Vlastnit papouška je závazek 12

Chování papouška podmiňuje myšlení

Chovat se a postupovat logicky (nejen instinktivně) předpokládá užívání vůle a tu nelze realizovat bez procesu myšlení a existence jakési míry sebeuvědomění. Papoušek například ví, kam chce letět a proč, ale mnohé z toho, jak se chová, probíhá instinktivně, jako vrozené vzorce chování.

Podle Z. Veselovského (2000): „… řada vrozených projevů a jejich spouštěčů se u evolučně výše stojících skupin doplňuje zkušeností či učením. Na druhé straně ani tvorové, kteří se spoléhají téměř výlučně na učení, by se bez vrozených reflexů a vrozených projevů naprosto neobešli. Klasickým dokladem je sám člověk. U novorozence je do tří měsíců zachováno chování, které usnadňuje hledání prsní bradavky. Dítě automaticky kývá hlavou do stran a ustane teprve tehdy, když se ústy dotkne bradavky.“

U všech svých papoušků jsem pozoroval velkou opatrnost a počáteční nedůvěru ve styku s prostředím bytu, s člověkem (i s mou osobou) a vůli vyhnout se všemu neznámému, co by mohlo nějak uškodit. Papoušek si dobře pamatuje (a asociuje), co nepříjemného se mu už přihodilo, a dává si pozor, aby se do podobné situace podruhé nedostal. Jeden z mých papoušků – Kakariki žlutočelý – si rád zvědavě sedal na dveře chladničky při jejich otvírání, aby zjistil, co je uvnitř. Jednou jsem mu přivřel drápek mezi těsnění a on nemohl ulétnout, což ho vylekalo. Srdceryvně zakřičel, i když se mu nic nestalo, jak se následně ukázalo. Od té doby si na dveře sedal dál, ale tak, že při zavírání dveří vždy zvedl dříve přivřenou nožičku.

Kombinační procesy jsou nutně spojeny s vědomými myšlenkovými pochody – patří sem například chování ptáka, který, když vidí predátora představujícího vážné nebezpečí pro vejce nebo mláďata na hnízdě, začne se chovat tak, aby škůdce odlákal, a mnoho druhů ptáků k tomu používá vysloveně „inteligentně“ působící manévry (zdánlivě zlomené křídlo, pomalý let apod.). Obranné a zastírací manévry ptačích rodičů mohou být také instinktivní a geneticky naprogramované, ale množství použitých taktik a jejich účelné užití naznačují i jednoduché myšlenkové pochody. Také u svého papouška vidíme, že volí taktiku chování a rozhoduje se – zjevně myslí! Podle zoologa D. Griffina (1984) některé druhy zvířat disponují schopností, kterou by bylo možné označit jako abstraktní myšlení. Zvíře je schopné v mysli prověřovat alternativy a umí si vizuálně představit výsledky různých akcí.

Místo pojmu „myšlení“ (J. Raboch, P. Zvolský et al. Psychiatrie, Galen, 2001) se v současnosti používá termín kognitivní funkce, které jsou zahrnovány v neurovědách mezi komplexní funkce mozku (spolu s řečí u člověka) Jsou to: lateralizace (pravák, levák), spánek a bdění, emoce, sexualita a paměť. Popisují se jako funkce zpracování informace, jež probíhá mezi senzorickými a motorickými vstupy, dále jako velmi různorodé funkce asociační mozkové kůry s procesem poznávání okolního světa. V neurobiologii jde o to účastnit se, identifikovat a plánovat smysluplně odpovědi, reakce na zevní podněty a vnitřní motivace, což se týká každého vyššího obratlovce, jakým je i papoušek.

Německý obhájce zvířat a publicista Ernst Meckelburg (Tajemný život zvířat, Dialog, 2004) říká, že existuje hojnost nepřímých důkazů potvrzujících domněnku, že zvířata přemýšlejí o věcech a jevech, jež se jich přímo dotýkají, že dokážou kombinovat a dedukovat. Pro jejich jednoduché duševní aktivity zavedli vědci široce interpretovatelný pojem pracovní inteligence. K dispozici je zde velký počet příkladů, z nichž lze usuzovat, že mnohá zvířata projevují alespoň zárodky schopnosti inteligentního myšlení (je nutno se však vyvarovat používání příliš lidských měřítek). Jako příklad myšlení a kombinačních schopností papouška uvádí:

„Kombinování slov do správného, smysluplného pořadí pozoroval pan Hachet– –Souplet, ředitel pařížského Institutu pro psychologii zvířat, u papouška žaka, kterého v ústavu chovali. Ředitel naučil opeřence, aby vyslovil slovo skříň vždy, když mu ukázal malou skříňku, v níž se nacházela papouškova oblíbená potrava – konopná semena.

Skříňku pověsili jednoho dne na stěnu vedle ptačí klece. Hachet–Souplet si musel přinést malý žebřík, pokud ji chtěl v době krmení sundat. Papoušek se naučil slovo šplhat, když měl hlad. Současně se naučil výraz žebřík. Po několika dnech zvykání si na popsanou situaci byl žebřík odnesen do kouta místnosti. Papoušek byl postaven před problém, jak má svého pána upozornit na to, aby přišel ke schránce se semeny. Po odstranění žebříku ho totiž krmil pouze prosem a to se papouškovi zjevně nelíbilo. První den pronikavě křičel skříň, skříň… a vztekle mlátil zobákem do mříží klece. O den později se uklidnil a soustředil svou pozornost na žebřík. A pak náhle vyslovil zcela zřetelnou větu: Žebřík šplhat skříň. Vypadá to, že musel cíleně uvažovat o správném postupu, jenž by ho přivedl k žádoucímu cíli.“

Moje senegalka Bety si z krabice na stole vybrala oblíbenou hračku a přišourala se s ní v zobáku k mé ruce položené na stole. Chtěla se s hračkou vyšplhat až na rameno, ale zjistila, že k tomu přece jen potřebuje také zobák, aby se jím na kolmé paži přidržovala. Hračka jí v tom překážela a musela se rozhodnout, jestli pustí hračku, nebo upustí od šplhání. Vyřešila to jednoduše – slezla z předloktí položeného na stole zpět na stůl a s hračkou v zobáku vzlétla na rameno. Dosáhla vhledu, jak situaci správně řešit; bez schopnosti myslet by svého záměru nedosáhla.

Známý znalec etologie papoušků Z. Veger napsal (1988), jako chovatel Papouška senegalského, že tento pták umí i žertovat: „Podám-li mu dětský piškot, hledá možnost dostat se k mému prstu. Podaří-li se mu to, vezme ho do zobáku tak jemně, že to téměř necítím. Je to projev něžnosti, jako by říkal – vidíš, mohl bych kousnout, ale já to neudělám.“ Papoušek je schopen vědomě ovládat sílu stisku, což by předpokládalo schopnost abstraktního myšlení, kdy pták dokáže v mysli prověřovat alternativy svého chování. Umí rozlišit, co je prst – naše kůže – a co je například oděv. Pokud se nerozhodne nás z nějaké příčiny kousnout, chová se ke kůži ohleduplně, ale do trička si rád kousne a nadělá v něm díry.

Vědní obor kognitivní etologie se zabývá studiem myšlení zvířat z hlediska srovnávacího, evolučního a ekologického. Soustřeďuje se na otázky, jak zvíře uvažuje, co si myslí a co cítí. Zabývá se emocemi, tím, čemu zvíře věří, jak přemýšlí, jak zpracovává informace, jaké má vědomí a jak vnímá sebe sama. Je zde odhalována mentální kontinuita mezi různými druhy zvířat a je zkoumáno, jak a proč se u nich vyvinuly emoce a inteligence.

K. Lorenz se zmiňuje (1983) o krotkém havranovi jménem Roa, který ho doprovázel na procházkách i na lyžařských túrách. Když ho havran vybízel, aby ho následoval, volal lidským hlasem: „Roa, Roa, Roa!“ Při komunikaci s jinými havrany volal na ně způsobem příznačným pro jeho druh – „krakrakrak“, pro svého lidského přítele použil lidské slovo. V tomto případě nešlo o výcvik, havran musel nějak pochopit, že „roa“ je volání, jímž je váben.

Německá kognitivní bioložka F. Rangeová (Zvířata jsou chytřejší, než byste si mysleli, Plejáda, 2010) říká: „Řada věcí týkajících se lidí platí i ve zvířecí říši. I zvířata se musí vypořádat s nejrůznějšími situacemi a k dosažení svého cíle musí vymýšlet co nejlepší strategie. Ty jsou často závislé na dané situaci, ale zároveň závisí i na osobnosti zvířete a na jeho sociálním prostředí.“

Po více než dvacetiletém záměrném pozorování chování svých papoušků docházím k přesvědčení, že tito inteligentní a společenští ptáci mají schopnost myšlení a vhledu, jak správně vyhodnotit každou novou situaci, do níž se dostali. K dispozici, jak to prokázat, přichází v úvahu jen analogie, že z hlediska fyziologie a nervového systému různých vyšších obratlovců, kam patří i člověk, u všech nacházíme v principu podobnou genetickou výbavu a fylogenetickou příbuznost. Podle F. Rangeové (2009): „Duševní práce je totiž pro zvířata stejně důležitá jako pro lidi.“

(Pokračování příště)