Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XVIII. Canisterapii je třeba brát vážně
Ze seriálu vyplynulo, že canisterapii lze využívat jak v ambulanci, tak v ústavech sociální péče, v nemocnicích, ve školách i doma. Vždy je však potřebné využívat psy způsobem, který odpovídá stavu pacienta či klienta, a to ne všichni majitelé canisterapeutických psů zvládají. Canisterapie není jen o využívání psů, ale také o pochopení základních potřeb postiženého člověka. Pes musí být k pomoci náležitě vychovaný a připravený, na což nestačí pouze nějaký certifikát, který dnes může vydávat takřka kdekdo, ale rozhodující je faktické chování a využívání čtyřnožce za různých okolností. To vše už bylo zmíněno v předcházejících kapitolách a na příkladech uvedeno, jak lze psy využívat a k tomu náležitě připravovat.
Vykřičníky i otazníky
Zbývá však upozornit na momenty, které canisterapii neprospívají. Jako mnoho jiných kynologických oblastí, i canisterapie se stává pro některé lidi zdrojem příjmů, jak ostatně dobře vědí účastníci různých kurzů. Zatímco někde dají tři a půl tisíce korun za osmidenní základní kurz pro přípravu psovoda a psa, který probíhá od rána do večera pod vedením různě specializovaných lektorů, jinde jsou vyškoleni jedním lektorem za tři tisícovky během dvou dnů. Srovnání úrovně takových kurzů snad ani není třeba rozebírat. I to patří k obrázku dnešní canisterapie. Nelze se proto divit, že někteří dobrovolníci si pak třeba při rozevírání spastických rukou dítěte pomáhají podivným způsobem. Namísto uvolnění křečovitého sevření masáží a teplem psího jazyka nejprve rozevřou pěstičku, do dlaně vloží piškotek, neboť „pak pes pracuje lépe a s větším zájmem“, tvrdí z neznalosti principu této metody. Jsou známé i horší případy, to když se nedokonale připravení psi ohnali po klientech. Při jedné z ukázek praktického využití canisterapie pes dokonce ukousl mladé medičce poslední článek prstu... Nemá smysl poukazovat na další nešvary, neboť nejlépe je znají ti, kteří se dobrovolně a nezištně snaží pomáhat druhým lidem pomocí svých psů, a přitom vidí, že ne všude probíhá terapie tak, jak by měla. A jak by vlastně měla? A právě o tom je zapotřebí diskuse všech dobrovolníků i profesionálů, kteří mají o canisterapii opravdový zájem. Nepochybně by mělo dojít k dohodě mezi vyznavači canisterapie, zdravotníky a odborníky pracujícími v sociálních službách, přičemž výsledkem by mělo být jakési všeobecně dané minimum pro canisterapeutické psy s různým zaměřením včetně způsobu atestu pro jednotlivé terapie. Možná by to hodně pomohlo a canisterapii povýšilo v očích lékařů i zdravotníků.
Věčný kolotoč
Psi se uplatňují v aktivní canisterapeutické službě obvykle do deseti jedenácti let, a tak už v předstihu si každý dobrovolník nebo profesionál připravuje dalšího pomocníka. Stejně tak tomu je u magistry Ivy Bajtlerové, u které jsme během seriálu mohli sledovat odchod její největší pomocnice, peruánské naháčky Agáty, do „důchodu“. A na závěr se v krátkosti ještě můžeme něco dozvědět o prvních krůčcích její následovnice. Během léta totiž magistra přišla o svého druhého psího pomocníka, sedmiletého irského Pšeničného teriéra Edyho. Někdo ho otrávil jedem proti slimákům. Iva sice hned neuvažovala o novém pejskovi, ale její dcera nechtěla ani o den déle vidět zarmoucenou matku. A protože věděla, jakého psa mamka potřebuje, zamluvila štěně u Ing. Ivy Duspivové, která má chovnou stanici Z Elgardu, zaměřenou na práci i exteriér foxteriérů. Když byla štěňata čtyřtýdenní, přijela si magistra vybrat fenku, a takřka na první pohled to byla volba Elfii. „Byla hezká ve zbarvení, což je dobré pro děti, zvláště ty, kterým rodiče čtou knížku o Čapkově Dášeňce. Jsou si podobné. Důležitější však byly její povahové projevy. Byla zvědavá, aktivní, nic ji nezarazilo, oproti sourozencům měla dlouhou výdrž. To je dobrý základ, samozřejmě že mnohé se může u tak malého tvora ještě změnit. U mojí Elfii se však první poznatky potvrdily i při odběru v osmi týdnech a také během dalších tří týdnů, kdy ji mám doma a často i na klinice. Systematicky na ni působím, byť vše je formou her, dovádění, mazlení. Zkrátka s podporou rozvoje jejích přirozených vlastností už ji souběžně a zcela nenápadně formuji pro budoucí terapeutické využití,“ říká magistra.
Volba
Pro toho, kdo snad při čtení seriálu začal uvažovat, že začne s canisterapií nebo ji dělá a bude si pořizovat nového pejska, bude vhodné zmínit, jaké požadavky na psa má pro potřebu klinického využívání paní magistra. „Pro ambulanci je vhodné středně velké plemeno, tedy nevelký pes, aby se jím dalo manipulovat a mohl se pohybovat i na terapeutickém stole. Musí být kontaktní, s minimálním předpokladem pro prašnost, což znamená krátká srst, nebo s možností stříhání či trimování. Dalšími předpoklady je dobrá cvičitelnost, výdrž, žádné známky bázlivosti. Pes by měl být spíše temperamentní, a to proto, že temperament se dá tlumit, ale povahově pomalého lymfaťáka těžko přimějete k rychlým reakcím. Měl by být stále zkoumavý, což v praxi znamená, že nepřetržitě a pozorně sleduje dění v ambulanci a okamžitě reaguje na vydané podněty,“ vyjmenovává terapeutka jednotlivé požadavky a zároveň dodává, že pro canisterapii prováděnou mimo ambulanci mohou být kritéria pro volbu plemena méně striktní. Vše ostatní je podle ní otázka výchovy a cílené přípravy jedince.
Nejen prací je živ
Známý fakt, že nejen prací je člověk živ, platí i pro canisterapeutické psy. I oni mají potřebu uvolnění čili relaxování, které odpovídá jejich přirozenému naturelu. A jak to bude paní magistra řešit v případě temperamentního loveckého psa? „Velmi jednoduše. Můj partner je myslivec, a protože naše patnáctiletá jezevčice už má v myslivecké praxi dávno odslouženo, nahradí ji Elfii. Začneme norováním, později budeme možná pokračovat dalším loveckým výcvikem, ale to už bych moc předbíhala. Vše bude záležet na sladění potřeby zvířete, přičemž prvotní bude samozřejmě její uplatnění v canisterapii. Jak jí bude vyhovovat lovecký výcvik, to se teprve uvidí,“ říká paní magistra. A co by doporučovala na závěr seriálu všem, kteří praktikují canisterapii? „Aby se v problematice zooterapie orientovali. To je dnes velmi důležité, neboť v knihách, a především na internetu je velké množství různých informací, které může psát kdokoliv. Je však potřeba odlišit ty povrchní, nepodložené správnou teorií z několika interdisciplinárních oborů a dostatečnými praktickými zkušenostmi. Ani jedno nelze získat za rok či dva nebo s jedním psem. Je to běh na delší trať, ale pod vedením zkušených canisterapeutů je vítaný a prospěšný každý začátečník,“ uzavírá seriál magistra Iva Bajtlerová.
