Domov pro koně Díl 14: Zamyšlení nad povrchem výběhů a kopytním mechanismem

Jak je vidět z minulých dílů našeho seriálu o ustájení koní, existuje nepřeberná řada různých povrchů výběhů i stájí, které kromě různého vzhledu mají i různé vlastnosti. A to nejen ve vztahu k tvorbě bláta, prosakování či zadržování tekutin, ale také ve vztahu ke kopytům. A to je jeden z důležitých aspektů volby vhodného povrchu: podporovat zdravou funkci a rozvoj kopyt a být pro koně natolik „příjemné na omak“, že se po nich budou rádi, ochotně a s co nejmenší námahou pohybovat. To vše totiž podpoří jejich pohodu a do velké míry i zdraví.

Pojďme si nejdříve připomenout, co to je kopytní mechanismus a proč je pro pohodu a zdraví koně důležitý.

Kopytní mechanismus je změna tvaru kopyta jako reakce na jeho zatížení. Stručně řečeno jde o to, že se kopyto dokáže zdeformovat, změnit svůj tvar, když se zatíží a pak odlehčí. Je to střídavá hra zatížení a odlehčení a jeho úkolem je tlumit nárazy a zároveň jako pumpa udržovat v oběhu krev v kopytě. Obecně se říká, že při zatížení se roztáhne do šířky a přitom se sníží, při odlehčení se zase stáhne k sobě do původního tvaru. To ale není tak úplně pravda; kopyto není kus kyblíku nebo instalatérský zvon, je to poměrně složitý útvar složený z více a méně pružných tkání navzájem důmyslně spojených, proto se nemůže roztahovat a zase stahovat rovnoměrně jako jeden celek. Posuďte sami: na zdravém a funkčním kopytním mechanismu se podílejí tyto struktury kopyta:

1. kopytní kost: ta je vyklenutá jako miska a při zatížení ji má hmotnost koně tendenci oploštit; jenže kopytní kost není příliš pružná a dokáže se bez poškození oploštit jen málo, proto musí být v kopytě další struktury, které ji budou od nadměrného oploštění chránit:

• k nim patří v první řadě pružný prstní polštář, který je při zatížení kopyta zmáčknutý shora kopytní kostí a zdola rohovým střelem podepřeným povrchem země; vyplní tak zespoda klenbu kopytní kosti a brání jejímu nadměrnému oploštění,

• pružný střel gumovité konzistence ve tvaru W je také do jisté míry schopný se oploštit, když je při zatížení kopyta zmáčknutý spolu s prstním polštářem mezi zemí a tvrdou kopytní kostí,

2. lístkový závěsný aparát, což je pružné spojení vnějších stěn kopytní kosti s vnitřní stěnou rohového kopytního pouzdra; díky němu při zatížení končetiny kopytní kost nerozdrtí prstní polštář se střelkou, protože toto lístkové spojení je nadnáší a nadlehčuje; při zatížení se však spojovací lístky výrazně natáhnou směrem dolů pod tíhou koně a mohly by se potrhat, pokud by jim nepomohly následující struktury:

• chodidlo kopyta, které je vyklenuté, ale nikoli jako obrácená miska s ostrými okraji, nýbrž jako zvon s vyhnutými okraji; tyto vyhnuté okraje navazují plynule na okraj kopytní stěny, s nímž jsou spojené prostřednictvím lístkovité bílé čáry; díky tomu se při zatížení kopytní stěna od chodidla neodchlípí a lístkové spojení nepoškodí; tento tvar kopyta tedy brání nadměrnému roztažení kopytní stěny do stran, které by potrhalo životně důležité lístky.

Výsledkem je, že kopyto se více roztahuje v patkách, kde se nachází prstní (patkový) polštář a kde je kopytní stěna tenčí a pružnější a tvoří tak měkké a roztažitelné patky. V zadní části kopyta se také nacházejí pružné kopytní chrupavky, které se rozevírají při zatížení jako okvětní lístky a podporují tak krevní oběh v kopytě. Pokud ale mluvíme o krevním oběhu, který je velmi důležitý pro zdravý růst kvalitní kopytní rohoviny, musíme se podívat i trochu výš – na spěnku. Právě prošlápnutí spěnky při každém zatížení pomáhá pumpovat krev do a z kopyta, dokonce víc, než je samotné roztahování patek či jiných částí kopyta.

Pozor! Pokud mluvíme o roztahování kopyta při kopytním mechanismu, nejedná se o velký pohyb, ale pouze o posun o pár milimetrů, a to dokonce ne ve spodní části patek, které jsou ve styku se zemí, ale kousek výš! Tvrzení, že zatížené kopyto dělá širší stopu než kopyto nezatížené, je proto pouze teoretický výmysl, který se v praxi vidí pouze a především na měkkém povrchu, po němž se může spodní okraj patek posouvat do stran!

Mechanismus a povrch, po kterém kůň chodí

Poměrně dlouho se věřilo, že kopytní mechanismus chrání kopyto a končetinu koně při pohybu na tvrdém povrchu. Že čím je povrch tvrdší nebo pevnější a čím se kůň pohybuje rychleji, tím se kopyto „více roztahuje“, a tedy i tlumí nárazy. Moderní technika v podobě dostupných videokamer však tyto teorie popřela. Dnes už lze zcela zdarma a bez velkého hledání sledovat desítky videozáznamů (YouTube) dokazujících, jak se kopyto při zatížení na různých površích a v různých situacích chová, jak jeho mechanismus skutečně pracuje, a dokonce i to, zda a jak ho ovlivní podkování. Bez ohledu na to, co se o kopytním mechanismu říkalo ještě před pár lety, se dnes díky videozáznamům ví, že

– patky se více roztahují (tedy deformují) výš nad zemí, k čemuž přispívá právě rozevírání kopytních chrupavek;

– velmi důležitou roli v kopytním mechanismu, a tedy ve zdravé funkci kopyta hraje to, zda se při došlápnutí dotkne rohový střel o zem a zatlačí proti ní;

– že pokud jsou střel a prstní polštář dobře vyvinuté a při došlápnutí se zmáčknou mezi zemí a kopytní kostí, pomohou deformovat patky kopyta, a tedy nejen podepřít kopytní kost, ale podílet se i na tlumení nárazu roztažením patek do stran;

– pokud je kopytní stěna přerostlá a přesahuje svojí délkou výrazněji úroveň chodidla, dochází k velkému natahování lístků a může dojít k jejich poškození (tzv. mechanické schvácení kopyt);

– kopytní mechanismus je nejvýraznější nikoli na tvrdém, ale na měkčím povrchu, který je schopen se při každém kroku vtlačit do kopyta!

Právě ono poslední zjištění je velmi důležité i z praktického hlediska volby povrchu výběhu či stáje. Pokud chcete, aby koním dobře rostla kopytní rohovina, aby jejich končetiny nepodléhaly velkým otřesům, aby se kopyto rozvíjelo, bylo pevné, pružné a dobře tlumilo nárazy, aby se léčily různé kopytní nemoci a problémy, je třeba, aby se koně hodně pohybovali po takovém povrchu, který se vtlačí do jejich kopyta, podpoří střel a klesající kopytní kost a tím i roztahování patek. Je to logické, když si uvědomíme, k čemu byli koně přírodou stvořeni: k pohybu po hlíně zarostlé travním drnem! Proto se doporučuje, aby koně trávili dostatek času pohybem po kvalitní pastvině nebo nepříliš hluboké vrstvě písku, jemného štěrku či dřevní štěpky. Dokonce se v dnešní době radí nevybírat koním příliš často kopyta a nechat jim v nich hlínu; popřípadě kopyta vybrat, zkontrolovat a znovu do nich vtlačit hlínu či jíl. Pro okované koně existují i techničtější možnosti, a to speciální vložky do podkovy, které vyplní chodidlo, popřípadě tmely, jež nahradí zmíněnou hlínu či jíl.

Kopytnímu mechanismu neprospěje pohyb po betonu, asfaltu, tvrdé hlíně ani po gumových rohožích.

Je pravda, že pokud se koni dopřeje pohyb po takovém povrchu, který se vmáčkne do kopyta, podpoří střel a prstní polštář, může se mu velmi rychle vrátit kvalita rohoviny i zdravý a funkční tvar kopyt. A to i bez tolik opěvovaného namáčení či mazání.

Pestrost nade vše

Přestože by většina povrchu pro koně měla být měkčí a poddajnější, doporučuje se obohatit koňský výběh či stáj i tvrdými povrchy, tedy betonem, dlažbou, panely či rohožemi, nebo dokonce velkými kameny. Tyto povrchy otužují koňská kopyta, navykají je na různé podmínky a díky své tvrdosti se podílejí na obrušování rohoviny, čímž snižují práci lidí při korekturách kopyt. Dopřejte proto koním různé povrchy v jejich výbězích – oni vám sami řeknou, co jim kdy vyhovuje. Uvidíte, kdy a kolik času na nich během dne v různých podmínkách tráví. A v neposlední řadě myslete na to, že pokud koním dáte několik možností na výběr bez lidského ovlivňování, podporujete samostatnost koní a vybudujete v nich jakousi „odpovědnost“ za jejich vlastní život i pohodlí, což každému zvířeti jen a jen prospěje.