Podobně jako jetele zmiňované v minulém čísle Fauny, také tolice vojtěška (Medicago sativa) náleží do čeledi bobovité – nebo také leguminózy, motýlokvěté nebo vikvovité (Fabaceae). Mnozí ji pojmenovávají jen vojtěška nebo vojtěška setá, používá se i název lucerna či lucinka. Je zajímavým krmivem, ale také léčivou rostlinou, použít se dá i v kuchyni. V neposlední řadě zlepšuje půdu.
Výskyt
Z původní oblasti výskytu, která sahala od Malé Asie do Střední Asie, se do Evropy rozšířila přes Řecko. Často zplaňuje podél cest, na sušších loukách, náspech, okrajích polí a mezích, může se křížit se žlutě kvetoucí příbuznou tolicí srpovitou (Medicago falcata). Zavlečena byla také do Makaronésie, Severní Ameriky a na jih Jižní Ameriky (od jihu Brazílie až po Patagonii).
Pěstování
Pěstuje se především v kukuřičných a řepařských oblastech, ale také v oblastech bramborářských. Jako zlepšující plodina se seje samotná i jako podsev pod krycí plodinu, např. oves nebo ječmen na zeleno, oves s peluškou. Vyžaduje neutrální pH půdy a je náročná na zpracování půdy, co se týče ostatních podmínek, jsou vyšlechtěny odrůdy s různými požadavky. Většina odrůd je odvozena od vojtěšky seté, ale tvrdí se, že se na nich podílejí i další druhy.
Díky symbiotickým bakteriím žijícím u jejich kořenů je schopná vstřebávat a zpracovávat vzdušný dusík (200–300 kg/ha), proto ji není nutné hnojit dusíkatými hnojivy. V dobrých podmínkách může dát i pět sečí, v bramborářských oblastech většinou jen dvě, největší výnosy jsou do třetího až čtvrtého roku. Výnos může být 10 t sušiny/ha za rok, ale liší se regionálně, v závislosti na počasí a stupni zralosti při sklizni. Uvádí se, že pokud má být na stanovišti více let, má se nechat jednou za rok vykvést. Rostlina působí autotoxicky – semena špatně klíčí ve stávajících porostech vojtěšky. Před opětovným výsevem je vhodné zasít kukuřici nebo pšenici.
Charakteristika
Tato fialově až modrofialově kvetoucí víceletá luštěnina může růst i 12 let. Ze vzpřímené, tupě hranaté, tuhé, lysé, rozvětvené lodyhy dosahující výšky 30 až 100 cm vyrůstají trojčetné řapíkaté, na koncích zoubkované listy. Lístky jsou obvejčité až obkopinaté. Bohatě rozvětvený kořenový systém zasahuje do hloubky až několika metrů.
Kvete podle podmínek od května do října. Hlávkovité květenství obsahuje 12–15 květů. Opylovači jsou především čmeláci a mladé včely. Plody jsou stočené nepukavé lusky šedočerné barvy. Světle hnědá semena mají ledvinovitý, ze stran zploštělý tvar. Stará semena tmavnou.
Trocha historie
Jako krmivo pro zvířata se vojtěška pěstuje od dob starověkých Řeků a Římanů. Už Peršané používali vojtěšku jako krmivo pro koně. Kolem roku 470 př. n. l. byla dovezena do Řecka, odtud se dostala do Itálie jako krmivo pro ovce. Ve 12. století se objevily návody na pěstování vojtěšky ve Španělsku. Na začátku 16. století byla přivezena španělskými kolonizátory do Ameriky, především Mexika a Peru, ve stejné době ji poznali také v jižní Africe. V polovině 17. století byla už známa v Anglii, ve stejném století se začala rozšiřovat v Německu. V severních oblastech se pěstuje asi 200 let. V 19. století byla zavezena i do Austrálie a na Nový Zéland. V Belgii pochází písemná zmínka o vojtěšce až z roku 1856, předpokládá se ale, že se vyskytovala už dříve. V Severní Americe se dnes nachází více než třetina světových pěstebních ploch.
Také u nás se hojně pěstuje, postupně je zavlékána až do horského pásma.
Více než 1 500 let je vojtěška součástí léků a čajů jako posilující, vitaminový a uklidňující prostředek, používala se k intoxikaci jater, při zácpách a ateroskleróze, dále pro zvýšení chuti k jídlu, ale i na zvýšení produkce mléka. Údajně je schopna pozitivně ovlivnit pracovní nasazení. V ajurvédské medicíně lékaři používají listy pro léčbu špatného trávení. Z natě se připravovaly chladivé obklady na popáleniny.
I dnes je součástí doplňků stravy určených pro prevenci nedostatku vitaminů, přepracování, únavy a zvýšené podrážděnosti, aterosklerózy, dny, nechutenství a při nedostatečné laktaci.
Přisuzují se jí tonizující, protizánětlivé, hepatoprotektivní, detoxikační, močopudné, uvolňující a uklidňující účinky. Uvádí se, že pomáhá při vředech a žloutence.
Vojtěška má jemnou chuť, proto se dá použít i v kuchyni, a to do salátů, polévek nebo na sendviče.
Uvádí se i pěstování na zelené hnojení.
Co rostlina obsahuje
Vojtěška je zdrojem bílkovin, bohatá je i na energetické složky. Lebensmittel-Lexikon (2005) uvádí, že 100 g čerstvých listů obsahuje: 79,5 g vody, 12,2 g sacharidů, 6,9 g bílkovin, 0,13 g tuků, 137 mg draslíku, 16,6 mg vápníku, 1,2 mg sodíku, 0,34 mg železa a 28,1 mg karotenu.
Slouží také jako přirozený zdroj vápníku, je bohatá na draslík, fosfor a hořčík, zastoupeny jsou také železo, sodík, křemík a kobalt. Zajímavý je obsah vitaminu A, B (thiamin, riboflavin, kyselina pantotenová, biotin, kyselina listová), C, E i K, dále vitaminu D2 a D3. Nalezneme v ní i všech osm pro člověka esenciálních aminokyselin. Obsahuje také deriváty kumarinu, fytoestrogeny a saponiny.
Sušina vojtěškového sena obsahuje 17 % bílkovin, 1,3 % vápníku, 0,24 % fosforu, 28 % vlákniny a dodá energii 2,3 Mcal/kg.
Semena obsahují nežádoucí aminokyseliny Canavanine nahrazující v řetězcích DNA arginin, což vede k syntéze nefunkčních proteinů. Tyto látky jsou při klíčení odbourávány.
Sběr
Seče se pokud možno před květem nebo v jeho začátku, kdy je rozkvetlých méně než 10 % květů. Méně se používá jako pastva.
Zpracování
Podává se celá nebo jako řezanka. Vhodná je konzervace sušením, na seno se vojtěška sklízí před květem. Sušit je potřeba opatrně, aby se zamezilo odrolení nejcennější části – lístků, které tvoří 50–75 % sušiny, 75 % bílkovin a 90 % karotenu z objemu sena. Kvalitní seno je zelené, voňavé, s vysokým podílem lístků. Pokud se vojtěškové seno lisuje, z hlediska manipulace je vhodné dělat menší balíky.
Vojtěška se také lisuje do kostek či pelet, u kterých není takové riziko odrolení nejcennějších částí jako u sena. Konzervovat ji lze senážováním, ale kvůli zastoupení bílkovin je problematické vojtěšku silážovat.
Využití pro drůbež
U všech druhů drůbeže se vojtěška používá sušená, zejména koncentráty z listů, méně často čerstvá. Chovatelé ale vojtěšku podávají také přímo v malých balících, které slepice ozobávají, z namočených vojtěškových pelet je možné připravit míchanici.
Díky vysokému obsahu karotenoidů a xantofylů barví žloutky vajec i tělní tuky do žluta až oranžova. U plemen se žlutými běháky nám může pomoct dosáhnout výstavní kondice.
Její podávání je omezeno vysokým obsahem vlákniny, kterou hrabavá drůbež nemůže využít. U brojlerů bylo zjištěno lepší využití po přídavku enzymů.
Podávání vojtěšky údajně snižuje množství salmonel vylučovaných výkaly.
Pro další druhy
Vojtěška se jako objemné krmivo – čerstvá i sušená – používá u přežvýkavců i koní, ale také pro králíky. Je součástí řady krmných směsí.
Výhodné je tedy zkrmovat ji zvířaty, která potřebují hodně stavebních látek (rostoucí zvířata) a energie (laktující zvířata). Naopak u zvířat, která nemají velký výdej energie, není vhodná velká dávka vojtěšky, neboť vede k obezitě a zatížení ledvin, které odbourávají dusík obsažený v bílkovinách.
Koním není možné podávat ji neomezeně, většinou jim velmi chutná, ale díky menšímu obsahu vlákniny jí přijímají větší množství. Spolu s vojtěškou se podává i běžné travní seno. Někteří chovatelé koní se vojtěšce vyhýbají, jiní na ni nedají dopustit. Vhodná je pro rostoucí hříbata, vysokobřezí nebo laktující klisny, v potřebných dávkách se podává také koním s některými metabolickými poruchami. Ani u vyjmenovaných kategorií ji není možné zkrmovat neomezeně. Přechod např. z travního sena na vojtěškové nebo přidávání vojtěškového sena do krmné dávky má být pozvolné, podobně je to u pastvy. Vojtěška není vhodná pro zvířata s onemocněním jater nebo ledvin. Neadekvátní dávky mohou vést ke snížení výkonnosti, schvácení, ortopedickým problémům, vzniku střevních kamenů nebo pro větší množství čpavku v moči k podráždění dýchacích cest.
Vojtěška zvyšuje produkci kravského mléka, skotu se podává také senáž. U skotu je nebezpečí nadmutí. U ovcí a skotu pasoucích se na vojtěšce bylo zaznamenáno snížení plodnosti.