Rosela žlutolící
Patří mezi nejmenší druh rodu rosela. Zatímco příbuzné druhy dorůstají přes 30 centimetrů, „Stanleyové“, jak se jim také říká, stěží dosáhnou 28 cm, průměrná délka dospělého jedince je 25–26 cm. Dělí se na dvě subspecie: Platycercus icterotis icterotis a Platycercus icterotis xanthogenys. Poddruh icterotis má menší podíl červené v oblasti zad, kostřce a křídel. Xanthogenys má omezený podíl v zelené barvě. V oblasti zad a kostřce převažuje barva červená a modrá. Kříženci obou forem mají většinou horní půli zad více dočervena, zbytek zad zelený a lze se s nimi potkat v každém chovu v Evropě. Na počátku dvacátého století byl popsán ještě třetí poddruh, Platycercus icterotis whitlocki, ale od něho se poté upustilo a ptáci jsou uznáváni jako forma xanthogenys.
Výskyt
Přirozeným biotopem rosel žlutolících je západní Austrálie (z toho vychází i anglické pojmenování western rosella, mezi chovateli je ale ustálen výraz „stanley rosella“), nejvíce přírodní parky a rezervace okolo města Perth až na sever k oblasti Moore River. Podobně jako v Evropě s alexandry malými, v Austrálii se i ve městech můžeme setkat s papoušky. Ve zmíněném Perthu žije několik kolonií rosel žlutolících, které se zde bez problémů rozmnožují. Na rozdíl od Evropy tu však nejde o invazní druh.
Dříve hojný druh je nyní ohrožen státními organizacemi, které „stanleye“ odchytávají a prodávají soukromým chovatelům. V některých oblastech se tak docílilo toho, že jsou Rosely žlutolící na pokraji vyhynutí, existuje však malá skupina lidí, která proti těmto praktikám bojuje, díky tomu bylo docíleno, že do oblastí, kde rosely vymizely, se po letech zase vrátily nazpět.
Od roku 2012 do roku 2013 poklesl počet chycených ptáků z průměrných dvou set padesáti kusů na jednoho odchytávače na „pouhou“ stovku, což je nejvyšší legální počet odchycených ptáků. V současné době data za rok 2014 hovoří o čtyřiceti třech kusech na osobu. Když vezmeme v potaz, kolik takových legálních pytláků v Austrálii může být, je to číslo i tak alarmující a mělo by být radikálně sníženo.
Ptáci odchycení ve volné přírodě později u chovatelů často hynou na následky stresu z odchytu a převozu. Pokud neuhynou, jejich chov je velmi problematický a počet odchovů není tak vysoký jako u ptáků odchovaných ve voliérách.
Místa výskytu také ovlivňují zbarvení druhu. V přírodě tak můžeme spatřit ptáky formy xanthogenys vypadající jako malá Rosela penant se žlutými líci nebo ptáky, kteří mají takřka veškerou zelenou barvu nahrazenou barvou modrou (dříve popisováno jako forma whitlocki). U ssp. icterotis ve všech variacích převažuje zelená a tolik se od sebe neliší, jedinou výjimkou jsou lícní skvrny, které můžou být zbarvené prakticky od bílé až dooranžova.
Život v přírodě
Přirozenou potravou rosel Stanleyových jsou všechny druhy travních semen, byliny, vzrostlý plevel, různé typy bobulí, květů, a dokonce, především v době odchovu mláďat, hmyz a jeho larvy. Výjimkou není ani obsazení ovocných sadů, na kterých pak dochází k nelegálnímu odstřelu poškozenými zemědělci.
Hnízdění probíhá v době australského jara, což je u nás konec léta, podzim a začátek zimy. Hnízdní dutiny si ptáci vyhledávají přibližně ve výšce dvou až sedmnácti metrů. Ojediněle hnízdí i výše, ale údajně nebyla zaznamenána hnízda výše než dvacet pět metrů nad zemí. Samičky snáší do dutin, nejčastěji eukalyptových stromů, okolo pěti až sedmi vajec, ze kterých se asi za devatenáct dní líhnou mláďata. Ta jsou po zhruba šedesáti až sedmdesáti dnech již plně samostatná. Po prvních pár měsících se začne projevovat pohlavní dymorfismus a ptáci se začnou párovat. Ačkoliv je to v chovu v zajetí prakticky nepředstavitelné (vzhledem k agresivitě samců v období toku), v přírodě se sdružují v malých hejnech i v období hnízdění.
Chov v zajetí – Austrálie
Chov australských papoušků je v Austrálii více rozšířený než chov eurofauny u nás, rosely žlutolící se ale v chovech nevyskytují moc pravidelně. O ptáky odchycené z přírody není příliš velký zájem (i přesto stále mizí) a odchované ptáky v zajetí lze na trhu nalézt jen sporadicky. I přesto se najdou specialisté, kteří rosely žlutolící chovají podobně jako u nás ve více mutacích i v přírodních barvách. Ptáci jsou tam více ceněni a k mutačním jedincům je větší problém se dostat. Nejčastěji se stanleyové chovají v jižní a východní Austrálii, kde podle mých informací vznikla většina mutací chovaných na tomto malém kontinentu.
Krmení pro papoušky poskytují stejně jako v Evropě různé firmy větší či menší kvality, nebudu se zde rozepisovat o různých značkách, protože to je pro českého, potažmo evropského chovatele bezpředmětné, snad jen dodám, že směsi v Austrálii mají větší obsah sušeného ovoce a menší obsah slunečnice, než je tomu u nás.
Rozdílů mezi chovateli u nás a na největším ostrově nalezneme několik. Zatímco čeští chovatelé preferují spíše celoroční voliéry, dlouhé, vysoké a umístěné na zemi, u australských kolegů jsou to voliéry zavěšené, s nevytápěným záletem. Těžko říct, co je pro ptáky přijatelnější, protože v některých oblastech přirozeného výskytu se běžně setkávají s mrazy a sněhem podobně extrémními jako v našem klimatu. Další velmi zajímavou diferencí je tvar budky. Běžně při návštěvě chovatelů všichni vídáme budky kmenové i prkenné o výšce přibližně dvacet pět až čtyřicet pět centimetrů se základnou dvacet na dvacet. Ve voliérách na domovském kontinentu tohoto papouška můžeme vidět budky především položené naležato, dlouhé jako naše na výšku s ostatními rozměry o pět až sedm centimetrů menšími. Budky tedy ve finále mají například rozměr 40×15×15 (délka×výškaךířka). I v těchto budkách lze docílit odchovu. Já jednu sezonu ptákům podobné budky nabídl, ale většina párů si zvolila budku vysokou, což je pro ně přirozenější.
Co se týká chovu mutací, nalezneme v Austrálii hlavně mutace recesivní nevázané na pohlaví. Kromě klasické modré je to i pastel (faded), dilute, fallow a vzácně i recesivní (většinou bělokřídlá) straka. Hovoří se i o NSLino, tedy lutino nevázaném na pohlaví, tato informace není ověřena a letmé vyhledávání u australských kolegů žádné výsledky nepřineslo. I přes stejné názvy se některé barvy liší (ne příliš) od barev podobných u nás.
Recesivní mutace vázané na pohlaví (opalín, lutino a skořice) se v australských chovech nevyskytují tak často, ale jsou ustálené a v sehnání mutačních kusů není problém. Výjimkou jsou ale jako všude jinde lutino a její kombinace.
Chov a křížení poddruhů se už ustálily a v současné době se tamní chovatelé snaží poddruhy nekřížit, protože hlavně ssp. Xanthogenys na nekříženém papouškovi vypadá báječně a někteří chovatelé se shodují, že je to nejkrásnější zástupce druhu rosela.
Křížení rosel žlutolících neprobíhá jen mezi jednotlivými subspeciemi, ale i mezidruhově. Kříženci se k prodeji do chovu nehodí a rosely obecně nejsou dobrou volbou pro mazlíčkáře, kvůli jejich divoké povaze. Vyčištění druhu pak trvá několik let, než se pták opět projevuje postavově jako původní druh a nenese žádné (viditelné) znaky předchozího křížení. Za takové křížení mohou především „chovatelé“, kteří do jedné voliéry umístí samce a samici bez toho, aby je zajímal druh, protože se jim „to tak líbí“, a ptákům na jaře umístí budku, aby mohli zahnízdit a vyvést hybridy. To je v chovu běžných rosel zcela zbytečné. Existuje velké množství obyčejných i mutačních ptáků na dopárování stejným druhem a tím i na odchov mláďat s čistou (nekříženou) krví.
