Německá doga

Dnes víme, že německá doga vzešla z dogovitých psů, původně typu mastifa, a postupem času jí bylo v chovu ubráno na široké hlavě a zavalitém těle, údajně přikřížením chrta, aby došla do dnešní elegantní podoby. Standard uvádí, že za její předchůdce jsou považováni staří býkohryzové, stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu divočáků.

Kde se vzala Německá doga?

O jaký typ molosoidních psů přesně šlo, s kým a odkud přišli do míst jejich následného vývoje, konkrétně nevíme. Není možné dopodrobna určit její další pradávnou historii, ke které nejsou dostatečné podklady. Historii německé dogy můžeme začít podrobněji líčit až od 17. století. V tu dobu se ještě nejednalo o německou dogu, jakou známe dnes, ale o velké a mohutné dogovité psy, z nichž se až v polovině 19. století postupně vyvinula německá doga.

Tito dogovití psi se nejdříve používali jako pomocníci při lovu nebezpečných divokých zvířat, přičemž nejuznávanější chovy byly nejdříve dánské a až později německé a anglické. Psi pomáhali s lovem všeho velkého, co se v dané oblasti lovilo. Ať už medvědů, losů, buvolů, nebo divokých prasat. Později našli pro svou majestátnost uplatnění jako doprovod kočárů zámožných pánů, ale i jako společníci, kteří je všude doprovázeli. Podle toho, k čemu jednotliví velcí dogovití psi sloužili, měli obojky zlaté, stříbrné, lovecky využívaní psi měli obojky lněné, kovové nebo kožené, často s ostrými hroty na vnější straně coby ochranu proti predátorům při lovu. Velmi dlouho tyto dogy vlastnila pouze šlechta na různých místech Evropy. Šlechtici často měli ve vlastnictví sto i více těchto loveckých dog a velmi si je považovali. Na jejich chov se začaly specializovat i celé šlechtické rody.

Dávný přírodovědec Buffon (1707–1788) podává svědectví o existenci dánské dogy, tedy předchůdce německé dogy v 18. století, a popisuje ji jako velkého hladkosrstého psa nejrůznějších barevných variet, velmi užitečného loveckého psa a ochránce majitele, který se podle něj má vyskytovat pouze na území Dánska. Buffon údajně jako první použil veřejně označení pro tohoto psa „Le Grand Danois“ ve své knize „Historie naturelle“.

Nová doba, nové uplatnění

Jakmile se při lovu začaly používat střelné zbraně, začal se uplatňovat i zcela jiný druh psů. Na dogovité velké psy již téměř nezbývalo místo. Bylo zrušeno nařízení, že tyto dogy může vlastnit pouze urozený člověk, čímž se předchůdci německých dog na začátku 19. století začali dostávat do rukou chudších lidí. Nakonec se v nich zhlédli i řezníci a nejrůznější obchodníci. Oblíbení byli jako dobří obranáři a ochránci, jejichž tělesná velikost „možnou nebezpečnost“ v očích kolemjdoucích ještě umocňovala. Velkého a silného psa chtěli na tahání vozíků s nákladem i jako ochranu a pomoc při usměrňování velkých hospodářských zvířat. Ovšem velikost těchto psů nebyla ani pro řezníky příliš výhodná, a tak se začali ohlížet po molosoidním typu menší velikosti. Předci německých dog získali zpět hlavní náplň své práce: zabezpečování ochrany a společnosti svým majitelům. V tu dobu dosahovaly ovšem dogy velkých rozměrů. Když si představíme, že tehdejší lidé měřili běžně kolem 150–160 cm a dogy mohly dosahovat velikosti kolem 90 cm, pak musely působit vskutku kolosálně. Ještě před polovinou 19. století začal opět zájem o tento typ psů stoupat. Velkého zastánce měl chov dog v německém knížeti Otto von Bismarckovi (1815–1898), který jich několik vlastnil téměř po celý svůj život. Jeho nejznámějšími dogami byly Sultán a Tyras. Celým jménem Otto Eduard Leopold von Bismarck–Schönhausen své dogy natolik propagoval, že byly známy a obdivovány ve velmi širokém okolí. Tím po nich i raketově vzrůstala poptávka. Kdo něco znamenal, chtěl vlastnit dogu. Ještě větší oblibu tohoto plemene zvýšila dobře známá historka z politického setkání knížete Bismarcka s ruským ministerským předsedou Alexandrem Michajlovičem Gorčakovem. V jednom jejich družném rozhovoru nabyl Tyras přesvědčení, že kancléř ruské říše Gorčakov hodlá napadnout jeho pána a na ruského ministerského předsedu skočil. Vše se naštěstí obešlo bez zranění a Gorčakov se spokojil s omluvou. Zřejmě však tato vcelku bezvýznamná událost nadchla širokou německou veřejnost a dogy v jejích očích dále stoupaly v ceně.

O dogách se v průběhu 18. a 19. století hodně psalo. Běžně se v literatuře a různých zprávách objevovalo označení „Dánská doga“, a to pro psy žijící na německém, dánském, francouzském či anglickém území.

Když se v 19. století začaly pořádat výstavy psů, nechyběli ani zástupci dog. Na jedné straně byly na výstavách vidět žádané elegantní dogy, na druhé straně ale byly ceněny i velké mohutné dogy, kupříkladu proslulý Sam měřící 90 cm a vážící kolem 100 kg. V tu dobu byly uznávány téměř všechny barvy srsti včetně bílé beze skvrn.

V 70. letech 20. století byl velmi žádaným krycím psem žíhaný pes s bílými znaky Mars. Základem chovu německých dog byli „dáviči“ – velcí lovečtí dogovití psi nacházející se na německém území a velké dogy z Dánska. Jak píše dr. Fleig, čím blíže hranic byl chov této „ulmské dogy“, o to větší jedinci zde byli odchováváni. Bylo to dáno zvýšeným podílem dánské dogy, které byla dobře známá svými obrovskými rozměry. Rozvoj chovu německých, v tu dobu respektive ulmských dog začal od 70. let 19. století.

Po celou dobu jejich existence až do 20. století, se dogám běžně kupírovaly ušní boltce. Nejdříve na poměrně malou velikost z bezpečnostních důvodů, aby se eliminovala možnost poranění psů při lovu. Až ve 20. století se kupírované uši začaly zvětšovat a prodlužovat, takže byly souměrnější k velikosti hlavy a dogy tak získaly ještě impozantnější výraz. Se zákazem kupírování uší přišli jako první Angličané již na přelomu 19. a 20. století, až po několika desetiletích se začaly postupně přidávat k tomuto zákazu další evropské státy. Přesto existuje ještě dnes několik výjimek, kde je kupírování uší stále dovoleno.

Boj o název a místo vzniku

V roce 1876 na výstavě psů v Hamburku bylo nahlášeno 45 ulmských a 24 dánských dog, přitom ani jedna z nich nepocházela z Dánska. Vše byl odchov německý. Jak vidno, byly ještě nějaký čas od sebe oddělovány. Údajně právě tato výstava ukázala, že je nesmyslné tyto dvě rasy od sebe rozlišovat, neboť podobnost byla značná.

Vedle nejznámějšího označení „ulmská doga“ (Ulmer Dog), anebo také „dánská doga“, se vyskytovala další místní označení, jako např. „württemberská doga“, „anglická doga“ nebo „velká doga“. Dogy byly v Německu pojmenovány nejen podle místa svého výskytu, ale především podle zbarvení srsti. Např. pro modře a žlutě zbarvenou dogu, především na severu Německa, byl používán název „dánská doga“ (nebo také „velký dán“ – „Great Dane“), pro dogu skvrnitou neboli harlekýna byl obvyklý název „ulmská doga“, zejména na Württembersku. I ulmská doga však bývala pod tlakem vlivných osobností označována „dánskou dogou“. Získala i svůj latinský název: „Canis gratissimus“. V názvech byl čím dál větší zmatek.

V roce 1878 (někdy se uvádí rok 1880) zasedal berlínský kynologický spolek s názvem Hektor, v čele s dr. Bodinusem, který na svém zasedání rozhodl, že se všechny tyto dogy budou představovat pod jediným názvem, a to „německá doga“. Návrh na sjednocení pojmu „německá doga“ měli dát rozhodčí Lang a Wardenberg. Dalším krokem mělo být vytvoření jednotného standardu a zavedení plemenné knihy. Důvodů jistě bylo více, ovšem tato rozhodnutí nebyla akceptována chovateli z Francie, Velké Británie, posléze ani z USA, ať Němci tento krok zdůvodňovali, jak chtěli. Dánové se k tomuto „přivlastnění plemene“ stavěli od počátku spíše neutrálně a vydali se při šlechtění dánské dogy svou cestou. Neméně zajímavé je, že se na přelomu 19. a 20. století nezřídka objevovala označení německé dogy jako „říšský pes“ nebo také „národní pes“.

Toto na jedné straně pochopitelné rozhodnutí Německa bylo nepochopitelné pro chovatele mnohých jiných států. Proto se v některých státech i dnes setkáme namísto označení „německá doga“ s označením „dánská doga“ nebo „velký dán“ (Great Dane). Zajímavostí je, že anglický oficiální název německé dogy zní „Great Dane“.

Přestože Angličané bytostně nesouhlasili s přivlastněním německé dogy, respektive dánské dogy Německem, přiznávali, že tento typ psů je elegantní, plný temperamentu, s výbornou pohyblivostí, a i v jejich zemích patřil k nejoblíbenějším plemenům. Rovněž vyzdvihovali jejich učenlivost a celkovou povahu. Byl to o to větší úspěch, když již celé 20. století v Anglii platil zákaz kupírování a vládl negativní vztah ke všemu německému.

Výstavy a kluby

Nejlepší německé dogy byly na konci 19. století chovány především ve Württembersku a v Berlíně. Velkým pojmem mezi chovateli německých dog byla chovatelská stanice „Plavia“. A není divu. Její majitel Max Hartenstein ze Stuttgartu v roce 1874 koupil psa jménem Basco a o dva roky později fenu jménem Bella. Tito dva jedinci se stali zakladateli jeho chovu a zároveň byli velmi důležitými jedinci v celém chovu německých dog. Tato chovatelská stanice se také proslavila linií německých dog po psech jménem Faust I., II. a III. Kvalitou svých odchovů daleko předstihla i významné „konkurenční“ chovatelské stanice v Anglii.

Důležitými psy pro chov „moderní německé dogy“ byl (žíhaný) Dolf v. d. Saalburg a také pes jménem Alexander (v barvě skvrnité), oba v držení chovatele Pietschkeho. První standard byl vstřícný k velkému množství barev srsti a i v několika dalších bodech se odlišoval od dnešních požadavků na německou dogu. Byl požadován dlouhý hřbet, široký a hluboký hrudník a hlava nepříliš dlouhá. Již v 19. století se propagovala i požadovala co největší velikost. Až ve 20. století se trochu od těchto výzev upustilo a částečně se dospělo k uznání, že co největší neznamená to nejlepší.

V prvním katalogu z výstavy psů 25.–28. 9. 1887 ve Stuttgartu se z 663 psů nacházelo 237 německých dog! To je jasným důkazem, jak toto plemeno bylo v 19. století oblíbené. V německém Berlíně vznikl 12. 1. 1888 „Deutscher Doggen Club (D.D.C.)“, který stanovil první jednotný standard plemene a spravuje jej dodnes. Stal se tak celkově prvním chovatelským klubem psů v historii Německa. První plemenná kniha se objevila v roce 1897. Tento klub měl velmi silnou chovatelskou základnu a celá země mluvila o německé doze v superlativech.

Další významnou osobností, která vlastnila hned několik německých dog, byl věhlasný kynolog Richard Strebel. Strebel ve svých zápisech uváděl několik kvalitních psů a fen i s popisky. Je velmi zajímavé a zároveň v mnoha ohledech pozoruhodné, že výška mezi 85–95 cm byla pro německé dogy v tu dobu běžnou výškou. Touha mít většího psa, než mají jiní, dovedla plemeno k zdravotnímu problému zvanému „křivice“. Tato porucha vývoje kostry se vyskytovala ve 20. století často a nějaký čas bohužel trvalo, než lidé pochopili, jaké krmení a míra pohybu jsou pro německou dogu ideální.

Třebaže od počátku 20. století byla považována německá doga za nejdokonalejší a nejelegantnější ze všech podobných plemen psů, velmi dlouho existovaly v pojetí standardu i chovu nejasnosti a nesrovnalosti. Dokonce i v zemi původu, Německu, byly rozdílné přístupy k jejímu chovu. Důvodem bylo striktní rozdělení Německa na západní část (NSR) a východní část (NDR). Sporné bylo zejména zbarvení černé. Nebylo jasné, nakolik bílé znaky ano a nakolik již ne. Žíhané zbarvení bylo někdy označováno jako „pruhované“, skvrnité zbarvení jako „tygrované“. Jindy bylo skvrnité a tygrované zbarvení považováno za dva rozdílné typy zbarvení. Nějaký čas byly uznávány i dogy zcela bílé. Jako ideální představitel německých dog v „tygrovaném zbarvení“ byl ze začátku 20. století představován pes Rex měřící 89 cm, ale z našeho dnešního pohledu se jednalo o skvrnitou dogu.

V 50. a 60. letech se německé dogy velmi výrazně prezentovaly ve všestranné kynologii. Výborných výsledků dostály ve všech disciplínách: stopě, poslušnosti i obraně.

Dánská doga existuje

Mnohaletým problémem byla existence jak dogy německé, tak dogy dánské, přičemž se jednalo o plemeno bezmála identické. Koncem 19. a začátkem 20. století se často objevovaly názory, že „pravá“ dánská doga vznikla z křížení ulmské dogy a chrta. Přitom když se dnes podíváme na dánskou dogu neboli broholmera a německou dogu (původně ulmskou dogu), zjistíme, že dánská doga je mnohem mohutnější a má blíže k mastifům. Jak vidno, opravdu v určování jednotlivých „plemen dog“ vládly zmatky a nejasnosti.

Z roku 1866 pochází záznam, že dogy typu dnešní německé byly na hesenském dvoře v Kasselu chovány čistokrevně. V témže roce byl v Kodani (v Dánsku) vytvořen standard pro dánskou dogu. I přes tyto skutečnosti dánské chovatele převálcovali němečtí a zřejmě původní dánskou dogu si vzali za svou. Na přelomu 19. a 20. století „pravá“ dánská doga (dnešní broholmer) takřka vyhynula. Naštěstí se několik nadšenců nevzdalo a dále se snažilo o její udržení a registrovaný chov. Nakonec se Dánové přece jen dočkali. Museli však čekat až do roku 1982, kdy FCI uznala jejich dánskou dogu za plemeno s označením broholman/broholmer (používají se obě označení).

Český chov

Za nejslavnější český text vystihující německou dogu je považován tento: „Dogy, psi ze všech nejbystřejší a ve stavu neochočeném nejdravější, reprezentují nejrázovitější domácí ‘šelmy psovité’ v pravém smyslu tohoto slova. Německá doga je typ ze všech nejdokonalejší, na vrchol krásy a vývinu těla vyspělý.“ Tolik slova Václava Fuchse z roku 1903.

Německé doze před padesáti lety hodně pomohlo, když u nás byla zařazena mezi služební plemena. Lidé si ji začali pořizovat nejen pro její vzhled a majestátnost, ale i pro vyhlášený charakter, um a pracovní využití. Začala se poměrně hojně vyskytovat na cvičištích psů a s úspěchem konkurovala ostatním služebním plemenům. Výborně naši republiku reprezentoval např. Arno z Vitáčkova dvora pod vedením Miroslava Skály, který na výstavě v NDR v roce 1959 předváděl poslušnost své německé dogy. Tento pes také zvítězil coby nejlepší obranář v jednom z mezinárodních závodů (NDR versus ČSSR) v Berlíně. Dokonce na mistrovství ČSSR ve výkonu psů, v roce 1961 v České Lípě, německá doga jménem Brita z Palečníku pod vedením p. Kříže obsadila 3. místo. Výborným pracovním psem byl také Amor z Palečníku, Brix z Palečníku, Asmar ze Včelí zahrady a další. Našli se i jedinci, kteří složili zkoušku tak těžkou, jako je všestranná ZVV3. Mezi známé výcvikáře té doby patřili dále např. Václav Šobr či Jana Vicherková. Bohužel již v sedmdesátých letech 20. století výcvik dog začal uhasínat a německé dogy se začaly na cvičištích objevovat spíše výjimečně. A i když je tomu tak doposud, čas od času se najde německá doga, která složí všestrannou zkoušku z výkonu. Dnes je můžeme vidět především na zkouškách doprovodných psů nebo u základních zkoušek ovladatelnosti.

Významnými funkcionáři klubu německých dog v 60. letech minulého století, pod tehdejším Svazarmem, byli hlavní poradce chovu a pozdější předseda Karel Měchurka a jednatel Ing. Jan Findejs. Z tohoto období pamatujeme velký rozmach chovatelských stanic. Namátkou jmenujme chovatelskou stanici „Odeon“ Josefa Hodana (mnohaletého hlavního poradce chovu), „Velan“ Ladislava Langmajera (dlouholetého předsedy Klubu chovatelů německých dog, KCHND) nebo „z Cianky“ Václava a Josefa Krsových.

Co od německé dogy můžeme čekat?

Její velikost mnohým lidem imponuje a její tvárná a příjemná povaha většinu lidí nadchne. Německou dogu zná snad každý člověk, přestože nepatří mezi první desítku nejpočetnějších psů asi nikde ve světě. Je impozantní a nezapomenutelná. Je to velice milý pes, společenský a opravdu rodinný.

K rodinným příslušníkům je německá doga ohleduplná a laskavá, snaží se vyhovět, ale také má ráda pozornost. K dětem je tolerantní a hodně toho snese. Nemá sice ráda hlučnou domácnost, ale pokud se bude snažit celá rodina nastolit své doze příjemné prostředí, bude stejně příjemná i jejich doga. Ovšem dohled nad soužitím dítěte a psa je bezpodmínečně nutný, stejně jako u každého jiného plemene. Německá doga je velmi citlivá a umí se něžně chovat i k těm nejmenším dětem. Je láskyplně pozorná a má něžné srdce. Drobným problémem může být její radostné a překotné vrtění ocasem, ve kterém má velkou sílu a při její velikosti snadno svou náklonnost nechá neúmyslně pocítit lidskému tělu bez ohledu na věk.

Má výraznou vazbu na člověka, zejména na „vůdce smečky“, a své rodině je plně oddaná. K cizím lidem se může chovat různě. Záleží na konkrétním jedinci, na socializaci i na prostředí, ve kterém vyrůstá. Většinou je nevšímavá, odměřená, rozmýšlivá, zdrženlivá, nebo trochu odtažitá, ale po krátkém seznámení přátelská. Je obvyklé, že se nechce kamarádit s cizími lidmi na potkání. Její vlastní lidi, rodina, jí k šťastnému životu stačí.

Přestože je sebevědomá a vědomá si své síly, nebývá agresivní. To však neznamená, že by byla špatným hlídačem. Naopak. Její vyrovnaná povaha, ostražitost a neohroženost z ní dělá výborného hlídače, který neštěká zbytečně, ale zároveň upozorní na všechno podezřelé. V případě nutnosti je schopna a ochotna bránit svého majitele, svou rodinu a samozřejmě i rodinný majetek. Nikdy by neměla projevovat nervozitu ani plachost, ale ani agresivitu. Ochranářský pud však není agresivita.

Není to pes úplně pro každého. Přece jen pes velikosti XXL potřebuje trošku víc než průměrný středně velký pes. Člověk si musí předem přiznat a zároveň bez zlehčování ujasnit, zda má dostatek času, prostoru i financí na to, aby si takové krásné a příjemné zvíře mohl dovolit. Majitel německé dogy by si také měl plně uvědomovat její nadstandardní rozměry, že okolí takového velkého psa vnímá jinak a dost často se bojí nejen o sebe, ale i svého psa. Přestože znalec německé dogy ví, že toto plemeno je v případě dobré výchovy nekonfliktní a není potřeba mít přehnané obavy, ohleduplnost k okolí ve všech směrech je zde opravdu namístě.

Německá doga je rodinný pes s běžnými pohybovými a výchovnými nároky. Štěňata a mladí jedinci jsou rozpustilí, veselí, rádi dovádí a vymýšlí lotroviny. Naopak dospělá německá doga je klidná, chová se s nadhledem, je příjemně přemýšlivá a vyzařuje z ní spolehlivost. K tomu všemu však musí být od mládí vedena.

V dospělosti se tito psi rádi proběhnou vedle kola nebo zajdou na společnou vyjížďku se svým majitelem, který jede na koni. Jsou nadšeni z každé pozornosti svého člověka a těší se na každou procházku, kde se s nadšením proběhnou. Nejmilejší jim je proběhnutí v přírodě na volno, tedy bez vodítka. Dogy, které mají dostatek pohybu, jsou doma velmi pohodové, příjemné a nikdy nejsou na obtíž.

Doga a ostatní zvířata

S nejrůznějšími zvířaty a psy je německá doga snášenlivá. Může žít ve společné domácnosti s papouškem, kočkou, králíkem či morčetem. Je-li vedena správným způsobem v době socializace, nechá ji v klidu i pobíhající slepice, plašící se ovce i srna, která doze při procházce zkříží cestu.

Dobře se snáší s jinými psy bez ohledu na pohlaví, spíše jen výjimečně se chová k jiným psům dominantně. Může se však stát, že si nebude rozumět s konkrétním jedincem. K malým psům, a to často i těm agresivním, se chová shovívavě, někdy přezíravě a téměř vždy velkoryse. Dospělá německá doga si velkých psů zpravidla nevšímá, přesto se jimi dá někdy vyprovokovat. Dobře se snáší ve vlastní smečce s dalšími psími kamarády. Snadno mezi ně zapadne a nevznikají časté spory o změnu místa v žebříčku hierarchie smečky.

Kam s ní?

V čem mají asi všichni obdivovatelé dog jasno, tak v tom, že tento pes nepatří k celodennímu ubytování v kotci či k přivázání na řetěz. Ani se příliš nehodí k celoročnímu ubytování venku, neboť dlouhodobý pobyt v hlubokých mrazech zrovna dobře nesnáší. Přece jen je srst opravdu krátká. Určitou možností je vybudování kvalitní boudy se zateplením nebo volný vstup do vyhřívané garáže apod. Rozhodně nejpříjemnější pro ni bude ubytování dle počasí a potřeby majitele, a to střídavě na zahradě a v domě. Chce být co nejčastěji po boku svého člověka, chce být součástí rodiny, jejím právoplatným členem. Ovšem pokud jsou všichni v práci a ve škole a má-li být sama, určitě uvítá dostatek prostoru kolem sebe. Tedy oplocenou zahradu. Ne každý člověk však má tu možnost bydlet v domku se zahradou, a tak se doga ráda spokojí i s celoročním ubytováním uvnitř v domě.

Doma se nejraději uvelebí na sedačce. Miluje vyvýšená a měkká místa, odkud má přehled. Pokud má člověk dvě dogy, musí počítat s tím, že menší sedačka u televize zřejmě bude vyhrazena jen pro tato majestátní zvířata. Měkké místo na ležení je výbornou prevencí proti možným otlakům na končetinách a na vyvýšeném místě se německá doga cítí velmi dobře. Má tak má lepší přehled o ději v rodině, protože ona přece u ničeho nesmí chybět. Vše kontroluje, o všem má přehled a sebemenší náznak, že by se snad mohlo jít na procházku, bere velmi vážně.

Může žít i v menším bytě, ovšem samozřejmě při zachování naplnění jejích potřeb. Avšak problémem s držením německé dogy v menším bytě s větším množstvím nábytku může být její velikost, respektive její délka ocasu a jeho radostné vrtění. S tím, že ocasem mnohé ze stolů a skříněk smete, se dá počítat a domácnost tomu přizpůsobit. Avšak dalším problémem je, že ve velmi malém bytě se konec ocasu německé dogy, při jeho neustálém mávání, nezřídka poškodí. A takové zranění se velmi špatně léčí.

Při držení německé dogy v bytě může být také problémem její časté slintání. To je nejvýraznější po napití, během celého procesu krmení a také při zvýšené pokojové teplotě. Pak je častější údržba nábytku a držení ručníku v ruce pro majitele německé dogy běžnou záležitostí. Ovšem je pravda, že někteří jedinci slintají méně a jiní více. Záleží na utváření pysků i na konkrétní situaci, která vyvolává možné větší slinění.

Také je potřeba myslet na skutečnost, že štěňata by neměla běhat po schodech, a také na to, že nemocného nebo starého psa s váhou nad 60 kg rozhodně jeden člověk neunese. Proto nelze doporučit německou dogu do bytu ve vyšších patrech bez výtahu.

Ať už bude německá doga bydlet celoročně v domě, nebo střídavě v domě a na zahradě, či jen na zahradě, je nutné si uvědomit, že nerada bývá dlouho sama. Na občasné osamocení si samozřejmě musí zvykat již od štěněcího věku, ovšem pokud člověk na ni nemá věčně čas a běžně je ponechána dlouhé dny bez povšimnutí, snadno se zkazí její jinak dobrá povaha.

Socializace a výchova

Výchova německé dogy není těžká, ale člověk ji nesmí podcenit. Stejně tak nesmí podcenit rychlost jejího růstu, a tudíž obtížnou manipulaci již od 3 měsíců věku. Ať už pro její velký vzrůst v dospělosti, nebo její ohromnou sílu je naprostou nutností, aby byla dobře socializovaná, vychovaná a poslušná.

Je to pes, který snadno chápe, co se může a co nesmí. Snaží se vyhovět svému pánovi a spolupracovat. Avšak dril, špatné zacházení a přílišný nátlak nemá ráda a snadno zkazí její vyrovnanou a milou povahu. Rozhodně je při výchově důležitá maximální důslednost, cit a rozum. Výchova musí být pevná, ale zároveň láskyplná. Špatné zacházení v německé doze vyvolá záporný vztah ke cvičení i k majiteli. Německá doga se snadno urazí a zatvrdí. Nepříjemné, a tudíž nevhodné chování dogy má v drtivé většině na svědomí špatná socializace a výchova, špatné zkušenosti, případně dokonce nevhodné umístění bez kontaktu s rodinou.

S odběrem štěněte od chovatele je vhodné příliš neotálet. Nejlepší čas odběru je mezi 7.–9. týdnem věku. Se socializací a výchovou je zapotřebí začít ihned. Velmi důležitá je socializace, zejména ve vztahu k lidem různého věku a k ostatním zvířatům. U dog chovaných ve větších městech jde socializace poměrně snadno, neboť okolní vlivy jsou rozmanité a přicházejí jaksi samy. Městské dogy jsou vlivem okolí často více kamarádské a méně ostražité. Ze cviků poslušnosti, se kterými se nesmí v žádném případě otálet, je nejnutnější spolehlivé přivolání, bezproblémová chůze u nohy bez sebemenšího tahání a uposlechnutí na povel „lehni“.

Německá doga je učenlivá, takže výchova a výcvik mají probíhat v kamarádském duchu. Dokáže ovšem být i tvrdohlavá se snahou prosazovat svoje názory. Z toho důvodu je potřebné, aby její člověk měl dostatečnou vnitřní autoritu, dostatek důslednosti a věděl, co si s umíněným chováním v daný okamžik počít.

Kolik pohybu je vhodné naordinovat?

Pohyb musí být přiměřený věku dogy. Měl by ho být dostatek, ale ne příliš. Německá doga má ráda pohyb a měla by k němu být vedena. Ovšem přílišné fyzické vypětí může poškodit její zdraví. Přibližně do jednoho roku života probíhá fáze překotného růstu a doga v tomto období nesmí být v žádném případě přetěžována. Zapomeňte na dlouhé procházky a horské túry, kterými byste mohli trvale poškodit vazy, svaly a nezřídka i kostru psa. Volte raději časté, ale krátké procházky, zaměřené zejména na zmiňovanou socializaci. Štěně a mladého psa můžete nechat bez obav dovádět, ale blízko domova, aby si mohl dle potřeby dostatečně a včas odpočinout. Mladí psi jsou neúnavní a sami neodhadnou moment, kdy je hraní ještě prospěšné a kdy už toho začíná být moc. Na to by měl dohlížet člověk. V momentě, kdy dogy pociťují únavu a dají to svým chováním najevo, je dobré mít jen pár desítek až stovek metrů domů, aby jim byl dopřán delší nerušený odpočinek. Každopádně jen pohyb na zahradě nestačí, i kdyby zahrada byla sebevětší. Časté změny prostředí a vycházky potřebují dogy každého věku.

Německé dogy většinou rádi aportují. Je dobré je k tomu od štěněcího věku vést a vášeň v aportování v rozumné míře prohlubovat. Aporty jsou pak výbornou motivací při výcviku i pomocníkem pro dostatečné proběhnutí německé dogy. Je to pes, který potřebuje alespoň jednou denně pořádné rozpohybování těla bez vodítka, a to i mimo zahradu. Její pohyb nesmí být neustále omezován vodítkem.

I přes svou velikost tito psi rádi plavou a běhají. Jsou sice schopni se přizpůsobit životnímu stylu své rodiny, ale pohyb mají rádi a měl by jim být dopřáván v rozumné míře, ale co nejčastěji.

V neposlední řadě se nesmí zapomínat na to, že ač má německá doga ráda teplo, rychle se přehřeje. V létě je zapotřebí myslet na poskytnutí dostatečného množství stínu a vody. Fyzická aktivita v horkých dnech musí být aplikována velmi obezřetně.

Když se přejde od výchovy k výcviku

I když před několika desetiletími byla u německé dogy propagována všestrannost ve výcviku, přičemž se jednalo o psa s dobrými schopnostmi skládat zkoušky obsahující stopu, poslušnost i obranu, v současné době je nácvik základů obrany u těchto psů doporučován s ohledem na konkrétního jedince, a to až po dokonalém zvládnutí poslušnosti. Důvodem je ohled na společenskou povahu, ale i na velikost nepřiměřenou k velikosti figuranta. K nejrůznějším cvikům poslušnosti a pachovým pracím není samozřejmě co namítat. Má velmi dobře vyvinutý čich a při správném výcviku je schopna složit i ty nejtěžší zkoušky z pachových prací. Přestože je velká, rozhodně není neohrabaná nebo špatně pohyblivá, a tak bez problémů zvládne jak zdolávání nejrůznějších překážek, tak plynulou a ladnou chůzi u nohy. Rozhodně by bylo nespravedlivé ji degradovat „jen“ na společenského psa.

Výcvik německé dogy vyžaduje spoustu trpělivosti, času, porozumění, včasný začátek, hodně síly a odhodlání, ale také štěstí při výběru štěněte. Navíc výrazně dobré výsledky a přesnost ve cvičení se nedostaví zrovna brzy.

Přestože je schopna cvičit ve škole psů (na cvičištích psů) tzv. „v řadě“, je pro ni lepší individuální výcvik, neustále prokládaný hrou a pochvalou. Při cvičení v řadě dalších psů bude cviky brzy provádět unuděně, pomalu a bez nadšení. To si dnešní sportovní kynologie na úrovni soutěží a zkoušek nežádá. Je schopna jeden cvik udělat i vícekrát za sebou, ale poměrně brzy ji to přestane bavit a bude jen obtížně spolupracovat. Je pravda, že je schopna výcviku na poměrně vysoké úrovni. Zvládne mnoho cviků poslušnosti, stopování na starých stopách i nejrůznější speciální pachové cviky. Samozřejmě je schopná se naučit i předepsanou obranu. Není však ideálním plemenem pro ambiciózního psovoda, který by chtěl jezdit po soutěžích a konkurovat ostatním běžným plemenům. I dnes existují německé dogy účastnící se všestranného výcviku i skládající nejrůznější zkoušky z výkonu. Není ale již na soutěžích vidět tak často, jako tomu bývalo kdysi.

Péče o německou dogu

Péče o srst německé dogy je snadná. Postačí kartáčování, přičemž čím častěji, tím lépe, zejména při pobytu psa v bytě. Línání srsti je pak málo výrazné. Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu zvukovodu a udržovat krátké drápy.

Ve štěněcím věku a v době dospívání potřebuje poměrně hodně kvalitní stravy. Sebemenší zanedbání výživy v období růstu se brzy negativně projeví na zdraví a růstu. V dospělosti již sice na množství krmiva není tak náročná, jak by se mohlo zdát, ale kvalitu není radno zanedbávat. Jistá obezřetnost musí být i v míře a náročnosti pohybu. Přemíra pohybu v mladém věku, kdy ještě klouby a vazy nejsou dostatečně vyvinuté, je na škodu. Také běhání po schodech a skákání by mělo počkat až do dospělosti.

Jaká onemocnění mohou toto plemeno postihnout?

Někteří jedinci mohou trpět alergií na určitou složku v potravě, kožní problémy však mohou spustit i jiné alergeny. U tohoto plemene, obdobně jako u dobrmanů, kníračů a dalších plemen, se může objevit hormonální porucha mladých psů projevující se výskytem akné – červenými a hnědými pupínky, které se snadno zanítí. Ovšem jedná se o poměrně neškodné dermatologické onemocnění, které zpravidla samo časem odezní.

Poměrně známým, ale dnes už ne tolik rozšířeným onemocněním velkých plemen psů je Wobblerův syndrom. Jde o nedostatečně vyvinuté krční obratle, syndrom komprese kaudální krční páteře, který způsobuje tlak na míchu. Postižení se projevuje nekoordinovaným pohybem jedince, častým klopýtáním, výraznou kolébavou chůzí všemi končetinami nebo se „motání“ omezuje na pánevní končetiny. Nejtěžší stadium končí častým a náhlým pádem jedince a někdy i celkovým většinovým ochrnutím. S ohledem na velké rozměry má stejně jako ostatní velká plemena sklony k poruchám kosterní soustavy. Dnes, v době výroby již hotových kvalitních krmiv a šíření osvěty o potřebách německých dog, se vyskytují některá tato onemocnění (např. křivice) spíše sporadicky. Růstové potíže a degenerativní změny kloubů včetně dysplazie se ovšem vyskytují u některých jedinců nadále a představují trvalý problém.

Občas se mluví i o nádorovém onemocnění kostí nebo neurogenní dermatitidě. Zmiňovaná dermatitida, neboli „lízací granulom“, je vyvolána samotným psem. Zpravidla je spouštějícím mechanismem nuda, kdy si pes tak intenzivně olizuje určité části těla, že si lízáním končetin způsobí špatně léčitelné rány – mokvavý zánět kůže.

Německé dogy může také postihnout dilatační kardiomyopatie (poškození srdečního svalu), zvané též kongestivní kardiomyopatie. Jedná se o nevyléčitelné onemocnění. Bohužel se u německé dogy mohou objevit i zažívací problémy (jako torze žaludku, případně sleziny).

E. Allan a R. Blogg ve své knize „Domácí lékař pro vašeho psa“ uvádí, že jedinci s pigmentací omezenou na méně než 50 % povrchu kůže trpí nezřídka nedostatečným vývojem oka, mívají menší čočku a častěji trpí šedým zákalem (kataraktou). Toto se týká německých dog skvrnitých (v barvě harlekýn). Entropium se u německých dog téměř nevyskytuje, ovšem ektropium, kdy je spodní víčko povolené a odchlípnuté, vídáme mnohem častěji. Bohužel je v malé míře tolerováno. Některé německé dogy mohou trpět zeleným zákalem, který je dědičný. V souvislosti se ztrátou pigmentu se ví i o možnosti hluchoty.

Ovšem největším strašákem všech majitelů dog je onemocnění postihující všechna velká nebo mohutná plemena, a to torze žaludku – jeho přetočení. Jako prevence je dobré celoživotně rozdělit krmení do dvou dávek a krmit ráno a večer. Navíc by po krmení a po požití většího množství tekutin měl být klid, běh a skákání by mělo přijít na řadu nejdříve za hodinu, lépe za dvě.

Zajímavosti z chovu

Největším psem světa, který byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů, byla německá doga jménem Zeus. Byl to modře zbarvený pes, měřil 111,8 cm a vážil něco přes 70 kg. Zemřel v létě roku 2014 a dožil se 5 let. Jen pro zajímavost – předchozí rekord držela také německá doga, jménem Shamgret Danzas, která měřila 105,4 cm a vážila ohromujících 108 kg. Zemřela v roce 1984 a dožila se úctyhodných 9 let. Německá doga však není nejvyšším psím plemenem. Podle standardu jím má být Irský vlkodav. Ten, ač v průměru dosahuje opravdu větší výšky než německá doga, žádné výškové rekordy nedrží.

Průměrný věk německý dog je pouhých 7 let. Říká se, že německá doga je dlouho mladá, dospělost krátká, neboť stáří na sebe nenechá dlouho čekat. A není se čemu divit, vždyť plně dospívá až mezi 2. a 3. rokem života. Mnozí jedinci ještě před třetím rokem mají šedé chlupy na tlamě a i jejich chování v tu dobu odpovídá dospělému psu. Protože nemálo dog se dožije pouhých 6 let, není divu, že si rčení o krátké dospělosti vysloužila. Najdou se však i dogy, které se dožijí přes 10 let. Výraznější příznaky stárnutí se zpravidla objevují po pátém roce života.

Dogy se podle zbarvení chovají (i vystavují) ve třech samostatných variantách, tvořených 5 barevnými rázy. Jedna zahrnuje černé a skvrnité dogy, druhá žluté a žíhané dogy a třetí tvoří pouze modré dogy. Ve vrzích skvrnitých dog se objevují „šedí tygři“, „porcelánoví tygři“ neboli psi s jasným „merle“ zbarvením. Takové dogy však bývaly bez výjimky nekompromisně vyřazovány z chovu. Nyní se podařilo uznat chovnými i jedince se zbarvením „šedý tygr“. Nejen z tohoto důvodu je chov německých dog ve zbarvení harlekýn považován za nejtěžší a nejméně jistý. Přesto jsou černobíle skvrnité dogy společně s černými početné. Černé doze s maximálním povoleným množstvím bílých znaků říkáme „plášťová“. Bílé znaky jsou pro toto označení přímo dané. Plátových dog (bílých s velkými černými plotnami), stejně jako celočerných zcela bez bílých znaků, je velmi málo. Málo je také dog žíhaných. U žlutých dog se upřednostňuje co nejtmavší – nejsytější – odstín žluté základní barvy, s co možná nejtmavší „maskou“ sahající až nad oči.

Jak by měla německá doga vypadat?

Hlava má být v souladu s celkovým vzhledem, protáhlá, štíhlá, markantní, ne klínovitá, výrazná, jemně řezaná (zvláště partie pod očima). Vzdálenost špičky nosu ke stopu a stopu od slabě vyjádřeného týlního hrbolu by měla být pokud možno shodná. Horní linie tlamy a mozkovny by měly probíhat paralelně. Při pohledu zepředu musí hlava vypadat štíhle, přičemž hřbet nosu by měl být pokud možno široký. Stop je jasně vyjádřený. Nosní houba je spíše široká, s velkými nosními otvory. Musí být černá, s výjimkou černobíle skvrnitých dog. U nich je černá nosní houba žádoucí a toleruje se černě skvrnitá nebo masově zbarvená nosní houba. U modrých psů je nosní houba antracitově zbarvená (zesvětlená černá). Tlama by neměla být špičatá, příliš malá a s příliš převislými pysky (pysky vlající). Ty by měly být tmavě pigmentované. U černobíle skvrnitých dog se tolerují pysky s neúplnou pigmentací nebo pysky masově zbarvené. Koutky tlamy jsou dobře znatelné. Skus je vždy nůžkový. Oči jsou středně velké, s živým, chytrým a přátelským výrazem. Pokud možno tmavé, mandlového tvaru s dobře přiléhajícími víčky. Nesmí být daleko od sebe posazené a nesmí být štěrbinovité. Světlé, pichlavé a jantarově žluté oči nejsou žádoucí. U modrých dog jsou přípustné poněkud světlejší oči. U černobíle skvrnitých dog se tolerují světlé oči nebo oči různých barev. Uši jsou přirozeně visící, středně velké, přední okraj přiléhá k líci. Ani vysoko, ani příliš nízko nasazené, nemají být po straně odstávající nebo ploše přiléhající. Krk je dlouhý, suchý a svalnatý. Je dobře vyvinutý v nasazení, k hlavě se lehce zužuje, linie šíje je lehce klenutá. Krk je nesen vzpřímeně, přitom je poněkud skloněn kupředu, ale nejedná se o tzv. jelení šíji. Nežádoucí je volná kůže na krku nebo lalok. Kohoutek je nejvyšším bodem silného těla a je tvořen hřebeny lopatek, které přesahují trny obratlů. Hřbet je krátký a pevný, jeho téměř rovná linie nepatrně klesá směrem dozadu. V žádném případě nesmí stoupat vzad nebo být příliš dlouhý. Záď je široká, silně osvalená, od křížové kosti směrem k nasazení ocasu mírně klesá a plynule přechází v nasazení ocasu. Nemá být silně spadající nebo uložená vodorovně. Hruď dosahuje až k loketním kloubům, je dobré šířky a hloubky s výrazným předhrudím (přičemž hrudní kost nesmí příliš vystupovat vpřed). Břicho je směrem dozadu dobře vtažené, se spodní stranou hrudního koše tvoří pěknou obloukovou linii. Nežádoucí je málo vtažená linie břicha či nedostatečně vtažená mléčná žláza. Ocas dosahuje až k hlezennímu kloubu. Není ani příliš dlouhý, ani příliš krátký. Je nasazený vysoko a široce, nesmí být nasazen ani příliš vysoko, ani příliš nízko a nesmí být příliš tlustý. Ke konci se rovnoměrně zužuje. V klidu visí v přirozeném oblouku, při vzrušení nebo při pohybu je nesen lehce jako šavle, ale nesmí být nesen hákovitě, stočený do kroužku, podstatně nad hřbetní linii anebo vytočen do stran. Končetiny jsou rovné, tlapy okrouhlé, vysoko klenuté a s dobře uzavřenými prsty (kočičí tlapy). Drápy krátké, silné, pokud možno tmavé. Krok je harmonický, pružný, prostorný, lehce pérovaný, končetiny se musí při pohledu zepředu a zezadu pohybovat paralelně. Nikdy se nesmí vyskytnout krátký krok nebo mimochod. Kůže těsně přiléhá, u jednobarevných dog je dobře pigmentovaná. U černobíle skvrnitých dog rozložení pigmentu převážně odpovídá rozložení skvrn. Srst je velmi krátká a hustá, hladce přiléhající, lesklá. Německá doga se chová ve třech samostatných variantách: žlutá a žíhaná, skvrnitá a černá, modrá.

Žlutá: světle až sytě zlatožlutá, žádoucí je černá maska. Barva nesmí být do šeda, do modra nebo špinavě žlutá. Žádné bílé znaky.

Žíhaná: základní barva od světle až po sytou zlatožlutou s černým, co nejrovnoměrnějším a zřetelně vyznačeným žíháním probíhajícím ve směru žeber. Žíhání nesmí být vybledlé (rozmazané). Žádoucí je černá maska. Žádné bílé znaky.

Černobíle skvrnitá (tzv. tygrovaná doga): základní barva čistě bílá, pokud možno bez všech odstínů, s lakově černými skvrnami dobře rozdělenými po celém těle. Skvrny jsou nestejné velikosti a tvaru. Nežádoucí jsou šedé, modré nebo nahnědlé části skvrn, stejně jako nástin šedo–modré barvy. Šedý tygr (tyto dogy mají při černých skvrnách převážně šedou základní barvu). Šedí tygři se vyskytují, jsou nežádoucí, nejsou již ale diskvalifikováni.

Černá: lakově černá, bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné. K nim patří i plášťové dogy, u nichž černá pokrývá tělo jako plášť a tlama, krk, hruď, břicho, končetiny a špička ocasu mohou být bílé, právě tak jako dogy s bílou základní barvou a velkými černými plotnami (plátové dogy). Vadná je žlutá, hnědá nebo modro–černá barva.

Modrá: čistě ocelově modrá, bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné. Závadná je žlutá nebo černo–modrá barva.

Stavba těla je téměř kvadratická; to platí obzvláště u psů. Feny smějí být poněkud delší. Kohoutková výška psa je minimálně 80 cm, 90 cm by však nemělo být výrazněji překročeno. U fen je minimum stanoveno na 72 cm a 84 cm by nemělo být překračováno.

Děkuji MUDr. Janu Čelakovskému za kontrolu nad pravdivostí textu o tak úžasném plemeni, jakým je německá doga.

Kontakt na klub: Klub chovatelů německých dog, Předseda KCHND: Miroslav Václavík (zároveň místopředseda ČMKU), adresa: p. o. box 37, 323 00 Plzeň, WEB: www.nemecka-doga.cz