Svět podle psa – část 28. Průvodce labyrintem psích emocí – Malý velký pes
Možná že někteří ze čtenářů milují film Malý velký muž (natočený podle stejnojmenného románu Thomase Bergera) stejně jako já. Tento film pro mne nestárne, a nejen kvůli úžasnému hereckému výkonu Dustina Hoffmana. Název dnešního dílu našeho seriálu je tedy parafrází názvu mého oblíbeného filmu. Ne náhodou: malí psi jsou schopni velkých věcí… A především: na velikosti mezi psy zase tak úplně nezáleží. Následující řádky prozradí proč…
Záleží na velikosti?
Pes, který potká jiného, okamžitě ví, že se jedná o příslušníka jeho druhu. Při variabilitě psích plemen to může nezasvěcenému připadat až zarážející. Irský vlkodav si nesplete čivavu s morčetem a žádný bernardýn nepovažuje jorkšíra za zajíce. Ale co je opravdu fascinující – plemena, která se od sebe odlišují závratným „rozdílem vah“, dokážou bez problémů nejen komunikovat, ale i bezpečně si hrát. Správně socializovaní psi dokážou své hry také náležitě svým partnerům přizpůsobit, doslova ušít na míru. „Jak malí, tak velcí psi tiše chápou svou vlastní velikost,“ tvrdí Alexandra Horowitzová v knize Uvnitř psa. „Neznamená to, že psi přemýšlejí o kategoriích malý a velký. Ale podívejme se na to, jak reagují na různé předměty. Někteří psi se pokusí sebrat spadlý strom, ale většina psů, kteří jsou zvyklí nosit klacek, si bude při každé příležitosti vybírat klacek podobně velký, jako kdyby hodnotili, co se jim vejde do tlamy a co ta udrží. Je moc velký? Moc tlustý? Málo tlustý?“ (Naše dorostenka československého vlčáka Taiga patří k megalomankám: snaží se odvléci třeba vývrat stoletého velikána. Snad se věkem umoudří…)
Co je však ještě mnohem obdivuhodnější – velcí psi dokážou své hry přizpůsobit možnostem svým malých kamarádů a sparingpartnerů. Jedná se o diplomacii, ohleduplnost, nebo o pochopení? Podle mého o kombinaci všech zmíněných atributů.
Rození diplomaté
Dobře si povšimněte rozdílu v intenzitě her, kdy si mezi sebou hrají dva rovnocenní partneři anebo když si hraje Německý ovčák s čivavou. Velcí psi snižují intenzitu kousanců, nepeláší při honičkách k horizontu, ale volí kratší kolečka a nehrají si „jako kočka s myší“: často sebou sami plácnou na zem, aby i maličký kámoš měl šanci na „zápas“. Alexandra Horowitzová to popisuje velmi výstižně: „Jedna z nejvýraznějších charakteristik psích her je, že socializovaní psi jakékoliv velikosti si mohou hrát s jakýmkoliv jiným socializovaným psem. Včetně Mopse, který vyskočí nejvýš ke kolenům velkého mastila. Jak jsme viděli, velcí psi vědí – a často to dělají – jak přizpůsobit sílu své hry menším partnerům. Vynechají silné kousance, skáčou jen napůl, přizpůsobí sílu strkanců velikosti svého partnera a jsou jemnější. Dobrovolně se nechají napadnout. Někteří největší psi si pravidelně lehají na zem a odkrývají břicho, aby je menší spoluhráč mohl napadnout – tomu říkám sebeodrovnání. (Pozn. aut.: Taiga ulehnutím na zem uklidňuje malé psíky a láká je zpátky ke hře jako „živoucí návnada“.) Starší, poučení psi přizpůsobují svou hru štěňatům, která ještě pravidla her neznají.“
Účinné bloky
Mezi psy obecně – a tím více mezi výrazně odlišnými partnery – existuje při hře celá škála signálů účinných bloků, která mírní příliš divokého kumpána. Stačí pouhé zavřeštění vysokým hlasem – a následuje – omluva rozdivočeného „viníka“. Možností je však mnoho – přerušení očního kontaktu, odvrácení hlavy, usednutí či ulehnutí uprostřed hry, ostentativní zívání atd., atd.
Na čem opravdu záleží?
Na komunikaci!
Alexandra Horowitzová zdůrazňuje jeden velmi relevantní aspekt: „Hry mezi psy s velkými tělesnými rozdíly většinou netrvají dlouho, ale bývá to spíše majitel, kdo hru ukončí, ne pes. Většina socializovaných psů je znatelně lepší ve čtení záměrů a schopností druhých než my. Většinu nedorozumění mezi sebou urovnají ještě dřív, než si majitelé vůbec něčeho všimnou. Na velikosti nezáleží; záleží na způsobu, jakým spolu komunikují.“
Trudný život „podpažáka“
S každým štěnětem, které se narodí, má Příroda veliký záměr: chce, aby vyrostlo a dospělo v PSA! Matce Přírodě se ovšem do jejího díla plete se svým rozumem (a nerozumem) člověk, který často zamíchá kartami v neprospěch samotných psů i sebe samého. Mnoha psíkům a psům jejich úzkostliví majitelé – hysterické paničky a přecitlivělí pánečkové – nedovolí, aby dospěli ve psí diplomaty, ve vysoce společenské tvory, kteří dokonale ovládají psí jazyk. Pokud štěně nemá příležitost k optimální socializaci – nenaučí se „psovsky“ – ke svým pobratimům je „němé“ (byť štěká ostošest) a ocitá se ve zrádné (a bezvýchodné) izolaci. Výsledky vidíme dnes a denně všude kolem sebe: úzkostliví majitelé čivav, bišonků, jorkšírů atd. skrývají své miláčky v podpaží a v náručí, aby jim „ti zlí velicí psi neublížili“, a jejich hysteričtí svěřenci řvou z bezpečné náruče jako o život, aby vyřvali na celý svět svou beznadějnou frustraci. Přitom normální, dobře socializovaná Čivava, normální bišonek, normální jorkšír jsou schopni bez nejmenších problémů si bezpečně pohrát s dogou, barzojem nebo vlkodavem, jimž by se spolehlivě vešli do tlamy. Neurotičtí nesocializovaní psíci za nic nemohou, vinni jsou jen a jen jejich pánečkové.
Velcí psi – „asociálové“ – se sice neskrývají v náručí, zato se vzpínají na vodítkách a – seškrceni obojky – chovají se stejně hystericky jako „podpažáci“ (a okolostojící zděšení lidé je označují nálepkou: strašné agresivní bestie).
Umožnit dokonalou socializaci – to je jeden z nejdůležitějších závazků, který na sebe člověk bere při koupi štěněte. Jen optimální socializace udělá ze psa skutečného psa!
Vnímá pes vlastní velikost?
Biologové se domnívají, že ano. A praktičtí kynologové to bezesporu vypozorovali v denním styku se psy také. Pes skutečně vnímá vlastní velikost a s tím i své omezující limity. Alexandra Horowitzová shrnula tato pozorování do výstižných vět. „Při většině aktivit se psi ve svých schopnostech příliš nepletou a odhadují se dobře. Překvapí se skokem do vody za kachnou – ale jen aby zjistili, že jsou přirozenými plavci. Překvapí nás, když vyskočí vedle překážky, aby si ji přeměřili – a pak ji opravdu přeskočí. Na druhou stranu pravidelně slýcháme, že psi o sobě neznají jednu základní informaci: svou velikost. Malí psi se nakrucují před obry: majitelé tvrdí, že jejich psíci si myslí, že jsou velcí. Někteří majitelé velkých psů, kteří přestáli jejich sezení na klíně, podobně prohlašují, že si psi myslí, že jsou malí. V obou případech další chování psů napovídá, že svou velikost znají velmi dobře: malý pes kompenzuje nedostatek velikosti vytrubováním svých dalších předností extra nahlas, velký pes vychovaný k sezení na klíně bude ve svém zvyku pokračovat jen do chvíle, dokud mu to bude tolerováno, a pak si najde polštář dostatečně prostorný pro velkého psa a bude sedávat tam.“
Duše ovčáckého psa
Velcí ovčáčtí psi již po staletí střeží stáda ovcí jak před velkými šelmami – zejména vlky a medvědy – tak před lidskými šelmami – zloději. „Dobrý ovčácký pes si musí myslet, že je ovce,“ vyprávěl mi před lety starý bača v rumunském pohoří Lotru. Karpatský větřík čechral jeho dlouhé bělostné vlasy i kabátec z nažloutlého ovčího rouna, který měl ležérně přehozený přes ramena. „Již malá štěňata chováme mezi ovcemi ve stádu a krmíme je mlékem a tvarohem. Skopové nesmí do smrti okusit, to by se vše pokazilo.“ Ctil jsem jeho šediny i hluboké vrásky, které mu zbrázdily ostře řezaný obličej; čackého staříka tvrdý horský život sice nešetřil, zato z něj ukul zkušeného, houževnatého patriarchu, prvotřídního horala. Bača mě mohl poučit o mnohém, ale s jeho názorem na ovčácké psy jsem rozhodně, i když mlčky (nehodlal jsem starce poučovat), nesouhlasil: pes si rozhodně nemyslí, že je ovce! Ke svým námitkám jsem měl pádné důvody. Spíše by bylo možno uvažovat o hypotéze, zda čtyřnohý ochránce stáda nepovažuje ovce za podivné a značně neschopné psy. Můj názor podporuje způsob komunikace, kteří psi při „dialogu“ s ovcemi používají. Užívají řeči těla i akustických projevů totožných s komunikací s ostatními psovitými kumpány. Alexandra Horowitzová vyslovila následující názor: „Ovčáčtí psi, kteří jsou vychováváni od prvních týdnů života s ovcemi, nevyrostou a nechovají se jako ovce. Nebečí, nepřežvykují ani netrkají hlavou. Jejich soužití s ovcemi vede k tomu, že s nimi sociálně interagují – za použití charakteristik sociálního chování psů. Ti, kteří studují ovčácké psy, například vypozorovali, že psi na ovce vrčí. Vrčení je psí komunikace: pes se k ovcím chová více jako ke psům než k možné večeři. Jediná psí chyba je, že generalizují až příliš: nejenže jsou si svou identitou určitým způsobem jistí – ale zároveň si myslí, že všichni ostatní jsou také psi. Jeden by tuto slabůstku mohl nazvat velmi lidskou: mluví k ovcím, jako kdyby to byl pes, stejně jako my mluvíme ke psům, jako by to byl člověk.“(S názorem A. Horowitzové ve vztahu pes – ovce v podstatě souhlasím. Rozhodně se však nedomnívám, že by pes všechny ostatní živé tvory považoval za psy; respektive jeví se mi to jako zcela zřejmý nesmysl. Můj názor podporuje prostinký fakt: pes někoho považuje za kořist, jiného nikoliv.)
Post scriptum
Počátkem devadesátých let minulého století realizoval impozantní projekt německý veterinář a filmař Gerald Krakauer. Pro německou televizní stanici Pro Skrben natočil pozoruhodný dokumentární seriál, který nazval Cesta ke kořenům partnerství a v němž se snažil dokázat, že pes rozhodujícím způsobem podporoval vývoj lidské civilizace. Televizní štáb Geralda Krakauera natáčel v severní a jižní Africe, na Borneu, v Grónsku, v Jižní Americe i v Tibetu. „Všude jsem potkával lidi, kteří – dlouho předtím než stavěli města nebo seli pšenici – měli důležitého partnera, psa,“ vyznává se německý veterinář.
Gerald Krakauer při svém dlouhém „psím putování“ za prastarými etniky světa a jejich čtyřnohými přáteli a pomocníky došel k jednomu základnímu závěru, který se stal zároveň i mottem jeho úspěšného televizního dokumentu a neméně úspěšné knihy a jenž zcela určitě potěší srdce kynologů, pejskařů a milovníků jakýchkoli psím plemen: „Žádný život bez psa!“
