Podstatnou součástí chování papouška je komunikace
Leonardo da Vinci (1452–1519) k dosud objasňované otázce komunikačních schopností zvířat už kdysi dávno podotkl: „Člověk má úžasnou schopnost hovořit, ale většina z toho, co říká, je prázdná a klamavá. Zvířata jí mají méně, ale to málo, co sdělují, je užitečné a pravdivé.“ A z hlediska moderního pohledu na problém, zda se mohou zvířata dorozumívat, Z. Veselovský říká: „Abychom skutečně mohli poznat naše zvířecí příbuzné, musíme pochopit i složitost jejich nejrůznějších komunikačních kanálů. Pak zjistíme, že nejsou primitivní ani hloupí a někteří dovedou i myslet.“ S komunikační schopností souvisí i úroveň inteligence. Jihoafrická spisovatelka zabývající se zvířaty a africkou přírodou Kobie Krügerová říká: „Věřte, že zvířata jsou daleko chytřejší, než si myslíme. Vycítí věci, o kterých my nemáme ani tušení.“
Každý obratlovec komunikuje dvěma způsoby: zvukovými signály a mluvou těla. Signály vyjadřují fakta, zatímco postoj, pohyby a mimika vyjadřují emoční obsah. Zvíře doufá, že bude pochopeno a druhá strana porozumí, co mělo být sděleno. Nejen obecně v ptačí – papouščí – biokomunikaci, na níž závisí chování sociální, sexuální, obranné včetně ochrany teritoria, vysílající sestaví zprávu z určitých výrazových kódů. Tyto kódy jsou vrozené i naučené a nazývají se signály. Zpráva se šíří akustickým kanálem k příjemci, který vyslané výrazové kódy dešifruje. U ptáků dosahuje akustická komunikace velké variability a z obratlovci používaných signálů ji předstihuje jen lidská řeč.
Vysílaná data jsou přenášena signály dvojího typu, a to jako digitální (diskrétní), které jsou jednoduché a jednoznačné s jednoduchou odpovědí, a analogní (graduální), které představují motivaci vysílajícího. Digitální signál umožňuje odlišit příslušníka stejného druhu a sexuálního partnera. Jsou to i žebravé hlasy mláďat a další hlasové projevy důležité pro péči o potomky. Za optický digitální signál lze považovat např. modré ozobí u samce Andulky vlnkované. Analogní signály jsou variabilnější a ne tolik jednoznačné. Například u primátů známe podle Z. Veselovského (Etologie, Academia, 2005) 30–40 takových signálů a u ptáků je jich 10–28 (pěnkava 25, vrabec 15). Patří sem např. poplašné varování před predátorem, které je srozumitelné i pro jiné druhy zvířat.
Akustická komunikace, jako důležitý způsob biokomunikace ve formě signálu, obvykle představuje manipulaci partnerem nebo výzvu ke spolupráci. Lze to označit jako začátek rozhovoru mezi dvěma jedinci, neboť role vysílajícího a přijímacího se střídá. Sociální, sexuální a obranné chování partnerů přímo závisí na vzájemném dorozumění a komunikaci, které rovněž zajistí jejich vyhledávání a soužití. Mnohé druhy papoušků, jako obyvatelé korun stromů tropických pralesů, se dorozumívají hlasitým jednoduchým voláním, což je výhodné tam, kde by hustý porost působil jako zvukový filtr. Když mě hledal některý z našich papoušků, slyšel jsem jen krátké naléhavé opakované volání, jakoby výkřiky. Krátké hlasové projevy (varování, prosba, bolest apod.) se nazývají voláním a delší hlasové projevy s opakujícími se frázemi a motivy (teritoriální chování a námluvy) se nazývají zpěvem. Je užitečné si před koupí papouška zjistit, jestli zvolený druh nebude při rozednění hlasitým voláním budit všechny v dosahu.
U všech svých papoušků jsem zaznamenal specializované signály, které vyslali vždy při určité, opakující se stejné situaci, a tu nově vzniklou (k níž měli osobní vztah) si vždy „pojmenovali“ zcela novým signálem a nikdy se v jeho použití nespletli. Vznikl tak jakýsi „slovník“, pomocí něhož bylo možné se s papouškem v některých případech dorozumět. Tak nějak podobně vznikal v dávnověku jazyk. (V Institutu Maxe Plancka v Lipsku byl genetiky identifikován gen FOXP2, společný všem savcům, který se stal cílem přírodního výběru a jeho poslední mutace, vzniklé před 100–200 tisíci let, mohly být podkladem nové úrovně jazykové plynulosti; Batler, 2002.)
Například chce-li moje pětiletá senegalka podrbat na hlavičce a za krkem, skloní hlavu a vydá krátký tichý hluboký hvizd. Když se večer před spaním loučíme, tiše hvízdne v jiné tónině – a takových specifických signálů používá zatím kolem třiceti. Nacházíme-li se oba v bytě na různých místech, vydá kontrolní hvizd, aby zjistila mou polohu s očekáváním, že se ozvu. Neopakuje slova, jen některé zvuky a chce se dorozumívat hvízdáním, jemuž jsem se postupně naučil rozumět.
Hvízdání mezi sebou používají s úspěchem odedávna i lidé. Například na jednom z nejmenších ostrovů Kanárského souostroví v severním Atlantiku La Gomera se domorodci severoafrického původu dorozumívali hvízdáním, které bylo slyšet na velkou vzdálenost v prostoru s hlubokými roklemi a srázy. Špatně schůdné prostředí donutilo obyvatele vytvořit si zvláštní „jazyk“ zvaný silbo (ještě před příchodem Evropanů), který je složený z dvou táhlých samohlásek a čtyř souhlásek. Když si potřebovali něco sdělit, začali na vzdáleného souseda hvízdat. Variabilita tohoto dorozumívání byla taková, že když například v 15. století ostrovy ovládli Španělé, byl tento jazyk přizpůsoben španělštině. Silbo už téměř zaniklo jednak stěhováním se obyvatel v druhé polovině minulého století na bohatší ostrov Tenerife a jednak rozvojem místních komunikací a příchodem telefonu. Dnes se tento jazyk opět obnovuje jako turistická atrakce, a dokonce se začal vyučovat, aby tradice nezanikla. Jak je patrné, je hvízdání praktickou formou pro vnitrodruhovou i mimodruhovou komunikaci.
K. Lorenz napsal (1983): „Tajuplný vysílací a přijímací aparát, jenž zprostředkovává nevědomé přenášení citů a afektů, je prastarý, mnohem starší než lidstvo. U nás nepochybně pomalu ustupoval tou měrou, jakou se vyvíjela naše řeč sestávající ze slov. Člověk nepotřebuje ani sebemenší záměrné pohyby, aby sdělil, jakou má právě náladu, může to přece říct. Avšak kavky nebo psi jsou na tyto výrazové prostředky odkázáni, musí si navzájem, číst z očí, co každý z nich v příštím okamžiku udělá. Proto je u vyšších a sociálně žijících zvířat jak vysílací, tak přijímací aparát přenášející náladu vyvinut mnohem lépe a je mnohem specializovanější než u lidí.“ A dále: „Když do tebe tvůj pes strká čumákem, kňučí, běhá ke dveřím a škrábe na ně nebo se opře tlapami o výlevku pod vodovodem a tázavě se ohlíží, je to projev lidskému mluvení nesrovnatelně bližší než všechno, co může říci taková kavka nebo husa divoká, přestože jejich jemně diferencované zvukové výrazové prostředky jsou srozumitelné a svému účelu vyhovují. Pes tě chce přimět, abys otevřel dveře nebo otočil kohoutkem vodovodu. To, co dělá, je vědomé, účelové ovlivňování lidského přítele.“
Optické výrazové prostředky se projevují změnou vzhledu těla papouška a brzy se jim naučíme rozumět. Tak například je-li papoušek ve střehu, znehybní, protáhne krk a vyčkává. Natažený krk, chvění těla, spuštěná křídla a skloněná hlava vyjadřují strach. Zdvižení křídel do výšky a výpady otevřeného zobáku do prázdna znamenají zlobu a hrozbu. Kakadu své podráždění signalizuje vztyčením chocholky, často i roztažením křídel a ocasních per. Podobně korela, která se vztyčenou chocholkou přešlapuje a syčí, strach projeví sklopením chocholky a křikem. Amazoňan vínorodý, je-li rozrušený nebo vystrašený, zvedá dlouhá pera na zátylku tak, že rámují jeho hlavu jako límec. Žako varuje upřeným pohledem s pohupováním hlavy a načepýřením.
Můj mníšek vyjadřoval podráždění protažením těla do výšky s napřaženou nohou, kterou hrabal do vzduchu. Kakarikovi i samičce Papouška senegalského se před útokem nápadně rozšířila duhovka (tzv. vzplanutí oka příznačné i pro jiné druhy papoušků) a naježila se pera na zátylku. Když pták naznačuje, že zaútočí, zúží zornice, zvedá peří na hlavě i po těle, aby se opticky zvětšil – imponuje. K zeštíhlení a nadzvedávání křídel s jejich provětráváním dochází při zvýšené teplotě vnitřního či vnějšího prostředí. Chvěním křídel pták projevuje bezmocnost a nervozitu, v rozpacích se škrábe prsty na hlavě, přešlapuje, točí se kolem osy nebo začne jíst. Plácáním křídly a křikem chce na sebe upoutat pozornost. Když se před námi v kleci na bidle s protaženým tělem předklání, přál by si opustit klec. Zachytí-li neznámý zvuk, zeštíhlí, protáhne krk, napjatě naslouchá ve směru jeho příchodu a zvažuje, jak se zachovat. Spokojený papoušek sedí na jedné noze, mírně načepýřený se zataženým krkem, jakoby do sebe ponořený. Dřímající pták zaboří zobák do peří na zádech. Pokud si v kontaktu s námi čistí a rovná zobákem peří, projevuje nám plnou důvěru a neočekává z naší strany žádné nebezpečí. Jde o tzv. komfortní chování, kam patří natřásání, rychlý pohyb ocasních per ze strany na stranu, čepýření, také protahování jedné nohy a jednoho křídla. Někdy se nás papoušek také pokouší krmit (v období námluv) vyvrhnutím malého množství potravy z volete, čímž vyjadřuje, že nás považuje za partnera. Můj Kakariki žlutočelý mi „krmil“ konečky prstů.
Zvířata se dorozumívají pomocí posunkové „řeči“, jakou znají i lidé, když se nacházejí v cizí zemi, jejíž jazyk neznají. Pomáhají si posunky a gesty. Takový způsob řeči je pro člověka výjimečný, ale ve světě zvířat patří optické výrazové prostředky ke každodennímu styku. Jejich kombinace může být tak mnohotvárná, že je zejména u vyšších obratlovců podobně komplexní jako konverzace lidská. Přestože můj kakariki měl na kleci prostornou koupelničku, raději se vykoupal v dřezu, řekl si o to tím, že do něj skočil a čekal na napouštění vody, mníšek žadonil o sousto u snídaně jemným zaťukáním zobáku na tvář; dělá to i senegalka Bety.
(Pokračování příště)