Pralesní bratři
Ubytovali jsme se ve skromném penzionu Sinharaja Rest, který provozuje dvojice nejznámějších průvodců. Bratři Rathnayakovi nebudou příbuzní českého expolitika, aspoň tedy u nich žádné miliony v kartonech od vína nejsou. Pokoje mají velmi skromné, ale vstupní hala nádherně zakrámovaná knížkami o přírodě, časopisy a obrázky je úchvatná. Zkusili jsme si tu kromě ubytování domluvit i průvodce…
On zná Česko!
Palitha, jeden z bratrů, na nás vypálil cenu přes 500 korun za osobu a při smlouvání vytáhl nečekanou zbraň. „Potřebuju peníze, abych mohl po sezoně zase letět do Evropy a podívat se podruhé i do Prahy, moc se mi líbila,“ pravil. A rozumně slevil na méně než polovinu, jelikož nás bylo devět a měli jsme vlastní autobus, kterým jsme zdarma svezli jeho i další tři turisty z Německa. A ty on nepochybně za dopravu zkasíroval.
Boj s pijavicí
Atypicky tu návštěvníky nestraší jedovatými hady, byť i tady samozřejmě žijí. Pověstné jsou nájezdy pijavic. Pokládali jsme to trochu za povídačku, umělé vyvolávání pocitu dobrodružství, které dělá mnoha turistům dobře. A tak i když jsme cestou viděli ceduli s reklamou na speciální čímsi napuštěné ponožky proti pijavicím (a to dokonce napůl v češtině, přesně tam stálo: Leach ponožky), nikdo z nás si tu zbytečnost nekoupil.
Krvavý návrat
Zhruba třícentimetrové hnědé mršky sprintující na souši píďalkovitým pohybem jsou na několika místech skutečně hustě. Jakmile člověk zastaví, hned nasednou a přisají se! Když se strhnou rychle, zbude na kůži jen malý červený flek. Pokud dostanou čas, je to nepříjemné. Kolega, jemuž se jedna uchytila na stehno, ji zaznamenal pozdě – až když měl na kraťasech krvavý flek. Pak ještě tři hodiny po strhnutí pijavice seděl v autobusu s igelitkou pod zadkem, aby nebylo čalounění od krve.
Sloni
Málem bych zapomněl – sloni! Kvůli nim na Srí Lanku jezdí spousta lidí. Potkali jsme je v parcích na jihu ostrova, ale už cestou byl tu a tam nějaký domácí chobotnatec k vidění podél silnice. Není jich tu jako u nás psů, pětitunový kolos toho zbaští přece jen o dost víc než ratlík… Až 200 kilo potravy denně. I tak je jich ovšem ve službách domorodců dost. Prý mnohdy rostou s dětmi, a jelikož se dožívají zhruba tolika let jako lidé, bývá to svazek na celý život. Ty jakžtakž divoké jsme pozorovali v parcích Jala, Bundala a Uda Valavé. Jsou magnetem, takže kam jde stádo, tam míří i džípy. Sloni jsou na vše zvyklí a ze ztráty soukromí si nic nedělají.