umístit obrácené hliněné květináče s vyvrtaným otvorem a k tomu přidělám krátkou chodbičku z modelářské hlíny. Na dno takto připraveného květináče umístím termopodložku a na ni vrstvu hoblin. Snad se dočkám většího úspěchu než minulý rok.
Závěr
Nakonec mohu říct, že pokud jde o chov, jsou to velice příjemní a vděční papoušci. Určitě jsou ozdobou každé voliéry a uhranou většinu návštěvníků chovatelského zařízení. Nicméně je nutné zdůraznit, že s jejich chovem je spojeno také několik negativ.
Před jejich pořízením je nutné si být vědom skutečnosti, že se neshánějí zrovna jednoduše. Především najít vhodné samice do chovu je někdy opravdu nadlidský úkol. Při koupi chybějících kusů doporučuji všem koupěchtivým chovatelům, aby nebyli zbrklí jako já a nákup si pořádně promysleli. Hlavně nekupovat černočapkové na burzách, ale osobně si zajet k chovateli a podívat se, v jakých podmínkách své svěřence chová. Jakmile uvidí, že jsou krmeni jednostrannou stravou, a to především černou slunečnicí, a také hygiena chovatelského zařízení je nízká, tak od nákupu rychle ustoupit, i když budou papoušci vypadat ve stoprocentním stavu. Časem se tato negativa projeví, a to především při oslabení organismu papoušků, jako je například pelichání. Připravit ptákům vyhovující hnízdící podmínky a současně zabezpečit vhodné klimatické podmínky pro zdravý vývin mladých není také někdy vůbec jednoduché. Většina chovných párů nemá problém obsadit předložené prkenné hnízdní budky, ale najdou se i páry, které o předložené budky nemají sebemenší zájem. Potom je nutné nějakým způsobem improvizovat, experimentovat a hlavně být trpělivý při jejich odchovu.
Nezbývá mi než popřát všem chovatelům, kteří je již vlastní, i těm, co o jejich pořízení teprve uvažují, hodně trpělivosti a chovatelských úspěchů.