Emoce na vodítku
V poslední době jsem dostal nebývalé množství e-mailů, ve kterých si majitelé psů stěžují na chování svých svěřenců na vodítku: stýskají si, že jejich pesani vodítka koušou, vláčejí pánečky za sebou nebo se na vodítku chovají agresivně vůči jiným psům. Abychom mohli psa usměrnit a efektivně odnaučit nevhodnému chování a nežádoucím reakcím, musíme především pochopit důvody jeho chování.
Proč psi koušou vodítka?!
U štěňat je kousání vodítek obvyklé – uvykají něčemu novému, a „to něco“ je omezuje v pohybu. Navíc jejich pánové jejich chování obvykle tolerují, neboť jim připadá u „mrňousů“ roztomilé, a dokonce si s psíky často hrají a o vodítko se s nimi se smíchem přetahují… Štěňata se teprve učí spolupráci se svým vůdcem – a chůze na vodítku již předstupeň spolupráce je. Psovod by neměl štěně za kousání vodítka nijak důrazně peskovat. Neznechutit je! Vhodně přesměrovat jeho pozornost k něčemu jinému. Pravidlem je, že u štěněte je třeba posilovat a odměňovat žádoucí chování a od nežádoucího odvádět pozornost (ostatně toto pravidlo platí i u psů dospělých). Odmalička učte štěně reagovat na „kouzelný zvuk“. Akustický signál si samozřejmě můžete zvolit libovolný. Nejen mně se však nejvíce osvědčilo mlasknutí. Signálem psíka na sebe upozorníte, vybídnete ho k vašemu sledování (vyhněte se však přímému očnímu kontaktu). Jakmile signál, který znamená: Následuj mě!, zabere (a s největší pravděpodobností zabere okamžitě – psi jsou na podobné signály velmi vnímaví), odměňte štěně pamlskem.
Bude-li se vám však štěněčí tahání vodítka zdát natolik roztomilé, že od něj nebudete odvádět psíkovu pozornost, přeroste tento nešvar v dospělosti v ukotvené naučené chování, které budete jen stěží s úspěchem odstraňovat.
Kousání vodítka u dospělých psů je něco docela jiného: nejčastějším důvodem je přetlak emocí, jímž si pes odreagovává silné vzrušení. Naše mladá fenka Československého vlčáka Taiga vzrušeně kouše vodítko při uvítání po odloučení s paničkou. Ze stejných příčin to namísto vodítka může být okusování nohavic. Jiný případem může být, když nás například tlačí čas a my musíme přerušit hru psů v parku a svého miláčka si odvádíme domů. Pes by chtěl pokračovat ve hrách, je ještě vzrušen po báječné honičce se čtyřnohými kamarády a kousanci vodítka si odreagovává své zjitřené emoce.
V konkrétní situaci (kterou musí psovod správně posoudit a vyhodnotit) může být kousání vodítka i příznakem enormní únavy psa nebo jeho velmi silného stresu.
Příčiny tahání vodítka
Dnes a denně jsme na vycházkách svědky nešťastných pánů, kteří jsou vláčeni svými psy. Proč psi vlastně tahají? Důvodů může být několik. Zlozvykem je flexi vodítko, které bývá neustále napjato a pes si jde vlastně tam, kam chce, a když hrozí nějaký problém či konflikt, psovod jej k sobě táhne jako rybář vytahující v potu tváře kapitální úlovek. Jiným důvodem je psí logika: jestliže někam táhne, pán ho následuje. Lidskou reakcí musí být NENÁSLEDOVAT! Další příčinou je lidská chyba: pes táhne a člověk tomu chce zamezit. Přirozenou reakcí je cuknutí vodítkem. Aby se však mohlo cuknout, musí se vodítko na okamžik povolit. Pro psa je cuknutí pochopitelně nepříjemné, a je-li silnější – bolestivé. Nepříjemnému zážitku se bude snažit předejít! Jak? Tím, že se bude snažit, aby vodítko bylo neustále napjaté, a proto bude táhnout! Jiným důvodem může být těsný obojek, který jej dusí: pes se snaží nepříjemnému zážitku uniknout. Další příčinou může být rozzlobenost a nervozita psovoda, který na psa křičí, trhá vodítkem a trestá: pes chce být od pána co nejdále! A konečně dalším nejčastějším důvodem je hyperaktivita psa, který je často stresován, nedokáže se soustředit a je pro něj těžko přijatelné jít pomaleji.
Vsuvka
aneb „Vycukávání“ a zdravotní důsledky
Vycukávání psa je tradičně v naší české kotlině doporučováno mnoha trenéry při nápravě nežádoucího chování psa. Co může způsobit, vypočítává norská expertka na psy Turid Rugaasová: „Jedno silné trhnutí vodítkem nebo více slabších může snadno poškodit kostru vašeho psa. Může vést k oslepnutí či zhoršení zraku – a možná také k poškození mozku. Není neobvyklé, že dojde k poranění krku (jde o obdobu tzv. „opěrkového syndromu“ u lidí).“ Navíc vycukávání může být příčinou poškození štítné žlázy.
Klidná chůze na vodítku:
jak na to?
S odnaučováním tahání vodítka musíme začít na klidném místě, aby pes nebyl rušen vnějšími vlivy. Psa máte na vodítku. Dejte akustický signál (např. zmiňované mlasknutí). Pes se otočí – pochvalte ho a odměňte oblíbeným pamlskem. (Pes záhy pochopí, že váš zvukový signál pro něho znamená příjemný zážitek = odměnu).
Mlaskněte, pochvalte psa, jakmile se otočí, a vykročte směrem od psa – pes vás bude následovat (chce odměnu). Pes se vás tak naučí kvůli odměně následovat.
Podobná cvičení opakujte (maximálně pětkrát za sebou): vždy vykročte jiným směrem! (Dbejte na to, aby vodítko bylo vždy povolené!)
Teprve až tenhle postup se psem dokonale zvládnete, můžete se psem začít výcvik na místech, která přinášejí vzruchy (psy obecně vzrušují cyklisté, ostatní psi, vyznavači kolečkových bruslí, kočky, míčové hry atd.). S rušivými vlivy je to pro psa pochopitelně mnohem náročnější: zájem o cyklistu může převážit nad pamlskem. Buďte však důslední a – KLIDNÍ!
Jakmile pes bude spolehlivě reagovat na váš signál i mezi rušivými podněty, nedávejte pamlsek vždy – vynechte, aby se z pamlsků nestalo pravidlo.
Zásada: pokud pes na vodítku táhne, nenásledujte ho! Vydejte akustický signál a změňte směr pochodu.
Vodítko je „pupeční šňůra“!
Někteří psi projevují na vodítko agresivitu vůči jiným psům. Chápejte psí logiku: vodítko je pro ně jakousi „pupeční šňůrou“, která je spojuje s jejich pánečkem. Blízká přítomnost pána jim vlévá do žil sebedůvěru silné smečky. Pokud je pes na volno (a je-li „normální“ čili správně a optimálně socializován), chová se zpravidla k neznámým pobratimům mnohem diplomatičtěji a s patřičným respektem.
Tažní psi a vodítko
Psům severských tažných plemen je dána vášeň pro tah do jejich genetického vínku. Mnoho musherů (jezdců se psím spřežením) je však svými malamuty, Husky, grónskými psy či samojedy vláčeno na vodítkách naprosto zbytečně. Jejich psi při troše individuální výchovy bez problémů pochopí, že rovnice: obojek + vodítko = prostinká vycházka nebo venčení, zatímco postroj znamená práci. Moji aljašští malamuti toho byli kardinálním důkazem.
Jaký smysl má pro psa poslušnost?
Žádný! Turid Rugaasová to vyjádřila pregnantně: „Pro psa je důležitější používat smysly a vyhýbat se konfliktům než být poslušný. Samotná poslušnost nemá pro psa žádnou hodnotu. Dělá věci proto, aby nás potěšil nebo aby dostal, co chce, ale to je naučené chování a nemá to nic společného s tím, jak se skutečně potřebuje chovat.“
Turid Rugaasová udělila majitelům psů radu, která má vskutku cenu zlata – je prostinká, ale naprosto výstižná: „Nesoustřeďte se tolik na výcvik poslušnosti svého psa. Radši myslete na to, jak si s ním vybudovat vztah – to ostatní už přijde samo. Když budete psa učit klidné chůzi na prověšeném vodítku a budete respektovat jeho přirozené zaujetí tím vším, co se kolem něj šustne, bude váš vztah s vaším nejlepším přítelem vzkvétat a rozvíjet se.“
Názor Kathy Sdao: „Veškerý výcvik zvířat je ve své podstatě do určité míry manipulativní. Trenéři se snaží ovládat situace a stimuly přicházející z okolí, tak aby u zvířete došlo ke změnám chování. Ti nejlepší to dělají obratně, dovedou minimalizovat veškerý nátlak a nepohodu, kterou zvíře během procesu učení může pociťovat. Ne až tak dobří trenéři na to jdou silou – ať už fyzickou, nebo psychickou – aby zvíře donutili ke správnému chování. Já jsem si nedávno musela připustit, že jsem vždy byla mistrným manipulátorem. A to i přesto, že jsem toto označení odmítla, když mi to jako dospívající poprvé řekli.“
Nežádoucí pomůcky
Nechci nikomu kazit obchod, ale mnoho „výchovných“ pomůcek, které jsou majitelům psů doporučovány (bohužel i mnoha psími trenéry), je naprosto nevhodných, a dokonce naprosto kontraproduktivních.
Ostnatý obojek je pozůstatkem „kynologického středověku“. Ovšem stále je nabízen ve specializovaných prodejnách. (Kdysi pastevečtí psi nosili široké kožené obojky se hřeby trčícími ven na ochranu před šelmami, zejména před vlky. Dnes už nezjistíme, kterého „osvíceného“ sadistu napadlo obrátit ostny dovnitř a učinit z mučicího nástroje výcvikovou „pomůcku“. Tento čin tlačí nejlepšího přítele člověka – psa – do role líté šelmy a jeho pána pasuje do role vyšinutého domptéra se zapálenou pochodní v jedné a s dobře nabroušeným trojzubcem v druhé ruce.) Ostnáč způsobuje bolest (pro zajímavost – vyzkoušejte si jeho účinnost na vlastním krku). A nejen bolest – i zranění, v nejlepším případě jsou to škrábance, začervenalá, podrážděná kůže…).
Ostnatý obojek problémy neřeší, jen zastírá. Psa jím ani nevychováváme, ani necvičíme, nýbrž ho lámeme!
Ze stejného rangu je tak často tolik doporučovaný elektrický obojek. Psychické účinky na psa jsou obdobné.
Stahovací řetízky a stahovací obojky z různého materiálu psa škrtí a mohou mu způsobit zranění. Když se psu nedostává kyslíku, je jeho krevní oběh narušen. Mnozí veterináři jsou dokonce přesvědčeni, že užívání pomůcek, které psu omezují tok krve do mozku, mu mohou způsobit zhoršení zraku, či dokonce oslepnutí. Pokud stahovákem majitel vycukává psa, např. když je soustředěn na projíždějícího cyklistu, běžce nebo míjejícího jiného psa, může to postupně způsobit jeho nemístnou agresivitu vůči lidem a psům.
Rozhodně nemohu doporučit ani halti ohlávky. Vodění za hlavu psa nesmírně omezuje, brání mu v úhlu pohledu, zabraňuje mu v čichání, a především mu velmi omezuje schopnost komunikace s jinými psy. U mnoha psů způsobuje deprivace, podrážděnost a stres.
Rozhodně nepoužívejte flexi vodítka. Dávají sice psu pocit částečné a iluzorní svobody, ale zároveň ho nutí mít flexi šňůru neustále napjatou. Neobratná manipulace s „flexinami“ může způsobit i mnoho dalších (i nebezpečných) problémů: kolize v automobilovém provozu, napadání jiných psů, obtěžování lidí atd. Nevhodná jsou však i velmi krátká vodítka, která psa velmi omezují v pohybu, zabraňují mu čenichat a optimálně vnímat okolí.
Doporučovanou výchovnou pomůckou (často i renomovanými psími psychology) je obyčejný rozprašovač na vodu. Psi se, jako všechny ostatní živé bytosti, učí především asociacemi. Nepříjemné stříknutí vody si pes spojí se svým majitelem a s věcí, kterou právě v daném okamžiku zkoumá. Používání rozprašovače je pouze nejlepší cestou, jak se psa naučit bát vody (a to si asi majitel přece nepřeje?). Vynikající norská trenérka psů Turid Rugaasová tvrdí: „Když pes při stříkání vodou přestane táhnout (štěkat, vyskakovat), není to proto, že se naučí to, co chcete. Je to proto, že se lekne náhlého šplíchnutí do tváře. Také byste přestali s mluvením nebo jakoukoli jinou činností, pokud by na vás někdo něco hodil nebo vás postříkal vodou. A znamenalo by to snad, že jste se odnaučili mluvit? Samozřejmě že ne – přestali byste jen kvůli tomu, že vás to polekalo.“
Vhodné pomůcky
Je to tak jednoduché: nestahovací obojky nebo postroj GUARD. Vodítko by mělo být dlouhé dva až tři metry.
Co z toho plyne?
Nepoužívejme nic, co psu způsobuje bolest a stresuje ho. Používejme pozitivní metody! Určitě jimi kýženého výsledku dosáhneme. Někdy možná o něco pomaleji, zato nenarušíme pevné pouto důvěry, které k nám pes má. Nezraďme jeho neochvějnou víru v nás! Pes není náš otrok, nýbrž přítel! A přátelům přece vědomě bolest nepůsobíme.
Post scriptum 1
Podrobné informace o nácviku spořádané chůze na prověšeném vodítku zájemci získají v knize Turid Rugaasové: Tahání na vodítku – Jak mu předcházet a jak ho psa odnaučit (Nakl. Plot, Praha 2012). Propracované metody paní Rugaasové jsou bezesporu velmi podnětné.
Post scriptum 2
Americká trenérka Kathy Sdao v závěru své knihy V životě je spousta věcí zadarmo – O psech, výcviku a laskavosti napsala: „Velmi dobře vím, že problémové chování bývá velmi složitá záležitost a někdy je to dost tvrdá práce, aby se změnilo. To ale neznamená, že ten, kdo to dělá, musí být také tvrdý. Dovolme svým psům, aby nám předvedli svůj nejlepší trik – otevření našich až příliš spoutaných srdcí – aniž bychom museli obětovat kterýkoliv z cílů výcviku. Zásadní změny chování se pak náhle objeví u obou druhů: psi začnou být civilizovanější a lidé soucitnější.“
Budujme se svým psem pevný, oboustranně láskyplný vztah a chovejme se tak, aby pro nás nikdy neplatil výrok Edwarda Abbeyho: „Pokud je nejlepším přítelem člověka jeho pes, tak se ten pes dostal do potíží.“
