Okradeni!
Ubytovali jsme se jednou na jihu ostrova v bungalovech pěkně rozsetých v obrovské zahradě, uprostřed rybníček, kolem les. Dali jsme si večeři, přičemž bagáž jsme dlouho nechali v pokojích bez dozoru. Ráno jsme se nasnídali a odjeli asi 100 km, což ale byly v horském terénu 4 hodiny jízdy. No a v naší nové destinaci tři z nás zjistili, že jim chybí dolary. Ne všechny, ale dost – celkem 1 200 dolarů.
Co teď?
Byli jsme daleko, měli své plány, vracet jsme se nehodlali. K čemu taky? Naše chyba, že jsme v zemi, kde nás nezkusili ani jednou natáhnout při placení v hospodě, nabyli až přehnané jistoty a hotovost nechávali v bagáži na pokojích. Náš průvodce Nalin brzy zavětřil, že řešíme problém, a tak jsme mu situaci vysvětlili. Okamžitě do nás hučel, že je třeba jít na policii! Večer jsme se dali zlomit. Ne proto, že bychom věřili ve vyřešení. Spíš ze zvědavosti, co se bude dít.
Vítejte u Zemana
Omšelá budova, v níž nás přijal sám místní „šerif“, splnila očekávání. Vybavení jak vystřižené z prvních dílů Majora Zemana, zpoza mříže zvědavě vykukovali dva zadržení. Šéf vyslechl náš příběh i s dodatkem, že to skoro jistě byl někdo z personálu hotelu, zúčastněně pokýval hlavou a nechal si to celé převyprávět od našeho průvodce sinhálsky, jelikož neuměl anglicky ani slovo.
Vyšetřování
Ti dva, šerif a průvodce, se rozhodli do hotelu zavolat a pohrozit, že „přijedou vyšetřovat“. Když emotivní rozhovor s majitelem ubytování skončil, dověděli jsme se, že prý neví, kdo peníze ukradl, ale druhý den nám je přiveze. Přišlo nám to jako zvláštní druh humoru. Chtěli jsme se u piva vsadit, jak to dopadne, ale nenašel se nikdo, kdo by čekal nějaký úspěšný výsledek.
Peníze jedou…
Druhý den uběhl, jak měl, a odpoledne, když jsme se chystali k odjezdu, průvodce pravil, že prachy už jedou. Řekli jsme: O. K., ať je přiveze k nám do hotelu. Jenže to prý ne – nechce, aby ho někdo viděl. Nakonec jsme vyjeli za město, hoteliér nastoupil k nám do autobusu a peníze vrátil do poslední rupie. Protože on dolary přece neukradl a nemá, ale platí nám ze svého v místní měně, abychom ho nepomluvili – tak znělo vysvětlení.
Omluva
Všechny obešel, podal nám ruku a omluvil se. My jsme to s úžasem přijali. Jen náš průvodce ne. Když přišel k němu, Nalin odvrátil zrak a ruku mu nepodal. Byl si jistý, že pan majitel za vším stojí. Pak nám Nalin s vítězoslavným výrazem asi podesáté zdůraznil, že na Srí Lance se nekrade, a když už, spravedlnost vítězí! V té chvíli jsme mu i dali za pravdu. Hoteliér se prý nenapravil, ale lekl se ztráty licence a pověsti. Pokud té story nevěříte, chápu, taky bych měl problém. Ale i tohle je Srí Lanka.