Vlastnit papouška je závazek 9
Z. Veselovský (Člověk a zvíře, Academia, 2000) se o instinktu vyjadřuje: „Živočichové mají dědičně fixované projevy, které se často označují jako instinkty, a ty zajišťují všechny potřebné schopnosti organismu k životu v jeho přirozeném prostředí. Umožňují poznání vhodné sexuální partnerky, zajišťují námluvy, péči o potomstvo, lov a sběr vhodné potravy, ochranu před nepřítelem a mají řadu dalších funkcí. Určitý dědičný projev vyvolávají jen za příslušné motivace, jako je hlad, doba rozmnožování a zvláštní typy podnětů, které nazýváme klíčovými. Za správné nalezení a určení klíčových podnětů odpovídají smysly a mozek. Klíčové podněty se často ztotožňují s pojmem spouštěčů, protože jako klíč odemknou jisticí zámek projevu a ten potom samovolně proběhne.“ A dále – malý příklad: „Spouštěčem agresivního chování samců andulek vlnkovaných je modré ozobí na jejich zobáku. Jakmile spatří samec jiného samce s modrým ozobím, okamžitě ho napadne a vyžene ze svého teritoria. Když samičce, které se sameček dlouho dvořil, přebarvíme její hnědé ozobí namodro, samec ji napadne a začne zahánět.“
Instinktem jsou nazývány hierarchicky uspořádané stereotypní reakce vedoucí k dosažení cíle, aniž je cíl subjektu znám. Například v cizím hnízdě vylíhlé mládě kukačky z něj ještě jako slepé instinktivně vyhodí v prvních třech dnech života své nevlastní sourozence. Od termínu „instinkt“ se poněkud upouští a preferován bývá termín vrozený vzorec chování. Nepatří však do něj reflex, kdy na určitý podnět je vždy stejná stereotypní odpověď; u vrozených vzorců chování platí, že na stejný podnět může živočich reagovat také rozdílně. Rozdíl pak vyplývá zpravidla ze síly „prahové hodnoty“ podnětu a prahovou hodnotou se zde rozumí nejmenší velikost a kvalita podnětu, která je ještě schopna vyvolat určité chování. Rozhodující je zde fyziologický stav organismu a změna prostředí.
K. Lorenz upozorňuje (1978), že delší nepoužívání instinktivního pohybu uvádí organismus jako celek do neklidu a podněcuje ho k aktivnímu vyhledávání spouštěcí podnětové situace. V nejjednodušším případě vzniká motorický neklid. Bude-li papoušek omezován v prožitku apetenčního (vyhledávacího) chování spadajícího mezi klasické instinktivní okruhy, bude – obrazně řečeno – postrádat smysl života, což se nejspíš projeví v jeho chování, které asi nebude přijatelné (neklid, křik, škubání peří, odmítání kontaktu, agresivita apod.). Může se to týkat především „jedináčků“, kteří jsou osamocení a jsou držení izolovaně v kleci bez možnosti ji častěji opouštět. Největší problémy nastávají nejčastěji v období potřeby uspokojení papouškova sexuálního pudu. Zde je pro papouška důležitý dostatek volného pohybu, který mu částečně pomůže snadněji se odreagovat, také ve styku s opatrovníkem. Například moje samička Mníška šedého si mohla mimo klec stavět hnízdo v místě, které si zvolila, a také ostatní papoušci se pohybovali, pokud to šlo, co nejdéle volně. Období toku u nich probíhalo bez větších výkyvů v chování, které se poměrně brzy vrátilo k normálu. Papoušek, kterému není dopřáno žít v páru, jako sociálnímu a kontaktnímu tvorovi, vyhledává fyzický a psychický kontakt s opatrovníkem, aby tak získal alespoň náhradním způsobem potřebné vyladění.
Chování ptáků, a tedy i papoušků, je přiřazováno ke čtyřem motivačním systémům, které představují klasické instinktivní okruhy, do nichž náleží chování potravní, rozmnožovací, útočné – agresivní, obranné a ochranné. Z hlediska etologie jde o řetězce nepodmíněných reflexů ovlivňovaných řídícími a regulujícími mechanismy vnitřních a vnějších aktuálních stimulací. Na podněty prostředí také papoušek reaguje projevy, které mohou být jednoduché nebo vytvářející složité neměnné pohybové vzorce. Patří sem:
Reflexy – představují jednoduché neměnné pohyby, které jsou pevně svázány s reakcí na určitý podnět a jsou přítomny všude, kde je třeba chránit organismus (např. pro ochranu zraku je to pohyb víček).
Modální projevy – jsou řízeny centrálně, koordinují pohyb svalů a jsou příslušné k určitému druhu a okruhu chování (např. potravnímu, sexuálnímu apod.). Mezi ty, které jsou ptákovi vrozené, patří létání. Mezi ty, jež se učí, náleží u většiny pěvců zpěv.
Taxie – jsou jednoduché, upřesňující pohyby (např. vkutálení vypadlého vejce zpět na místo), které se mohou i měnit a nemusí být vždy pevně vázány na podněty.
Zvláštní typy pohybových aktivit – vycházejí z modálních projevů, na nichž se podílejí projevy, jakými jsou reflexy nebo taxie. Patří sem např. hledací a útěkové chování. Papoušek, v nepřiměřeně malé nebo kulaté kleci (přístupné ze všech stran), který si dosud nezvykl na svého člověka a změnu prostředí (ještě nezkrotl), mívá problém s útěkovou reakcí na člověka nebo na další zvíře v bytě. Při jejich přiblížení ke kleci u papouška vzniká pocit ohrožení, jestliže byla překročena tzv. útěková vzdálenost (každý živočich ji má jinou). Pták ve snaze se zachránit se marně snaží v kleci vzlétnout. Vzniká soubor reflexů a modálních pohybů, které by ptákovi za normálních okolností útěk dovolily, v tomto případě však u něj vyvolají jen neklid, úzkost a stres. V takovou chvíli není radno papouška z klece pouštět, aby do něčeho při útěku nenarazil (nejčastěji je to sklo okna, které nevidí; poletí vždy za světlem).
V situacích hrozícího nebezpečí se zvířata, ale i lidé chovají instinktivně, aniž by přemýšleli, co v tuto chvíli udělat. Spolehnou se spontánně na svůj instinkt, který jim může ve chvíli, kdy není čas na rozhodování, zachránit život. Spolu s instinktem je to i reflexivní reakce, jakmile smysly přijmou vnější podnět. Instinkt představuje vrozený pud, ucelený, vzájemně propojený a koordinovaný řetězec podmíněných reflexů.
(Pokračování příště)
