Aratinga skvrnitý (Aratinga Wagleri) Jeho chov, odchov a pozorování v přírodě
Rozšíření
A teď trochu teorie. Nominátní forma Aratinga w. wagleri (aratinga skvrnitý kolumbijský) a další poddruh Aratinga w. transilis (aratinga skvrnitý venezuelský) se údajně v Evropě vůbec nechovají. Alespoň podle Reinschmidta. V přírodě se vyskytují severně od dvou dalších poddruhů, jak je zřejmé z mapky. Jsou menší (24–26 cm), ale nejdůležitější rozlišovací znak je, že jejich červená barva čela a temene hlavy nesahá až k oku a ohbí křídla je zelené.
Zřejmě nejčastěji chovaný poddruh – Aratinga w. frontata (aratinga skvrnitý ekvádorský), který je zároveň i největší (40 cm) – se vyskytuje v západním Ekvádoru a západním Peru po Chuiquibambu a Arequipu. U něho červené zbarvení hlavy sahá až po oko a ohbí křídla a „punčošky“ jsou rovněž červené. A o něm bude právě dále řeč.
Poslední poddruh, Aratinga w. minor (aratinga skvrnitý peruánský), je jen trochu zmenšená kopie (38 cm) předešlého. Oba tyto poddruhy se vyskytují prakticky souběžně a můžeme se s nimi setkat až do nadmořské výšky 3 000 m. Rozdíly v jejich zeleném vybarvení a rozdílně tvarovaný vrub horní poloviny zobáku, jak uvádí literatura, nejsou pro určení poddruhu dle mého názoru určující ani dostatečně zřetelné.
Pro všechny poddruhy je ale společným znakem nepravidelný výskyt červených skvrnek v zeleném opeření. Nejčastěji se vyskytují v oblasti krku a hrudi, některým jedincům vůbec chybí, a především u samců můžeme při pozorování zblízka rozlišit jemné příčné červené lemování per na hrudi a břichu.
Náš chov
Naše „wagleráky“ jsme pořídili před deseti lety od chovatele, u kterého nic nedělali. Samec je nyní starý více než 18 let, pochází z dovozu, samici je 12 let a pochází z tuzemského odchovu. Umístěni byli ve voliéře s výlety 3×2×1 m a zděným záletem, kde v zimě byla udržována teplota v rozmezí 10–14 °C. Zde byla i budka z přírodního kmene o rozměrech asi 60×20 cm. Obdobná budka byla umístěna i do výletu.
Pár v letním období se každoročně krmil a pářil, o budku však nikdy neprojevil žádný zájem. Měli jsme už podezření, že se nejedná o pár, nechali jsme proto udělat kontrolní rozbor DNA. Ten na štěstí jen potvrdil původní předpoklad. Celou dobu ptáci byli ve stejné voliéře. Krmeni byli rovněž stejně, v letním období naklíčenou směsí pro papoušky, jablky, případně jiným ovocem, mrkví. Rádi berou nedozrálé klasy kukuřice, jeřabiny apod., ze zeleného krmení převážně listy pampelišky. Denně dostávali jádra ze dvou vlašských ořechů, což pokládali za zvláštní lahůdku, a každý po jednom dětském piškotu. Po celou dobu byli oba ptáci ve výborné kondici, ale to také bylo všechno.
Zkušenosti s odchovem
Teprve letos v květnu, po obvyklém krmení a páření, vyhledali i budku ve vnitřním prostoru. Zanedlouho se na rašelinové výstelce budky objevila tři vejce snášená obden, na kterých samice tvrdě seděla asi 23 dnů, jak uvádí literatura. Samec v budce se samicí nocoval a samici pravidelně krmil. Vylíhla se tři mláďata obrostlá šedavým chmýřím. Po deseti dnech byla okroužkována kroužky o vnitřním průměru 8,5 mm a zároveň byla odebrána krev k rozboru DNA. Mláďata se po celou dobu krmení v budce hlasitě ozývala a vylétla po osmi týdnech bezvadně opeřená. Jejich zbarvení je identické jako zbarvení rodičů, jen červená barva není tolik rozšířena, u samice dokonce zcela chybí v ohbí křídla a na „punčoškách“ a na hlavě nedosahuje k oku, jak dokládají fotografie. Jejich let byl první týden velmi nejistý a těžkopádný, proto byla uzavřena ve vnitřním prostoru voliéry. V tomto období bohužel jedno mládě zašlo, postupně nepřijímalo potravu a přišli jsme na to pozdě. Jednalo se o dva samce a jednu samičku, naštěstí nám zůstal pár. Staří až dojemně o své potomky pečovali, neustále za nimi létali, ukazovali cestu a poctivě je krmili nejméně po dobu sedmi týdnů. I pak je ale neodháněli a svorně vysedávali všichni vedle sebe na větvi. Mladí po několika týdnech nabyli v létání jistotu a po voliéře se pohybovali zvláštním třepetavým letem, chvíli i zůstávali ve vzduchu na místě.
Po vylíhnutí staří přijímali kromě obvyklé naklíčené směsi zrnin i mrkev, o kterou předtím moc nestáli, a suché vaječné směsi dávali přednost před čerstvou klasickou vaječnou míchanicí. Složení ostatní potravy bylo stejné, jak je uvedeno v předcházejícím textu. Po celou dobu si nevšímali například granulí, které ostatní papoušci berou s oblibou. Při krmení mladých se zvýšila spotřeba zeleného krmení. Všichni s oblibou vyhledávali možnost koupání v dešti nebo alespoň ve větší misce s vodou. To se pak namočili natolik, že stěží vzlétli.
Kromě velkých „wagleráků“ máme i pár menších aratingů skvrnitých peruánských, u těch kromě patrné menší velikosti není pozorovatelný jiný rozdíl ve vybarvení. Mají se k světu, máme je už pět let, a zatím vůbec nic. Ani vzájemné krmení či páření jsme nepozorovali. Chtěli bychom jen upozornit na to, že chovatel je sice okroužkoval uzavřenými kroužky o vnitřním průměru 6,5 mm, ale je to nevhodná velikost a kroužek byl už natolik těsný, že jsme ho museli odstranit, abychom zachránili nožku. Rozměr kroužku 9,5 mm, jak udávají někteří autoři, se nám však zdál zase příliš velký. Zdá se, že velikost 8,5, kterou jsme použili, je vyhovující.
Pozorování v přírodě
Při našich cestách po Peru jsme tyto nádherné aratingy měli možnost několikrát pozorovat. Opravdu menší populace žije přímo v Limě a okolí (jak udává i literatura). A za potravou zalétávají až do středu města. Pohybovali jsme se po jedné z hlavních ulic čtvrti Miraflores, když tu jsme zaslechli známý pronikavý křik aratingů. To se sneslo hejno do vedlejší ulice asi 200 m od nás na stromy dozrávajících moruší, které tuto ulici lemovaly. Během minuty jsme byli pod stromy, na nichž hodovalo hejno asi dvanácti aratingů skvrnitých za přítomnosti několika aratingů škraboškových. Nás si vůbec nevšímali, na městský provoz byli zvyklí. Ihned obsadili po dvou až čtyřech jednotlivé stromy a v úplné tichosti začali hodovat. Zcela se ztráceli v zeleni listoví, jen červená hlava je prozrazovala. Hostina trvala asi 20 minut, aby pak opět za halasného křiku hejno odlétlo.
Další hejno jsme zastihli na vysokých stromech v místní zoologické zahradě, kde se zřejmě přiživují na krmivu pro zvířata, stejně jako u nás třeba kavky. A jak jsme se pohybovali po městě, často nám přelétala nad hlavami hejna aratingů. Jednalo se většinou právě o aratingy skvrnité, škraboškové nebo tmavohlavé.
Směrem na jih Peru se aratingové skvrnití vyskytují častěji, obvykle ráno přilétají za potravou do údolí, k večeru přelétají zpět do vyšších poloh a přespávají na větvích vysokých stromů. Zde jsme rovněž zastihli hejnko připravující se k spánku. Naproti tomu se udává, že v severní Venezuele jsou tito papoušci opravdu vzácní.
Závěr
Aratingové skvrnití nepatří právě k hojným obyvatelům našich voliér. Podílí se na tom v prvé řadě chronický nedostatek chovného materiálu, ale také některé jejich negativní vlastnosti, zejména pronikavý křik. Ale co by to bylo za papouška, kdyby nekřičel! Určitě by si zasloužil větší pozornost, neboť je jedním z největších a zároveň nejelegantnějších aratingů. Ale nejkrásnější pohled zůstává na letící hejno těchto papoušků ve volně přírodě, kdy se jejich zelené opeření při osvícení sluncem nádherně sametově leskne jako nějaký drahokam!
