Podstatné „maličkosti“
Nakloněná hlava
Roztomilé gesto, které vyvolává u lidí zpravidla úsměv. Co znamená? Psa zaujme něco neznámého (např. zvuk); tento signál je mezistupněm = pes se rozhoduje, zda bude nějak reagovat, nebo nikoliv. Tento signál je také znakem určité zvědavosti na nějaký podnět.
Napětí
Pokud psy něco zaujme (ať již něco pozitivního, či naopak negativního), jejich svaly ve tváři ztuhnou – tlama se zavře (nebo přivře) a – jakoby zatají dech. Tím, že pes stáhne povislý jazyk a zavře tlamu, jeho čumák se opticky zkrátí (otevřená tlama a povislý jazyk je naproti tomu znamením spokojenosti a pohody). Pes reaguje na nějaký podnět, který zkoumá. (Tento projev zpravidla neunikne jen pozornému pozorovateli a může trvat pouze malou chvíli; poté se pes buď rozhodne k nějaké akci, nebo naopak jeho zájem skončí.)
Pozice hlavy
Obecně se mezi lidmi považuje vzpřímená hlava za důkaz sebevědomí a nachýlená hlava za projev podřízenosti. V psím národě to tak jednoduché není. Vysoko vztyčená hlava (např. při seznamování psů) je skutečně znakem snahy dominovat; pes vypne hruď a snaží se budit dojem velikána. Hlava skloněná dolů a natažená vpřed sice může opravdu být znakem strachu a defenzivní agrese, ale někteří psi (a vlci!) používají tohoto signálu i jinak: svěšenou hlavou vysílají pozdrav – jinému členu smečky či svému pánovi. Vlci (a také českoslovenští vlčáci, Saarloosovi ovčáci, aljašští malamuti atd.) tímto postojem a upřeným pohledem zkoumají nový zajímavý objekt. (I po této pozici mohou nastat dvě věci: buď ztráta zájmu, nebo akce.) A např. borderky takto „fixují“ a „hypnotizují“ ovci.
„Tělo jinam, hlava jinam“
Toto je zajímavá varianta klasického signálu „odvrácení pohledu“. Uveďme si tuto situaci na klasickém případu: dva přátelsky naladění psi si spolu hrají, ale zároveň se respektují. Jeden z nich má v tlamě hračku. Druhý po hračce touží, nechce však vyvolat konflikt a obává se vstoupit do těsného osobního prostoru svého čtyřnohého kamaráda. Jeho tělo směřuje tam, po čem touží (k hračce druhého psa), zatímco hlava se odvrací do strany a dolů. S obdobnou signalizací se např. můžeme setkat, když k nám přijde návštěva, kterou náš (jinak přátelsky naladěný) pes nezná: není si jist – jeho tělo směřuje k cizímu člověku k uvítacímu obřadu, ale skloněná hlava se odvrací stranou. (Takto ovšem reagují pouze někteří psi, záleží na jejich individualitě, sebevědomí a charakteru.)
„Zrcadlení“
Toto chování je markantní zejména u štěňat (ale není podmínkou). Po vydatné hře např. starší pes usedne a odvrátí hlavu. Štěně usedne vedle něj a odvrátí hlavu na opačnou stranu. Co se děje? Štěně napodobuje dospělého psa. Totéž občas nastane mezi dospělým dominantním a dospělým submisivním psem.
Ocas
Komunikaci ocasu jsme si již kdysi podrobně rozebírali při seriálu o komunikaci. Pozice ocasu jsou v komunikaci nesmírně důležité: např. ocas mezi nohama přitažený k břichu signalizuje strach a podřízenost. Ocas napjatý jako prut signalizuje určité napětí dominantního zvířete. Podobné strnutí můžeme pozorovat při seznamování cizích psů. Psi nemusejí být spokojeni se situací, ve které se ocitli. Mohou se hotovit k ústupu, nebo naopak k útoku. Široké máchání značí spokojenost nebo uvítací rituál. Ale pozor: vrtění ocasu v krátkých a rychlých sériích může být varováním – takto např. pes hájí svou oblíbenou hračku před jiným psem.
Dešifrování signálů ocasu musíme vždy posuzovat v kontextu s řečí těla i s vokálními projevy zvířete.
Ocas jako bílá vlajka
Štěňata ve stáří šesti týdnů se již učí hrou: neohrabané honičky, první potyčky jsou školičkou komunikace. Jakmile nastane doba kojení, je třeba vyhlásit příměří: mávání ocasem funguje v této situaci jako bílá vlajka. Štěňata také často vrtí ocásky např. při žebrání o potravu u dospělých členů smečky.
Malý slovník vrčení
I psí vrčení jsme si podrobně rozebírali v seriálu o komunikaci psovitých šelem. Stále však dostávám spoustu dotazů od čtenářů, kteří chtějí, abych jim vrčení jejich psa „přeložil“. Vrčení může mít mnoho různých významů – záleží na tónu, hloubce a intenzitě. A protože je opakování matkou moudrosti a poněvadž vrčení úzce souvisí s psími emocemi, dovolím si svoje postřehy parafrázovat i „reprízovat“.
Vrčení může mít různou intenzitu, různou hloubku (výšku) i několik dalších modifikací. A tím pádem samozřejmě i rozličné významy.
Tiché, ale hluboké vrčení (temné – zdá se, že vychází jakoby z hrudi): jedná se o projev výstrahy dominantního jedince, který hlasového projevu používá k zastrašení potenciálního soupeře. V podstatě znamená „pozor na mne, tady šéfuji já!“, „zmiz, dokud je čas!“ atd. Rozumný soupeř opustí prostor, vyklidí pozice. Pokud výstrahu hodnostně slabší zvíře ignoruje, s největší pravděpodobností vyprovokuje útok a vypukne boj. Jestliže pes, který hluboce vrčí, zmlkne – ale jeho postoj se nezmění – jde opravdu do tuhého. Divadýlko končí! Právě se totiž rozhodl k frontálnímu útoku. Většina skutečně nebezpečných a cílených útoků se děje takřka nehlučně.
Tiché vrčení, avšak s vyšším tónem (pozorovateli se jeví, že vychází z mordy). Vizualizace: pes má zřetelně ohrnuté pysky. Akusticky se člověku může zdát, že vrčení jako by přecházelo v kničení. Toto vrčení má totožný význam jako předchozí. Zásadní rozdíl je v tom, že vrčí zvíře na nižším stupni společenské hierarchie smečky, které není dostatečně sebevědomé. Varuje, ale rozhodně si nepřeje bojovat. Pokud boj vypukne, bude toto zvíře k souboji „dohnáno“, respektive bude k němu přinuceno. Byl by to defenzivní boj ze strachu. (Mějte na paměti, že boj ze strachu je nejnebezpečnější!) Tento způsob vrčení je tedy možno vykládat jako „nepřibližuj se!“, „nechci se prát, ale pokud budeš pokračovat, nic jiného mi nezbude!“ atd.
Hlasité vrčení středního (nebo i vyššího) tónu s neodhalenými zuby (bez výstražného „šklebu“): toto vrčení často používají psi při vzájemných přátelských hrách i při hrách se svým pánem nebo s ostatními lidskými přáteli. Můžete to sledovat při hře u vlků, když se přetahují o kůži, paroh, velkou kost…, nebo u psů, když se přetahují mezi sebou nebo s pánem o hračku. Důležitý znak: vrčení je zřetelně slyšet, ale zvíře při něm nemá odhalené zuby! U mladých zvířat jde někdy i o hravou (předstíranou) agresivitu. Psi při hře mohou vrčení přerušit sérií krátkých (zřetelně oddělených) štěknutí.
Samozřejmě nelze tvrdit, že při hře, při které šelmy takto vrčí – týká se zejména mladých zvířat – je vyloučeno, aby hrátky nepřešly ve rvačku. I u psovitých někdy platí: „Z hračky bývají plačky.“
„Vibrato“: vrčení, které mění výšku (osciluje mezi vyšším a hlubším a naopak) a může být děleno do jednotlivých frází přerušovaných zaštěknutím, je projevem nejistého zvířete. V „překladu“ znamená „bojím se!“, „ohrozíš-li mě, budu bojovat, nebo uprchnu!“. Toto vibrující vrčení je znakem nerozhodného zvířete – jednak bázlivého a zároveň agresivního, v němž kolísá touha po útěku (a zachránit se) se snahou neprodat kůži lacino a bojovat. Převáží-li v něm pocity strachu – je vrčení vyšší, když se jeho rozhodnutí kloní k boji – je hlubší.
Rozdílné modifikace vrčení
Hluboké vrčení, které přechází ve štěkot. Je to ono známé „vrrrrr – haf“ (temné vrčení přechází ve vyšší štěk). Význam tohoto zvuku je složen ze dvou antagonistických významů: vrčení znamená dominantní výstrahu a výzvu k boji, kdežto vyšší štěk naopak značí nejistotu či bázeň (s podtextem agresivity). Tento varovný signál kategoricky vyzývá potenciálního soupeře či vetřelce k odchodu. Pes, který tento zvuk vydává, nutně potřebuje pomoc své smečky, případně pána. Je však vnitřně odhodlán, pokud se pomoci nedočká, bojovat, nebude-li zbytí, i sám. V „překladu“ tento dvouzvuk v podstatě znamená: „Budu bojovat, ale nutně potřebuji pomoc! Pojďte už konečně sem!“
Vrčení se štěkotem v ještě vyšším tónu. Tento zvuk je variantou předchozího. Pes je vystrašen, jeho sebevědomí je malé, strach velký. Vetřelci dává najevo: „Mám strach, ale budu se bránit!“ Pes si je vědom, že je ohrožen (a patrně slabší než soupeř), ale rozhodně nehodlá prodat svou kůži lacino.
Post scriptum
Svět emocí a komunikace našich psů je fascinující a je jen na nás, abychom jejich světu porozuměli. Jeffrey Moussaieff Masson v úvodu své knihy „Když se zvířata kamarádí – Příběhy o citovém životě psů, slonů, medvědů, opic, hrochů, ptáků i much“ napsal: „Zvířata, se kterými žijeme, obvykle poznají svá jména a vědí, že tato jména patří pouze jim a nikomu jinému. Uvědomují si tedy sama sebe. Když na vás někdo na ulici zavolá, víte, že se obrací právě k vám. Zcela jasně vnímáte sebe sama jako osobu odlišnou od všech ostatních lidí. Myslím, že zvířata to dokážou stejně dobře jako my. A co víc, pes přijde k vám, ale obyčejně ne k cizímu člověku, který na něj zavolá jménem. Ví sice, že se zavolání týkalo jeho, ale k cizímu člověku nic necítí, zatím mu nedůvěřuje, odmítá připustit, že by mezi ním a tímto člověkem bylo nějaké zvláštní pouto, kvůli kterému by musel přijít na zavolání. Pes tedy zhodnocuje i to, kdo na něj volá. A do tohoto hodnocení vstupují city: pes pociťuje náklonnost nebo nedůvěru, lásku nebo lhostejnost. Když na něj zavoláte vy, přiběhne a vrtí ocasem, protože je rád, že jste si na něj vzpomněli, a protože je dychtivý se dozvědět, co po něm chcete. Když pes uslyší váš hlas a žádný jiný, má radost a dá vám to najevo. Vrtění ocasem je stejně srozumitelné, jako kdyby říkal: ,To jsem rád, že jsi na mě zavolal.? Je to jeho způsob vyjadřování – a vy mu bez potíží rozumíte. Pes dobře ví, že jste mu rozuměli. Jednou z největších záhad a radostí života je, že my lidé rozumíme tělesným projevům citů, které používají psi, a oni právě tak snadno rozumějí projevům našich emocí.“