Srí Lanka aneb Letíme za zvířaty
Na řece
Nejdřív odbočím ještě do sladké vody. Naše čtrnáctidenní dovolená se chýlila ke konci a my se sunuli z jihu ostrova po západním pobřeží směrem k letišti, které leží nad Kolombem. Zastavili jsme u místa, kde do moře ústí řeka Balapitiya. Čluny tam jezdí s turisty v takovém množství, že jde spíš o přírodní zoo nežli nějakou divočinu. Ale odolejte nabídce plavby, když místní šéfkapitán s obstarožně krouceným knírem má v kanceláři vylepené všechny své vzory včetně Edwarda J. Smitha, kapitána Titaniku…
Pozor na hlavu!
Občas je třeba se v loďce sklonit, jak nízko vedou mostky dimenzované přesně tak, aby se na nich vyhnuly dvě protijedoucí motorové tříkolky. Je to obdoba našich velorexů, jen mají kola naopak – jedno vpředu a dvě hnaná vzadu. Dováží se z Indie, nová prý vyjde na zhruba 80 tisíc korun a jsou na Srí Lance masově rozšířené. Viděl jsem, že v jedné jelo kromě řidiče i pět dětí. No, my jsme se za řidiče vešli sotva dva. Loď je prostornější a nabízí zajímavý výhled: ledňáčci, vlhy, orli, volavky i varan, na kterého je spolehnutí. Kormidelník zajel do změti mangrovů na jistotu, přesně věděl, kde bude. Snad nebyl vycpaný.
Stoletá želva
Nastala poslední noc. Poslední porce krevet, pivo Lion, procházka po pláži. A najednou přišla nečekaná pozvánka od kluka, kterého jsme potkali: „Pojďte se podívat, želva klade vajíčka!“ A tak jsme se seznámili. Říkali jí green turtle, takže česky kareta obrovská. Před pár lety jsem chvíli vedle takové plaval v Rudém moři v Egyptě, ale tohle bylo o něčem jiném, tady byla tím neohrabaným ona. Stopa od vody připomínající otisk pásáku vedla na konec pláže, kde už byl terénní schod a začínal porost. Tam se vše odehrávalo a vydržel jsem to dění sledovat přes dvě hodiny.
Divadlo
Právě tam si vyhrabala v písku díru a začala do ní sázet vajíčka. Kolem bylo asi pět domorodců, ti jí tiše fandili. Nevěnovala ruchu, baterkám ani bleskům pozornost. Ostatně nic jiného jí v té chvíli nezbývalo. Na souši, kde působí šíleně těžkopádně, musela dokončit, co začala. Místní byli natěšení, že vajíčka vyberou a odnesou do líhně, kde za ně dostávají prý v přepočtu asi 4 koruny za jedno. A vyprávěli. O tom, že tahle kareta má asi sto kilo. Že naklade asi padesát vajíček. Že je jí sto let… Ona to mezitím zvládla, díru krásně zahrabala, povrch perfektně zarovnala, o kousek dál nechala prohlubeň, kde by neznalý marně hrabal. Pak se trhaně otočila a se dvěma přestávkami se za opravdu hlasitého funění dosunula do rozbouřeného moře. Do živlu zaplula hladce a jistě.
Doma jsem se sice dočetl, že karety se dožívají jen padesáti let, ale nevadí. Ten krásný zážitek z pláže, který Srí Lanka nabídla na rozloučenou, mi to pokazit nemůže.
