Maďarský ohař
Abychom našli odpověď na otázku, kdy a jak by mohla historie maďarských ohařů začít, musíme se zaobírat historií samotného Maďarska. Maďaři na svém území nežili od nepaměti. Byli to nájezdní kočovníci putující Evropou, kteří útočili při svém kočování na různá území. Jejich pustošení zastavila až bitva na řece Lech, k níž došlo v roce 955 a kterou zdrcujícím způsobem prohráli. Jejich tři vůdci byli popraveni, a protože se zřejmě nenašel žádný další silný vůdce, kočovní Maďaři se usídlili poblíž místa své prohry – v Karpatské kotlině, přesněji v Panonii. Psy pro svou potřebu využívají lidé mnoho staletí, a tak i tyto kočovné kmeny zřejmě doprovázeli psi. A protože Panonie byla zčásti osídlena (dlouho se jednalo o provincii Římské říše), nelze vyloučit, že se zde již nějací psi nacházeli. Každopádně žádní psi ve středověku rozhodně neplnili jen úlohu dobrých společníků. Museli být užiteční i jinak. Třeba lovecky.
Existoval maďarský ohař již ve středověku?
Hans Räber sesbíral řadu informací o loveckých psech používaných v Maďarsku z dob již kolem 9.–10. století. Uvádí, že hrabě Bela Hadik, který je považován za znalce maďarských ohařů, byl přesvědčen, že Maďaři (Uhrové) ještě dříve, než se usídlili na území Maďarska, používali k lovu tři typy psů. Jednu skupinu tvořili štváči velké zvěře (psi v typu chrtů), druhou stopaři, kteří zvěř vyhledávali, a poslední skupinu tvořili psi pastevečtí, kteří ochraňovali stáda dobytka, ale zároveň pomáhali i při lovu dravé zvěře. Tato úvaha se zdá být velmi pravděpodobná a logická. Takové rozdělení mohlo existovat a fungovat dlouhá staletí, přičemž se stále více upevňovaly pro tehdejší obyvatelstvo vhodné povahové rysy a pudy psů. Lze tedy konstatovat, že prapředci dnešních maďarských ohařů mohli být i východoevropští honiči.
Tito psi zde lovili i po celou dobu vlády Arpádovců, tedy mezi 11. a 14. stoletím, ovšem jak vypadali a zda opravdu byli přímými předky dnešních maďarských ohařů, neboli maďarské vizsly, zřejmě nikdy s jistotou nezjistíme. I když se objevuje zmínka o psu v typu honiče ve zpěvníku Codex Albensis, pocházejícím z 12. století, ani při nejlepší vůli ji není možné brát jako jasný důkaz existence maďarského ohaře v tu dobu. Jistě, existuje následně několik málo dalších záznamů o loveckých psech nacházejících se na maďarském území, bohužel žádný z nich není dostatečně konkrétní.
Třeba ve Vídeňské kronice ze 14. století je vyobrazen lovecký pes nacházející se na maďarském území, který připomíná dnešního maďarského ohaře. Za doklad dlouhé historie maďarského ohaře je považován koberec z 15. století, který je vystaven v muzeu v Ostřihomi a na kterém je vyobrazen žlutě zbarvený lovecký pes. Bohužel toto jako důkaz existence maďarského ohaře je také velmi slabé. Přesto je logické, že lovečtí psi nacházející se na maďarském území po staletí a v různých podobách dozajista byli těmi, kteří dopomohli vzniku maďarského ohaře.
Turecký žlutý pes
Od 14. století vedla Osmanská říše (Turci) boje se sousedními zeměmi a pomalu zabírala další a další území. Uherské království dlouhá desetiletí vpády Osmanů ustálo, avšak v bitvě u Moháče v roce 1526 padl český a uherský král Ludvík Jagellonský a nastaly problémy. Následně po smrti druhého uherského krále Jana Zápolského již nátlak Osmanské říše nešlo udržet. Ve druhé polovině 16. století tak byla většina Balkánského poloostrova, včetně dnešního Maďarska, pod vládou Osmanů. I ti měli vedle válečných psů psy lovecké, aby si dopomohli k úlovkům potřebným k žití. A protože Osmani diktovali pravidla na rozsáhlém území až do roku 1683, kdy prohráli střet u Vídně, je zřejmé, že po velmi dlouhou dobu zde působili jejich „turečtí žlutí psi“, o kterých často hovoří literatura v souvislosti s dějinami maďarského ohaře.
Není pochyb o tom, že se v Karpatské dolině nacházeli lovečtí psi po celou dobu, co zde žili lidé. Ovšem lidská historie ovlivňuje i historii psů, a tak vpád a následné usídlení Osmanů (Turků), mimo jiné i s jejich psy, bezesporu musel ovlivnit i následnou podobu zdejších loveckých psů. Místní lovečtí psi, podle dochovaných obrazů často bílo–žlutí, byli kryti celožlutými psy Osmanů. Poměrně brzy se začala upřednostňovat jednobarevně žlutá barva, neboť se mělo za to, že je pes tímto zbarvením nenápadný a lovenou zvěř jen tak nevyplaší. A to bylo s následným příchodem palných zbraní velmi důležité.
Do té doby nejčastější lovení „pod sokolem“, lovení za pomoci štváčů a lovení do sítí bylo jediným možným způsobem lovu, kterému se po staletí přizpůsobovali všichni lovečtí psi. Velmi zlomovým bodem byl právě vynález palných zbraní. Najednou lovci zjistili, že potřebují psa, který zvěř najde, ale nebude ji lovit – honit, ukáže na ni a následně ji „vypíchne“ neboli „zvedne“, aby lovec mohl zvěř zastřelit. To byl zcela jiný druh lovu, než na jaký byl nějaký pes učen. Ukázalo se, že k tomuto účelu se nejlépe hodí psi, kteří pomáhali s lovem tzv. do sítí. V tu dobu ještě psi zvěř „nevystavovali“ (typický je strnulý postoj s čumákem nataženým ke zvěři) a jejich technika lovu byla poněkud jiná, než jakou od maďarského ohaře očekáváme dnes. Nový vývoj byl však teprve v začátcích.
Žlutě zbarvení psi získávali na oblibě. Jak se ukázalo, lov v nových rozměrech těmto psům náramně vyhovoval. Nevadila jim maďarská vedra pusty a terén byl pro ně jako stvořený. Velkou zásluhu na ustálenosti typu jednobarevného předchůdce maďarského ohaře v 18. století bezesporu měla rodina Zay z Zayugroc. Specializovali se na dobré lovecké psy žluté barvy. Zdálo se, že se zde píše opravdový začátek chovu tohoto žlutého ohaře. Bohužel tomu tak nebylo.
Nová doba
Již od počátku 19. století se v Maďarsku začali objevovat ohaři z jiných zemí. Dovážela je šlechta nebo je dostávala darem a jejich počet stále rostl. Ve druhé polovině 19. století, kdy se zde objevili angličtí setři a pointeři, zachvátila Maďarsko „zlatá horečka“ směrem k importovaným psům zejména z Anglie, ale také z Německa. To mělo za následek, že se nejen rapidně začal snižovat zájem o původní maďarské plemeno, ale docházelo ke křížení maďarských ohařů s dalšími dovezenými loveckými psy. Byli přikříženi barváři, pointeři, ale i další různí ohaři. Čistě maďarský ohař se vytrácel, i když se v tu dobu ještě nejednalo o plemeno v čistokrevné formě, s písemným dokládáním chovu.
Za Rakouska–Uherska platilo nařízení z Vídně, že lovecké psy může člověk chovat jen na základě povolení. A těch se vydávalo velmi málo a ne jen tak ledaskomu. Navíc pochopitelně byli upřednostňováni rakouští lovečtí psi. Maďarský ohař se nevytrácel ani tak proto, že by byl horším loveckým psem. Lidé jen toužili po něčem novém, „zahraničním“. Dokonce naopak existuje domněnka, že výmarský ohař vznikl z Německého krátkosrstého ohaře a žlutých ohařů přivezených z Maďarska do Německa. Výmarský ohař se začal chovat od roku 1810, uznán byl však až v roce 1896. Takže vyloučeno to není. A ta podoba… Zdá se, že maďarský ohař, výmarský ohař a německý ohař jsou vzájemně hodně propojeni.
Tu a tam nalezneme písemné důkazy o existenci ohaře, podobného právě dnešnímu maďarskému ohaři. Jenže po celou dobu se choval bez jakýchkoliv chovatelských záznamů a podrobnějších popisů. Proto nelze o maďarském ohaři mluvit jako o plemeni v ustálené a prošlechtěné formě, neboť vlastně ani přesně nevíme, jak do konce 19. století přesně vypadal.
Jenže na samotném konci 19. století existovalo jen několik málo „čistokrevných“ jedinců maďarského ohaře. Nový chov měl být postaven jen na 12 jedincích, které se podařilo dát dohromady. A proto bylo nezbytné, aby jejich majitelé a chovatelé přistoupili k přikřížení dalších plemen. Bohužel ani z tohoto období, které přitom není až tak dávné, neexistuje skoro žádný jasný záznam. A tak se opět můžeme jen domnívat, která plemena byla do krve maďarského ohaře přimíchána a jeho exteriér a povahové vlastnosti ovlivnila do dnešních dnů. Proto, i když o jeho historii můžeme mluvit jako o pradávné, plemeno v dnešní podobě vznikalo až na přelomu 19. a 20. století.
Za téměř jisté se považuje přikřížení dnes již neexistujících žlutých transylvánských pointerů a výmarských ohařů, kterým je dnes maďarský ohař velmi podobný. Hovoří se však o přikřížení i dalších plemen, jako např. sedmihradských kopovů, hannoverských barvářů, německých krátkosrstých ohařů a anglických pointerů.
Významný dlouholetý chovatel maďarských ohařů Slovák Koloman Slimák zastával názor, že maďarský ohař vznikl křížením zejména barvářů a pointerů. Choval maďarské ohaře od roku 1935 a zaznamenal mnoho štěňat jak v typu pointera, tak v typu barvářů.
Hovoří se však i o setrech, neboť se ještě v téměř celém 20. století ve vrzích maďarských ohařů tu a tam objevilo štěně dlouhosrsté. Možná už trochu přehnaná se může zdát domněnka, že byl použit i bloodhound. Ale jak vidno, představivost lidí může mít různé rozměry.
Snaha o záchranu
V maďarském tisku, přesněji v časopise Nimrod Vadaszujsag, vyzval dr. Tibor Thuroczy na podzim 1916 veřejnost k záchraně maďarského ohaře. V roce 1917 se ve stejném periodiku ozval majitel psa maďarského ohaře dr. Gyula, že se jeho pes stal během tříměsíčního výcviku vynikajícím lovecky upotřebitelným psem. Jednalo se o psa jménem Witti, a třebaže měl bílé prsty a bílou skvrnu na hrudi, stal se následně jedním z nejvyhledávanějších plemeníků a velmi výrazně ovlivnil celý moderní chov maďarských ohařů. Vedle tohoto psa v začátcích novodobého chovu působili ještě dva plemeníci, Ripp a Treff. Podle jejich popisu z dostupných materiálů však je zřejmé, že se rozhodně nejednalo o stejný typ psů. Snaha o dobrý chov by byla, ale bohužel někdy je to málo. Když v roce 1920 byla uzavřena Trianonská dohoda, Maďarsko přišlo o dvě třetiny svého území. A tím také o dostupnost k živoucímu chovatelskému materiálu a chov maďarských ohařů se i v té troše, co ho byla, roztříštil do několika států.
V roce 1920 však vznikl také první klub pro chovatele a příznivce maďarských ohařů v Maďarsku a byly založeny první plemenné knihy. V roce 1924 byl založen dr. Polgarem, člověkem, který se od počátku moderního chovu vizsly hodně angažoval, klub Orszagos Vizsla–club. A i po založení tohoto klubu se dál snažil o rozkvět plemene. Publikoval několik článků v periodikách a snažil se k tomuto plemeni přilákat pozornost veřejnosti. Standard byl vypracován v roce 1928 a již v roce 1936 byl Maďarský ohař krátkosrstý uznán u FCI. Od počátku vedla v chovu jednobarevnost zlaté barvy. Ta jako jediná byla vždy považována za typickou barvu maďarských ohařů.
Druhá světová válka
Maďarský ohař má také svou malou historku, která se vztahuje k 40. létům 20. století. Tehdy chtěl britský agent D. Peters odcizit cennou a legendární Štěpánskou korunu, symbol vlastní maďarské státnosti. Pokusil se o to seskokem s padákem. Tento čin mu však překazili dva maďarští ohaři, kteří na Peterse tak dlouho upozorňovali, až si pro něj přišli hlídači.
Ovšem toto je jen jedna, tak trochu úsměvná událost vztahující se ke druhé světové válce. Tato válka totiž zasadila další ránu chovu maďarského ohaře. Po druhé světové válce zůstalo v Maďarsku jen opravdu velmi málo maďarských ohařů. Záchranou tak byl zahraniční chov, neboť mnozí Maďaři, kteří utíkali ze své země, s sebou vzali i své psy. V Rakousku se tak pod č. 1 v plemenné knize mohl objevit maďarský ohař Betjar maďarského chovatele hraběte Esterhazyho Fortyvewr, následným majitelem pak byl Eduard Hofbauer z Vídně. Velmi výrazně v Rakouském chovu zapůsobila fena Panni XV, která byla v rakouské plemenné knize zapsána pod č. 2 a která také díky svým potomkům dala určitý základ nejen německému a italskému chovu, ale i další významné linii amerického chovu, kam si původní majitelka Panni po pár letech odvezla několik jejich potomků. Maďarský ohař je v Americe od první chvíle velmi oblíben. Do Ameriky se poprvé dostal v roce 1938. Americkým Kennel Clubem byl krátkosrstý maďarský ohař uznán v roce 1960.
Významnou osobností během druhé světové války, ale i dlouho po jejím konci byl již zmiňovaný Koloman Slimák. Vlastnil chovatelskou stanici Považia, z níž je důležité upozornit např. na psa jménem Ahoj Považia, neboť byl považován za bezchybného všestranného loveckého psa. Dalším významným propagátorem tohoto plemene od počátku 20. století byla chovatelská stanice Šelle, také chovatele slovenské národnosti L. Gresnarika. Bývalé Československo bylo celosvětově známé svými vynikajícími odchovy maďarských ohařů krátkosrstých a v poválečném období i ve výrazně větším počtu odchovů, než měly ostatní země, včetně samotného Maďarska. Během 50.–70. let 20. století se maďarský ohař dostal téměř do všech koutů světa. Např. ve vzdálené Austrálii se poprvé objevil v roce 1973.
Kromě země původu je velmi dobře znám a k lovu využíván především v Itálii, Rakousku, v České republice, na Slovensku, ale také v USA.
Drátosrstá varianta
Třebaže vzdálená historie maďarského ohaře krátkosrstého může být částečně i historií maďarského ohaře drátosrstého, je běžně považován za mladé plemeno, bez sáhodlouhé historie. Jeho historie je poměrně jasná, stručná a nedává příliš na výběr. Ač se oba maďarští ohaři liší pouze ve struktuře srsti, a tím i zčásti od pohledu zbarvením, mají nejen každý samostatný, třebaže téměř totožný standard, ale také byli uznáni za dvě samostatná plemena.
Dnes obě varianty není možné mezi sebou křížit, vystavují a chovají se zcela samostatně. Ale základ je třeba hledat v maďarském ohaři krátkosrstém. Tedy vlastně ne úplně, neboť z 50 % to byl na začátku německý drátosrstý ohař. Ke spojení těchto dvou plemen došlo zcela náhodou v roce 1904 v Maďarsku. Chovatel štěňata z tohoto spojení vzal s sebou na výstavu do Budapešti, kde se velmi zalíbila Ladislavu Gresnárikovi. Ten si na Slovensko odvezl hned dvě štěňata a začal se věnovat chovu drátosrstého ohaře v barvě maďarského ohaře, aby dobře posloužil lovcům i v chladných oblastech nejen Slovenska.
Přibližně 10 let trvalo, než se drátovitá srst v jednotné plavé barvě ustálila. Přesto ještě během druhé světové války probíhaly pokusy s křížením maďarského ohaře krátkosrstého a Českého fouska, aby byl chov posílen o další nepříbuznou krev. Následující průběh chovu byl samozřejmě o píli chovatele, ale také o štěstí.
V 50. letech 20. století toto nově vzniklé plemeno uznala Maďarská kynologická organizace pod názvem maďarský ohař drátosrstý. V 70. letech si tohoto plemene všiml jeden chovatel ze Severní Ameriky, kterému se líbila srst vhodná do chladnějších oblastí při zachování výborných loveckých vlastností v Americe již v tu dobu známého maďarského ohaře krátkosrstého. Následoval vývoz několika jedinců drátosrsté formy do Kanady a několik let se vyčkávalo, jak se toto plemeno v krušných zimních podmínkách projeví. A zklamání nepřišlo. Projevilo se skvěle. Chovatelé a lovci byli nadšeni a chov maďarského ohaře drátosrstého se výrazněji rozšířil v mnoha státech, nejen v Severní Americe. Již v roce 1978 byl uznán CKC (Kanadskou kynologickou organizací). Přesto ani zde doposud není tak rozšířený jako jeho bratranec – maďarský ohař krátkosrstý.
Co je to vizsla?
Vizsla, toto slovo je v několika málo zemích Evropy ve stejné podobě stále označením pro ohaře, i v běžné řeči. Ale proč zrovna vizsla? Na to existuje bezpočet úvah. Některé na první pohled s názvem nesouvisející, jiné naopak vypadající věrohodně. Tak či tak, každý názor je jen názor jednotlivých lidí, neboť neexistuje důkaz, proč je tímto názvem označován ohař.
Slovo vizsla se objevilo v několika dopisech mezi maďarským a tureckým panstvem a bylo použito ve spojitosti lovu se psy a sokoly. Dále se objevilo v kronice Mihály Csereie pocházející z let 1670–1690 a jasně znázorňovalo lovícího psa – ohaře. Přestože určitě vižla, vižle, vyžle či vizsla neznamená nic jiného než „ohař“, měli bychom být trochu opatrní při tvrzení, že se již tenkrát muselo jednat o maďarského ohaře dnešní krve.
Údajně existovala kolem 12. století vesnice, která se jmenovala Vizsla, a podle ní dostal tento pes název. Jiní historičtí odborníci v tomto tvrzení vidí jen chatrnou snahu najít vysvětlení, kde se toto označení pro maďarského ohaře vzalo.
Vizsla může znamenat podle ugrofinštiny (jazyk určité oblasti) upravené slovo ze slova „vizi“, což má znamenat „hledat – slídit“. Staročeský výraz vyžle byl používán pro hubené děvče a dodnes jej můžeme zaslechnout ve spojitosti s hubeností. Ovšem v jiném jazyce tuto spojitost nenajdeme. Může se tak jednat o dvě odlišná, jen podobně znějící slova. S pojmem „vizsla“ se setkáme v polském a maďarském jazyce i dnes a jasně znamená slovo „ohař“.
Velmi dlouho se v různých publikacích dal maďarský ohař najít pod nejrůznějším označením např.: krátkosrstá vizsla, hrubosrstá vižla, drátosrstá vižla, maďarská vižla, ale také jen pod samostatným slovem vižla. Slovo vižla má i mnoho dalších podob: vyžle, vyžla, vizsla, viszla. A k tomu je toto slovo někde nahrazeno slovem ohař a v některých případech se setkáme s kompletním názvem: maďarský ohař krátkosrstý a maďarský ohař drátosrstý.
Název slova může mít různou podobu, ale i původ slova může mít několik vysvětlení. Ovšem určit neochvějný původ slova je dnes velmi těžké, až nemožné.
Výborný člen rodiny
Rozhodně maďarský krátkosrstý ohař nepatří mezi málopočetná plemena. Je znám po celém světě a také příznivců má dostatek. Je to pes, který svým reprezentativním vzhled upoutá snad každého. Jeho atletický a milý vzhled a příjemná barva naznačují, že v tomto případě je v jednoduchosti síla. Maďarský ohař drátosrstý asi pro svůj přírodnější vzhled má příznivců méně, o to více jsou však z řad lovců, neboť díky větší otužilosti je při lovu použitelný bez omezení po celý rok. Povahově jsou si oba maďarští ohaři velmi podobní, neboť u obou variant se najdou jedinci jak s výrazným temperamentem, tak přemýšlivější a klidnější duše. U drátosrsté varianty se sice najde více klidnějších jedinců, ale to je asi vše, v čem jsou tito dva ohaři od sebe v chování odlišní.
Je to silný, vytrvalý, rychlý, akční a temperamentní pes, který se sice hodí téměř pro každého, ale má nemalé nároky na pohyb a zaměstnání. Je to živel, který potřebuje častou pozornost, ale je přítulný a přátelský, takže je v domě i na cestách příjemným společníkem. Maďarský ohař chce být členem rodiny, chce mít lidi, které má rád, kolem sebe. Je to společenský a kontaktní pes, sebevědomý, ale ne přehnaně, s vcelku bezproblémovou a v mnohých ohledech přizpůsobivou povahou.
Je důležité mít stále na paměti, že se jedná o lovecké plemeno. Ovšem divoké zvěře dnes již není mnoho, loveckých plemen naopak ano. Proto je pochopitelné, že rozhodně ne všichni lovečtí psi se mohou věnovat pravidelnému lovu. A tak je dobře, že se maďarský ohař bravurně ujal i role výborného rodinného psa, neboť tak má zajištěnou svou existenci po mnoho dalších generací. Přesto je důležité v chovu nadále myslet na to, jak je potřebné, aby si zachoval své všestranné lovecké vlastnosti skloubené s příjemnou společenskou povahou. Zřejmě je ale nevyhnutelné, aby vedle sebe existovaly linie čistě pracovní a linie kombinované, kdy je třeba potřebná zkouška k uchovnění proto, aby ověřila dobré vlastnosti jedince, kterého však jeho majitel dál nebude využívat k lovu v terénu.
Třebaže je to lovec, může bez problémů žít ve společné domácnosti s různými domácími mazlíčky, jako je morče, kočka či papoušek. Musí však být veden k vhodnému chování k těmto zvířatům od štěněte. Také velká hospodářská zvířata často míjí bez povšimnutí. Problémy mohou nastat se slepicemi a podobnými domácími zvířaty, ovšem pokud se správným reakcím při jejich setkání podřídí výchova, ani v tomto ohledu nemusí být v jeho dospělosti problémy.
Na zahradu, nebo do bytu?
Díky opravdu krátké srsti se maďarský ohař krátkosrstý rozhodně nehodí k ubytování celoročně venku, kde teplota klesá pod 0 °C. Zimu nemá rád, naopak vedro mu nečinní nejmenší problémy. Kdežto drátosrstá forma nemá problém ani s chladným nebo sychravým počasím. Ovšem i tento ohař bezesporu potřebuje častý kontakt s rodinou, a proto je pro něj nejlepší ubytování kombinace zahrady a domu. Rád bude běhat po zahradě a sledovat okolí, ale stejně tak rád se bude tisknout na sedačce ke svému pánovi při sledování seriálu. Ovšem nikdy, ať už je momentálně v domě, nebo na zahradě, se nesmí zapomínat na jeho potřebu pohybu. A to ne ledajakého. Jen krátké procházky po sídlišti, ale ani v parku ho rozhodně nenadchnou ani neuspokojí. Potřebuje volný pohyb a nějakou akci, nějaké zaměstnání.
Jako hlídač se určitě nehodí, protože sice zpravidla zaštěkáním oznámí, že se děje něco podezřelého nebo že se blíží cizí osoba, ale obranář to není. Agrese je mu cizí a obranný pud má velmi slabý.
Je neustále radostný, veselý, někdy může být až rozpustilý. Zkrátka je plný optimismu a dobré nálady. Je výborným rodinným psem tam, kde mu bude věnována patřičná pozornost. Potřebuje majitele, který rád tráví spoustu času venku, a to jakoukoliv fyzickou aktivitou, u níž může asistovat pes. Maďarský ohař je tvárný a nadšeně příjme veškerou aktivitu, kterou mu jeho pán nabídne. Trpí, je-li bez častého kontaktu s člověkem, a trpí, je-li držen v bytě či v kotci a nemá dostatek pravidelného pohybu.
Má rád domácí teplo i domácí atmosféru. Na svého člověka se hodně váže a často ho bere jako středobod světa. Je citlivý k jeho náladám a potřebuje cítit radost a pozitivní myšlení. Dnes je často držen jako rodinný pes bez loveckého výcviku a je výborným společníkem a kamarádem všech věkových kategorií. Pro svou výraznou vitalitu a náročnost na pohyb se hodí především k mladším věkovým kategoriím, které nemají ničím omezovaný pohyb a zároveň mají natolik velké nebo zaopatřené děti, aby mohli hodně času věnovat svému psovi venku.
Výborně prospívá v rodině s dětmi, nejlépe, pokud jsou děti odrostlejší a mohou se aktivněji zapojit do her se psem. Dobře se s nimi sladí a je ochoten je plně respektovat. Celkově s dětmi vychází dobře. Netouží jim sice nahrazovat polštář nebo plyšovou hračku, ale pro ty starší, kteří vědí, jak se psem komunikovat, je výborným kamarádem.
Výcvik a výchova maďarského ohaře
Je to plemeno, které dospívá později, až kolem druhého roku věku, a tak je dlouho psím dítětem, s nedospělým uvažováním a reakcemi a chováním puberťáka. Rozhodně potřebuje důslednou a důkladnou výchovu hned od štěněcího věku. Bez důslednosti se člověk ani u tohoto plemene neobejde, třebaže drobné výchovné prohřešky tento pes nezneužívá. Na svém pánovi většinou visí pohledem. Ale na vztahu a postavení je potřeba pracovat. Je to pes vhodný i pro začátečníka. Je dobře ovladatelný a ve výchově vcelku jednoduchý. Základní pravidla však musí být dodržována.
Dobře se dá cvičit na aport – na míčky. Aportování miluje, a pokud je rozvíjeno od štěněte, je to velkou pomocí při výcviku. Je to učenlivý a ochotný pes, pozorný, pracovitý a dobře ovladatelný. Ochotně splní téměř vše, co se od něj očekává. Umí být i trochu tvrdohlavý, ale nepřehání to.
Pokud se cvičí ve stresu, učí se velmi pomalu a s problémy. Je to výrazně citlivý pes a jakékoliv hrubé zacházení zanechá na jeho duši velkou jizvu. Pokud se k němu jeho majitel chová nehezky a hrubě, maďar se brzy uzavře do sebe, přestává spolupracovat a nakonec i zcela komunikovat. Vytvoří si svůj svět, kde není místo pro člověka. Často již není cesta zpátky k pochopení a vyrovnané povaze psa. Potřebuje rozumné a citlivé zacházení, nikdy ne zbytečný hrubý nátlak. Potřebuje rozumný přístup. Ani rozmazlovat, ani dril. K výchově stačí dobře zvolená intonace hlasu a tolikrát omílaná důslednost. Povely a výchova musí být jasné, srozumitelné a pokaždé stejné.
Pohyb je jeho život
Maďarský ohař chvíli neposedí, nejraději by pořád něco dělal. Potřebuje hodně pohybu, nejlépe v přírodě na volno, bez vodítka. Kdo se snad bojí, že je to s ohledem na zařazení k loveckým plemenům nemožné, hrubě by se pletl. Při cílevědomé výchově a následném dostatečném výcviku dokáže být dobře ovladatelný i v lese a na poli. Na lovecké plemeno je výrazně poslušný a ochotný vyhovět. Ale ano, je to lovecké plemeno, a tak přirozeně pachy vyhledává i je sleduje. Ale pokud při výchově a výcviku není nic zanedbáno, je to pes, kterého je možné od pachu i samotné zvěře odvolat.
Pokud se nudí, může začít ničit zařízení nebo mít sklony k jinému, lidem nepříjemnému chování. Potřebuje zaměstnání, a pak je ochotný spolupracovat prakticky na čemkoliv. Rád plave, běhá, čichá… To vše jej předurčuje k mnoha aktivitám a kynologickým sportům. Obratnost a dynamičnost určitě dobře uplatní na dráze agility. Jeho vytrvalost snadno ověříte při běhu vedle kola, koloběžky, při jízdě na bruslích nebo při klasickém canicrossu. Jen je zapotřebí výkonnost postupně zvyšovat a velkou zátěž psovi ordinovat až v úplné dospělosti. Chuť spolupracovat, úžasný oční kontakt a chytrost uplatní na soutěžích v poslušnosti nebo v dogdancingu. Radost z aportování nalezne ve sportu dogfrisbee nebo flyballu. Může však být i výborným záchranářským psem. Předurčuje ho k tomu jeho povaha, vlídnost, kamarádství k lidem, vynikající nos, dobrá pohyblivost ve složitém terénu, pracovitost a chuť spolupracovat. Toho všeho a určitě i něčeho navíc je vedle loveckého výcviku tento pes schopen.
Výborné lovecké plemeno
Je nejspokojenější, když jeho člověk dokáže skloubit dvě věci. Používat maďara jako psa loveckého a zároveň jej zahrnovat do každodenního plánu celé rodiny. Vidět šťastnou vizslu je vidět vizslu na lovu. Kdo hledá všestranně lovecky upotřebitelného psa, rozhodně neprohloupí, když se rozhodne pro maďarského ohaře. Pro chladnější místa je k lovu doporučován drátosrstý typ a pro celoročně teplejší oblasti krátkosrstý typ maďarského ohaře. Je to pes známý svou vytrvalostí a pracovitostí, přičemž zejména krátkosrstý maďar je schopen spolehlivě pracovat i v horkých letních dnech. Výborně snáší sucho a teplo. O zimě, sychravosti a mrazu se to však vždy říci nedá. Drátosrstá varianta je opravdu odolnější, třebaže některým krátkosrstým maďarským ohařům nevadí studená voda a ve sněhu si rádi zaskotačí. Chybějící podsada je jako chybějící kabát, a když má někdy krátkosrstý maďar v zimě čekat na jednom místě, opravdu mu zima časem bude.
Typickým chodem pro toto plemeno je pružný a elegantní prostorný klus, s prostorným a dlouhým krokem. Avšak při zachycení stopy přejde do cvalu a vytrvale běží. Dobře zastane práci jak v poli, tak v lese nebo na vodě, ale specialistou je především pro polní práce. Přesto ani obtížnější terén ho nerozhodí. Hodí se na každou zvěř, ale nejlepší je na pernatou a zajíce. Na zvěř je celkově méně ostrý, než jak je obvyklé u mnohých ohařů.
Disponuje výborným čichem a zvěř cítí na velkou vzdálenost. Rychle a vytrvale, zpravidla systematicky vyhledává. Má výrazný smysl pro stopu, hledá se značnou náruživostí a svědomitostí a přitom si udržuje kontakt se svým lovcem. Na barvě je klidný a hledá přesně. Má pevné a vynikající „vystavování zvěře“, i když se nemusí projevit hned u mladých psů. Zvěř přináší ochotně, spolehlivě a často nadšeně. Výcvik se rozhodně nesmí uspěchat. Na dobře zvládnutý lovecký výcvik potřebuje trochu více času než např. německý ohař, ale výsledek stojí za to. Je opravdovým loveckým pracantem.
Jednoduchá péče
Jak již bylo řečeno, oba typy maďarských ohařů se chovají odděleně. Krátkosrstá varianta je výrazně oblíbenější, možná pro líbivější vzhled, ale možná také pro jednodušší údržbu srsti. Srst maďarského krátkosrstého ohaře je totiž prakticky bezúdržbová. Zcela stačí občasné překartáčování, aby se odstranily uvolněné chlupy, kterých však není mnoho z důvodu chybějící podsady. Naopak u drátosrstého typu maďarského ohaře je podsada typickým znakem, stejně jako drátovitá srst. Tu v momentě, kdy se začne uvolňovat, je nutné dle možností tahem prstů „vyškubávat“. Dlouhé chlupy se ze spodu na tlapkách a mezi prsty zastřihávají. Péče o tohoto maďara je tak o něco náročnější. Přesto ani o drátovitou srst není potřeba nějak výrazně pečovat. Kromě zmiňovaného snadného vyškubávání postačí občasné pročesání.
Drápy rychle rostou a občas je zapotřebí je zkrátit k tomu určenými kleštičkami. Dále je vhodné kontrolovat čistotu ušních boltců. V chovu drátosrstého maďara se můžou ojediněle ve vrhu objevit krátkosrstí jedinci nebo jedinci s nestandardně zbarvenou srstí. Uchovnění je podmíněné složením pracovní zkoušky a RTG DKK s výsledkem nejhůře 3/3.
Ani přes poměrně velkou početnost maďarských ohařů se toto plemeno nepotýká nijak často s genetickými problémy. Jen někteří jedinci mohou trpět dysplazií kyčelních kloubů a kožními problémy.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Standard maďarského ohaře krátkosrstého a maďarského ohaře drátosrstého je až na strukturu a zbarvení srsti prakticky totožný. Jsou to temperamentní, žemlově zbarvení lovečtí psi suchých a štíhlých linií, typově všestranní ohaři, kteří vykazují vytrvalost, výkonnost, pracovitost a odolnost. Tělesná stavba maďarského ohaře drsnosrstého je trochu robustnější než maďarského krátkosrstého ohaře. Opticky jeho mohutnost zvětšuje i typ srsti. Délka těla mírně překračuje kohoutkovou výšku.
Hlava je suchá, ušlechtilá, s dobrými proporcemi, lebka je přiměřeně široká, mírně klenutá, s nepříliš výraznou čelní brázdou, která probíhá od středně vyvinutého týlního hrbolu ve směru stopu. Stop je mírný. Čenichová partie je tupá, ne zašpičatělá, nosní houba ladí s tmavým tónem srsti. Hřbet nosu je rovný. Pysky jsou těsně přiléhající, nejsou převislé. Čelisti mají dokonalý, pravidelný a úplný nůžkový skus. Oči jsou středně velké a mírně oválné. Oční víčka dobře přiléhají k oku. Pohled je živý a inteligentní. Barva očí je hnědá a ladí s barvou srsti, přičemž přednost se dává tmavší barvě. Uši jsou nasazeny mírně vzadu a středně vysoko. Ušní boltce jsou jemné a přiléhají k lícím. Mají tvar zakulaceného V a jejich délka tvoří zhruba tři čtvrtiny délky hlavy. Krk je středně dlouhý, přiměřený k tělu, silně osvalený, mírně klenutý, s těsně přiléhající kůží na hrdle. Kohoutek je výrazný, hřbet pevný, rovný, přechod od hřbetu k bedrům je kompaktní a pevný, záď široká a dostatečně dlouhá, k nasazení ocasu mírně spáditá, ale nesmí být sražená. Hrudník je hluboký a široký s výrazným, dobře osvaleným a přiměřeně klenutým předhrudím. Hloubka hrudníku má dosahovat k loktům. Spodní linie a břicho tvoří elegantní oblouk, břicho je napjaté a lehce vtažené. Ocas je poměrně nízko nasazen, u kořene silný, ke špičce se zužuje. V zemích, kde není kupírování zákonem zakázáno, se z preventivních důvodů s ohledem na lovecké využití krátí o jednu čtvrtinu (někde i o jednu třetinu). Pokud není zkrácen, dosahuje až k hlezennímu kloubu a je rovný, případně lehce šavlovitě zahnutý. Při pohybu je nesen výš až k horizontále. Ocas je dobře a hustě osrstěn. Při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny rovnoběžné, při pohledu z boku kolmé a dobře postavené pod tělem. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné. Tlapy jsou lehce oválné s pevně sevřenými, dobře klenutými silnými prsty a silnými hnědými drápy. Pevné a odolné polštářky břidlicově šedavého odstínu. V klidu i pohybu jsou tlapy rovnoběžné. Při pohybu je hřbet pevný a zůstává ve vodorovné poloze. Mimochod je nežádoucí. Kůže pevně přiléhá k tělu, netvoří záhyby a je dobře pigmentovaná. Srst maďarského ohaře krátkosrstého je hustá a krátká, má být pevná a tuhá. Na hlavě a na boltcích je jemnější, hedvábná a kratší, na spodní straně ocasu naopak o trochu delší. Srst má pokrývat celé tělo, břišní krajina je však méně osrstěná. Srst nemá podsadu. Srst maďarského ohaře drátosrstého je přiléhavá, silná, hustá, matná a tzv. drátosrstá. Krycí srst je 2 až 3 cm dlouhá, podsada hustá a odpuzující vodu. Delší srst nesmí překrývat obrysy těla. Svojí hustotou a odpovídající tvrdostí by měla poskytovat dobrou ochranu při nepříznivém počasí nebo před možným zraněním. Spodní části končetin stejně jako spodek břicha a hrudi by měly být pokryty kratší, měkčí a řidší srstí, hlava a uši pak srstí kratší a tmavší, nikoliv však měkkou či hustou. Výrazné obočí zdůrazňuje stop a spolu se silným, tvrdým, nikoliv však dlouhým (2–3 cm) vousem po obou stranách mordy podtrhuje energický výraz obličeje. Po obou stranách krku se nacházejí kartáčky srsti ve tvaru V. Řídká srst, chybějící podsada, dlouhá, měkká, hedvábná, huňatá, kudrnatá či zvlněná srst, chybějící kartáče delší srsti na končetinách jsou u drátosrsté varianty považovány za vylučující vadu. Zbarvení obou plemen je v různých odstínech žemlové barvy. Ušní boltce mohou být tmavší, jinak jednotné zbarvení. Červené, hnědavé nebo vybledlé barevné tóny jsou nežádoucí. Malá bílá skvrna na předhrudí nebo na hrdle, jejíž průměr nesmí překročit 5 cm, stejně jako bílé odznaky na prstech tlap nejsou vadou. Barva pysků a očních víček odpovídá barvě nosu.
Kohoutková výška psů se pohybuje mezi 58 a 64 cm, u fen mezi 54 a 60 cm. Zvyšovat kohoutkovou výšku je nežádoucí, vhodné je usilovat o střední velikost. Statická a dynamická vyváženost a symetrie jsou důležitější než v centimetrech naměřená výška.
Za vylučující vady jsou považovány např. převislé pysky a volné otevřené koutky, skvrnitý nos, předkus, podkus, zkřížený skus, jakož i přechodné formy, světle žluté oko.
