S papouškem se lze domluvit také s jeho použitím slov
Konrád Lorenz se za svých etologických výzkumů přesvědčil, že někteří papoušci nejenže umí imitovat lidskou řeč a různé zvuky, ale dokonce jsou schopni tvořit určitá myšlenková spojení (asociovat) a používat naučená slova zcela smysluplně. Napsal (1983): „Mnoho papoušků šedých a někteří amazoňané říkají Dobré jitro pouze ráno, a to jen jednou, tedy naprosto logicky. Otto Koehler měl prastarého Papouška šedého, který holdoval jisté neřesti, vytrhával si totiž pera, a byl proto skoro holý. A tak mu říkali Sup. Žádný krasavec to věru nebyl, ale zato měl velký ‘jazykový talent’. Ve správnou dobu říkal Dobré jitro a Dobrý večer, a když návštěva vstala, aby se rozloučila, ozval se hlubokým dobráckým pivním hlasem: Tak na shledanou. Všimněme si: jen když návštěvník vstal a skutečně se loučil. I Sup byl stejně jako myslící psi schopen postihnout i sebejemnější, nevědomé dávání znamení, že je to míněno ‘opravdu vážně’; jaká znamení to byla, jsme nikdy nevypátrali. Ani jednou se nepodařilo vyprovokovat ono pozdravení tím, že se odchod pouze předstíral. Ale když potom návštěva skutečně odcházela, okamžitě a jakoby výsměšně se ozvalo: Tak na shledanou!, i kdyby se pokoušela vyklouznout co nejnenápadněji.“
Vlohu k opakování slov a jejich užívání nemá každý papoušek, ale zpravidla to bude sameček, pro nějž zpěv a volání patří k rituálu námluv – k upoutání pozornosti samičky (ale i opatrovníka). Mé senegalce tato vloha chybí, ale vytvořila si svou „řeč“ a vždy pro určitou situaci použije specifický signál. Dokonce si mě i pojmenovala a tímto signálem mě přivolává: „Fju, fi, fu.“ Naučila se chápat povely a je možné se spolu domlouvat pomocí hvizdů a gest. Člověk představuje pro papouška partnera, s kterým se pták potřebuje nějakou formou dorozumět a manipulovat jím. Nejnadanější imitátor lidské řeči je žako, ale nejen to, je schopen naučená slova i významově správně používat.
U některých druhů středních a velkých papoušků existuje jakási možnost, že se s námi mohou domluvit nejen pomocí biokomunikace, ale také pomocí slov lidského jazyka. K. Lorenz to potvrzuje slovy (1983): „Papoušek přece docela zřejmě umí ‘asociovat’, co říká, a také se snadno naučí určité pohyby, které slouží k dosažení cíle, o nějž usiluje, dokonce i takové, jejichž účelem je přimět chovatele k určitému jednání.“ Připouští, že je někdy možné, aby docházelo k myšlenkovému spojení mezi slovy a určitými zážitky ptáka: „Jinak je tomu s ‘mluvením’ velkých krkavcovitých ptáků, a zejména velkých papoušků. Pokud říkají lidská slova, mají i ona v sobě bezděčnou hravost, kterou nacházíme ve zpěvu jiných, duševně níže stojících ptáků, ale jednotlivé zvukové projevy krkavcovitých a papoušků získaly pozoruhodnou nezávislost: Je patrné, že tady existují určitá a téměř smysluplná myšlenková spojení.“
U zvláště nadaného papouška bychom se měli pokusit o navázání dialogu, tak aby jen mechanicky neopakoval slova. Naučme ho používat důležitá slova účelně a v souvislostech, neboť tento inteligentní pták je podobně jako pes schopen asociace – pochopení souvislosti mezi vysloveným slovem a následným dějem (podle psychofyziologie zde jde o podmíněný reflex). Papoušek například slyší zvuk telefonu a vidí (posléze předpokládá – asociuje), že k přístroji někdo přijde, občas má proto zájem takový zvuk opakovat, aby vyvolal naši pozornost – reakci – když se třeba nudí. Řeč napodobují spíš ptáci držení jednotlivě a velmi krotcí; pokud jsou v páru, dávají přednost své „ptačí řeči“, což ale neznamená, že by se opakovat slova nenaučili, mají-li dostatečnou motivaci – „citový“ vztah k opatrovníkovi. Vhodná doba pro učení papouška je čas jeho větší aktivity po ránu a k večeru. Snadněji se mu napodobují vyšší (ženské) hlasy a tóny, také hvizdy, kterým někdy může dávat přednost před „mluvením“.
Před výukou nejdříve vyčkejme, až má papoušek „náladu“ s námi navázat kontakt a sám za námi přijde; je-li volně puštěný, potom ho usadíme proti sobě třeba na prst a stačí dobrou artikulací opakovat určité slovo, frázi nebo melodii. Aby měl motivaci vyřčené opakovat, je možné ho za každý zdařilý pokus odměnit. Neměl by však jen mechanicky slova opakovat, učení by mělo být smysluplné, jako když učíme batole mluvit. Přehrávání namluveného zvukového záznamu z přístroje je nudné a nemotivující, úspěšné je mluvené slovo s osobním kontaktem a motivující ústní pochvalou spolu s nabídnutím pamlsku.
Promyšleně by také mělo být voleno vždy stejné (klíčové) slovo při každé určité a opakující se situaci – např. vždy vyslovíme „pojď“, bereme-li papouška na ruku při opuštění klece. Potom se můžeme setkat s tím, že pták řekne právě toto slovo, bude-li si přát opustit klec, nebo vysloví název předmětu či jídla, o něž má zájem, přitom ho nemusí právě vidět. Účinnou metodu výuky účelného používání slov papouškem vypracovala americká etoložka Irene Papperbergová (jejím původním oborem byla fyzikální chemie):
V roce 1977 si koupila v chicagském obchodě s papoušky přes rok starého papouška žaka. Její výzkum s ptákem, který dosud neuměl „mluvit“, probíhal na Purdue University v Indianě. Už po dvou letech intenzivního výcviku (až 8 hodin denně) si žako Alex osvojil dostatečnou slovní zásobu, kterou se dokázal dorozumívat se svou cvičitelkou. Uměl pojmenovat devět předmětů (po šestnácti letech až 50) a rozeznat 3 barvy (později 7 barev), uměl počítat do šesti a rozlišovat tvary (na konci tréninku 5 tvarů). Na podnos byly umístěny tři zelené trojúhelníky, dva červené a pět modrých. Na otázku „Čeho je pět?“ odpověděl: „Modrá.“ K jeho výcviku Papperbergová vypracovala metodu, při níž se obracela na asistenta své výzkumné skupiny a používala výrazy, které chtěla Alexe naučit. Výcvikovou metodu nazvala model rival, při ní cvičitelka představuje učitele a druhý člověk (asistent) papouška. Papoušek Alex probíhající děj pozorně sleduje. Učitel uchopí určitý předmět a zeptá se: „Co je to?“ Asistent (představující papouška) předmět pojmenuje – „banán“, učitel odpoví: „Správně, banán.“ „Chceš banán?“ Asistent – papoušek – řekne: „Chci banán.“ Učitel asistentovi – papouškovi – banán podá. Alex má o banán taky zájem a bude se snažit slovo banán opakovat, aby předmět získal.
Rivalství bylo v tomto případě využito velmi efektivně. Když se měl pták naučit například slovo „žlutá“ při rozeznávání barev, byl asistentovi – rivalovi – ukázán žlutý předmět. Na otázku, jaká je to barva, musí asistent odpovědět – žlutá. Za to je pochválen a je mu žlutý předmět předán. Při chybě pochvalu ani předmět neobdrží. Alex vše sleduje a potom i on dostane tutéž otázku. Alex nemusí toužit po žluté věci, pokud neuvidí, že ji dostal asistent, který zde má funkci modelu – rivala – na nějž má Alex žárlit.
Pozornost ptáka, aby spolupracoval, lze udržet asi jen 15–20 minut. Alex uměl nejen vyslovit „Já chci banán“, ale také „Já chci jít“ i s tím kam. Alex byl z důvodu objektivity testován jinými etology, kteří své požadavky měnili, aby se vyhnuli stereotypu a pták se nezačal nudit. Úspěšnost jeho odpovědí byla osmdesátiprocentní, dvacet procent chyb bylo podle cvičitelky zaviněno únavou. Později se Alex podílel na výuce a tréninku dalších mladých žaků, z nichž jeden se jmenoval Griffin. Etoložka o něm vypráví: „Griffin potřeboval padesát lekcí, aby pochopil, že jde o určitou věc a že ta věc má také jistou barvu. Učím ho v místnosti s Alexem, který nám stále skáče do řeči, stále za něho odpovídá, což Griffinovi dost vadí. Také ho okřikuje se slovy: Griffine, mluv zřetelně! – a to Griffin občas špatně snáší: urazí se a zasekne. Na druhou stranu mi Alex tímto pomáhá učit další ptáky. Jednou jsem dokonce slyšela, jak Alex řekl: Griffine, kolik je tohle… Čtyři, odpověděl Griffin. A Alex na to: Špatně!“
Profesorka I. Papperbergová přednášela o svém výzkumu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v březnu 2005; Alex zemřel v roce 2007. Etoložka prokázala svým výzkumem, u tohoto druhu papoušků, schopnost abstraktního myšlení, slovně správně reagovat a ne jen mechanicky opakovat slova, aniž by chápali jejich význam. V současnosti působí na univerzitě v Arizoně, kde zkoumá kognitivní a komunikační schopnosti papoušků šedých žako a výsledky porovnává se schopnostmi primátů, delfínů a dětí.
V časopise Papoušci (3/2005) byla zmíněna badatelská činnost chovatelské stanice papoušků šedých žaků na půdě Fakulty humanitních studií UK. O dlouhodobém výzkumu a jeho významu pod názvem „Problémy mezidruhové komunikace“ vedoucí laboratoře říká: „Naším cílem je nalézt cestu, jak prolomit bariéry mezi dvěma živočišnými druhy. V tomto případě se jedná o Homo sapiens a Psittacus erithacus (papoušek žako). Člověk se odpradávna považoval za tvora, který vládne všemu živému, a to jen díky tomu, že používá lidskou řeč. Ostatní tvorové takovou schopnost nemají, a tak dochází k tomu, že se k nim člověk chová nehumánně. Jedním z mnoha cílů našeho výzkumu je tedy ukázat, že i jiní tvorové jsou schopni komunikovat způsobem jako my.“
Zvířata získávají informace o okolním prostředí prostřednictvím vjemů a podnětů, které přímo ovlivňují jejich smysly (jde o první signální soustavu). Člověk takové podněty přijímá shodně se zvířaty (druhou signální soustavu u něj představuje verbální komunikace – jazyk a řeč). Podnětem je nejen pro člověka, ale i papouška slovo. Řekneme-li papouškovi např. „pojď sem“, je to pro něj jen akustický signál – podnět pro první signální soustavu. Nepůsobí na něj pojmový obsah slova, jako na člověka, ale jen jeho akustická kvalita, z níž až následně učením asociuje, co má udělat.
Profesor Stanislav Komárek se domnívá (Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie, Academia, 2008), že s člověkem žijící savci typu šimpanzů či psů rozumějí celé řadě slov a slovních spojení způsobem sotva odlišným od lidského chápání (představa, že pouze člověk slovům skutečně „rozumí“, by znamenala, že řekněme slovo „přines!“ má ještě nějaký skrytý, hlubší význam, srozumitelný jen nám, ale psům už nikoli). Nedá se říci, že by ptáci mluveným slovům „nerozuměli“, pouze je používají ke komunikaci bez vlastní invence ve stylu reakcí na spatřené či zaslechnuté podněty.
Naučit šimpanze mluvit je z hlediska všech anatomických odlišností nemožné. Z vyšších obratlovců to jsou jen určité druhy papoušků (vedle krkavcovitých a některých druhů pěvců) se zcela odlišným hlasovým aparátem – syringem a masitým jazykem, kteří dokážou vyslovovat lidská slova, dokonce i smysluplně.
Podle amerického biologa Ernsta Mayra (Co je evoluce, Academia, 2009): „Slovem ‘jazyk’ často označujeme také systémy přenosu informací živočichů, například ‘včelí jazyk’. Tyto živočišné druhy ve skutečnosti disponují právě jenom systémem vysílání a přijímání signálů. Má-li být určitý komunikační systém jazykem, musí obsahovat syntax (gramatická stavba vět; pozn. autora) a gramatiku. Psychologové se půl století pokoušeli naučit šimpanze jazyk. Marně. Zdá se, že šimpanzům prostě na to, aby si osvojili syntax, chybí potřebné nervové vybavení.“
Z vyšších obratlovců projevil náznak této schopnosti po cíleném výcviku až zmíněný papoušek Alex, který se tak přiblížil mentální úrovni malého dítěte kolem tří až pěti let. „Dítě se nejprve naučí několik málo slov. Efektivita jeho vyjadřování nesmírně stoupne, pokud zjistí, že může naučená slova skládat do různých spojení s dalšími významy.“ (Zbyněk Vybíral: Psychologie komunikace, Portál, 2005)
Každý chovatel, a nejen papouška, se jistě nad komunikací se svým zvířecím společníkem někdy zamýšlí a chce si s ním co nejlépe porozumět, posléze však dospěje k poznání, že čím více a déle se bude zvíře podílet kontaktně na užívání našeho času, činnostech a komunikaci s ním, tím lépe bude schopno chápat, co po něm vyžadujeme, už jen podle intonace našeho hlasu, pohledu, gest, a porozumí jistě i našim emocím.
(Pokračování příště)