Ara hyacintový v přírodě a lidské péči
Ještě před několika desítkami let byl ara hyacintový běžným druhem obývajícím pralesy velké části amazonské pánve. Po řadu let zde byl domorodci loven nejprve pro krásné peří a chutné maso, později pro obchodníky se zvířaty. K dalšímu decimování populace dochází kvůli změnám původního biotopu způsobeným odlesňováním a v některých oblastech i přetrvávajícímu pytláctví. Ara hyacintový dnes patří mezi ty živočišné druhy, kterých žije v přírodě několikanásobně méně, než jich je drženo v zajetí.
Popis
Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacintinus) je největším papouškem na světě. Dorůstá do velikosti až 110 cm a váhy 1,5 kg. Jeho nejvýraznějšími znaky jsou mohutný černě zbarvený zobák, kobaltově modré peří a výrazný žlutý proužek holé kůže kolem očí a kořene zobáku.
V přírodě
V dřívějších dobách obývali arové hyacintoví pralesy velké části amazonské pánve. Dnes je jejich výskyt omezen jen na tři od sebe velmi vzdálené a izolované oblasti. První leží v jižní Amazonii, na jih od řeky Amazonky, v okolí řek Tapajos a Tocantins, druhá malá oblast leží v centrální východní Brazílii a třetí na jihozápadě Brazílie v oblasti zvané Pantanal. Pantanal je největší mokřad světa s obrovskou biodiverzitou. Rozprostírá se na 240 000 km2 na území tří států – Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Celých 80 % této bažinaté oblasti je na území jihozápadní Brazílie. Část východního území Pantanalu je využívána k pěstování cukrové třtiny, kukuřice a sóji. Střední část lze využít jen k extenzivnímu chovu dobytka. Toto území je těžce přístupné, několik měsíců v roce z velké části zaplavené a odříznuté od okolního světa. Západní část blíže k hranicím s Bolívií a Paraguayí je přístupná jen po řekách. Největší populace arů hyacintových žije na rozhraní střední a západní části jižního Pantanalu.
Uvádí se, že v celém Pantanalu žije více než polovina z celkového počtu arů hyacintových žijících dnes ve volné přírodě. Zatímco ve dvou severních amazonských lokalitách pro pokračující rozsáhlé odlesňování a dosud přetrvávající pytláctví arů hyacintových nadále ubývá, jižní pantanalská populace je stabilizovaná a její počet pozvolna stoupá. Příčin tohoto „obratu k lepšímu“ je několik. Střední oblast Pantanalu není plošně odlesňována a je využívána jen k velmi extenzivnímu chovu dobytka. Téměř celá oblast je majetkem soukromých farmářů, kteří na svých pozemcích ponechali rozsáhlé plochy původní vegetace. Ustaly i nájezdy band do západní nepřístupné části, které vrcholily okolo roku 1980. Odchyt a vývoz ptáků z Brazílie byl sice v té době zcela zakázán, ale Pantanal se stal cílem pytláků ze sousední Paraguaye a Bolívie, kam byli odchycení ptáci pašováni po řekách. Z těchto zemí je pak obchodníci se zvířaty legálně vyváželi do dalších států. Na území Paraguaye se již arové hyacintoví pravděpodobně nevyskytují a v Bolívii žije jen malá část pantanalské populace. Odlesňování rozsáhlých ploch východního Pantanalu a nájezdy pytláků do části západní vedly k prvnímu nárůstu počtu ptáků v části střední. Farmáři, kteří zde po generace hospodaří, modré ary „chrání“ – nekácejí hnízdní stromy, ponechávají na svých pozemcích palmové háje a do vzrostlých stromů u svých stavení umísťují hnízdní budky. Ara hyacintový se dnes stal symbolem celého Pantanalu. Zatímco v roce 1980 byly odhadovány počty zde žijících ptáků na pouhých 1 500, dnes je jich asi 4 000.
Pantanal je největší, a jak faunou, tak flórou nejrozmanitější mokřad na světě. Protékají jím velké řeky s četnými lagunami, jsou zde sladkovodní i slaná jezera, bažiny, stálezelené deštné lesy, savany, suché stepní oblasti, galeriové pralesy, palmové háje. Ráz krajiny se zde v neuvěřitelně malých pásmech střídá. Arové hyacintoví zde preferují otevřenější krajinu, savanu s nižším řídkým galeriovým pralesem s palmovými háji a blízkostí vodní plochy. Uvádí se, že až osmdesát procent potravy arů hyacintových tvoří plody šesti druhů tropických palem. V Pantanalu rostou hojně jen dvě z nich. Plodů těchto palem je zde dostatek v průběhu téměř celého roku a ptáci tak za nimi nemusí zalétat do větších vzdáleností. Jádra ořechů nekonzumují jen na palmách, ale často na zemi pod nimi, kde je pomocí písku nabraného do zobáku dokážou lépe otevřít. Často za nimi zalétají také na pastviny nebo na břehy řek, kde je vybírají z trusu skotu a prasat pekari. Skot i pekariové tyto ořechy s oblibou požírají a v jejich zažívacím traktu jsou fermentací zbaveny zelených obalů a „oloupané“ a změklé pak vycházejí z jejich těla ven. Arové hyacintoví je snadněji otevřou. Další menší složku jejich jídelníčku tvoří zralé plody manga a fíky. Velmi často se pohybují na zemi, kde požírají bahno a kořínky trav, které jsou zdrojem minerálů a napomáhají trávení. Jejich oblíbenou pochoutkou jsou údajně také vodní šneci rodu Pomacea. Někdy proto v malých hejnech doprovázejí prasata pekari, která šneky vyrývají z bahna na březích jezer.
Arové hyacintoví začínají v Pantanalu hnízdit na přelomu srpna a září. Již v červenci však obsazují hnízdní dutiny, kterých zde není dostatek. Pohlavní dospělosti dosahují sedmým rokem a hnízdit většinou začínají ve věku osmi až deseti let. V Pantanalu hnízdí hlavně v dutinách vzrostlých listnatých stromů stojících v otevřené krajině. V literatuře se uvádí, že hnízdí nejčastěji ve výškách od 4 do 12 metrů. Dle mnoha pozorování však obsazují i dutiny ve výškách mnohem nižších. Některé páry hnízdí i v norách vyhloubených v březích vyschlých koryt řek. Nedostatek dutin vhodných k hnízdění se zdá být jediným problémem zdejší narůstající populace arů hyacintových. Někteří farmáři začali proto do vhodných stromů zavěšovat hnízdní budky, které páry opakovaně obsazují. Snůška arů hyacintových čítá 1 až 3 vejce, inkubace je dlouhá asi 28 dní, hnízdní péče trvá 3 až 4 měsíce. Rodičovskému páru se většinou podaří odchovat jen jedno a někdy dvě mláďata. Ta se v blízkosti rodičů zdržují ještě dlouhou dobu, někdy až dva roky. Při vhodných hnízdních podmínkách a dostatku plodů palem jsou ptáci věrní svému hnízdišti desítky let. V dané oblasti v témže roce vždy hnízdí jen asi čtvrtina z celkového počtu arů hyacintových. Páry často hnízdí jen jednou za dva až tři roky. Nehnízdící ptáci pomáhají bránit obsazená hnízda proti predátorům. Těmi jsou v Pantanalu hlavně nosálové červení, ale velmi často i tukani obrovští a arassariové hnědouší.
V lidské péči
Arové hyacintoví jsou přirozeně krotcí a i v odlehlé divočině žijící ptáci jsou k člověku velmi důvěřiví. Kromě toho, že patří mezi nejkrásnější ptáky světa, vedla i tato jejich vlastnost téměř k jejich vyhubení. Po mnoho let to byli nejsnadněji ulovitelní velcí papoušci pro maso a nejčastěji chytaní arové pro obchodníky se zvířaty v celé Jižní Americe. Zejména do USA a Evropy jich byly vyvezeny desítky tisíc. V osmdesátých letech minulého století byla populace ptáků žijících v přírodě téměř zdecimována. Byl zakázán jejich odchyt a vývoz. V roce 1987 byl ara hyacintový zapsán na seznam kriticky uhrožených druhů CITES jako EN (ohrožený). Hlavně kvůli tomu ještě výrazněji stoupla již tak vysoká cena a zájem chovatelů se zvýšil. Zejména v severní Brazílii proto dodnes dochází k jejich nelegálnímu odchytu. Hlavně v místech s těžbou dřeva a celých pásem odlesňovaných za účelem stavby silnic jsou pytláky, často z řad dělníků, z hnízd vybírána vajíčka a mláďata. Ta jsou pašována na některé „legální“ chovatelské farmy a odtud pak „na papírech“ farmy do třetích zemí nebo překupníkům.
Převážná část arů hyacintových je dnes odchovávána na legálních farmách, v ptačích parcích, zoologických zahradách a u soukromých chovatelů. Zejména v USA je řada chovatelských zařízení specializujících se na komerční chov arů hyacintových. Tyto farmy „produkují“ velké množství ručně dokrmených arů vylíhlých v líhni. Ve Spojených státech tito papoušci dle mnoha údajů patří patrně k nejoblíbenějším a nejčastěji chovaným „ptačím“ domácím mazlíčkům. Relativně velká komerční chovatelská zařízení jsou dnes známá i v Jižní Africe. V Evropě je situace poněkud jiná. Částka 400 000 Kč (ceník Loro parku říjen 2014: 13 500 eur samec, 15 000 eur samice) za ručně dokrmené mládě jako cena za domácího mazlíčka je poněkud nepředstavitelná, ačkoliv v posledních letech si i v EU (ČR nevyjímaje) tyto ary určití lidé jako mazlíčky pořizují. Arové hyacintoví jsou zde chováni téměř výhradně u soukromých chovatelů, v ptačích parcích a zoologických zahradách. V některých chovatelských zařízeních (renomované instituce nevyjímaje) by se ale i zde již o komerčním, téměř faremním chovu hovořit dalo. Stále více institucí i chovatelů chová jen za účelem zisku. Vejce jsou i bezproblémově hnízdícím rodičům odebírána do líhně a mláďata ručně dokrmována, v lepším případě podkládána náhradním „levným“ rodičům. V České republice se první odchov arů hyacintových podařil v roce 1990 v Zoo Dvůr Králové nad Labem. Jednalo se o ojedinělý přirozený odchov pod rodičovským párem. Chovný pár byl ale dosud neznámým pachatelem odcizen a v zoo zůstalo jen odchované mládě. Další odchovy se pak podařily několika soukromým chovatelům. V současné době u nás ary hyacintové chová několik zoologických zahrad (největší skupina je v Zoo Zlín) a řada soukromých chovatelů. Počet těchto arů zaregistrovaných v České republice jen za posledních deset let již překročil číslo 100 a jejich skutečný počet je odhadován ještě o třetinu vyšší. V roce 2014 byl ara hyacintový v Červené knize ohrožených druhů přeřazen z kategorie EN (ohrožený) do kategorie VU (zranitelný).
