Nejznámější holubi 27 – voorburský voláč

Obliba bíle zbarvených holubů je nepochybná. Bílá holubice je symbolem míru od počátků civilizace a holubí pár je symbolem lásky, ale obdobně něžně působí i kreslení holubi s převažujícím bílým zbarvením, kam patří například sedlatí nebo štítníci. Termínem štítník označujeme takové zbarvení, při kterém jsou barevné křídelní štíty, zatímco letky a ostatní opeření je bílé. Jedním z nejznámějších štítníků je voorburský voláč, který krásu zbarvení dokonale sladil se skotačivou povahou, neustálým předváděním volete a pohybem, který připomíná tancování.

Historie

Je poměrně mladá, neboť započala na sklonku dvacátých let dvacátého století v nizozemském městě Voorburg, které dnes nalezneme na předměstí rozpínajícího se Haagu v těsné blízkosti severomořského pobřeží. Vznikl díky nadšenému chovateli holubů C.S.T. van Ginkovi křížením voláčů brněnských, francouzských, ale v menší míře i norvičských a štajgrů za účelem získání jemné, elegantní typologie středního menšího voláče s atraktivní volatostí a koketním temperamentem. Charakteristické zbarvení dodalo křížení těchto voláčů s racky štítníky a barevnými holuby v kresbě štítníků. První holoubata měla obvykle opeřené běháky a prsty, ale selekcí se podařilo získat kmen hladkonohých holubů velikostí mezi voláčem brněnským a norvičským. Ustálit plemeno se podařilo již po šesti letech od prvopočátků křížení, ale jeho boom zbrzdily druhoválečné události. Po nich došlo k založení speciálního klubu nejdříve v Nizozemsku. Až v roce 1971 vznikl spolek německý a později například americký, dobré zázemí má tento voláč v Kanadě, JAR či Austrálii i jinde ve světě. Není náhodou, že voorburský voláč patří v anglofonních oblastech k nejoblíbenějším. Je to holub s perfektními předpoklady k předvádění na výstavách, kde ve společnosti jiných soutěžících voláčů snadno vyniká. Tvůrce tohoto voláče – štítníka – Cornelius Simon Theodorus van Gink se narodil roku 1890 ve Voorburgu a žil až do roku 1968. V časech svého mládí působil v letech 1911 až 1913 jako novinář v USA, později se vrátil do Nizozemska, kde se ve volném čase věnoval malování drůbeže a holubů i jejich chovu. Stal se ředitelem státní instituce v Haarlemu a svými malbami zdobil publikace nizozemských autorů s tematikou drůbeže a holubářství. Nejznámější je jeho aktivní spolupráce s publicisty C.A.M. Spruitem a R. Houwinkem. Se šlechtěním voláčů štítníků začal v roce 1929, ale jeho cíle byly mnohem vyšší než vytvořit pouze holuba v unikátní kresbě. Chtěl, aby Holanďané vedle balonových voláčů a staroholandských voláčů měli další národní plemeno, které by mělo vedle estetických kvalit i unikátní životní projevy. Van Gink poprvé plemeno představil veřejnosti roku 1935 na výstavě v Bruselu a pak na dalších sedmi výstavách, až konečně roku 1938 byl uznán pod označením voorburský voláč. Až po válce, v roce 1947, založili chovatelé speciální klub v Nizozemsku, ale jeho činnost se po čase utlumila. Tři roky před odchodem van Ginka na onen svět převzala vedení chovu jeho manželka Hendrina van Gink–Porschen. Stala se novým motorem klubové činnosti, která díky ní začala vzkvétat a spolu s chovatelem de Zwartem byla léta duší Holandského klubu voorburských voláčů. Plemeni zabezpečila nejen stabilní a činorodý klub, ale mnohé učinila i pro jeho propagaci u široké veřejnosti. Sama byla vyhlášenou chovatelkou, u které měli všichni holubi jméno a také své místo k odpočinku na holubníku. Vedením chovu zastínila mnohé muže a stala se i oblíbenou posuzovatelkou holubů.

Plemenná charakteristika

Voorburský voláč je menší střední voláč, jemných, ušlechtilých tvarů, který se při rozrušení staví na špičky prstů. Hlava je protáhlého, dobře zaobleného tvaru s výrazným čelem. Oči jsou u všech rázů tmavé, obočnice nevýrazné, světlé, což je u západoevropských voláčů běžným jevem. Krk je poměrně dosti dlouhý a jeho délka se zásadně podílí i na tvaru volete, které by se mělo blížit téměř kulatému tvaru, avšak z logiky věci (při delším krku nelze mít dokonale kulaté vole) tvoří tvar volete voorburského voláče mezistupeň mezi voletem kulatým a hruškovitým, na kterém je dobře patrná volatost i na šíji. Jedinci obou pohlaví volatost velmi ochotně a dlouhodobě předvádí. Není výjimkou, že holubice v tomto znaku samce dokonce převyšují. Volatost je u hrudi zřetelně podvázaná. Držení těla je velmi vzpřímené. Postava je štíhlejší konstituce. Hruď je dlouhá a úzká. Jemnému vzezření holuba odpovídají i poměrně úzká záda, mírně propadlá mezi křídelními štíty, směřující příkře dolů, kde na ně plynule navazuje zadní partie. Křídla jsou úzká, dobře přilehlá. Konce letek se mohou mírně křížit, což je nápadné zejména u štíhlejších jedinců, ale zůstává přáním, aby se letky nekřížily a volně spočívaly na ocase. Voorburský voláč nemá žádné pernaté ozdoby a případný výskyt ojedinělých pírek na prstech by neměl být opomenut při předvýstavní přípravě. Nohy jsou poměrně dlouhé, nepříliš podkleslé. Ocas je spíše úzký, země se nedotýká. Za nejčastější vady se považují všechny vady volatosti, příliš krátký nebo příliš dlouhý krk, málo vzpřímené držení těla, nízké nohy nebo tvarované do písmene X či O, hrubá postava, skvrny na zobáku, dlouhý, široký nebo neuspořádaný ocas, dlouhá, nápadně křížící se křídla a tmavé nebo načervenalé obočnice.

Barevné rázy

U kreslených plemen obvykle platí, že jejich barevná paleta není příliš pestrá, avšak jednou ze zářných výjimek je právě voorburský voláč. Díky tomu, že vznikl z vícero plemen, dokázal již v počátcích získat výborný základ pro svoji současnou bohatost barev. Brněnský voláč mu dal do vínku bělopruhost či izabelové zbarvení, norvičský voláč hnědou pigmentaci v celé škále typických projevů a tak by se dalo pokračovat. Co plemeni snad kdysi z pohledu zbarvení chybělo, to se v posledních letech snaží dohnat chovatelé zejména v anglofonních oblastech, kteří dokazují věci takřka nemožné, a je vidět, že i genetika holubů může být pro cílevědomého milovníka chovatelství pořádným koněm. Z nově se objevujících rázů nelze nezmínit andaluské, které na velkých německých výstavách předvádí můj kamarád Mike Huhnstock. První andaluské voorburáky ovšem vyšlechtili v USA, podobně jako indigo a další rázy, zatímco v Austrálii se baví chovatelé šlechtěním běloušů či hnědě lemovaných. Vedle těchto kuriozit se daří dlouhodobě původním zbarvením, v jejichž rejstříku je stálicí černá, červená, žlutá, ale také modrá ve vzorcích bezpruhém, pruhovém i kapratém. Červená a žlutá u štítníků vzniká na bázi popelavě červeného zbarvení – nejedná se tudíž o barvu recesivní, ačkoliv tak působí. Díky tomu lze snadno získat odchovy lemované při spojení s partnerem černým (nebo jiným, který je nositelem spread faktoru). Z dalších plavých rázů jsou oblíbení žlutopruzí a červenopruzí, rovněž tak stříbřití pruhoví i bezpruzí. Výčet dalších barev je opravdu obsáhlý a není cílem tohoto článku je všechny vyjmenovat, ale za zmínku stojí atraktivní lemovaní, dnes již v pěti barvách. Důležité je mít na zřeteli, že kvalita barvy a kresby patří až k posledním markantům při hodnocení voorburáků na výstavách. Na druhou stranu by mělo i toto plemeno splňovat obvyklá kritéria štítníků, tedy mít 7 až 12 letek bílých a křídelní štít zbarvený včetně křidélek. Barevné plochy za nohama posuzujeme ovšem velmi mírně, neboť jsou místem žádoucí barevné rezervy.

Způsob chovu a výstavnictví

Voorburský voláč sice vypadá opravdu hezky, ale dokonalosti dosahuje až ve spojení se svými unikátními životními projevy. Víme dobře, že holubi ve skupině voláčů jsou nejhravější z holubů, že se předvádí před chovatelem i návštěvníky a jsou krotcí, ale jen u několika plemen byly bezmezná důvěřivost, krotkost, překypující vitalita a temperament dovedeny do takové dokonalosti. Voorburský voláč využívá své lehkosti a poměrně střídmých tvarů a naplno si užívá kroužení a nadbíhání partnerovi při skotačení na holubníku či ve voliéře, ale i ve výstavní kleci. Dovede našlapovat na špičky prstů, imponovat s rozevřeným ocasem a skloněným trupem. Nezanedbatelná není ani skutečnost, že se jedná o velmi plodného holuba, u něhož ani nemusíte kontrolovat oplozenost vejcí. Spolehlivost vykazuje i při odchovu a vlastní kresba nepředstavuje výraznější překážku v obtížnosti odchovu. Zpravidla jsou mladí zbarveni zcela standardně, jen v případech, kdy ponecháváme do chovu holuby s barevnými skvrnami na hlavě nebo jinde než za nohama, lze očekávat větší podíl nestandardně kreslených holoubat. Krmení přijímají obdobné jako brněnští voláči, určitě jim nebude vadit z hlediska dietetického například ječmen, ale velká kukuřice či bob jsou pro ně naprosto nevhodné. Dobré zkušenosti jsou s podáváním čiroku, prosa, pšenice, slunečnice, řepky (olejniny jen v malém množství) či drobné kukuřice. Z luštěnin jsou pro voláče nejvhodnější vikev či peluška, po kterých nehrozí tolik přežírání jako po hrachu. Holubník nevyžaduje voorburský voláč nijak velký a žádné speciální požadavky nemá ani na velikost hnízdních krbců a hnízd. Někdy nasedá příliš brzo, třeba ve stáří holoubat kolem 14 dní. V teplém období roku to tolik nevadí, ale v chladném období hrozí podchlazení holoubat. Zmírnit tuto aktivitu lze zvětšením podílu ječmene. V předvýstavním období provedeme klecovou drezuru, při které dáváme výstavní jedince na určitý čas do tréninkové klece. V kleci se naučí hájit svůj prostor a předvádí svůj unikátní temperament. Naučí se tak pózovat a předvádět volatost, což nejlépe ocení posuzovatel na výstavě. K předvýstavní přípravě patří i případná úprava nedostatků kresby, umytí opeření a natření běháků a prstů olejíčkem, aby získaly korálové zbarvení. Když na tyto voláče „zahoukáme“ na výstavě, začnou doslova tancovat po obvodu klecí. Pro chovatele, který ocení hravost a vzájemný kontakt, jsou tak jedním z nejlepších plemen okrasných holubů. Jsou též mementem chovatelské rodiny van Ginkových, jejichž odkaz by měl být zachován pro příští generace.