Psí emoce – směšné lidské omyly
„Hafany to baví –
ve dne v noci venčit pány,
aby byli zdraví.“
Jiří Žáček: Psí služba
Jídlo a emoce
Pokud by se někdo podivoval nad tím, jaký vztah mají psí emoce v kontextu s jídlem, patrně nemá psa a ani nikdy neměl. Nikdy nezapomenu, jaké lokální tornádo vypuklo každý večer, když jsem na Aljašce chystal v kennelu pokrm pro sto dvacet psů. Psy krmení pochopitelně vzrušuje a uvádí v nadšení. (Samozřejmě i mezi psy existují psí anorektici, ale v tomto případě se nebudeme zabývat výjimkou potvrzující pravidlo.)
Přiznám se, že vždy upadnu tak trochu do rozpaků, když se mě někdo ptá, co má dělat, když jeho pes tloustne… Pokud je dospělý a vlastní občanský průkaz (respektive – je-li svéprávný a příčetný), měl by to vědět. Snížit krmnou dávku a prodloužit (maximálně) vycházky: tím poslouží psu i sobě.
Ale vážně: proč mají psi tendenci k přejídání?! Je to přirozené a samozřejmé: je to vlčí dědictví, respektive dědictví vlastních prarodičů. Vlci, podaří-li se jim dobrý lov velké kořisti, dokážou spořádat jednorázově až devět kilogramů masa. Psi vlčí zvyk podědili (pes průměrné velikosti má žaludek, který dokáže pojmout až čtyři litry potravy). Vlci ovšem také dokážou po mnoho dnů hladovět a přitom si stále zachovávají skvělou kondici (tuto schopnost psi po boku člověka ztratili = mají dobré bydlo). Ač putuji za vlky již čtyři desítky let, nikdy jsem v přírodě neviděl obtloustlého vlka. Výjimku tvořili jen vlci u bohaté kořisti (krátkodobě měli břicha kulatá jak bubny) a vlci, kteří přinášeli kořist mláďatům – po vyzvracení potravy vlčatům však byli vzápětí zase „šlank“.
Nepodporujte nešvary: V žádném případě netolerujte loudění psů o potravu u stolu. Pokud nebudete důslední, vychováte si ze svého čtyřnohého přítele otravného somráka. Zásadě „nic nedávat od stolu“ se však musí podřídit všichni členové rodiny! Výjimky se nevyplácí – pes dobře odhadne, který „článek“ jeho smíšené smečky je nejslabší, a bude toho zneužívat ve svůj prospěch. (Dávání soust psu od stolu je nejen nešvar, ale pes tak přijímá i stravu pro něj nevhodnou; a navíc – ztrácíte přehled o množství stravy, kterou pes pozře.)
Zlaté pravidlo: Klaďte maximální důraz na kvalitu potravy, kterou psu předkládáte(!) = ušetří vám to finance za veterináře! Šetřit na potravě se opravdu nevyplácí! Laciné granule, které jsou k mání v supermarketech, jsou možná dobré pro slepice (i když ani tím si nejsem tak docela jist), nikoliv pro psy!
Nezapomeňte: Pes je masožravec, i když se po boku člověka tak trochu změnil na všežravce. Jeho trávicí ústrojí je ústrojím ryzího masožravce. Maso by však v jeho krmné dávce nikdy nemělo chybět! Rada: Pokud denní krmnou dávku rozdělíte do několika (alespoň do dvou) dávek, prospějete jeho zažívání a pes krmivo lépe využije.
Vsuvka Stephena Budianského
Nedá mi to, abych na tomto místě neocitoval úvahu amerického autora S. Budianského (z jeho knihy Pravda o psech), která může vrhnout světlo na význam určitých rysů psího chování: „Nejpodivnější z nejpodivnějších nám připadají projevy – přesto stále ještě normální – které vznikly na základě povýtce oportunistické modifikace vlčího/psího společenského chování ve střetu s bláznivým a pestrým světem člověka. Jestliže vezmete vlka a zkřížíte ho tak, že jeho původní dospělý vzorec chování se převrátí a promísí ho do něčeho, co preferuje juvenilní rysy jako například hravost, a pak ho vrhnete do prostředí, kde lidé dělají věci vlčímu chování na hony vzdálené, můžete dostat leccos: od psa, který předstírá, že má zlomenou nohu, až po jiného, který požírá výkaly, jen aby na sebe upozornil. U těchhle pejsků se jistě jedná o poruchu chování – z našeho hlediska – ale v zásadním nepořádku s nimi vlastně nic není. Netrpí ani defektem mozkové činnosti, ani hormonální nerovnováhou, ani nemají halucinace. Ze svého hlediska jednají naprosto racionálně, reagují jen na zvláštní, pro ně těžko pochopitelné signály z podivného světa, v němž se ocitli. Chyba není v nich, nýbrž v jejich osudu. Podivnosti, které mají svůj původ v kulturních odlišnostech, konfliktech a nedorozuměních, nelze často odlišit od podivného chování způsobeného patologickými odchylkami – tím spíš, že to, co dělá psa psem, je zkomolení původně vlčího naprogramování a posun hladin jednotlivých hormonů. Proto je v jistém ohledu pravda, že psi jsou ‘divní’. A některé chovatelské praktiky z nich dělají tvory ještě divnější.“
Smysl života
Vezměte svobodnému vlku narozenému v divočině lov a daleký prostor k putování a uzavřete ho do malého výběhu: NUDA DOKÁŽE DIVOKÁ SRDCE ZABÍJET! Člověk vychoval pastevecké psy, kteří střežili jeho stáda, vytvořil saňové psy, odolné a nezdolné, kteří přepravovali lidi a jejich majetek v drsných arktických končinách. Čas plynul, „civilizace se zdokonalovala“ a přivedla pyrenejské horské psy, anatolské psy, kavkazské ovčáky, sibiřské Husky a aljašské malamuty… k ústřednímu topení a nadělala z pracovních psů pokojové miláčky. Pokud člověk těmto specializovaným pracovním plemenům nenabídne optimální pracovní (byť náhradní) program, zadělává na problém sobě i psům. Stehen Budiansky to s ironií vyjádřil takto: „V 19. století označoval jistý lékař tendenci černých otroků utíkat z područí bílých pánů za duševní nemoc. Něco stejně nesmyslného je i dnes v tendenci veterinářů léčit psí psychiku předepisováním antidepresiv, zejména pasteveckým či tažným psům, kteří jsou chováni jako domácí mazlíčci a nenacházejí dostatečné uplatnění pro svoje pudové podmíněné chování, a proto z čiré nudy a frustrace předvádějí destruktivní sklony a neurotické projevy. Border kolie pudově pohledem sleduje vše, co se hýbe, a když nic takového není k dispozici, vytvoří si to – to je to, co ve skutečnosti dělá. Přesto existují případy, kdy majitel dává své kolii trvale prášky jen proto, že mu připadalo zvláštní, že vydrží celý den očima sledovat mouchy či poletující zrnka prachu a chňapat po nich. Ve skutečnosti to není nic, co by pěkné stádečko ovcí nedokázalo vyléčit.“
Submisivní pomočování
Štěňata se při kontaktu s dospělými psy a před lidmi často překulí na záda a ucvrknou pár kapek moči. Je to součást jejich vítacího rituálu a zároveň signálem submise: „Nejsem nebezpečný, vzdávám se, neubližuj mi!“ Některá z tohoto zvyku vyrostou, jiná – submisivní – zvířata nikoliv a podrží si signál i do dospělého věku. Jde o automatický reflex: ztráta kontroly nad močovým měchýřem je znakem nejistoty a strachu. I ve vlčí smečce je submisivní pomočování kanálem komunikace mezi dominantními a podřízenými zvířaty a hraje tak důležitou roli v akcentování hierarchie uvnitř skupiny šelem. (Jev submisivního pomočování je často součástí i vítacího rituálu, který mají i někteří domestikovaní psi – fenky jsou k tomuto jevu náchylnější.)
Pokud je majitel submisivního psa velmi dominantní, zhoršuje situaci a submisivní pomočování je ještě silnější a častější.
Trestat psa za tuto „nectnost“ je absolutní hloupost! V žádném případě by nepochopil, za co je vlastně trestán, a jeho submise – podřízenost – by se vůči svému pánovi ještě více, propastněji, prohloubila.
Koprofagie
Kdo tento cizí termín nezná, nechť zví, že se jedná o bohapusté pojídání výkalů. Tento „zlozvyk“ je velmi častý u štěňat. Matka–fenka požírá výkaly svých mláďat, aby udržela „doupě“ a své děti v čistotě. Takto to dělají všechny matky psovitých šelem (a nejen ony). Po odstavení (a po příchodu k novému majiteli) většinou zvyk požírat vlastní výkaly (i výkaly cizí) ještě nějakou dobu přetrvává. S naší vlčandou Taigou to byl vždy závod: kdo se trusu zmocní dřív – zda její nenechavá tlamička, nebo já se sáčkem. Myslím, že skóre bylo nerozhodné, i když Taiga možná trochu vedla. Pak však nadešel den – jako by člověk otočil vypínačem – a Taigu od té doby vlastní trus absolutně nezajímal.
Někteří veterináři zastávají názor, že pokud zvyk požírat exkrementy přetrvává, psu něco v jeho výživě chybí. Může tomu tak být, ale nemusí…
Psovité šelmy mají instinktivní zvyk požírat trus velkých kopytníků. (Vzpomínám si na případ, který se udál před několika málo lety: v lese na brněnském předměstí se v zimě ztratili dva jezevčíci, které jsem dennodenně na sněhu stopoval. Jejich odchyt se ne a ne podařit. Nakonec prožili v lese více než měsíc. Čím se živili? Takřka výhradně koňskými kobližkami – narazili na ně takřka na každém kroku, poněvadž les byl cílem vyjížděk ze tří okolních koňských farem. Příběh měl happy end: jezevčíci se – snad poněkud pohublí – ve zdraví vrátili ke svému pánovi.)
Stephen Budiansky k tomuto problému dodává: „Stejně jako psi rádi kradou kusy papíru z psacího stolu a unikají s nimi pryč, zvlášť je jim odměnou pánovo okamžité pronásledování, je takový pejsek schopen žrát výkaly jen proto, že rád provokuje a těší se, až pán něco udělá. Už sama rozzlobená reakce pána stačí, aby bylo toto chování u psa odměněno. Jedinou léčbou těchto excesů je nevěnovat jim pozornost, i okřiknout psa se může ukázat jako kontraproduktivní, jelikož ho jen utvrzuje v přesvědčení, že jde o báječnou hru.“ (Pan Budiansky má bezesporu svatou pravdu, ale řiďte se jeho radou, když máte obavy, aby se váš čtyřnohý kamarád nenakazil nějakým svinstvem… Jak instinktivnímu „zlozvyku“ úspěšně vzdorovat? Přesměrováním činnosti – odveďte pejskovu pozornost k jiné báječné činnosti!)
Post scriptum
Závěrem dnešního dílu si dovolím ocitovat jednu velmi moudrou báseň (Skoro všichni psi i feny) Jiřího Žáčka:
„Skoro všichni psi i feny
mají vzácné rodokmeny,
jsou to zkrátka šlechtici,
i když šlapou ulici.
Klidně kašlou na svůj původ,
mají k tomu dobrý důvod –
všichni jsou si ve všem kvit,
můžeme se přiučit.“
