První dochované záznamy o chovu holubů v Čechách sahají do údobí vlády knížete Sáma ( 623 - 662 ), kdy platil poddaný lid jako daň tři holuby z osoby. Za vlády Přemyslovců v období velkého rozvoje obchodu s cizinou, kdy Praha byla jedním z center obchodu v Evropě, se do Čech též dováželo mnoho holubů a to jak z Orientu, tak i ze západní a jižní Evropy. Ve starých archiváliích měst a klášterů se můžeme dočíst, že v létech 1368 - 1397 byl chov holubů na dosti vysoké úrovni.
Kryštof Harant z Polžic ve své knize "Z Čech do Benátek a Svaté země" z roku 1598 píše o tureckých pevnostech, v nichž jsou chováni holubi, vycvičeni k donášení zpráv. O tom, že chov holubů byl v 16. století v rozkvětu svědčí i to, že byla nutná jistá právní úprava o způsobu a vztahu v chovu holubů. Jednalo se o starý saský zákoník " Sachsenspigel ". Známý historik Dr. Zikmund Wintr v jednom ze svých děl píše o prorektoru České univerzity mistru Bacháčkovi z Nauměřic, který choval v roce 1600 v univerzitních prostorách velké množství holubů.
V Instrukci slavkovské z roku 1670 je uváděno, že mimo drůbež jsou chováni ve velkém množství i holubi a proto sedláci museli odvádět do panské kuchyně a na faru též holoubata.
O organizování chovatelů a chovu holubů můžeme mluvit v 18. a 19. století, kdy vznikaly holubářské cechy, které se řídily vlastními stanovami. Dle záznamů víme, že poslední cechy byly ve Vamberku a Třebechovicích a zanikly v roce 1848.