Dailenár
Původ
Lze se domnívat o vlivu králíků s tzv. ohnivým faktorem (alela y), tedy například tříslových králíků a podobných plemen. Plemeno bylo ve své zemi původu uznáno ke dni 1. 4. 1940, nicméně brzký příchod druhé světové války zhatil slibné naděje na rozšíření plemene. Poměrně dlouho tedy plemeno nebylo známo a bylo spíše krajovým nizozemským plemenem. Zajímavostí je, že podobné plemeno u nás šlechtil od roku 1929 chovatel Josef Urban z Újezdu u Kladna. Bohužel, jeho plemeno (tzv. králík srnčí) nebylo zařazeno do vzorníku standardů, a tak postupně zaniklo.
U nás o dailenárovi referoval v roce 1983 náš přední králíkářský odborník Ing. Jaroslav Fingerland a uvedl myšlenku podobné plemeno vytvořit z domácích zdrojů. Této myšlenky se chopilo hned několik chovatelů, mezi nimiž má patrně největší zásluhu chovatel kastorexů Cyril Kňour z Jedovnice v okresu Blansko. Souběžně existovalo více tzv. výzkumných chovů na dailenára, a každý se orientoval poněkud jiným směrem. Samotné plemeno bylo u nás uznáno v roce 1986. Torza těchto výzkumných chovů přetrvala zhruba asi do přelomu milénia, kdy se začaly výrazně provádět importy ze zahraničí (Německo, Rakousko), kde již toto plemeno bylo dříve uznáno. Nutno tedy podotknout, že současný chov dailenára u nás je v současné době postaven právě na těchto importech, zatímco podíl krve z původních výzkumných chovů je již prakticky zanedbatelný.
Popis plemene
Králík dailenár (zkratka Dl) je malé plemeno králíka vážící zhruba tři kilogramy, které je typické svojí červenohnědou barvou krycího chlupu s výrazným černým stínováním. Hmotnost dospělých králíků (tj. nad šest měsíců věku) má být 2,50 až 3,25 kg. Z praxe chovu je optimální hmotnost spíše poněkud vyšší – tj. aspoň 2,80 až 3,00 kg. V současné době je velký problém s nedostatečnou hmotností, kdy někteří jedinci mají vůbec problém docílit té minimální hranice 2,50 kg v šesti měsících. Tvarové znaky jsou totožné jako u jiných plemen, vyžaduje se dobrý průběh hřbetní linie bez vystupujících hrbolů kostí, správné utváření hrudních a pánevních končetin, pevně upnutá kůže a bezvadné zevní pohlavní orgány. Typičnost je vyjádřena kompaktním, v celém průběhu přibližně stejně širokým tělem se silnými končetinami. Hlava je spíše kratší, kulatá, široká, s výraznými skráněmi, a to především u samců. U králic obecně se požaduje jednoznačně samičí typ, tedy jemnější stavba. Náznaky výrazné (někdy až samčí) typičnosti hlavy nejsou žádoucí, a především v chovatelské Evropě se přirozeně neoceňují, což dokazují vrcholové zahraniční a evropské výstavy. Zkrátka samice musí být od pohledu samice. Tento požadavek vychází hlavně z praxe chovu a týká se obecně všech plemen králíků. Uši jsou vzpřímené, dobře osrstěné, jsou pevné struktury a široce lžičkovitě otevřené do stran. Jejich délka má být 9,5 až 10,5 cm. Srst je normální, hustá, pružná, vyrovnaná, o délce asi 2,5 až 3 cm. Barva krycího chlupu je typickým znakem plemene. Barva krycího chlupu má být červenohnědá o vysoké intenzitě červeně – čím výraznější, tím lepší. Fenomén tzv. stínování (housenkování) tvoří delší černé konečky pesíků, které se vločkovitě sdružují. Divoké znaky jsou světle tříslové, lemy uší jsou černé a zátylkový klín je červenohnědý. Dvě menší skvrny u pohlaví jsou tmavé. Duhovka oka je tmavohnědá, zornice černá. Drápy jsou temně rohovité. Barva podsady na svrchní straně těla je tmavě modrá a zaujímá asi 2/3 diametru po rozfouknutí srsti. Nad ní je červenooranžový proužek zvaný mezibarva. Ten je ostře a rovně ohraničen vůči podsadě. Podsada na břiše má být světle tříslová, ale modrá podsada je přípustnou vadou. To především v ohledu přirozeného genetického hlediska, a také protože ve většině jiných zemí (hlavně v těch, ze kterých hodně dovážíme chovný materiál pro osvěžení krve) není modrá podsada na břiše vadou vůbec. Obecně barva podsady a mezibarva stojí dnes ve velkých zahraničních králíkářských svazech na skutečném okraji zájmu a přednost se dává spíše ucelenému zvířeti jako celku.
Rozšíření
Plemeno u nás vždy bylo jednoznačně na okraji zájmu chovatelů. Nejinak tomu je v současné době. Na drtivé většině místních výstav dailenára prakticky nepotkáme, podobně na většině okresních výstav. Na větších regionálních výstavách se již dailenáři objevují, ale téměř vždy ve skromném počtu. Obdobně tomu bylo i na většině proběhlých celostátních výstav mladých králíků a celostátních všeobecných výstavách – průměrně asi dvanáct králíků na jednu výstavu. Podstatně lepší je situace na speciálních výstavách, kde je poslední roky mírně stoupající tendence, což je potěšující – zhruba okolo třiceti až čtyřiceti králíků. Letos se speciální výstava činčil malých a dailenárů koná v jihomoravských Velkých Pavlovicích v sobotu 13. prosince a opět se očekává hojná účast členů i nečlenů klubu.
Význam
Význam chovu dailenára v České republice je v současné době vyloženě jen jako tzv. sportovní plemeno. Tedy plemeno určené pro výstavní činnost, kdy se chovatelé postupně snaží exteriér plemene zlepšovat. Co do kvality masa má dailenár poměrně kvalitní, krátce vláknité a křehké maso. Proto se jeví jako optimální situace zařadit do kratšího výkrmu exteriérově méně kvalitní mláďata vyřazená v rámci časné negativní selekce.
Kontaktní informace
Chovatelé dailenárů mají skvělou možnost se, v rámci nadstavby členství v Českém svazu chovatelů, sdružovat v Klubu chovatelů činčil malých a dailenárů. Ten od roku 1992 sdružuje i chovatele dailenárů (v současnosti je jich asi deset). Kontaktní informace na členy klubu naleznete na pravidelně aktualizovaných internetových stránkách klubu – www.cincilamalaadailenar.webnode.cz.
