Astrild pestrý Pytilia melba (Linnaeus, 1758)
Přístup k ptákům a něco z historie
Když jsem kdysi přijel s turistickým zájezdem do nizozemského Naardenu, bylo neodmyslitelné, abychom nenavštívili hrob jednoho z největších Čechů, učitele národů Jana Amose Komenského. Autobus zastavil uprostřed městečka, někde před radnicí, a dál se muselo pěšky, do úzké, středověké uličky by se autobus nevešel. Převážně protestantské Nizozemsko má oproti nám některé odlišné zvyky. Nic nezakrývají, žádné zatahovací rolety na oknech, naopak do každé domácnosti je skrz velká okna vidět až do posledního detailu. Jak jsme tak pochodovali k našemu výsostnému území v tom Naardenu, připadal jsem si jako na výstavě exotického ptactva. Za každým oknem byla honosná klec s nějakým exotickým ptákem. Právě tady jsem uviděl astrildy pestré poprvé na vlastní oči. Byla to dobrá dekorace nizozemského bytu, na jehož zařízení si dávají Nizozemci tak záležet. I když se traduje, že po dovozu to bývají ptáci značně náchylní, po uvyknutí vydrží naživu déle než ti opravdu malí. Zvláště když nejsou vystavováni častým změnám počasí, jako je tomu v našich venkovních voliérách. Jako dekorace za okny nizozemského bytu vydrží dlouho. A oni ti Nizozemci nechodí doma v trenýrkách, svoje byty v žádném případě nepřetápějí, ale teplota je stálá. To je to nejdůležitější, stálá teplota. Ani horko, ani zima, žádné velké výkyvy. Astrildi pestří patří k druhům, které jsou v Evropě nejdéle známé. Jsou jedním z dvanácti druhů, jež popsal již Linné, zakladatel systému, podle kterého postupujeme dodnes. Linné tohoto ptáka popsal ve svém díle Systema naturae z roku 1758, vydání 10, díl 1, strana 180, a dal mu jméno Fringilla melba. Popis tohoto ptáka je z historického hlediska dobrým příkladem toho, jak bylo tenkrát postupováno. Do Evropy se dostávaly vzorky živočichů a rostlin všemožnými cestami. Přiváželi je vojáci, přírodovědci, obchodníci i náhodní dovozci. V časech Linného byla kolonizace zámořských území v plném proudu. Při popisu jednotlivých druhů, které se jim dostávaly do rukou, zapisovali přírodovědci také, odkud vzorek pochází, kde ten pták žije. Že docházelo k chybám a omylům, je nabíledni. Také při popisu tohoto druhu ptáka se Linné mýlil, když zapsal, že pochází z Číny. Záhy se však ukázalo, že tomu tak není. Aby nesprávný údaj mohl být opraven, když to již všichni věděli, musel to někdo napsat do nějakého renomovaného přírodovědného časopisu. To však je spíše práce pro detektivy a historiky, kteří dovedou pátrat ve starých dokumentech, přitom však jsou současně přírodovědci. Až v roce 1916 uveřejnil Zedlitz v časopise Journal für Ornithologie č. 64, strana 31, výsledky svého pátrání a řekl, že vzorek, podle kterého byl pták Linném popsán, pocházel z Angoly. Angola ale je zatraceně velká země, takže se někteří v této záležitosti šťourali dál. A v roce 1962 upřesnil Clancey původ vzorku na Luandu, když tento svůj názor uveřejnil v bulletinu britského ornitologického klubu, v čísle 82, na straně 4. Co k tomu můžeme říci? Snad jen to, že boží mlýny melou pomalu, leč jistě. Můžeme proto očekávat, že se v případě astrildovitých dočkáme dalších upřesnění, a nejsou vyloučeny třeba ani objevy nových druhů. Zdá se mi, že tuto skupinu ptáků znají lépe evropští chovatelé než evropští ornitologové. Jenže aby odborný svět vzal na vědomí nějakou skutečnost, musí být publikována v renomovaném časopise, který odebírají i vědecké knihovny, a musí být vyslovena někým, kdo již má zvučné jméno. Prostě to tak je. Díval jsem se na různé fotografie, třeba z Kamerunu, kam v posledním desetiletí jezdí naši ornitologové, nebo z Ománu a viděl na nich ptáky, kteří vykazovali různé anomálie, o nichž se nikde nedočtete. Bohužel astrildovití nejsou pro ornitology obvykle cílovou skupinou ptáků, která by je více zajímala.
Astrild pestrý
a jeho zeměpisné formy
Dnes tedy víme, že v Africe je široce rozšířeným ptákem astrild pestrý, a protože žije na tak rozsáhlém území, nepřekvapuje nás, že tento druh ptáků vytváří i povícero zeměpisných forem. Bylo jich popsáno více než deset, dokonce se někdy uvádí až dvacet tři, ale blíže popisováno jich je tak sedm. Ty ostatní se liší tak málo, že i odbornější literatura až tak do hloubky nejde. Ono se to jen těžko ověřuje, takže vám nezbývá nic jiného než tomu věřit. Protože však u astrildů pestrých existuje výrazný pohlavní dimorfismus, samci se od samic liší na první pohled, máme tady ještě další problém. Rozlišit některé zeměpisné formy lze v podstatě jen u samců, u samic to nedokážete, anebo se o tom taktně mlčí. Mnozí autoři se zcela vyhýbají popisům forem na obrázcích a i v případě mapek rozšíření existují silné pochybnosti. Autoři se neshodují, a to zvláště na jihu kontinentu. Mapka rozšíření podle Horsta Bielfelda je zvláště tam silně diskutabilní. Já jsem ji sice překreslil, ale jenom z toho důvodu, že vlastně nic dalšího, dostupného, po ruce není. Nejvíce těchto astrildů bylo u našich chovatelů k vidění tak někdy před patnácti léty, kdy se ještě mohlo bez problémů dovážet. V současnosti bych byl opravdu překvapen, kdybych je někde uviděl. Ovšem vyloučeno to není. Souvisí to se zvláštní lidskou vlastností. Když je něco dostupné, tak to nikoho nezajímá, stane-li se totéž vzácným, potažmo drahým, teprve poté by se všichni mohli přerazit, jak budou po tom toužit. Ale vraťme se k zeměpisným formám těchto astrildů.
1. Forma nominátní – Pytilia melba melba (Linnaeus, 1758) = astrild pestrý jihoafrický – podle které byl druh popsán, jak bylo posléze upřesněno, pochází z Angoly, nejseverněji z území Cabinda. Odtud je rozšířena směrem na jih až po Jihoafrickou republiku. Směrem jihovýchodním od Angoly se s ní můžeme setkat až v jihozápadní Tanzanii. V posledních třiceti nebo čtyřiceti letech nebyla v evropských chovech zastoupena. Jihoafrická republika ptáky nevyváží drahně let a v Angole zuřila válka, takže se rovněž nevyváželo. Zbytek území je natolik odlehlý, že se na nějaký vývoz ptáků nedalo vůbec pomyslet. Pokud se tedy nějací tito astrildi objevili v evropských chovech, museli pocházet odjinud a být i jiné formy. Bielfeld kreslí na jihu Afriky rozložení poněkud jinak, když přidává další formu. Samec nemá mít v masce na hrdle podíl žluté barvy a červená maska nezasahuje příliš hluboko.
2. Forma Pytilia melba citerior (Strickland, 1852) = astrild pestrý západoafrický pochází ze Senegalu až horní Guineje, odkud je rozšířena směrem na východ přes jižní Mali, Burkinu Faso, jižní Niger, severní Nigérii, severní Kamerun a jižní Čad až po západ a střed Súdánu. Všechny formy se liší především velikostí a barvou náprsenky samců, případně rozšířením červené barvy na hlavě. Samec má mít podle Clementa červenou barvu i okolo oka, horní prsa téměř celá žlutá. Nikoliv čistě žlutá, ta žlutá vypadá jako přeliv pod kresbou. Tuto formu jsem v našich chovech nezastihl.
3. Forma Pytilia melba soudanensis (Sharpe, 1890) = astrild pestrý súdánský je rozšířena na severovýchodě kontinentu asi od toku Nilu směrem na východ, v jižní a východní Etiopii, Somálsku, severovýchodní Keni až Tanzanii. Někteří autoři řadí k této formě i další formy (třeba Nikolai & Steinbacher) jako P. m. affinis (Elliot, 1897), P. m. jubaensis (Van Someren, 1932), P. m. kirki (Shelley, 1903). Samec má být podobný samci formy citerior, ale červená barva masky je rozšířena jen pod oko. Někteří autoři zahrnují formu jubaensis pod súdánskou formu, Bielfeld kreslí její výskyt odděleně. Já jsem bohužel v Africe nebyl, takže v tomto případě nevím, čemu mám věřit. Krásný příklad toho, že ornitologii čeká ještě mnoho práce.
4. Forma Pytilia melba percivali (Van Someren, 1919) = astrild pestrý keňský má obývat hornaté kraje jihovýchodní Keňi a severní Tanzanie. Má být podobná súdánské formě, rozdíly mají být v rozdílném páskování na spodní části těla. Spodní krovky ocasní bílé. Nicolai & Steinbacher uvažují, že forma percivali je přechodnou formou mezi formami soudanensis a grotei, na západě pak mezi formou belli.
5. Forma Pytilia melba belli (Ogilvie–Grant, 1907) = astrild pestrý východní má být domovem od jihovýchodního Súdánu přes západní Ugandu, východní Kongo, jihozápadní Keňu, Rwandu, Burundi až po Tanzanii a Malawi. Jiné prameny nemluví o Súdánu a upřesňují východní rozšíření po Serengeti, jižní po území Kigoma a Mpanda. Podle Nicolaie & Steinbachera zahrnuje tato forma i formy P. m. tanganjicae (Reichenow, 1911), P. m. centralis (Neunzig, 1928), P. m. conradsi (Grote, 1922). Samci mají mít žlutou barvu pod červenou maskou až na voleti a dále mnohem méně bílé barvy uprostřed břicha a hustší i tmavší páskování na spodině.)
6. Forma Pytilia melba grotei (Reichenow, 1919) = astrild pestrý tanzanský se má vyskytovat ve východní Tanzanii, na Zanzibaru a v Mosambiku až po spodní tok řeky Zambezi. Tato forma má podle Nicolaie & Steinbachera zahrnovat i formu P. m. thamnophila (Clancey, 1957). Má být velmi podobná formě belli. Spodní krovky ocasní nemají být páskované.
7. Forma Pytilia melba thamnophila (Clancey, 1957) = astrild pestrý mosambický. Touto formou končí výčet forem Peter Clement. Nicolai & Steinbacher končí výčet forem formou Pytilia melba hygrophila (Irwin & Benson, 1967). Umísťují ji do severní Zambie a severního Malawi. Forma thamnophila pak má být podobná formě nominátní.
Vyznat se v tomhle zmatku by vyžadovalo asi celoživotní úsilí, pokud by tedy někdo nepřišel s dalším názorem. Pak byste asi začínali znovu od začátku. I na dnešních fotkách najdete některé znaky, které v literatuře nedohledáte. Jeden ze samců má třeba zobák na slemeni tmavý. Nicméně pro chovatele to má význam jen do určité míry. Pokud sestavíte páry z nevhodných jedinců, nemusí se ti ptáci mezi sebou dobře domlouvat a odchovy budou jen náhodné. Křížence lze sice odchovat vždy, nicméně také vždy s vyšším procentem náhody. Takže přece jenom je dobré mít určité znalosti o formách. Dívejme se na to takhle. Ptáci, kteří nemají žlutou barvu pod červenou maskou, tvoří skupinu okolo nominátní formy a vyskytují se asi od rovníku směrem k jihu spíše při západním okraji Afriky. Ptáci se žlutou barvou a červenou i okolo oka, tedy červená na hlavě je spojena na vršku hlavy se spodní částí (červená uzdička), jsou formy citerior. Ptáci se žlutou barvou na prsou, ale v okolí oka, na uzdičce jim červená chybí, budou některé z východních forem. Pokud se týká samic, tak k jejich určení vám dopomáhej bůh. Nicméně bych postupoval tak, že ve střední části břicha a na spodních krovkách ocasních by měly samice být co nejpodobnější samcům. Víc asi z literatury nevyčtete.
O odchovech se literatura příliš nezmiňuje. Ovšem více autorů doporučuje držet astrildy pestré odděleně od ostatních, zvláště pak od takových, kteří mají červenou barvu na hlavě. V několika zmiňovaných případech skalpovali samci astrildů pestrých jiné samce astrildů, když se dostali do toku. Držet je odděleně je vcelku pochopitelné a rozumný chovatel na tohle přijde jistě sám. Ptáci jsou o něco větší a silnější než jiní astrildovití, třeba amaranti i další. Jsem přesvědčen o tom, že k odchovům příliš velká voliéra potřebná není, spíše velká klec ve vnitřním prostoru, kde teplota nevykazuje velké výkyvy. Oproti jiným astrildům rodu Pytilia se astrildi pestří nezdržují tolik na zemi, ale ukrývají se spíše v nějakém hustším listoví. Jako všichni astrildovití jsou to především trávožrouti a jako pro téměř všechny ostatní ptáky této čeledi je pro ně proso a jeho odrůdy přirozenou potravou. V přírodě se neshlukují ve velká hejna, ale po vyhnízdění se drží spíše v rodinných skupinkách. Protože jsou to obyvatelé suchých savan, porostlých spíše trnitými keři a sporadicky i stromy, v době sucha migrují. Stěhují se za vodou i potravou. Vůbec je nemusíme zastihnout rok co rok na stejném místě. Jako téměř u všech afrických astrildů jsou i hnízda astrildů pestrých parazitována, a to nejčastěji vdovkou rajskou. Z toho lze vyvozovat, že jich v přírodě musí být značný počet, protože jinak by se takový způsob hnízdění vdovek vyvinout nemohl. Všichni, kdo navštívili v Africe oblasti, kde se vdovky vyskytují, a s kterými jsem mluvil, byli přímo okouzleni počty tokajících samců. Jejich hnízdních hostitelů musí být nutně více. Proto si tedy nemyslím, že by snad zákaz dovozů měl vůbec nějaký význam pro ochranu přírody.
V každém případě lze astrildy pestré považovat v Evropě současnosti za vzácné ptáky. Každému, komu by se naskytla příležitost se k nim dostat, a dokonce je snad i odchovávat, bych takový úspěch přál. A přál bych mu i úspěch ekonomický, který by se nejspíš dostavil, kdyby si zajistil stoleček ve Zwolle.
